Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angels - 1. kapitola

11.03.2009 (15:52) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 11355×

Kapitola první - Bellina smrt

Z pohledu Lori

Ta myšlenka mne trápila. Tak dlouho jsem ji znala - ač ona mne vůbec. Jak se mám smířit s tím, že přijdu o svého svěřence? Osud byl dán, karty byly vyloženy. Nedalo se to změnit. Mohla jsem jen čekat a těšit se z jejího zbytku pozemského života. Byla tak mladá, dost mladá na to, aby umřela. Bella tvrdě spala. Netušila co ji další den přinese. Ještě víc jsem se děsila rozhodnutí, které bude muset udělat. Znala jsem na něj odpověď už teď, a právě proto jsem se bála. Bát se? Copak se může anděl bát? Zakroutila jsem hlavou a sněhobílá křídla na mých zádech se jemně zatřepotala.

Hleděla jsem do jeho tváře. Jako by tušil... Copak ten kluk mohl vědět, že Bella zítra umře? Díval se na ni tak zamilovaně. Každou noc tu byl, byl u ní. Dnes to bylo jiné, jeho pohled byl na ni upřený, trochu zmatený, vypadalo to, že se bojí. Ale on nemohl nic vědět. Ani jeho schopnost číst myšlenky mu nebyla nic platná. Ti upíři...

Vzpomněla jsem si na jeho sestru - Alici - ta dokázala předpovídat budoucnost. Ale v této situaci ani její schopnost nic nezmůže. Věděla jsem, že by se snažili Bellu zachránit před jejím osudem, nebylo by jim to nic platné, proto jsem nechtěla aby jim to ublížilo. Proto jsem zařídila, aby Alice nic neviděla. Vše bude tak jak má.

Podívala jsem se na něj. Díval se na mne... Ach, co to plácám. Nikdo mne nemůže vidět, slyšet ani cítit, jak by jen on mohl? Kam se teda ale díval? Otočila jsem se a podívala za sebe. Vše bylo tak, jak má, nic zvláštního. Copak mne mohl vidět? Nejspíš jen nepřítomně upíral jeho ostrý zrak na zeď. Aspoň doufám.

Když jsem ho pozorovala, jak strnule na ni hleděl, s tím jeho pohledem, co by zdi dokázal zbořit, začala jsem ho litovat. Nikdy jsem k upírům lítost necítila. Nebylo taky proč. Vždyť upíři byli krvechtivá monstra... ale byli výjimky. Jedna z nich seděla v křesle přede mnou. Jako důkaz posloužili jeho oči - zlatohnědé jako med.

Opět ve mne udeřila ta strašná myšlenka - až si bude Bella vybírat. Zahnala jsem myšlenku do ústraní a upjatě pozorovala, co se Belle zdá.

Edwarde, Edwarde.

Jak jinak, než o něm. Ve snu na něj mluvila. Její sny byli už měsíce stejné. Byl pro ní všechno...

Číst myšlenky bylo velmi užitečné. I když všichni andělé dokázali číst myšlenky pouze lidem, upíři byli před námi zavření. To byl jeden z důvodů, proč jsem byla trochu neklidná, nedokázala jsem uhodnout, co si ten kluk myslí.

S Bellou jsem byla odmalička, vybrala jsem si ji za svého svěřence, už když byla malé dítko. Byla jsem s ní v každém okamžiku jejího života. Dělala jsem vlastně jen to, co každý anděl strážný.

Zítra ovšem o Bellu příjdu a už nebudu mít žádného dalšího svěřence. Jakmile Belle vše vysvětlím, odletím tam, kam všichni andělé, co splnili svůj úkol. To místo by mělo být nádherné - přesto mi trochu nahánělo strach. Přece jenom, síla zvyku, že s Bellou prožívám každý okamžik jejího života byla silná. Přestala jsem přemýšlet a hleděla střídavě na ni i na něho.

* * *

Z pohledu Belly

Zamžourala jsem očima. Kde to jsem? Všude bylo bílo. Žádná zem, žádný strop, podlaha, zdi... Přesto jsem cítila, že ležím na něčem měkkém. Nějaká postel, samozřejmě, že bílá.

Hlava mě pálila, nemohla jsem si vybavit, co se stalo. Matně mi před očima mžikali stromy, silnice, můj náklaďáček a pak... nic. Procitla jsem. Náraz, vzpomněla jsem si na tu velkou ránu. Jela jsem zrovna k Edwardovi, ale z ničeho nic jsem ztratila kontrolu nad svým náklaďáčkem. Narazila jsem do stromu.

Uvědomila jsem si to, cítila jsem to zděšení. Jsem mrtvá?

„Ano, jsi." Teprve teď jsem si všimla postavy, která stála jen metr od mé postele. Byla to nádherná žena, a na zádech... na zádech měla křídla! Bože, jako bych nebyla už zvyklá na nadpřirozené postavy. Ale andělé? V ty jsem nevěřila, vždyť jsem měla v životě takovou smůlu, jak my mohli existovat andělé?

„Zajímavá otázka. Myslím, že si neuvědomuješ všechno to štěstí, co tě potkalo." Promluvila na mě sametovým hlasem. Teď jsem si uvědomila další věc. Já jsem přece nic neřekla! Ona mi čte myšlenky!

„Ano," řekla, jako by to bylo samozřejmé. Ale jak to? Vždyť Edward...

„To je něco jiného, to bylo za tvého pozemského života, ale přede mnou je tvá mysl otevřená," odpovídala mi na nepoloženou otázku a na tváři se ji objevil úsměvný úšklebek.

„Kde to jsem?" Položila jsem otázku nahlas, i když jsem věděla, že by stačilo jen pomyslet.

„Další zajímavá otázka. Dejme tomu, že v nebi, pojmenuj si to jak chceš," usmála se na mne. Prohlížela jsem si její křídla... byla tak krásná! Obrovská, každý pták by je jí určitě záviděl, sněhově bílá, tak nevinná... Připadala mi jako nejúžasnější a nejkrásnější bytost na světě. Tedy, vlastně druhá...

„Díky za skoro-lichotku." Ušklíbla se. Měla jsem tolik otázek, nevěděla jsem, na co se zeptat dřív, ona mne však předběhla, ještě než jsem mohla něco vyslovit.

„Jak si sama poznala, jsi mrtvá. Mimochodem, jmenuji se Lori. Byla jsem tvůj anděl strážný," Anděl strážný? Byla? Ignorovala mé otázky a pokračovala. „Každý člověk, který umře, dostane svého svěřence, o kterého se musí starat až do svěřencovi smrti. Lidé nás nevidí, neslyší a necítí. Přesto jim můžeme pomáhat, ale to je na tobě, abys poznala jak. Každý z nás se to musel naučit." Hleděla mi upřeně do očí. Ona sama je měla sněhově bílé. Nádherné. Druhé nejkrásnější oči, které jsem kdy spatřila. Ušklíbla se. Ach, budu si muset hlídat myšlenky.

„To už za chvíli nebudeš muset dělat. Andělé mezi sebou neslyší své myšlenky." Pochopila jsem to špatně, nebo mi právě oznamuje, že ze mne bude anděl? „Ano, je to tak. Už jsem říkala, že každý se jím stane. Každý člověk." Lori se zhluboka nadechla. Poznala jsem, že mi teď řekne něco důležitého.

„Každý nastávající anděl má volbu," pozastavila se a hleděla na mne. Já ovšem samozřejmě nic nechápala. Volbu? „Ano, volíme si... koho budeme opatrovat. Můžeš si zvolit kohokoliv, kdo je na Zemi." Chápala jsem na co narážela. Ona věděla, koho si vyberu. Ona to věděla a na jejím hlase bylo znát, že s tím rozhodně nesouhlasí, i když proti tomu nic nezmůže.

„Edward," zamumlala jsem. Blýsklo ji v očích.

„Toho jsem se bála, víš, nikdo si ještě nevybral upíra za svého svěřence, možná proto, že neumírají, možná proto, že k nim mají odpor... přece jen, takových upírů jako on moc není." Viděla jsem starost v její tváři. Ale ona věděla, jak to dopadne.

„Lori, jak..."

„Neměj strach, Bello. Vše ti vysvětlím, ale pak budeš mít před sebou těžký úkol. Vybrala jsi si ho sama."

„Já vím, a nechci na tom nic měnit." Odpověděla jsem s trochou odvahy. Smutně na mne hleděla, ale pak se její tvář doslova andělsky usmála.

„Víš, jsi jedna z nejčistších bytostí. Po tvé smrti jsi se přesunula hned sem. Tvoje duše je tak čistá... vyhla jsi se očistci." Její slova mne zaujala. Já a čistá? Úsměvně jsem se zašklebila. Viděla můj výraz. Usmála se.

„A teď k tvojí přeměně," řekla. To slovo, přeměna, ve mne vyvolalo vzpomínku. Kolikrát jsem Edwarda prosila, aby mě přeměnil. V upíra. Nemusela jsem zemřít...

„Tak o tomhle už nikdy nepřemýšlej!" křičela na mne Lori. V jejím hlase byl vztek. Proč ji to tolik vadilo?

„To ti vysvětlím jindy. Promiň, že jsem na tebe vyjela, někdy to pochopíš. A teď," přistoupila ke mně a pomohla mi vstát z postele. „Zavři oči," špitla sladce. Neubránila jsem se tomu. Moje víčka samovolně klesla.

Další kapitola >>

>> Shrnutí mých povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angels - 1. kapitola: