Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (24. kapitola)

30.11.2010 (14:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3169×

„Proč myslíš?“ křikl za mnou, protože jsem se rozběhla k domu Clearwaterových. Slyšela jsem jeho kroky za mnou. Rozrazila jsem dveře a vtrhla jsem do obýváku. Lindsey se na mě vyděšeně dívala, pak se zvedla a běžela ke mně. Neobjala jsem ji jako obvykle, protože jsem měla v hlavě spásnou myšlenku.

„Co se děje, Andie?“ zeptal se mě táta nervózně.

„Už vím, kde je Alex!“ zavolala jsem a doufala jsem, že se nemýlím. Věřila jsem, že jsem v tom nehledala nic navíc.

„Kde?“ vyhrkl táta i Seth dohromady.

„Ještě nevím přesné místo. Musíme za Edwardem,“ řekla jsem a netrpělivě jsem tátu tahala za ruku.

„Jedeme s vámi,“ rozhodl Seth. „Hodíme Lindsey k Atearovým a sejdeme se u vás.“

„Dobře,“ souhlasila jsem a vyběhla jsem ze dveří, kde jsem se srazila s Tabem. „Buď na blízku.“

Ve skoku jsem se proměnila a hnala jsem domů. Prosím, ať to je a není pravda! Před bílým domem jsem se změnila na člověka a vešla jsem dovnitř.

„Dědo!“

V mžiku byl u mě.

„Mám teorii. Poslechni si tohle,“ řekla jsem mu.

„Andie, co kdybys to řekla nahlas?“ vybídla mě Bella.

„Tak dobře. Myslím, že už jsem přišla na to, kde je Alex. Na tu myšlenku mě přivedl Tab. Řekl, že jsem jako jeho sestra a že je dobře, že mám stejné schopnosti. Už vím, proč mi Katarina přišla povědomá! Protože jsem nejdřív na lodi viděla jejího bratra, který ji jel společně s Athanasem zachránit. Katarina měla dar možnosti vymazání paměti. Co když její bratr dokázal do paměti vložit svoji vzpomínku?“

„Asi jsem to nepochopil,“ vypadlo z táty.

„Chci tím říct, že mi Katarinin bratr ukázal jeho vzpomínku na Alexe. Myslela jsem si, že je to jenom sen,“ vzpomínala jsem na hrůzný sen z oné noci na lodi.

„Ty myslíš, že ti ukázal, kde Alex je ještě předtím, než jsme dojeli na Fernando de Noronha?“ zeptala se mě udiveně babička.

„Ano. To proto mi ten sen připadal tak skutečný, protože on skutečný byl!“ křikla jsem a zarazila jsem se. V případě, že skutečný byl, je teď Alex mrtvý.

„Mohl tu vzpomínku upravit, aby tě vyděsil,“ reagoval děda na moje myšlenky.

„V to doufám. Dokážeš poznat nějaké konkrétnější místo, když ti ten sen ukážu?“ zjišťovala jsem.

„Možná,“ odpověděl děda.

Přehrála jsem si tedy ten sen, který už jsem nikdy nechtěla vidět. Věděla jsem z něho, že je to místo někde na severu, jenomže to není příliš použitelná informace.

„Mělo by to být na Aljašce,“ řekl děda. „Podle těch stromů a počasí.“

Paráda. Aljaška je jenom největší americkej stát, pomyslela jsem si kysele.

„Nebude to moc na severu, tam už by byl sníh, to nám zužuje okruh,“ přemýšlel děda.

Carlisle, který doteď nemluvil, rozhodl: „Uděláme to takhle. Odvezeme Nessie k Denaliovým, tam bude v klidu a v bezpečí. Nemůže se teď namáhat. Zároveň je poprosíme o pomoc s hledáním. Rozdělíme si dané území na pásy, které budeme prohledávat. Edward by nám snad mohl říct, co konkrétního máme hledat.“

„Je to malý železný bunkr, stojící osamotě uprostřed lesů,“ popsal děda.

„Fajn. Esmé, prosím, přines z mého pokoje mapu, koukneme se, kdo bude prohledávat jaký prostor,“ plánoval Carlisle.

Když Esmé mapu přinesla, nakreslil Carlisle přes území Aljašky několik svislých a horizontálních čar. Každý vzniklý čtvereček opatřil číslem a dvojicí jmen. Mým hledajícím partnerem byl táta.

Později dorazili Clearwaterovi, ale ty jsme akorát posadili do aut s tím, že se jim vše vysvětlí cestou. Byli přiděleni do našeho auta. Podle Carlisleových instrukcí jsem jim sdělila plán: oni zůstanou u Denaliových, aby nám byli nablízku, protože stejně nemohli prozkoumávat terén.

Sledovala jsem naši cestu zadním okénkem. Děda měl pravdu, krajina se s každými stovkami ujetých kilometrů měnila. Aljašku odhadl dobře. Táta zabočil na příjezdovou cestu k domu Denaliových. Když projel dva kilometry lesem, objevil se před námi podobný dům jako ten náš. Auta zbytku naší rodiny už stála před vchodem. Táta zaparkoval vedle nich, vystoupili jsme a šli jsme dovnitř.

Vypadalo to, že Denaliovi už jsou s celou situací obeznámeni a že souhlasí. S maminkou tu zůstane její kamarádka Carmen; všichni ostatní pojedou s námi. Neztráceli jsme čas, za dvě hodiny už jsme byli na cestě dál na sever. Cítila jsem, že to všechno spěje k něčemu dobrému.

Přejeli jsme hranice Aljašky. Naše trasy se najednou lišily. S tátou jsme se rozjeli na severovýchod, abychom prozkoumali přidělené území. Nechali jsme auto na parkovišti u malého bistra a vyrazili jsme do lesa. Nejdřív jsme chtěli proběhnout východní část území, abychom se poté vrátili západní částí zpět.

Nevkládla jsem velké naděje do toho, že Alexe najdu zrovna já, ale věřila jsem, že brzy mi zavolá někdo z rodiny, že místo našel. Běželi jsme skrze lesy a oba jsme si dávali velký pozor, abychom nic nepřehlédli. Já jsem věděla, co mám hledat, tak jsem tátovi ukázala bunkr, ve kterém by Alex měl být. Bylo to tak trochu snazší.

I když jsem celou svojí existencí myslela na Alexe, nechtěla jsem, aby táta cítil, že už mi na mojí rodině nezáleží. Proto jsem zavedla téma na maminku, protože spoustu informací mi uniklo.

Tati, víte něco nového o Blackovi juniorovi?

Hodně už narostl, ale to sis asi všimla, začal táta. Ještě že neslyší všechny moje myšlenky, protože by zjistil, že jsem vůbec nezaregistrovala, o kolik se mamčino břicho zvětšilo. Ne že by mi to nestálo za pohled, ale měla jsem hlavu plnou jiných starostí. Carlisle udělal sono, dítě je v pořádku a dobře se vyvíjí.

To je moc dobře, oddychla jsem si. Má mamka už termín?

Předběžně na patnáctého prosince, odpověděl.

To je už za dva měsíce! Páni, mně toho vážně hodně uniklo. To bude ten nejhezčí dárek k Vánocům.

To si piš, zavrněl spokojeně táta a já už jsem se dál nevyptávala.

Za pár hodin jsme měli naše pásmo proběhnuté, a tak jsme zavolali Carlislovi, aby si tohle pásmo škrtnul a poslal nás na další.

Tentokrát nechal táta auto v lese na lesní cestě. Použili jsme stejnou strategii jako předtím. Přestala jsem myslet na rodinu, abych se mohla svými myšlenkami věnovat Alexovi. Už brzy ho uvidím, určitě. Přitáhnu si ho k sobě a už ho nikdy nepustím. Řeknu mu, že ho miluju. Omluvím se za to, jak jsem byla hloupá.

Když jsme prokřižovali i tenhle úsek, zamířili jsme k Denaliovým. Byla už tma a i když jsem necítila únavu, táta trval na tom, abychom se zajeli vyspat. Určitě chtěl taky zkontrolovat mamku; bylo mi jasné, že o ní pečuje víc než kdy dřív, i když jsem si toho nestihla všimnout.

V domě Denaliových už byla Alice, Rose, Emmett, Jasper, Esmé, Carlos i Carlisle. Chyběla jen babička s dědou. Došlo mi, že nikdo z nich Alexův úkryt nenašel. To zahýbalo s mojí jistotou, že jsme na správné stopě. Carlisle totiž vypočítal, že nám prohledání Aljašky bude trvat tři dny. První den byl za námi...

Táta si šel sednout k mamce a dal pusu jí i malému v bříšku. Zastyděla jsem se, že jsem maminku tak zanedbávala, ale pořád jsem neměla myšlenky na to, abych se dokázala z malého brašky tak radovat.

Už jen dva dny, omluvila jsem se bráškovi v duchu. Pak tě budu obletovat, až tě to bude otravovat.

Šla jsem si lehnout do pokoje, který mi připravila Kate. Ležela jsem na posteli a koukala jsem se do stropu. Modré oči barvy jezera v Mount Rainier, tmavé hnědé hebké vlasy, snědá pleť, široká ramena, velké ruce. Připomínala jsem si ho. Pískově šedý vlk.

Ranní slunce mě pošimralo na tvářích. Prudce jsem otevřela oči; bála jsem se, že jsem promeškala tolik času. Nedošlo mi, že tady na severu vychází slunce dřív. Bylo teprve šest ráno. Dole jsem slyšela hlasy. Promnula jsem si oči a vylezla jsem z postele. Sešla jsem dolů a pozdravila ostatní. Táta tady nebyl.

„Ještě spí,“ odpověděl mi děda. „Nessie včera nebylo dobře, tak s ní zůstal vzhůru, usnul až teď ráno.“

„Co je mamce?“ vyděsila jsem se. Musím s tím zanedbáváním přestat.

„Zvracela a měla horečku. Carlisle ji před chvíli kontroloval, už je jí dobře,“ uklidňoval mě.

Jsem špatná dcera, pomyslela jsem si a šla jsem se na mamku taky podívat. Tiše jsem otevřela dveře. Mamka ležela na posteli blízko okna, tělo měla přikryté. Pod peřinou se vzdouvalo její velké břicho. Na čele měla přiložený studený obklad. Táta ležel stulený vedle ní, ruku měl něžně položenou na mamčině bříšku. Pomalu oddychoval. Byli tak nádherní, jak tam nevinně spali. Nemohla jsem je ani vzbudit. Byli šťastní, jen já jim to všechno kazila. To kvůli mně nemůžou být spolu. Odjedu. Musím pryč, abych už jim nepřidělávala starosti.

Vyběhla jsem před dům a nasedla do tátova auta. Otáčela jsem auto a uviděla jsem, jak mi děda stojí v cestě. Bouchla jsem naštvaně do volantu.

„Co to zase vyvádíš, Andie?“ ozvalo se vedle mě. Děda seděl na sedadle spolujezdce.

„Jedu sama. Nemusíte se už starat. Všem jenom komplikuju život. Tobě jsem sebrala Bellu, mamce zase tátu, tátovi malého. Clearwaterovi přišli o Alexe, Carlos bude muset navždy utíkat. Všechno jsem to zavinila já. Už nebudu páchat další zlo,“ odpověděla jsem mu podle toho, jak jsem to cítila.

„Andie, jsi rodina, pomáháme si. Jednou jsi v problémech ty, jednou zase já. Znamená to snad, že bych měl taky odjet od rodiny?“ vyčítal mi.

„Ty jsi nikomu nezpůsobil týdny bolesti, pocit ztráty a prázdnoty,“ připomněla jsem mu.

„Nebyla to tvoje vina,“ protestoval.

„To nic nemění na tom, že se to všechno stalo,“ zavrčela jsem. „Vystup, musím už jet.“

Děda na mě podezíravě zíral. Četl si v mojí hlavě, jak moc vážně to myslím. Když viděl, že chci být prostě sama, vylezl z auta a nechal mě odjet. Zamířela jsem na další čtvereček, který jsme měli s tátou přidělený. Budu prostě běhat ve tvaru hada.

Vystoupila jsem z auta a proměnila jsem se. Bohužel moje hlava nebyla prázdná. Mé myšlenky si mohl přečíst Caleb.

Hej, sestřenko, kde lítáš? Clearwaterovi odjeli a my o nich nic nevíme, myslel si.

Clearwaterovi jsou tady s námi. Jsme na Aljašce. Myslíme si, že by tady Alex mohl být, odpověděla jsem mu v myšlenkách.

Kéž by. Vážně už nám chybí jeho pevná ruka, přál si Caleb.

Jo.

Soustředila jsem se víc na hledání a Calebovo tiché brblání jsem se snažila ignorovat. Vzpomněla jsem si na dnešní ráno. Na slib, jak se budu o ostatní víc zajímat.

Ty, Calebe? Zavolala jsem na něj později.

Hm?

Jenom jsem ti chtěla říct, že tě mám ráda, vypadlo ze mě.

Ale copak. Kde se to v tobě vzalo, Andie? Utahoval si ze mě.

Bylo to tu vždycky, řekla jsem vážně. Vím, že jsem vás všechny dost zanedbávala kvůli Alexovi. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy byla u vás na návštěvě. Věřil bys tomu, že mi chybí Paul? Tak mě tak napadlo, jestli vůbec víte, jak mi na vás záleží.

Jasně že to víme. I když je pravda, že byste měli zase s Jakem za náma zaskočit. A s Nessií. Někam vyrazit, chápeš.

Jasný, jasný, přitakala jsem.

Položila jsem se do vlastních myšlenek. Moje mysl se rozdělila na dva tábory. Bylo to, jako by jedna ta část byla psycholog a ta druhá já. „Vím, proč to všechno děláš,“ jako by řekla ta část psycholog. „Jo a proč?“ ptám se já drze. „Snažíš se dát si všechno do pořádku pro případ, že bys odešla z tohohle světa. A to by se stalo, kdybys našla Alexe mrtvého. Připravuješ se na to,“ říká psycholog a já mu lžu: „To není pravda.“

Asi už jsem vážně cvok. Proběhla jsem celou určenou plochu, ale nikde nic. Tak jsem zavolala Carlislovi, kam mám jet dál.

„Dej mi ji,“ slyšela jsem v telefonu. Byl to táta. „Andie? Já tě asi přerazim.“

„Proč?“ zeptala jsem se zmateně.

„Co to má znamenat? Edward říkal, že jsi jela sama, protože nám nechceš překážet,“ chrlil ze sebe naštvaně.

„No a?“

„Krucinál, Andie!“ zakřičel na mě, až jsem musela dát mobil dál od ucha. Takhle na mě nikdy nekřičel.

„Proč na mě křičíš?“ zašeptala jsem.

Okamžitě ztlumil hlas. „Tak už se vzpamatuj. Copak nevíš, jak moc tě s maminkou milujeme? Tak přestaň s tim blázněním a pojeď domu.“

„Jenom prohledám tenhle kousek,“ odpověděla jsem nejistě.

„Přijedu za tebou,“ řekl tvrdě.

„Ne, tati. Zvládnu to sama. Večer jsem doma,“ odvětila jsem a zavěsila jsem.

Autem jsem přejela do dalšího úseku a zase jsem si svým tempem běhala po tvrdé půdě. Terén byl jiný než na předchozích místech. Jako bych cítila, že tady to místo je správné. Zrychlila jsem, abych zjistila, jestli se můj instinkt nemýlí.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (24. kapitola):