Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angel eyes II- 8.kapitola END

18.05.2009 (15:00) • Nenefer • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 10166×

Seděl na protějším křesílku a pobaveně mě pozoroval, jak se cpu. Přísahám bohu, že jsem ještě nikdy nepocítila takový hlad.

„Co je?" Zeptala jsem se a ukousla další velký kus pizzy.

„Jen si říkám, co by na to všechno, řekl otec, kdyby tu byl."

Usmála jsem se. „Asi, že budu za chvíli vážit tunu, jestli s tím nepřestanu."

Položila jsem zbytek jídla na stůl a zadívala se mu do očí. „Jak se cítíš ty?"
Udiveně se na mě zadíval. „Jde to, díky."

„Víš, jak to myslím." Ušklíbla jsem se. „Ještě pořád musíme řešit náš měsíční časový limit?"

„Chceš vědět, jestli mám na tebe chuť?" Posun jeho nálady k lepšímu, byl jasně znatelný.

„No, tak nějak."

„Strašnou." Zasmál se. „Ale ne na tvou krev. Teď mi nevoníš jako člověk, ve tvé vůni je až moc stop, po mém jedu."

Vytřeštila jsem oči. „Takže už ti nevoním?"

Zase se zasmál. „Voním já tobě?"

Kousla jsem se do spodního rtu a usmála se, pak jsem zabodla rozpačitě pohled do stolu a neznatelně přikývla.

„Tak i ty, voníš teď mě. A mimo to, myslím, že bych teď nebyl schopen pít tvou krev."

„A kdy myslíš, že se o nás začne zajímat, náš ....hostitel?" Prohodila jsem.

„No, oni nevnímají čas, jako ty Bello. Dej mu pár dní, i když myslím, že se Felix zmíní. Aro je jako dítě, zvědavý až hrůza. Jak se dozví, že jsi jiná, hned tě nechá zavolat."

„A pak?"

„No, nevím." Hlasitě polkl, pohodil hlavou a podíval se mi do očí. „To uvidíme, až to přijde. Budeme to řešit, až bude ten správný čas. Teď se tím netrap."

„Ale budeš muset na lov. Dřív, nebo později." Byl podivuhodně klidný, vzhledem k tomu, že jsme byli stále, pod zámkem.

„Zatím je všechno v pořádku. Bello, klid. Teď spíš musíme zjistit, co se stalo s tebou. Proč proměna neproběhla kompletně."

Pokrčila jsem rameny. „Neříkal jsi, že jsem genetická mutace?"

Usmál se, až mu v očích tančily malé plamínky. „Ale ta nejhezčí mutace, co znám."

„No, takže, co všechno víme." Začala jsem, když jsem konečně vymanila z jeho medově zlatého pohledu.

„Jsem rychlá, jsem silná." Vzala jsem ze stolu stříbrnou vidličku a jen tak, bez většího úsilí, jsem ji ve dvou prstech zmačkala do kuličky.

„Mé smysly se také zlepšily." Podívala jsem se na něho a znovu mě udivila, jeho dokonalost.

„O hodně." Dodala jsem a on se usmál, tím mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.Kousla jsem se do rtu a úsměv mu oplatila.

„Jsi teď taky nelidsky krásná, na to nezapomeň." Přidal k mému výčtu a hrdě mě sjel pohledem od hlavy k patě. Do tváří se mi nalilo horko a nebyla jsem si stoprocentně jistá, ale řekla bych, že jsem v tu chvíli zčervenala.

„No, ale na druhé straně, tu máme mé srdce, které pořád bije. Mou tělesnou teplotu, která je stejně pořád vyšší, než tvoje a..." Vzala jsem ze stolku nůž na ovoce a sevřela ho pevně v dlani.

Jeho pohled byl nesouhlasný, možná i vyděšený. „Ne..." Vztáhl ke mně ruku.

Musela jsem pořádně zabrat, aby čepel prošla kůží. Bolelo to, ale ne zas tak moc. Otevřela jsem dlaň a překvapeně zírala na ránu, ze které vyteklo pár kapek zvláštně lososově zbarvené tekutiny. Pak se rána samovolně zatáhla.

„Páni." Hlesla jsem a ukázala skoro zahojenou dlaň, Edwardovi. „Zdá se, že nejsem ani úplně nezničitelná. Jako vy."

Němě na mě zíral s vyvalenýma očima a pak se začal nahlas smát. „No Bello, vypadá to, že ty musíš mít pořád něco jinak."

Pak velmi rychle vyskočil a chytl mě do náručí. Dřív bych jeho rychlý pohyb, ani nezaregistrovala, ale nyní jsem ho viděla naprosto normálně, ostře.

„Bello, jsi úžasná." Zakřičel a párkrát se, se mnou v náručí, zatočil.

Zbytek dne jsme strávili odpočíváním. Edward ležel, já se choulila v jeho náručí a poslouchala o knížkách co přečetl. Doufala jsem, že mám teď taky takovou paměť. Edward si perfektně pamatoval text každé knížky, kterou kdy četl.

Noc byla dlouhá a velmi zvláštní. Celou jsem ji prožila v podivném stavu, podobném tranzu. Přísahala bych, že spím, ale přesně jsem věděla, co se kolem děje. Perfektně jsem vnímala Edwardovu přítomnost, každý jeho sebemenší pohyb, každý jeho nádech, každý zvuk, prostě jakkoliv malinkatou změnu, všude kolem.

Ráno jsem se „vzbudila" perfektně odpočatá a svěží.

„No teda." Posadila jsem se na posteli, když mě ten zvláštní pocit apatie přešel. Otočila jsem se k němu a on mě dlaní jemně přejel po zádech.

„Dobré ráno. Máme další dílek do skládačky. Můžeš spát." Usmál se.

„No, nevím, jestli se tomu dá říkat spánek, ale něco na ten způsob, to bylo."

Udiveně se na mě podíval a očividně čekal vysvětlení.

„Nevím, jak to mám vysvětlit, ale věděla jsem o všem co jsi dělal. Vnímala jsem tě, slyšela jsem všechno, ale při tom... Víš, přirovnala bych to asi nejspíš, k té chvíli, když už cítíš, že usínáš, ale ještě o sobě víš. Prostě jsem neusnula, ale zůstala jsem někde, na tom rozhranní."

Chvíli mě upřeně zkoumal, jako by slovo po slovu analyzoval, co jsem právě řekla a pak se podíval směrem ke dveřím.

„Myslím, že by ses měla jít učesat a umýt. Náš hostitel si na nás asi už vzpomněl."

Kývla jsem a seskočila z postele.

„Vezmi si na sebe ty modré šaty Bello. Myslím, že si minule Ara mile překvapila. Zkus to znovu." Nasadil pobavený výraz a pokynul směrem ke skříni. Vytáhla jsem modré, hedvábné šaty a k nim přesně ladící lodičky a mrkla na něho.

Pokýval a položil se zpět na postel.

V koupelně jsem vyřídila co nejrychleji ranní hygienu a oblékla se do překrásně modrých šatů.  Vyčesala jsem si vlasy a sepnula je do rozevlátého drdolu.

Když jsem opouštěla koupelnu, letmo jsem se zkontrolovala v zrcadle. Vypadala jsem perfektně.

Vstoupila jsem do místnosti a s kapkou pobavení sledovala, jak Felixovi spadla brada. I Edward to zpozoroval a tiše se zakřenil.

„Bello, Aro tě chce vidět." Vykoktal ze sebe a ukázal směrem ke dveřím. Mrkla jsem na Edwarda, který se stačil taky převléknout, sláva Alici a jejím nákupním taškám.

Vypadal jako model. Perfektně padnoucí béžové plátěné kalhoty a bílá volná košile, ležérně rozepnutá u krku.

Uznale jsem pokývala a on se zase jen usmál.

Chytil mě jemně zezadu kolem pasu a následoval mě ke dveřím. Už jsem měla alespoň hrubou představu o tom, jakým směrem jít. Pár chodeb, schodiště, nyní mě podepíral Edward a hala s usměvavou recepční, vzájemně propojené pokoje a nakonec ony staré dřevěné dveře, s ocelovými pláty.

První vešel Edward, za ním já  a poslední Felix.

Nic se tu nezměnilo. Stále stejná, chladná, neútulná, kamenná místnost, stále stejné, chladné, mlčenlivé postavy v šedých a černých hábitech.

„Á... Bella a Edward, vítejte." Zaradoval se Aro a přistoupil k nám blíž, obě ruce rozpřažené v přátelském gestu.

O nepatrný kousíček jsem couvla, ale to už mě chytila ze zadu Edwardova studená paže a přitáhla mě, do bezpečí jeho náruče.

Aro mě sjel zkoumavě očima a jeho obličej nabral hloubavý výraz.

„To je zvláštní. Bello, mohl bych se tě dotknout?"

Vrhla jsem vyděšený pohled na Edwarda a ten se nade mne naklonil a zašeptal. „Aro má podobný dar, jako já. Má schopnost vidět tvé myšlenky. Musíš se ho, ale dotknout. Neboj."

Postrčil mě kupředu a trochu samolibě se usmál. Zvedla jsem, tedy paži stejně jako Aro a postoupila ještě o dva kroky k němu.

Nechtělo se mi opouštět bezpečí Edwardovy náruče, ale v tuto chvíli jsem neměla, na vybranou.

Dotkl se jenom špičkami prstů, hřbetu mé ruky a zavřel oči. Pak je otevřel a zamračil se.

„No, to je opravdu zvláštní."

Edward se usmál a postoupil za mne. „Na Bellu nepůsobí ani můj dar."

Aro se zamračil ještě víc a střelil po mě vražedným pohledem. Lekla jsem se tak, že nebýt Edwarda, stojícího mi za zády, asi bych utekla.

„Ale, to je nemilé. Jakož i to, že se nám nějak nevydařil náš plán." Znovu si mě prohlédl a otočil se.

Jeho bratr Marcus přistoupil k němu a dotkl se jeho ruky, pak se zase stáhl a šel si opět sednout na svůj trůn.

„Hmm. Můj bratr myslí, že bychom teď měli přistoupit, k našemu původnímu plánu, když se z tebe nestal upír." Přednesl klidně Aro.

Edward ostře zavrčel a posunul mě za sebe, chráníc mě nyní svým tělem.

Jedna ze šedě oděných postav vystoupila z davu a udělala tři kroky směrem k nám. Aro ji zastavil jemným pozvednutím paže a otočil se na Edwarda.

„Co se stalo? Jak to, že se to nepovedlo?"

„Bella byla zvláštní už před proměnou, prostě je zvláštní i po ní. Nevidím důvod, jí zabíjet. Nijak vás neohrožuje. Svůj dar používá zásadně ke své obraně, nikdy si jím nic nevynucovala a nikdy ho nezneužívala." Prohlásil to naprosto klidně a rozhodně, lhář byl výtečný. Narovnal ramena a hrdě čekal na odpověď.

„Není, ale upír. Její srdce bije. Není upír a zná tajemství naší existence. Víš sám Edwarde, že to samo o sobě rozhodlo o jejím osudu." Ozval se Marcus.

Edward se přede mnou nahrbil, ale pak svou strnulou polohu uvolnil a stáhl si mě zpět k boku.

„Dobře. A kdyby žila už napořád s námi? Kdyby se stala členem naší rodiny? Pak byste snad už neměli důvod jí ubližovat. Já a myslím, že v tomto konkrétním případě, mohu mluvit i za zbytek naší rodiny, i za otce.... my se za Bellu zaručíme."

Bylo vidět, jak Aro, návrh zvažuje.

Marcus nesouhlasně zasyčel.

„Bella je jedinečná, unikátní bytost. Když jí zabijete, třeba už nikdy nebude nikdo, jako je ona." Edward mluvil tiše a přišlo mi, že svou řeč, směřuje pouze na Ara.

Zamračila jsem se, proč o mě proboha všichni mluví, jak kdybych byla nějaké vyhynulé zvířátko?

Edward natáhl ruku před sebe a pohledem vyzval Ara, k dotyku. Ten ochotně přijal, nabízenou možnost, podívat se do jeho hlavy. Trochu jsem se bála, co tam uvidí.

Aro se opět, jenom zlehka dotkl Edwardovy ruky a zavřel oči.

„Ach, no ano. Děkuji, ti mladý příteli. Bylo to... no opravdu zajímavé. Myslím, že bych o tom mohl uvažovat."

Mrkla jsem na Edwarda a ten se tvářil nadmíru spokojeně, když mě opět objal a přitáhl k sobě.

Aro se otočil a odešel si sednout ke svým bratrům. Dost dlouho o něčem diskutovali, ale slyšela jsem každé páté slovo. Přeli se potichu a mluvili rychle a všichni najednou.

Když konečně jejich zběsilý šepot ustal, Edward mě políbil do vlasů a zašeptal.

„Je to dobré Bello, pojedeme domů."

Aro připlul až těsně k nám a jeho mlíčné oči přímo plály vzrušením.

„Ale chci slyšet její odpověď." Prohlásil nadšeným, sametovým hlasem a stáhl si z malíčku malý, naprosto obyčejný zlatý kroužek, který vtiskl Edwardovi do dlaně.

Nechápala jsem, ale bylo mi to jedno. Ujištění, že pojedeme domů, mi úplně stačilo. Nic víc jsem nechtěla.

Edward se uculil a stoupl si přede mě.Chytil mě za obě ruce a podíval se mi hluboko do očí.

„Bello, miláčku, je mi líto, že to dělám, za této tíživé situace, ale stejně by to netrvalo dlouho a udělal bych to i tak."

Zdálo se mi to, nebo se mu klepal hlas dojetím? Stáhla jsem oči do úzkých škvírek a snažila jsem se odhadnout, co na mě šije, za lumpárnu.

„Bello, miluji tě, víc než svůj vlastní život. Prokážeš mi, tu čest a staneš se moji ženou?"

Spadla mi čelist a já na něho zírala s pusou otevřenou. Tak to by mě ani ve snu nenapadlo.

Čekala jsem všechno, mučení, smrt, ale ne žádost o ruku.

Pobaveně si odkašlal. „Bells?"

Musela jsem si vzpomenout, jak se mluví. Párkrát jsem zamrkala, abych se dostala z toho šoku a konečně zavřela pusu.

„Myslíš to vážně?" Vypadlo ze mě.

Jen se usmál tím kouzelně pokřiveným úsměvem a mrkl na mě.

„Ano." Vykřikla jsem a skočila mu do náruče.

Chytil mě opravdu pevně a zatočil se, se mnou dokola. Pak mě opět postavil na zem a na prsteníček mi navlékl obyčejný zlatý kroužek. „Děkuji." Šeptl a měla jsem dojem, že kdyby to bylo, jen trochu možné, měl by oči plné slz.

Aro vedle nás, hlasitě zatleskal a po jeho vzoru, už ne s takovým nadšením, i zbytek upírů.

„No, to je krásné. Bude svatba, miluji šťastné konce. I když Bello, popravdě, myslel jsem, že s námi pobudeš déle. Dobře, mí mladí přátelé,  jste volní."

Pokynul ke dveřím a Felix je otevřel.

„Děkuji Aro." Řekl tiše Edward a postrčil mě ke dveřím.

„Budeme tě sledovat, Bello, nezapomeň. A Edwarde, pozdravuj prosím otce."

Křikl za námi, ale to už mě Edward táhl ke dveřím, skrz ně, do haly. Felix nám šel v patách a v recepci se zastavil.

„Počkejte tady, než zapadne slunce." Kývnul na ženu sedící za pultíkem a odešel.

Edward mě vedl na druhý konec haly, co nejdál od usměvavé recepční a sedl si do mohutného, koženého křesla, barvy bílé kávy.

Jemně si mě, za ruku , stáhl na klín a ovinul mě něžně pažemi. Schoulila jsem se mu v náručí a zavřela oči.

„Řekni mi, že se mi to jenom nezdá. Že jsme opravdu volní a můžeme jet, domů." Šeptla jsem mu do hrudníku.

Políbil mě do vlasů a tiše mi odpověděl. „Jen klid, lásko, všechno už bude v pořádku, slibuji."

Tiše mi broukal do ucha, mě neznámé popěvky. Bylo mi nádherně, i když jsem si opravdu přála, už být odsud, co nejdál.

V poledne přišel Felix a donesl mi nějaké jídlo. Vypadalo to dobře a já už měla hlad, hned jsem se do to pustila.

Otočil se na Edwarda a podal mu doklady a malý stříbrný mobil. Edward jen kývl a mírně se usmál.

Hned, jak Felix opět zmizel a já strčila do úst první kousek pizzy, ozval se mobil.

Jen letmo zkontroloval číslo a přiložil ho k uchu.

„Ano, Alice? Slyším tě. Jsme v pořádku. Letíme domů, hned, jak seženu Belle doklady."

Pak se na mě kouzelně usmál a odpověděl Alici, na otázku, kterou jsem neslyšela.

„Ano, viděla jsi dobře, byla to jedna z podmínek. To si budete muset domluvit spolu, Alice. Taky se mi po vás stýská."

Kývla jsem na něho a on pochopil. „Mám vás všechny pozdravovat od Belly. Ne, Charliemu nic neříkejte. Budeme to muset nejdříve promyslet. To pochopíš, až Bellu uvidíš. Mám vás taky všechny rád. Brzy se ozvu."

Zaklapl telefon a hlasitě si oddechl.

„Co se děje?" Zeptala jsem se s plnou pusou.

Zašklebil se a zavrtěl hlavou. „To se dozvíš od Alice, ale znáš jí, umí být opravdu dost otravná, když chce."

Pokrčila jsem rameny a dojedla oběd. Stáhl si mě opět do svého náručí a tiše mě houpal.

„Tak kam bys chtěla jet, na svatební cestu?" Zeptal se s úsměvem.

Pohlédla jsem mu do očí a neubránila jsem se kapce ironie. „Co třeba do Itálie?"

Začal se smát a já se smála s ním.

„Cokoliv jen chceš, lásko."

Autor: Nenefer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angel eyes II- 8.kapitola END: