Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (4. kapitola)

05.11.2010 (16:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3436×

„Nějaká štěpina se asi zapíchla do srdce, musíme ho otevřít hned,“ mumlal Carlisle a sjel nožem od hrudní kosti až po břicho. Hrudní koš ztratil svůj tvar, žebra mu srostla špatně. Potřebovali jsme se dostat k jeho srdci, a tak jsme žebra zlomili. V jeho srdci opravdu byla malá kůstka zasunutá přesně mezi pravou síň a komoru, takže srdce nemohlo rozvádět krev a pumpovalo naprázdno. Carlisle štěpinu vytáhl a srdce začalo opět pracovat. Krev se ale řinula všude okolo, úlomky kostí přeřezaly i tepny.

„Potřebujeme pomoc! Alice!“ zavolal ji Carlisle.

„Já nemůžu... promiň,“ hlesla Alice. Místo ní za námi přišla Bella.

„Zvládneš to?“ zeptal jsem se jí. Kývla.

Podala Carlislovi svorku a ten podržel oba konce rozpojené tepny. Několika rychlými pohyby tepnu sešil. Bylo potřeba odsát vyteklou krev. Sklonil jsem se a začal pít krev rozptýlenou v jeho břišní dutině. Nechutnala mi, takže jsem snadno přestal, když byla přebytečná krev pryč.

„Výborně, synu,“ pochválil mě Carlisle.

Carlisle pokračoval v operaci. Teď přistoupil k lámání kostí. Pracoval pomalu, systematicky, soustředil se. Opatrně lámal kosti od sebe a dával k sobě správné části.

„Tyhle kosti přidrž u sebe,“ příkázal Belle a ona ho poslechla. Po pár minutách se mezi nimi utvořil slabý můstek a kosti začaly správně srůstat. Takto jsme postupovali i s ostatními kostmi. Po půl hodině dorazili Esmé, Emmett a Rose, Carlisle připojil krev na kapačku a pouštěl mu ji dovnitř těla.

Operace byla hotová. Velmi opatrně, jako předtím Andie, jsme Caleba přenesli zpět do pokoje. Když měl dostatek krve, odpojil Carlisle kapačku a píchl Calebovi injekci s tišícími léky.

Druhou kapačku přenesl k Andie, dal na ní sáček s nitrožilní výživou a jehlou napíchl žílu. Andie teď potřebovala hodně živin, aby přežila. Zjistili jsme, že Andie upadla do kómatu. Jacob šílel.

„Její tělo se jenom brání bolesti,“ vysvětloval Carlisle.

„Jak dlouho bude mimo?“ zeptala se s úzkostí Nessie.

„Normálně by to bylo tak týden,“ uvažoval. „Ale po Jakovi má schopnost rychlejšího hojení, tak by to mohlo trvat tak tři dny.“

Jake stočil pohled k Andie a pohladil ji po tváři. Nessie si sedla z druhé strany a chytila ji za ruku.

Cítil jsem se velmi vyčerpaný. Věděl jsem, že moje únava je čistě mentální, ale měl jsem chuť si teď jen tak lehnout a nechat starosti odplout.

S Carlislem jsme odešli do místnosti, kde jsme operovali, a sedli si k teď již čistému stolu. Viděl jsem, že i Carlisle je rád, že už to máme za sebou.

„Jsem na tebe pyšný, synu,“ ocenil mě Carlisle.

Zezadu mě obejmuly paže a Bella mi zašeptala do ucha: „Já taky, lásko.“

Carlisle se otočil na Bellu a taky ji pochválil: „Ty jsi taky odvedla dobrou práci, Bello.“ Usmála se.

„Musíme spálit ty zbytky,“ řekl jsem unaveně.

„Já a Rose už jsme se o to postarali,“ odpověděl Emmett a usmál se na mě.

„Super,“ odvětil jsem.

Všichni byli stejně bez života. Celá rodina se pak večer sešla u stolu, chyběli jen Jake a Nessie, kteří odmítli od Andie odejít. Smečka seděla u Caleba. Schylovalo se k probírání dnešních událostí.

Carlisle zahájil diskuzi: „Všichni jste dneska prokázali mimořádnou sílu a spolupráci. Děkuju vám.“

Až na to, že jsem nebyla schopná jít Carlisleovi pomoct, zastyděla se Alice. Podíval jsem se na ni a zavrtěl jsem hlavou.

V hlavách členů mé rodiny se celá dnešní konfrontace odehrála ještě jednou. Esmé se zastavila nad momentem, kdy proti sobě Andie obrátila nůž: Proč by se proboha chtěla zabít?

„Nechtěla,“ odpověděl jsem Esmé na její myšlenky. Obrátila se na mě. „Tedy ne sama od sebe. Přikázal jí to.“ Všichni se na nás soustředili.

„Jak to myslíš, že jí to přikázal?“ zeptala se Esmé.

„Pamatujete, jak jsme tam stáli a nebyli jsme se schopni hnout? To nám poručil Frank,“ vysvětloval jsem. Vzpomínali. „Nejdřív Andie přikázal, aby zabila Jacoba.“ Slyšel jsem, jak Jacob ve vedlejším pokoji zavrčel. „Ale když viděl, že ji Alex zadržel, tak ji donutil, aby zabila sebe. Pochopil, že to nám způsobí nejvíc bolesti.“

„Takže on byl schopný donutit tě udělat cokoliv?“ ujasňovala si to Rose.

„Ano. Později zjistil, že to ale nefunguje na vlky, nejspíš proto, že jim jako přirozeným nepřátelům nemůžeme rozkazovat,“ uvažoval jsem. „Proto nařídil Jasperovi, aby je vyřídil.“

Jasper sklonil hlavu. Měl výčitky svědomí, i když tušil, že to není jeho vina.

„Ale na jakém principu jeho dar fungoval?“ zeptala se Alice, zatímco stiskla Jasperovu ruku.

„Původně dokázal ovládat jen jednoho člověka, ale pak přišel na to, že když se hodně soustředí, může nutit i více lidí najednou. Kvůli tomu jsem se ho snažil rozptýlit, příkaz potom povolil. Přepokládám, že jeho dar je opět čistě duševní povahy, co, lásko?“

Bella kývla. „Na mě nic nepůsobilo. Štít se mi musel smrsknout kvůli těm nervům o Andie.“

„Jaktože upír s tak mocným talentem nepatří k Volturiovým? Museli se o něm přece dozvědět,“ přešel Carlisle na jiné téma.

„Arovi hledači ho samozřejmě našli, ale donutil je, aby se vrátili a Arovi vyřídili, že do jeho gardy nevstoupí. Myslím, že Aro hledá způsob, jak ho vlákat do gardy,“ přemýšlel jsem.

„Já ale pořád nechápu, proč byli jen tři. Věděl, kolik nás je,“ řekla Esmé.

„Měl to dobře promyšlené. Čekal, že on sám nás znehybní, popřípadě nás nechá povraždit se navzájem. Pojistil si to stvořením Treshy, u které tušil, že by mohla mít talent. Maurice byl jenom ničivá síla,“ vysvětloval jsem.

„Co uměla Tresha?“ položil Emmett otázku, která se sama nabízela.

„Dokázala pouhým dotykem vyvolat tvojí největší bolest. Nechala tě znovu prožít tvojí nejhorší vzpomínku.“ Jasper kývl. On jediný její talent pocítil na vlastní kůži.

„Udělala to tobě?“ zeptala se Bella, když viděla Jasperovu reakci.

„Jo,“ potvrdil Jasper. Nikdo se ho ale nezeptal, co to bylo za vzpomínku.

Slyšel jsem Alicinu myšlenku: Doufám, že to nezkoušela taky na Andie. Do té chvíle mě to vůbec nenapadlo, ale teď jsem si uvědomil, jak je to pravděpodobné. Ta myšlenka mě zabolela.

„Jak to bylo s tou Viktorií?“ obrátil se na mě Carlisle.

„Frank ji potkal v Texasu, když tvořila svoji armádu. Zamiloval se do ní a změnil se. Nevadilo mu, že se mstí za svého přítele. Chtěl jí dokonce pomoct, ale zrovna ho našli Arovi hledači. Škoda, mohli jsme ho zabít už tenkrát.“

Jedna mysl byla trochu mimo. Už neposlouchala, co se děje, přemýšlela nad svojí vlastní otázkou. Kde mohla vzít ten nůž? Přece když ji Alex přinesl, neměla v ruce nic... Byla to Bella. Stáhla svůj štít a nechala mě nahlédnout do svojí hlavy. Nechtěla to řešit před ostatními. Zapomněl jsem, jak je všímavá. Ale měla pravdu, ten nůž se jí přece v ruce nemohl objevit jen tak náhodou. Kouknul jsem jí do očí a pokrčil jsem rameny.

Všichni se začali mezi sebou bavit a znovu probírat, co se stalo.

Měl bych za ní zajít. Musím vidět, že je v pořádku. Mohl bych jí přinést něco k jídlu, dorazily ke mně Alexovy myšlenky. Okamžitě jsem ten tón poznal. No to snad ne! Bella okamžitě zpozorovala, že jsem se napjal, a očima se mě ptala, co se děje. To přece není možné! Zvedl jsem se a zamířil do pokoje, kde ležel Caleb. Bella šla tiše za mnou.

„Řekni mi, že jsi to neudělal,“ zasyčel jsem na Alexe.

„Co jsem provedl?“ zeptal se dotčeně.

„Řekni, že ses do Andie neotisknul!“ Bella se po mně nechápavě podívala. Jacobova mysl zbystřila a napjatě poslouchal, co se tu děje. Alex si v hlavě přehrál, jak přišel pro Andie do sklepa. Choulila se v koutu, kolena přitisknutá na hruď. Odevzdaně čekala na svůj konec. Alex k ní přišel, podíval se jí do očí a najednou pochopil, že ona je ta pravá, že se vesmír točí kolem ní.

On se do ní vážně otisknul. Nasupeně jsem se na něj podíval a odešel jsem. Bella vyběhla za mnou a ptala se mě: „On se do ní vážně otisknul?“ Jacob poprvé odešel od Andie a díval se na moji reakci. Kývl jsem.

Jacob zuřil stejně jako já a vůbec nechápal, jak je to možné. Jak to, že se do ní otiskl až teď? Už jí přece viděl!

„Já nevím, Jaku. Vážně nevím,“ odpověděl jsem a utekl jsem ven. Nechápal jsem to. Jacob měl pravdu, proč by se do ní otiskl až teď, to přece nedává smysl! Ve všech legendách se přece vyprávělo, že se to stane, když ji poprvé uvidí. Tak hrozně mi to vadilo! Proč se do ní otiskl člověk, který jí ublížil ze všech nejvíc? I když jsem věděl, že tohle všechno není jeho chyba, nenáviděl jsem ho za to, co provedl Andie.

Vrátil jsem se až pozdě po půlnoci a hned jsem zamířil za Andie. Nessie spala na křesle vedle její postele a Jacob seděl vedle Andie a hltal ji pohledem. Vzhlédl, když jsem přišel, a pokusil se zvednout koutky nahoru. Najednou začal přemýšlet o Alexovu otisku. Taky mu vadilo, že se do ní otiskl zrovna on. Dřív ho měl fakt rád, ale po tom, co se stalo, ho dost štval. Snažil se necítit vděk za to, že zastavil Andie, když ho chtěla zabít.

„Jo, to mi povídej,“ souhlasil jsem.

„Slyšíš už něco?“ zeptal se potichu.

Zavrtěl jsem hlavou. Andiena mysl zatím prostě utichla. Snažil jsem se tím nestresovat, ale šlo to těžko.

Caleb na tom byl podobně. Jeho teplota rychle spalovala léky a on taky tápal v bezvědomí.

Ráno přijel Paul a Rachel. Nevím, kdo jim zavolal, ale bylo dobře, že tady byli. Snažili se na Caleba mluvit. Asi to pomohlo, protože o den později se Caleb probral.

„Calebe? Jak se cítíš?“ zeptal se Carlisle.

„Jako bych se znovu narodil,“ špitnul. Pořád měl málo sil, ale uzdravoval se.

K jeho lůžku přistoupil Jasper: „Calebe, vážně mě to moc mrzí.“

„To je dobrý. Nebyla to tvoje vina. Ale máš docela pevnej stisk, chlape!“ zažertoval a trochu se usmál. Jasperovi se ulevilo.

Calebovo uzdravení nám všem dodalo trochu naděje. Přestože musel stále ležet, bylo na něm už druhého dne vidět, že nabírá zpět svoje síly.

Už před dvěma dny uplynuly tři dny, které Carlisle Andie předpověděl. Stále ležela a její hlava mlčela. Střídali jsme se u ní, povídali jsme jí, nebo jsme jen tak seděli vedle její postele. Jacob od ní nikdy neodcházel. Občas vedle ní usnul. Marně jsme ho od ní vyháněli, aby se alespoň najedl.

Bohužel jsme nedokázali Alexovi zabránit, aby ji alespoň jednou denně navštívil. Vždycky si sednul na druhou stranu Andieny postele a držel ji za ruku. Někdy se jí tiše omlouval. Nenechali jsme mu žádné soukromí.

Šesté ráno jsem slyšel útržky myšlenek. Přicházela k vědomí. Došel jsem za ní do pokoje a mrknul jsem na Jacoba.

„Slyšíš ji?“ zeptal se.

„Jen útržky. Nedávají smysl.“

Seděl a čekal stejně jako já. O hodinu později začaly dávat její myšlenky pomalu smysl. Zhrozil jsem se, zatímco jsem poslouchal.

„Co se děje? Co si myslí?“ vyptával se Jacob netrpělivě.

„Zdá se jí o tom, jak jí věznili.“ Zatnul jsem zuby. Viděl jsem všechno, co se dělo.

„Buď přesnej. Co vidíš?“ naléhal na mě.

Bál jsem se to vyslovit nahlas. Jako by se to stávalo víc skutečné. „Tresha na ní cvičila svůj talent. Každý den. Pořád dokola.“

„Co je její nejhorší vzpomínka?“ zašeptal.

„Alex,“ odpověděl jsem mu stejně tiše. „Ta jeho poslední věta. Kvůli Treshe jí slyšela stokrát.“ Začal se třást. Poslouchal jsem dál. Do místnosti vešel zbytek rodiny. Nevšímal jsem si jich a mluvil jsem dal k Jacobovi: „Frank na ní taky zkoušel svoje schopnosti. Nařídil jí, aby se řízla; chtěl ochutnat její krev.“ Jacob zavrčel.

Další myšlenka – byly to jen její pocity: slabost, stesk, bolest, prázdnota, tma, beznaděj, zoufalství... To jsem Jakeovi zatajil.

Pomalu otevřela oči. Mrkla a znovu oči zavřela. Stiskla víčka a pak je pomalu zvedla. Jacob se nad ní naklonil, takže byl první, koho viděla.

„Tati,“ pootevřela rty, aby vydala ty dvě slabiky. Byla šťastná, že ho vidí.

„Andie!“ oslovil ji a opatrně ji obejmul.

Pootočila hlavu. „Dědo.“ Hrozně ji to unavovalo, ale musela to prostě říct nahlas.

„Neunavuj se, nemluv,“ káral jsem ji.

„Mami, Bello, Esmé, Alice...“ hlas jí vypadl.

„Pšt, holčičko,“ přistoupila Nessie blíž.

„Necháme ji v klidu, musí ještě odpočívat,“ prohlásil Carlisle a všichni se zvedli k odchodu.

„Zůstaň,“ artikulovala němě na Jacoba.

„Nikam nejdu, zlatíčko,“ odpověděl jí a chytnul ji za ruku.

Dědo, zůstaň taky, pomyslela si.

„Přijdu později, až ti bude líp,“ slíbil jsem. „Ať se neunavuje, Jakeu.“

Odešel jsem z místnosti a usmál jsem se. Všichni byli spokojení, konečně se do nás vrátil život. Ten večer Jacob podruhé odešel od Andie, aby se konečně najedl. Spadl mu obrovský kámen ze srdce. Věděl, že kdyby se teď probrala, byl by u ní za dvě vteřiny. Předtím nedokázal odejít, protože se bál, že by se její stav mohl zhoršit. Teď jsme viděli, že se do ní konečně vrací život. Pomalu, ale jistě.

Další den ráno měla zase o trochu síly víc. Jídlo už přijímala normálně, takže kolem ní všichni běhali a nosili jí, co jí na očích viděli. Postupně se u ní všichni vystřídali. Zahrnovali ji láskou a něhou. Pořád moc nemluvila, ale s každým soustem jídla trochu zesílila.

Zrána nového dne mě vesele přivítala. Rodina konečně odjela na lov, doma jsme zůstali jen já, Jake, Nessie a Bella. Ty spolu byly venku.

Jake přinesl z kuchyně obložený chleba a strčil jí ho pod nos. S chutí chleba snědla a usmála se na nás. Začala přemýšlet o minulosti.

„Dědo? Jak jste věděli, kde jsem?“

Hned na úvod taková otázka. „Nevědeli jsme to. Jake nás sem přivedl. Táhlo ho to sem.“

Vzpomněla si na svoje postesknutí po tátovi, jak ho chtěla u sebe.

„To jsi udělala ty?“ zeptal jsem se překvapeně.

Jak bych to mohla udělat? Jenom jsem si přála, aby byl se mnou.

„Přej si něco,“ požádal jsem ji. Právě jsem testoval svoji teorii. Jestli mám pravdu...

Co jako? Já nevím, třeba... přeju si nové tričko.

Na posteli vedle ní se objevilo tmavě modré tričko.

„Co to bylo, Edwarde?“ zeptal se Jacob.

„Andie má dar,“ potvrdil jsem svoji teorii.

„Jaký?“ vyhrkli Andie a Jacob dohromady.

„Přivolat k sobě všechno, co chce.“ Otočil jsem se na Jaka: „To bylo to volání, co jsi slyšel.“

„Ty sis mě přivolala?“ obrátil se Jacob na Andie.

„Asi jo,“ ušklíbla se.

Najednou jsem pochopil i scénu s nožem. Ona si ho přitáhla. Naše Andie měla výjimečně talent. Neubránil jsem se spekulacím. Nessie dokázala ukazovat svoje myšlenky. Jacob? Byl to vlkodlak, neměl žádné schopnosti, tedy... kromě mimořádné síly. Myšlenky a síla... Síla myšlenek! No jasně, silou myšlenek k sobě přivolávala věci i lidi. Dokonalé! A právě síla myšlenek ji možná udržela naživu.

Všichni byli z jejího talentu unešeni. Andie již brzy vstala z postele a zkoušela, co se svým darem dokáže. I když na svoje mučení nezapomněla, vracel se jí elán do života. Rozhodli jsem se, že už je dost silná, abychom se vrátili, a stanovili jsme datum odjezdu na zítřek.

Andie zrovna seděla na trávě před domem, když za ní přišel Alex. Nechtěla s ním mluvit.

„Andie? Prosím, poslouchej mě,“ začal.

„Nechci nic slyšet. Pro mě je Alex mrtvej,“ odvětila. Skoro jsem ji nepoznával.

„Andie, strašně mě mrzí to, co jsem ti řekl. Lituju toho každý den. Kdybych to mohl vrátit zpět, udělal to bych bez váhání,“ omlouval se.

„Jenže to už vrátit nejde.“

„Já jsem byl pitomec, jasně, že to neomlouvá to, co jsem řekl. Ale změnil jsem se. Našel jsem starýho Alexe,“ mluvil dál. Přemýšlela o jeho slovech, ale odpustit mu nedokázala. Slova, která jí Tresha nechala prožívat tolikrát, jí vířila v hlavě.

„Až moc pozdě,“ řekla a odešla.

Cítil jsem jeho bolest. Byla to neuvěřitelná muka, která prožíval tím, že ho holka jeho otištění odmítala. Ona to nevěděla, přál si to, a my mu bůhví proč vyhověli.

Druhý den jsme se vrátili do Forks.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (4. kapitola):