Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (26. kapitola)

02.12.2010 (14:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3229×

Zděsila jsem se, co se mohlo stát, že mluvil tímhle vážným tónem. Lehce jsem pokývla hlavou, abych ho vybídla k pokračování.

Chytil mě za obě ruce, naléhavě se mi podíval do tváře a ve chvíli, kdy jsem čekala to nejhorší, se pevným hlasem zeptal: „Vezmeš si mě?“.

Moje srdce vynechalo jeden úder a pak se rozběhlo asi tak třikrát rychleji. Propaloval mě pohledem a netrpělivě čekal na odpověď. Jenomže moje rty jako by byly vyřazené z provozu.

„Měl jsem se tě zeptat už dávno. Litoval jsem, že jsem se tě nezeptal, celou tu dobu tam. Vím, že nemám prstýnek, ale už jsem to nemohl odkládat,“ začal drmolit, protože to ticho začínalo být nepříjemné.

Pořád jsem nebyla schopná slova, což vyvolalo u Alexe další potřebu mluvit. „Pochopím, jestli teď nechceš-“

„Ano!“ přerušila jsem ho a on zmlknul v půlce věty. Zíral na mě s otevřenou pusu. „Ano, vezmu si tě,“ zopakovala jsem mu.

Ještě dvě vteřiny na mě zíral a pak se jeho rty roztáhly do toho nejblaženějšího úsměvu. Štěstí sálalo z jeho očí. Zuřivě mě objal a točil se se mnou. „Andie, Andie,“ křičel vesele. Smála jsem se s ním. Vždyť teď jsem ho právě získala navždy!

Když mě pak postavil na zem, v jeho výrazu se nic nezměnilo. On teď někde lítal na růžovém obláčku. A já jsem v tom nebi byla s ním. Prostě nešlo ty rty z úsměvu povolit.

Vyrazili jsme zpátky. Všichni byli připraveni k odjezdu. Pořád jsme se usmívali, když jsme přišli na palouček před domem.

„Co se vám stalo?“ ptal se příjemně překvapený Jasper, který z nás cítil nekonečné štěstí.

Děda se usmál. Alex se mi podíval do očí, pustil moji ruku a šel před tátu.

„Jacobe, právě jsem požádal Andie o ruku a ona souhlasila. Dáte mi ji za ženu?“ zeptal se táty.

Všichni se na sebe překvapeně dívali, Alice zatrylkovala a zatleskala. Maminka se usmívala. Táta se díval na Alexe a mlčel. Ach jo, my jsme vážně jedna krev. Pak se usmál, otočil se na mě se slovy: „Ty ho vážně chceš?“, čímž bylo jasné, že s tím souhlasí. Táta podal Alexovi ruku a řekl mu: „Ty máš vážně štěstí, chlape. Budeš mít druhou nejlepší ženskou na světě.“

Kolem nás to zašumělo. Bylo jasné, že přítomné páry nesouhlasí s tátovým hodnocením. Alex se zasmál a to, že nesouhlasí, si nechal pro sebe. Poděkoval, pak políbil na tváře i maminku a přišel ke mně.

„Andie, že můžu zařídit svatbu! Prosím,“ žadonila Alice. „Úplně to vidím!“

„Ne,“ pozlobila jsem ji na oko.

„Nebuď na mě zlá, Andie,“ zamračila se.

„Samozřejmě že můžeš,“ usmála jsem se. „Tedy jestli to Alexovi nevadí.“

„Hlavně, když se to bude líbit Andie,“ odpověděl.

„Díky, díky, díky,“ zazpívala a bylo vidět, jak už si v hlavě sepisuje seznam.

„Právě sis podepsala ortel smrti,“ zasmál se děda.

„Andie mě má náhodou ráda, na rozdíl od tebe,“ reagovala Alice a provokativně na něj vyplázla jazyk.

„Tak hlavně dobře dojeďte! A pošlete pozvánku,“ vyzvala nás Carmen.

Před domem stála Carmen, Eleazar, Kate a Garett a Tanya a Carlos. Sledovali nás, jak nasedáme do aut. No moment, tady něco nesedí.

„Ty s námi nejedeš, Carlosi?“ podívala jsem se na něj překvapeně.

„Víš, dala jsi mi víc než svobodu. Díky tobě jsem našel Tanyu,“ odpověděl a zamilovaně se na Tanyu podíval.

No páni. „Tak to gratuluju.“

„Děkujeme ti, Andie,“ zašeptala Tanya. „Konečně jsme kompletní.“

„No, řekla bych, že se tedy uvidíme na svatbě,“ zavolala jsem k nim. „Tanyo, dovolíš mi, abych objala tvého přítele na rozloučenou?“

„To pak bude ale krásně vonět,“ řekla ironicky, ale usmála se. Carlos přistoupil ke mně a objal mě. Jeho tělo mě zamrazilo. „Vážně ti děkuju,“ zašeptal. „Za všechno.“

Pustila jsem ho a odešla jsem za Alexem do auta. Seděli jsme v autě se Sethem a Nicole. Jeli jsme do La Push.

„Naši nás nechali jet do La Push?“ otázala jsem se překvapeně. Čekala jsem, že nás tam samotné nenechají.

„Alice a Jasper se stěhují zpět do velkého domu,“ odpověděl Alex. „Alice tě chce mít na blízku pro všechno to plánování.“

„A jejda,“ zaklela jsem. „A zbytek?“

„Tvůj táta zůstává s tvojí mamkou u vás tady na Aljašce, ona už se nesmí moc hýbat. Mám tě na starost, prý ať si zvykám, že si na tebe musím dávat pozor. Edward a Bella nás prý brzo přijedou navštívit,“ odpověděl.

„No páni,“ použila jsem to slovo už potolikáté. „Nemůžu uvěřit, že jsem vážně zasnoubená. A že táta nás nechal samotné.“

Alex se usmál a políbil mě na spánek. „Už brzy budeš Clearwaterová.“

„Lindsey se z toho zblázní, až se to dozví,“ otočila se na nás Nicole.

„To je pravda,“ zasmál se Alex. „Kde vůbec je?“

„U Atearových,“ odpověděla Nicole.

Zbytek cesty jsme proseděli v tichu. Alex mě držel za ruku a skoro bych přísahala, že předl. Nahlodal mě; začala jsem přemýšlet nad celou svatbou. Andie Clearwater. Zní to jinak, tak nějak tvrději. Moje původní jméno je lepší, ale nedokázala bych Alexovi zkazit radost tím, že bych si nevzala jeho jméno.

Páni. Co tomu řeknou kluci. Caleb se potrhá smíchy. Nad tou představou jsem se zasmála. Alex se na mě nechápavě podíval, ale já jsem jenom zakroutila hlavou. Položila jsem se zase do svých úvah o svatbě a přemýšlela jsem, jak moc budu Alici brzdit. Asi si zkusím poprvé dupnout. Ale nejsem schopná ji moc omezit, protože jí se vždycky úplně rozsvítí oči, když může plánovat. A musím uznat, že na tyhle oslavy je vážně talent. Stejně jí nakonec dovolím všechno, co si bude přát... V hlavě se mi vynořil citát, který jsem pobrala bůhví kde, snad na hodinách filosofie: Starajíc se o štěstí druhých, nacházíme štěstí vlastní. To sedí. Radost všech ostatních dovršuje moji vlastní radost.

Nepřítomně jsem se podívala na Alexe. Už zase spal. Snad už brzy načerpá svoje síly a bude to zase ten můj živel jako předtím.

Cesta trvala ještě dalších několik hodin, které jsem strávila pozorováním Alexe. Nedokázala jsem se přestat dívat; jako bych doháněla všechny ty týdny, kdy nebyl se mnou.

Auto později zastavilo. Něžně jsem vzbudila Alexe. V přítmí, které venku panovalo, jsem uviděla dům Atearových. Mělo mi dojít, že se stavíme ještě pro Lindsey. Claire otevřela dveře a pozvala nás dovnitř. Lindsey seděla na zemi u malého stolku a něco si kreslila. Tab se skláněl nad ní a snažil se ji nějak zabavit. Když uslyšeli kroky, vzhlédli. Lindsey se rozsvítily oči, rychle se zvedla a běžela k Alexovi. Ten ji zvedl do vzduchu a přitisknul ji k sobě. Lindsey se ho svýma malýma ručičkama chytila kolem krku. Bylo hrozně hezké, jaký mezi sebou měli vztah.

Tab je chvíli pozoroval jako já a pak se zvedl a přišel ke mně. Horlivě mě objal a trochu mě nadzvedl ze země. Smál se. Měl radost, že jsme konečně všichni pohromadě. Po chvíli mě pustil a šel se přivítat s Alexem.

„Ty jo, brácho, jsem rád, že jsi tady,“ řekl Tab, zatímco ho poplácával po zádech.

„Ani nevíš, jak moc jsem rád já,“ odvětil Alex a mrknul na mě.

Otočila jsem se na Lindsey. „A mě neobejmeš?“ Lindsey se trochu zamyslela, pak se na mě lišácky podívala a skočila mi do náruče. Asi se snažila udržet si mě u sebe a možná k tomu i používala všechno svojí sílu, ale já jsem ji sotva cítila jako pírko ve svém náručí.

Když jsme se se všemi uvítali, rozloučili jsme se a vyrazili jsme domů. Seth, Nicole a Lindsey jeli autem, ale my dva jsme chtěli ten kousek dojít pěšky. Bylo to snad poprvé, co jsme spolu byli za poslední dobu sami. Nepospíchali jsme; užívali jsme si přítomnost toho druhého.

„Nezajdeme ještě na pláž?“ zeptala jsem se ho.

„Jasně, proč ne,“ odpověděl a usmál se.

Změnili jsme tedy směr a místo domů jsme zamířili na pláž. Nohy nám zapadaly do písku, ale my přesto šli dál na druhý konec pláže, kde byla naplavená kláda, kterou jsme využívali jako lavičku. Alex si sednul a mě si přitáhl na klín. Společně jsme zírali na oceán, ve kterém se odrážela jasná měsíční záře. Stříbrné vlny se hladově pohybovaly.

„Páni. Přijde mi, jako by od doby, kdy jsi zjistil, že jsi vlkodlak, uběhlo asi milion let,“ zašeptala jsem, ale byla jsem si jistá, že mě Alex i přes hlasitý příboj slyší.

„Máš pravdu. Seděli jsme zrovna tady a ty jsi mi tvrdila, jak to všechno spolu zvládneme,“ odpověděl s úsměvem.

„A zvládli jsme to,“ zdůraznila jsem.

„A teď se dokonce budeme brát,“ řekl Alex, jako by mu to pořád připadalo neskutečné. „Můžu vás požádat o tanec, paní Clearwaterová?“

„Ty přece netančíš,“ obvinila jsem ho, ale hned jsem se opravila a hrála jsem si ním jeho hru: „Chtěla jsem říct, vy přece netančíte, pane Clearwatere.“

„To bylo předtím,“ usmál se, postavil mě na nohy, lehce se uklonil a přitáhl si mě k sobě. Začali jsme se lehce pohupovat a otáčet se. Otočili jsme se zrovna o polovinu, když Alexův obličej ozářil měsíc. Usmíval se na mě. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem ho políbit. Přestali jsme se hýbat a spojili jsme naše rty.

Alex mě líbal s vášnivostí, která mě překvapila. Zatoužila jsem po něm. Jeho horké rty mě laskaly a dorážely na mě. Taky Alex chtěl víc. Nedočkavýma rukama přejížděl po mém těle, aby se nakonec zastavil u mého pasu. Vyhrnul mi tričko a přetáhl mi ho přes hlavu. Když se jeho rty přesunuly na můj obnažený krk, sjela jsem rukama na jeho břicho a přes pevné tělo jsem sunula jeho tričko směrem nahoru. Nechal si ho svléknout. Lehce jsem do něj strčila a on spadl do písku a strhnul mě s sebou. Dopadla jsem na něj a moje vlasy se zvlnily kolem jeho hlavy. Rychle si zase vzal moje rty. Silnými pažemi mě objal kolem těla a překulil se na mě. Cítit ho na sobě bylo tak opojné...

Líbal mě tak, že jsem věděla, jak moc mě miluje. Zacházel se mnou jako s nejkřehčím diamantem. Když se později naše nahá těla spojila, naše toužebné vzdechy přehlušily jenom vlny, které nám chtěly smočit nohy.

Měsíc se na nás díval z výšky. Ležela jsem na Alexovi a poslouchala jsem jeho tiché broukání. Přitáhl si mě pevněji na hruď a políbil mě do vlasů.

„Není ti zima?“ zeptal se starostlivě.

„Je mi krásně,“ zavrněla jsem.

Čas líně plynul. Když se začalo velmi pomalu rozednívat, zvedli jsme se a oblékli jsme se. Chytili jsme se za ruce a šli jsme pomalu domů. Jako myšky jsme vlezli k Alexovi do pokoje, protože ostatní ještě spali.

Nechtělo se mi spát. Sedla jsem si na postel a sledovala jsem Alexe, jak přechází po pokoji. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě, jako by mi četl myšlenky.

„Nad tím, kde budeme po svatbě žít,“ řekla jsem a uvědomila jsem si, jak jsem se zase změnila. Ta malá Andie, která nikdy nechtěla přemýšlet o budoucnosti, už byla asi pryč. Teď už nešlo jen o její osud, musela přemýšlet i o její druhé půlce.

„Taky jsem nad tím uvažoval. Vím, že budeš chtít být s tvojí rodinou,“ řekl jistě. „Ale-“

„Ale nedokážeš si představit, že bys opustil svoji rodinu, já vím,“ dořekla jsem za něj. Smutně přikývl.

„A co bychom dělali se smečkou?“ zeptal se zodpovědně.

„Museli bychom předat velení. Pořád bychom byli vlci, ale hlavní slovo v La Push by měl Quin,“ odpověděla jsem. „Ale i představa, že bychom se nevídali s klukama, je hrozná.“

„To tedy je,“ vzdychl.

„Napadá mě ještě jedna možnost. Vaši by se mohli přestěhovat k nám. V domě na Aljašce je místa dost. Vešli bychom se,“ navrhla jsem.

„Naši odsud nebudou chtít. Je to jejich domov. Bylo by to řešení jen na čas,“ smetl můj návrh ze stolu. „Bude to spíš takhle: ty už ses kvůli mně svojí rodiny vzdala. Teď je řada na mně.“

„Nechci, abys to dělal kvůli tomu, že máš pocit, že mi něco dlužíš,“ namítla jsem.

„Tak to není. Chci, abys byla šťastná. Koneckonců sem budeme pořád jezdit na návštěvy,“ řekl smířlivě.

„Naši mě stejnak začnou brzy štvát, tak se vrátíme sem,“ pokusila jsem se odlehčit situaci, ale byla jsem ráda, že to dospělo k tomuhle závěru.

Stulila jsem se Alexovi k boku. Zítra řekneme tu novinu přátelům.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (26. kapitola):