Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angel eyes - 1. kapitola

20.04.2009 (09:00) • Nenefer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7801×

Přemýšlení o životě mi poslední dobou zabíralo opravdu hodně času. Viděl jsem časté obavy v očích Esme, když mě sledovala, jak sedím na naší verandě celé hodiny a bezcílně hledím do dálky.

Byl jsem jediný z naší rodiny, kdo byl sám. Dělalo jí to veliké starosti, ale nahlas nikdy nic neřekla. Ono to vlastně nebylo ani potřeba, vzhledem k mé schopnosti, číst v myslích lidí okolo.

My jsme byli vlastně opravdu divná rodinka. I když na první pohled prostě jen zvláštní.

Pro někoho, kdo nás neznal jsme museli být výstřední a do sebe uzavření. Carlisle, můj adoptivní otec a stvořitel celého našeho klanu, pracoval v místní nemocnici jako chirurg. Esme jeho žena a má adoptivní matka se starala velmi příkladně o dům a celou naši rodinu.

A já s mými adoptivními bratry a sestrami jsme navštěvovali místní střední školu a hráli příkladné a bezproblémové teenagery.

Já chodil do stejného ročníku s Alicí, mou nejoblíbenější a vlastně někdy také nejotravnější sestřičkou. Jasper, její přítel a další dokonalá dvojice Rosalie a Emmett chodili do vyššího ročníku. Pro nezasvěcené opravdu obraz dokonalosti.

Otráveně jsem si odfrkl a o kousek pootočil hlavu. Očima jsem pečlivě prozkoumával další kousek lesa a snažil se jen tak pro zábavu uložit do paměti každou i sebemenší větvičku, každý strom, lístek, kámen. Děsná nuda.

Náhle jsem ucítil něčí ruku na svém rameni, tolik zabrán svou zbytečnou činností, že jsem ji ani neslyšel přicházet.

„Nepůjdeš dneska lovit?" Zeptala se Alice téměř nepřístojně nadšeným tónem.

„Hmm" Byla má odpověď. Snad pochopí, že nemá otravovat a nechá mě dál patlat v mých depresích.

„Myslím, že by jsi měl vyrazit Edwarde." Přimhouřil jsem oči a zadíval se jí do obličeje. Co s ní je, co se mi to snaží zatajit? Prohledával jsem její mysl, ale ukazovala mi samé hlouposti. Šaty, boty, chtěla změnit barvu pokoje, zatřásl jsem hlavou, holky, asi jim nikdy nebudu rozumět.

„Alice?" Ani jsem nechtěl, ale vyznělo to výhružně. Jen se zasmála a zmizela v domě.

Fajn, zase sám. Zapřel jsem nohy o zábradlí a zaklonil hlavu. Jeden hluboký nádech, který byl stejně zbytečný, ale tolik uklidňující, přivál vůni lesa a vlhkého listí a já zjistil, že vlastně chci jít lovit. Alespoň něco dělat. Věčnost je tak skličující, když je člověk sám.

Jen jsem na to pomyslel, moje tělo se napřímilo a já neuvěřitelnou rychlostí seběhl ze schodů a pádil k lesu. Rychlost je tak opojná, tak přirozená, tak krásná. Běžel jsem jen tak pro radost, pro pocit větru ve vlasech a ve tváři, pro všechnu tu vůni kolem. Byla v tom svoboda a do jisté míry také moje jediná útěcha.

Ani jsem si neuvědomoval, jak jsem byl na všechny kolem poslední dobou protivný. Divné, že se mnou dokázali ještě mluvit. No jistě a pak tu byly také ty sklíčené pohledy mojí matky. Slýchával jsem ji mluvit s Carlislem, měla o mně opravdu obavy, no nebylo ani divu. Opravdu mi poslední dobou tak trochu lezlo na nervy všechno to cukrování kolem. Alespoň, že Rose a Emmett, byly jediní, kdo dával jejich dokonalý vztah tak okatě najevo. Ostatní, možná také kvůli mé podrážděnosti, trvající už několik týdnů, se drželi stranou.

Zhluboka jsem se nadechl a zlehka přeskočil lesní cestu porostlou jemnou chvějící se trávou. Ještě než se mé nohy dotkly měkkého podrostu lesa, ucítil jsem velmi zvláštní a jemnou vůni. Nikdy před tím, tu nic takového nebylo, nikdy jsem nic podobného necítil.Tohle bych nezapomněl, to se nedalo zapomenout. Než jsem si stačil srovnat myšlenky v hlavě, než jsem si stačil vlastně jen uvědomit co dělám, celkem automaticky jsem se vydal po lesní stezce za tou neobyčejnou vůní.

Slunce stálo vysoko na obloze a den byl na tuto roční dobu neobvykle teplý a vlhký. Slunce, důvod proč dneska celá naše rodina musela zůstat doma. Ne, že by to někomu kromě mě, nějak zvlášť vadilo. Jak jsem procházel obyčejnou lidskou chůzí zelenou stezkou, pozoroval jsem odlesky slunečních paprsků na mém předloktí. Kdybych teď někoho potkal, stejně by si nemyslel, že jsem člověk. Záře, která se mi odrážela od kůže  a mihotavě tančila na zemi přede mnou, by každého už na první pohled upozornila, že je se mnou něco špatně. A taky bylo. Celý tenhle život po životě byl špatně, celá má existence byla špatně. Zamračil jsem se nad svými myšlenkami. Dělalo se mi špatně ze mne samotného. Co to se mnou sakra je? Nikdy jsem se takhle necítil za celých svých sto let, jsem se nemohl snést míň, než to bylo teď. Ani když jsem si vyčítal mých deset let puberty, jak jsme tomu s Carlislem v legraci říkali, kdy jsem se zrovna nevěnoval vegetariánství, tak jako teď.

Mé oči zaostřily na něco ležícího pár set metrů ode mne. Něco velikého, zvíře, že by jelen? Během zlomku vteřiny jsem stál u mršiny.

Oči mi pomalu klouzaly po tak nečekaném nálezu. Byl to černý hřebec, dostihový kůň, podle dokonalé stavby těla, jeho překrásná ocelově černá srst se třpytila na slunci. Podle slabého tepla, které z něho vyzařovalo, nebyl mrtev dlouho.  Ale to nebylo to, co mě v mžiku donutilo přestat dýchat. Mé dokonalé upíří smysly zachytily ještě něco. Něco, co jsem neviděl, ale úplně přesně jsem věděl, že to tam je.

Pomalu jsem se otočil a zadíval se na tělo ležící pod stromem opodál. Dívka, drobná, křehká lidská dívka. Oči se mi rozšířily. Hrozná volba, nadechnout se, nebo ne? Usoudil jsem, že nedýchat bude pro ni asi bezpečnější, ale vyvolávalo to ve mně děsný neklid, nic jsem necítil.

Ležela velmi klidně, ale srdce ještě bilo, nepravidelně, ale bilo.

Pomalu jsem přišel blíž a kdybych už dávno nedýchal, přestal bych teď. Z rány na hlavě jí pozvolna vytékala krev a vpíjela se do jejích kaštanových vlasů. Vypadala spíš jak po boji, než že jenom spadla z koně. Oblečení měla potrhané a po obličeji, krku a holých pažích modřiny, ranky a odřeniny. Skoro jako by s ní někdo smýkal po zemi. Dýchala mělce a sotva slyšitelně.

Nečekal jsem ani vteřinu a poklekl k ní, snažíc se  velmi opatrně uchopit její krvácející tělo. Přivinul jsem si ji pevněji na hruď a opatrně vstal abych se rychle rozeběhl domů. Carlisle byl to jediné, co mě v ten okamžik napadlo. Jediná volba a já doufal, že i ta nejlepší.

Nezastavil jsem se ani na schodech a jako hurikán vtrhl do haly. Jen jsem doufal, že otec nenásledoval mého příkladu a nešel taky lovit.

„Carlisle, potřebuji tě tu." Hlesl jsem potichu a sklonil tvář k dívce ležící v mém kamenném náručí.

V tu chvíli už tu byl a jeho dlouhé bledé prsty se snažily nahmatat puls.

Naše oči se na zlomek vteřiny setkaly. Nemusel mi nic říkat, věděl jsem co si myslí. Trochu ho vyděsil můj výraz.

„Našel jsem jí v lese, ani nevím kdo to je."

Kývnul a trochu zbytečně nahlas řekl.

„Odnes jí nahoru, hned tam budu."

Až když jsem letěl po schodišti do prvního patra, všiml jsem si Alice stojící u stěny. Jako by nic se opírala nohou o zeď a ve tváři měla zvláštní výraz uspokojení. Dál jsem to nezkoumal, nebyl na to teď čas, ale než uběhla vteřina stála ve dveřích mého pokoje s miskou horké vody a ručníkem. Pozorovala mě, jak zlehka pokládám nehybné tělo na svou postel i jak pomalu couvám, abych se zády zapřel o stěnu.Vypadal jsem asi dost vyděšeně, protože se zatvářila starostlivě, ale pak se pousmála.

„Bude v pořádku. Viděla jsem to."

Až teď mi to doklaplo. Alice měla vizi. Její dar, stejně jako má schopnost číst myšlenky. Proto mě tedy ponoukala k lovu, proto byla tak nadšená. Hněvivě jsem si ji změřil pohledem

„A co. Taky nemusíš vědět úplně všechno."Vyštěkla pobaveně. Postavila misku vedle postele a chytla mne za paži. Jemně, ale přitom bez možnosti odmítnutí mě tlačila ven z pokoje na chodbu.

„A teď počkej venku, musíme jí dát trochu dohromady."

Při jejich slovech se kolem nás ladně propletl Carlisle se svým černým lékařským kufříkem. A už jsem jen viděl jak se dveře mého pokoje zavírají. Ještě chvíli jsem na ně nasupěně zíral a pak si uvědomil, že jsem celý od krve a taky bych se měl jít umýt. Jasper mi určitě půjčí nějakou mikinu, než budu mít zase volný přístup ke svým věcem.

Autor: Nenefer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angel eyes - 1. kapitola: