Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Anorexie - 2. Kapitola

31.12.2009 (07:30) • adio • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5245×

Ve škole jsem ten den přežila jen díky Edwardovi a Emmettovi, protože ti dva mě neustále kryli, když mě učitel chtěl vyvolat k tabuli. Jednou se Edwardovi udělalo špatně, potom zase Emmett ztropil zcénku... dokonce i Angela mě kryla. Ta to sehrála na astmatický záchvat. Nikomu jsem ale neřekla, proč jsem dneska přišla do školy bez učení, špinavá, mokrá a ubrečená. Rudé oči svítily na dálku a já po každé přestávce utíkala na záchody v zadní části budovy, abych se trochu uklidnila a vybrečela se.

Po poslední hodině jsem tam běžela znovu, ani jsem se nestihla rozloučit s Edem a Emmettem. Prostě jsem na ně jen kývla a se slzama běžela znovu na záchody. Jen co jsem zavřela dveře, sesunula jsem se na zem a hlasitě se rozbrečela. Vůbec jsem netušila, co teď budu dělat. To místo, kde bydlím, už nemůžu nazývat domovem. Chci se odstěhovat a to hned!

Nevědomky jsem bušila hlavou do dveří a přitom křičela, že chci zpátky domů, tam, kde bydlívala moje babička. Tam, kde bych se jí mohla schovat v náručí a říct, že jí mám ráda a s hřejivým pocitem poslouchat, jak mi ona říká to samé, bez ohledu na to, jak teď vypadám.

Objala jsem si rukama nohy a hlavu položila na kolena. Vzpomínala jsem na její usměvavou tvář a hluboké, hnědé oči, které jsem zdědila po ní. Na jiskřičku, která v nich plála. A při vzpomínce na ní jsem se ještě víc rozbrečela. Slzami jsem se skoro udusila, když jsem uslyšela klepání na dveře.

,,Bello, jsi tam?"

Jako na povel jsem ztichla, i když slzy mi stále tekly po tvářích. Co tu dělá Edward?

,,Bello! Já vím, že tam jsi, tak mi prosím tě otevři ty dveře!" zaprosil. Ale když otevřu a on mě uvidí, co když se mu totálně zhnusím?

,,Ale když neotevřeš, tak se může urazit! To bys chtěla?" Našeptával mi jeden hlásek v hlavě.

,,On to pochopí" Našeptával druhý.

,,A co jako má pochopit, když nic neví? Jsi normální?"

Tomuhle hlásku jsem musela dát za pravdu. Edward znovu zabušil na dveře. Odsunula jsem se od nich a postavila se ke zrcadlu. Super, vypadám jako modelka. Krásně, rozcuchané vlasy, červené oči a kruhy z nevyspání pod nima. Super.

,,Bello, co se ti stalo?" zeptal se Edward, který se z nenadání objevil u mě. Hypnotizovala jsem očima svoje boty. On mi položil dlaň pod bradu a přinutil mě podívat se mu do jeho očí. ,,Bello, no tak! Co se ti stalo? Celý den ti po tvářích tečou slzy, máš rudé oči a pod nima kruhy, špinavé, mokré oblečení a vůbec nemluvíš! Tak mi prosímtě řekni, co se ti stalo!" No výborně. Takže já mu to řeknu a on si bude myslet, že mu lžu. A vykašle se na mě. Přeci jen... kdo by mi tuhle hrůzu uvěřil?

Možná... možná bych to mohla ukončit. Tohle všechno byla jedna velká, osudová zkouška, kterou jsem prostě nezvládla... Zabiju se a zkončím tohle trápení... Přijdu domů a podřežu si žíly. Ne, skočím pod auto. Nebo pod vlak?

,,Tak Bell, můžeš mi říct všechno, co tě trápí! Přísahám, že to nikomu neprozradím! Ať je to cokoliv! Pomůžu ti, jen mi musíš říct, co se ti stalo!" sakra ještě jedno slovo a vysypu mu to!

,,Bello, prosím." šeptal a díval se mi při tom do očí. ,,Edwarde, když ti to řeknu, neuvěříš mi! Já prostě vím, že mi neuvěříš! Nikdo mi neuvěří, ani ty ne! Já... já to chci zkončit, rozumíš?! Chci se vším zkoncovat!" zakřičela jsem nepříčetně, hystericky. Už jsem vstávala, že půjdu domů a třeba vyskočím z okna, ale on mě zastavil.

,,Bello, přísáhám, že ať je to cokoliv, můžeš mi to říct! Uvěřím ti, pomůžu ti, nikomu to nevyzradím, přísahám! Bello! No tak!"

Nový vodopád slz se nedal zastavit. Opřela jsem se o něj, ale on mě obejmul a posadil si mě na klín jako malý děcko. Opřela jsem si o něj hlavu a nechala volný průchod svým slzám. Když už jsme tam seděli dost dlouho a za okny se začalo stmívat, uvědomila jsem si, že zase musím... domů. A to to se mnou málem seklo! Přestala jsem dýchat a jsem si jistá, že se mi i srdce zastavilo. Tiskla jsem k sobě Edwarda ještě víc, až jsem se bála, že ho udusím.

,,Bello, tak už mi to pověz, hm?" zašeptal konejšivě Edward. Oevně jsem ho obejmula, vědoma si toho, že je to možná naposledy.

,,Edwarde... on... on mě... on mě..."

,,Co? Belli, co ti kdo udělal?" šeptal. Skoro neslyšně jsem zašeptala, že mě znásilnil. Edward ztuhl, ale hned si mě k sobě ještě více přitiskl.

,,Kdo?"

,,Ten slizoun... Omar Lewis. Edwarde, já se bojím! Bojím se, že mi to udělá znovu!"

,,Bello, přísahám ti, že už se tě nikdy ani nedotkne! To ti přísahám!" řekl a usmál se na mě. ,,Podívej, uděláme to tak, že tě teď odvezu domů a vyprovodím tě až ke dveřím. A ráno si pro tebe zase přijedu. Nikomu nebudeš otevírat dveře, vždycky tě prozvoním, až za nimi budu stát. A pak spolu pojedeme do školy. Kamkoliv budeš potřebovat, zavolej a já tě odvezu, jasné?" Tak počkat... on mi věří?

,,Edwarde... já... já to nechápu! Ty mi věříš?" zeptala jsem se nevěřícně. Ucítila jsem na tváři jeho chladnou ruku. Úsměv mu rozvlnil rty, když řekl: ,,A proč bych ti nevěřil?"

,,No... podívej se na mě! Vidíš, jak vypadám? Věříš snad, že by chtěl někdo takovou... někoho, jako jsem já?"

,,Bello... ty jsi krásná, víš? Podívej se, jak máš krásné očí! Nebo úsměv! Když se usměješ, tak i v tom nejponurejším počasí vysvitně slunce."

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Vážně to řekl? Edward a že by měl rád baculky, tenhle polobůh? Teprve teď jsem si uvědomila, že je strašně ledovej, jak jsem se začínala uklidňovat, ale nijak jsem to nekomentovala. Odvezl mě domů a vyprovodil mě až ke dveřím mého bytu.

Shrnutí

Autor: adio (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anorexie - 2. Kapitola: