Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angel eyes II- 7.kapitola

17.05.2009 (15:00) • Nenefer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7302×

Ozvalo se tiché zaklepání.

„Bello otevři. Bells." Jeho hlas byl sametový, něžný, prosebný.

„Bello, vím, že pláčeš, nějak to vyřešíme. Prosím, otevři mi." Poslouchala jsem jeho slova a byla si jistá, že by dveře vyrazil i se zárubní, kdyby na to přišlo. Teď jen zdvořile stál ve vedlejší místnosti a snažil se mě přimět k rozumu.

Když jsem tak poslouchala jeho něžný, sametový hlas, napadlo mě jediné přirovnání. Čokoláda. Edward byl jako čokoláda. Sladký, jemný, rozplýval se mi na jazyku, krásně sladce voněl a byl pro mě vrcholně návykový. Ano, byla jsem na něm závislá, jako na čokoládě. Byl mou sladkou odměnou.

Se vzdychnutím jsem vstala a položila jednu ruku na staré, popraskané dřevo. Slyšela jsem jeho dech za dveřmi a představovala si ho, jak je napjatý, nervózní. Určitě má na rukách vystouplé šlachy,  jak svírá neklidně kliku dveří. Zavřela jsem oči a bránila se představě mého dokonalého anděla, stojícího za dveřmi, čekajícího, nehnutě, kamenně.

Chytla jsem zámek a rychle jím otočila. Otevřela jsem a vběhla mu do náruče. Byl překvapený a pobavený. Nezmohl se na nic, jen mě něžně líbal do vlasů a na tvář, všude kam jen dosáhl.

„Bello, ty blázínku. Jsi šílená, víš...?"

Tlačila jsem ho směrem k posteli. Měla jsem úplně jasno. Teď má ještě sílu být se mnou, má sílu mě líbat, má sílu mě objímat, má sílu mě milovat.

Než jsme došli k posteli, mé šaty vzaly za své a ležely, po podlaze, roztrhané na cucky. Tvořily cestičku od koupelny až k vyvýšenému stupínku. Jaká to nespravedlnost, jaké to plýtvání. Upřímně? Bylo mi to úplně jedno.

Mezi jeho hlubokými, vášnivými polibky jsem se ztrácela. Stáhla jsem mu košili a přitiskla se na jeho kamennou hruď. Cítila jsem, že si taky uvědomuje, že to může být naposled, co jsme takhle spolu.

V našich vzájemných dotycích, byla teď nezkrotná síla, našeho zoufalství. Čas pro mne přestal existovat. Pro tuto chvíli byl jen on, jen tady a teď. Kéž by to mohlo být takhle navždy.

Vzal mě jemně do náručí a donesl mne na postel. Sedla jsem si a přejela mu konečky prstů dolů, po hrudníku, na břicho. Jedním rychlým pohybem jsem mu rozepnula pásek a stáhnula mu rifle.

Stál teď přede mnou nahý, dokonalost sama v lidské podobě. Jeho oči už byly tmavě hnědé a pomalu nabíraly, ten známý černý odstín. Teď jsem se ještě bát nemusela, ještě se ovládal.

Velmi pomalu, tak jako by si vychutnával každý můj nádech, každý úder mého srdce, mě zatlačil za ramena, do hedvábného polštáře a lehl si ke mně.

Vnímala jsem celou plochou svého těla, ten tolik známý chlad. Nebyl mi nepříjemný, nebyla mi zima. Zavřela jsem oči a cítila, jak přejíždí dvěma prsty po mém těle. Jako by si chtěl vrýt do paměti, každou moji křivku.

„Edwarde." Vzdychla jsem a přimáčkla se k němu. Začal mě opět líbat, tvrdě vášnivě.

Překulil mě na záda a chytil mě za zápěstí, přitiskl mé ruce k polštáři u mé hlavy. Zase tu byl ten tolik známý pocit bezmoci, pocit vzrušení.

Jemně jsem zasténala bolestí, jeho stisk byl opravdu moc těsný, moc silný. Tím zvukem, však, jako bych otevřela stavidla jeho vášni, jako bych ho popohnala.

Slabě zavrčel a sjel ústy na můj krk.Opět jsem cítila jemné záchvěvy motýlích  křídel. Byli jich tisíce. Začala jsem hlasitě vzdychat a propínala jsem se proti jeho chladnému, mramorovému tělu.

Sjel svými lačnými ústy až k ňadrům a já prudce otevřela oči.

V tu chvíli jsem se rozhodla a byla tolik ráda, že mi nevidí do hlavy. Prostě ho donutím, aby mě proměnil. Nebude potom znamenat pro mne žádnou hrozbu a já mu nebudu muset ublížit. Nebude si také potom nic vyčítat, protože to byla má volba, mé rozhodnutí.

Když konečně spojil naše těla v jedno, neubránila jsem se krátkému, tichému výkřiku. Dnes naše milování, nebylo milostnou hrou. Bylo spíše životní potřebou. Potřebovala jsem cítit Edwarda a to tak intenzivně, jak jen to šlo. Myslím, že on to cítil naprosto stejně.

Pevně jsem zavřela oči a snažila se soustředit. Nešlo to, bolelo to. Kdyby mi Edward nesvíral ruce, určitě bych zase měla pěsti přitisknuté ke spánkům. Bohudík si nevšiml, co se pokouším udělat, byl naprosto a plně pohroužen do svého konání.

„Ne."Zaskřípal zuby, když zjistil, že se mu snažím vnutit myšlenku, na něco co on nechce.

„Bello." Jeho výkřik byl směsicí hrůzy z toho, co se neodvratitelně blížilo a vrcholného vzrušení, z téhož.

Zhluboka jsem se nadechla a pootočila hlavu tak, aby měl snadný přístup, k mému krku. Byl to naprosto nepopsatelný pocit, děs se ve mně mísil s bolestí a se slastí s blížícího se vyvrcholení. Byla jsem odhodlaná, byla jsem připravená a když se Edward nade mnou nahrbil, konečně jsem sebrala veškerou odvahu a otevřela oči. Jeho pohled byl nepopsatelný, přemíra touhy, přemíra lásky, přemíra vzrušení a tam vzadu, nepopsatelná žízeň a touha po mé krvi.

Zahleděla jsem se hluboko do jeho očí a vytáhla tu žízeň na povrch, tak že překryla všechno ostatní. Jeho černé oči, nyní plály červeně. Už nebylo cesty zpět, byla jsem si jistá, že i kdybych se nyní rozhodla to změnit, už bych mu neunikla.

S posledním prudkým přírazem se po mém těle rozlila vlna extáze a jeho dokonalé, rovné, bílé zuby se zaryly do mého krku.

Z mých úst unikl jeden tichý sten bolesti. Cítila jsem jak lačně saje a hlasitě polyká i jak malý pramínek krve, teče po mém krku a vpíjí se mi do vlasů. Ruku měl podsunutou pod mými zády a přidržoval si mé tělo, aby se mu lépe pilo.

Najednou mnou projela ostrá bolest, ale nebyla to bolest, rány na mém krku. Omračující křeč putovala mým tělem. Začínala v hlavě, kde tupě narážela do stěn mé lebky. Po pár vteřinách jsem měla pocit, že musím mít mozek na kaši, pak postupovala dolů mým tělem, do mých paží, přes trup až do konečků prstů na nohou. Držela jsem mu rukama ramena, teď jsem cítila, jak se nehty zarývám, pod tíhou bolesti, do jeho kamenné kůže.

„Ne" Vykřikl a pustil mě. Bylo to jako by se náhle probral, ze špatného snu. Ale já nemohla. Já zůstala v té noční můře uvězněna a úplně sama.

„Bello, proboha, cos to udělala. Ne." Třásl mým tělem, jako by to mohlo pomoci. V jeho hlase byl děs a rostoucí panika.

Zkroutila jsem se pod návalem ještě silnější křeče a cítila, jak se po mém těle rozlévá vše spalující žár. Začínal v tom místě, kde Edwardovy zuby, protnuly mou pokožku a s každým úderem mého srdce se posouval dál do těla. Jed začínal působit a společně s křečí se stal mou nedílnou součástí.

Nevěděla jsem, jak vnímali svou proměnu ostatní, ale pro mne to byla procházka, všemi okruhy Danteho pekla a malá dovolená v jeho očistci.

Už jsem chápala Edwarda, když říkal, že by mi to nikdy neudělal, ale i teď jsem věděla, že to byla jediná cesta. Jediná, trnitá a bez možnosti návratu. Zvětšující se křeče nutily mé tělo, aby sebou házelo a škubalo. Uvědomovala jsem si chvílemi Edwardovu přítomnost. Snažil se mě tlačit k posteli, abych si ještě neublížila. Vteřiny, minuty, hodiny, dny, je zvláštní, jak subjektivní je vnímání času.

Ukrutné bolesti a křeč ustaly náhle a bez předešlého varování. Žár naproti tomu ustupoval pomalu a postupně, tak nějak plíživě. Co jsem ale nechápala, bylo že jsem neustále slyšela tep svého srdce. Nemělo by být mrtvé, když už je po všem? Všiml si změny, když jsem se uklidnila a zběsilé záškuby mého těla ustaly.

Ještě asi hodinu jsem ležela bez pohnutí a snažila si všechno srovnat v hlavě.

Seděl tiše vedle mě a zjevně z toho byl stejně vyděšený jako já.

„Bello, miláčku, slyšíš mě? Prosím, odpověz mi." Jeho hlas bych opravdu poznala kdekoliv.

Žár ve mně byl už jen malou připomínkou toho, co bylo. Už jsem se nebála.

Otevřela jsem oči a vydechla úžasem. Bylo to jako by mi někdo sundal z očí klapky. Viděla jsem naprosto všechno. Každé i nepatrné smítečko prachu na vláknech sametu, visícího nade mnou. Částečky, které poletovaly po místnosti a vířily v prapodivných, neuspořádaných obrazcích. Zvláštní odlesky slunce, které sem dopadaly přes zamřížovaná okna. Každou i nepatrnou vrásku a záhyb dřeva na starém nábytku.

Pootočila jsem hlavu a spatřila jeho, poprvé jsem ho skutečně uviděla. Stál obezřetně u postele a nevěřícně si mě prohlížel. Jeho pokožka velmi jemně, mléčně zářila a já se nemohla donutit odtrhnout oči od jeho překrásné tváře. Byla dokonalá.

Nadechla jsem se, abych mu odpověděla a nasála nádhernou vůni. Sladkou vůni, jeho vůni. Voněl jako cukrová vata, frézie, slunce a....a čokoláda.

„Co se? Jak dlouho?" Rozuměl mi.

„Donutila si mě k tomu, abych tě kousl Bello. Jak jsi mi to mohla jenom udělat?" Viděla jsem mu na očích, že už to překonal, že se nezlobí doopravdy.

„Jak dlouho?" Zopakovala jsem otázku.

„Tři dny." Odpověděl stručně.

Posadila jsem se, tak rychle, že jsem se toho až polekala. Jen jsem pomyslela na to, že to udělám, mé tělo se napřímilo takovou rychlosti, že mi vzduch zasvištěl kolem uší.

Celkem bezděčně jsem rukou vystřelila ke svému srdci a tázavě střelila pohledem po Edwardovi.

„Nevím Bello. Nevím, co se s tebou děje. Takhle by to nemělo být. Viděl jsem to už několikrát, ale s tebou je to jiné."

Pomalu se posadil ke mně na postel a chytil mou ruku do své. Jeho pokožka byla pořád stejně chladná. Alespoň něco se nezměnilo.

Na sucho jsem polkla. „Mám hlad." Řekla jsem skoro provinile, vzhledem k téhle výjimečné chvíli.

„Myslíš žízeň." Opravil mě Edward.

„Ne hlad." Zopakovala jsem.

„Máš chuť na lidské jídlo?" Nevěřícně stáhnul obočí.

„Ano." Kývla jsem.

Vstal a přešel k malému stolku na kterém byl tác s ovocem. Uchopil velké, krvavě rudé jablko a hodil mi ho.

Chytla jsem ho naprosto bez obtíží a pak se do něho s chutí zakousla.

Zatvářil se vyděšeně a zároveň okouzleně.

„Co je?" Zeptala jsem se s úsměvem. Přišel ke mně a vytáhl mě na nohy.

Zezadu mě chytil za ramena a přistrčil k velkému zrcadlu.

Měla jsem co dělat, abych se kouskem jablka, který mi v tu chvíli zaskočil, neudusila.

V zrcadle, naproti mně stála neznámá bohyně. Tak překrásná, že jsem to nemohla být já. Dlouhé, lesklé, tmavé, mírně kudrnaté vlasy, do pasu, se jí vlnily kolem naprosto dokonalého obličeje. Jediné, co mi na ni přišlo známé, byla barva jejich očí. Zvláštně modro fialková barva.

Překrásně pevné pružné tělo, bylo oblečeno do jedněch z těch úžasných šatů. Měly zvláštně modro zelenou barvu a vypadaly, jako by byly ušity z motýlích křídel. Otočila jsem se na Edwarda, byl očividně velmi spokojený, s tím co vidí.

„Wow" Vydechla jsem. Na víc jsem se prostě nezmohla.

Naprosto neodolatelně se uculil a chytil mě zezadu kolem pasu. „Dokonalá, jako vždy."

Teď poprvé, jsem s ním musela souhlasit, ano, byla jsem dokonalá.

Autor: Nenefer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angel eyes II- 7.kapitola: