Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angel eyes - 2.kapitola

20.04.2009 (18:19) • Nenefer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5181×

O hodinu později jsem seděl osprchovaný a převlečený, mimochodem měl jsem na sobě otcovu košili, Jaspera jsme nenašli, u mého piána v přízemí. Mé prsty jen zlehka vyťukávaly neznámou melodii, ale má nevysvětlitelná nervozita byla tak silná, že jsem se stejně nemohl na nic soustředit.

Zbytek mé rodiny potichu postával kolem. Jen Emmett seděl na bílé kožené pohovce a s hlasitým nadšením sledoval svůj oblíbený sportovní kanál.Toliko k tichu, které bych teď tolik potřeboval. Svižně jsem se zvedl, až jsem polekal Esme, která po mně nešťastně střelila pohledem a vydal se, jak jinak, ven na verandu.

Ještě to bude chvíli pokračovat a asi se sem přestěhuji.

Ze sebou jsem zaznamenal čísi kroky, ale ani jsem se nemusel ohlížet, abych se přesvědčil o koho jde.

„Jak je to s ní zlé? Vypadala dost hrozně, když jsem ji našel."

Ucítil jsem ruku na svém rameni a Carlisle se pomalu opřel o zábradlí vedle mne.

„Bude v pořádku, i když kdyby ses tam neobjevil, tak by asi nepřežila.Víš Edwarde, chci se tě zeptat, kde přesně si ji našel? Když jí Alice svlékala šaty, docela zřetelně jsem cítil, že jí to udělal někdo našeho druhu. Ale ještě jsem ho nepotkal, je to někdo neznámý. Abych pravdu řekl, dělá mi starosti, že se tu potuluje nějaký sadistický, napůl šílený upír. Asi jsi ho vyrušil, když se jí chystal .... zabít."

Při tom posledním slově jsem se zachvěl a podíval se otci do očí.

„Kousl jí?"

Zavrtěl mírně hlavou, i když jsem viděl jak v duchu  zpětně prozkoumává její zranění.

„Nemyslím si. Měla jen pár zlomených žeber, taky zlomené levé zápěstí. Asi jak se snažila bránit. Vyvrknutý kotník a pár tržných ran. Jinak je samá modřina, ale to se za chvíli zahojí."

Díval se mi upřeně do očí.

Asi řeknu chlapcům, aby se tam šli podívat a sledovali stopu, třeba na něco přijdou. Pokýval si pro sebe. 

„To je dobrý nápad Carlisle. Vzpomínáš, kde jsme byli lovit před týdnem? Na tu krásnou paseku?" Carlisle jemně přikývl.

„Tak je to asi 5 mil na jih a vede tudy travnatá stezka. Půjdu se teď mrknout nahoru. Asi by to taky chtělo zavolat na policejní stanici. Myslím, že nebude dlouho trvat a někdo jí začne hledat."

Ani jsem nepočkal na jeho reakci, což je mimochodem dost hrubé chování a zamířil jsem ke svému pokoji. Cestou po schodech mě minula Alice, která přímo letěla dolů a pro sebe si něco potichu šeptala. Nechtěl jsem ji poslouchat, neměl jsem na ni náladu.

Přede dveřmi s rukou položenou na klice jsem na moment zaváhal a pak potichu vešel dovnitř.

Ležela na posteli a konečně jsem si všiml jak vypadá a také bohužel ucítil tu nádhernou vůni.

Bylo to nepopsatelné. Voněla tak nádherně sladce, až se mi z toho zatočila hlava. Až teď jsem si uvědomil, že jsem byl vlastně na lovu, který jsem ze zjevných důvodů nedokončil.A sakra.

Venku voněla nádherně, ale tady, v uzavřené místnosti se to ještě tisíckrát znásobilo.Oheň v mém hrdle se rozhořel naplno.

Zatajil jsem dech a přistoupil k velkému oknu, abych ho otevřel. Otočil jsem se a sedl si na kraj postele. Tak na tohle si budu muset zvykat velmi pozvolna.

Opatrně jsem ochutnal vzduch v místnosti, už to nebylo tak silné a přebíjel to i čpějící pach  desinfekce, kterou otec použil k vyčištění jejich ran.

Snažil jsem se nevnímat tu ohnivou žízeň a radši se znovu zaměřil na její vzhled.

Její tvář byla drobná a na člověka až moc bledá.To jsem samozřejmě připisoval ztrátě krve a šoku, který musela utrpět. Měla dlouhé tmavě hnědé vlasy, možná by dosahovaly až do pasu, kdyby se postavila. Její rysy byly měkké a souměrné. Její obličej působil díky dokonalému malému nosu až dětsky. Měla na sobě hedvábnou bledě modrou noční košili na ramínka, co jí oblékla Alice. Odhalovala ramena, krk a klíční kosti. Carlisle měl pravdu, samá modřina. Pod její roztrhanou košilí toho tolik vidět nebylo, nebo se to ještě vybarvilo.

Povzdechl jsem si, Alice bude jistě štěstím bez sebe, že tu má živou panenku na hraní.

Zvedl jsem se a k posteli přistavil židli, která původně stála u mého psacího stolu.

Ne, že by mi dělalo nějaké potíže postát, ale asi už jsem měl hluboko v sobě zakořeněno, že musím vypadat lidsky.Století přetvářky se už plně podepisovalo i na mém podvědomí. Usmál jsem se pro sebe a sedl si.

Poslech jejího tichého a vyrovnaného dechu mě konejšil a uklidňoval. Stále jsem jí upřeně hleděl do tváře a přemítal co se tam asi mohlo stát.

Dveře se náhle pomalu a s tichým zaskřípěním otevřely a v nich se objevil Carlisle.

„Už vím,jak se jmenuje."

Vystřelil jsem po něm pohledem a zůstal očima viset na jeho rtech.

„Je to Isabella Swanová a přistěhovala se sem se svým otcem. Koupil farmu nedaleko Forks.Chová koně."

Podíval se na dívku ležící na mé posteli a pak obrátil pohled zpátky ke mně.

„Už jsem volal jejímu otci. Byl strachy bez sebe. Jede sem. Bude tu tak za hodinku."

Pokrčil jsem rameny a vzal její drobnou ruku opatrně do svých dlaní.

Carlisle si mně chvíli se zamyšlením prohlížel a pak s jemným úsměvem dodal.

„Měl bys jít na lov, než dorazí. Počkám u ní. Musíš být naprosto v pohodě Edwarde. Doporučím jejímu otci, aby jí tu nechal, než přijde k vědomí. Ale chci, aby všechno proběhlo bez komplikací."

Asi si všiml otevřeného okna.

„To je velmi dobrý nápad Carlisle." Opravdu jsem se teď nechtěl dohadovat o tom, že jsem naprosto v pohodě. Protože by to stejně nebyla pravda.Ta dívka voněla neodolatelně a nechtěl jsem v žádném případě dostat rodinu do potíží, kdyby se stala nehoda.

Věnoval jsem mu jen kratičký pohled a rychle vyběhl ze svého pokoje. Proletěl jsem domem jako ohnivá čára. Lidské oko by určitě ani nezaznamenalo, mou přítomnost, ale má rodina nebyla lidská. Já nebyl člověk, už dlouho ne.

Lovil jsem velmi blízko domu. Jako by mě divná, tajemná síla nepustila dál do lesa.A hned, jakmile jsem uhasil tu nejsilnější žízeň, vracel se netrpělivě domů.

Na příjezdové cestě, těsně před schody vedoucími na verandu stál zaparkovaný velký černý náklaďák. Takový ten druh, za kterým se tahají veliké přívěsy. Zvědavě jsem si ho prohlídl. No, jasně, její otec už byl tady. Netrvalo mu to, ani celou hodinu. Ale asi nedodržoval přiměřenou rychlost, když spěchal za svou napůl mrtvou dcerou.

Zhluboka jsem se nadechl, abych se psychicky připravil na tu krásnou vůni uvnitř a pomalu vystoupil po schodech.

V hale nikdo nebyl a tak jsem pozorně poslouchal, kde všichni jsou. Esme vystrčila zvědavě hlavu z kuchyně a něžně se na mne usmála.

„Šli nahoru. Myslím, že bys měl jít za nimi. Její tatínek ti bude chtít určitě poděkovat. Byl úplně celý bez sebe, když přijel."

Oplatil jsem jí úsměv a skoro neznatelně přikývl. Bylo to opravdu zvláštní, ale celé tělo jsem měl napjaté touhou rozeběhnout se plnou rychlostí nahoru, abych už mohl být s ní.

Takže trochu otráveně, lidskou rychlostí jsem se došoural až k pokoji.

Autor: Nenefer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angel eyes - 2.kapitola: