Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Another reality - 2. kapitola

10.09.2011 (11:30) • twilightyna • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2089×

Charlie právě do nafukoval lehátko a strčil ho k Belle do pokojíčku. Chudák Bella. Už dopředu viděla její nadšený výraz. Christine nevnímala, měla v hlavě jedinou myšlenku. Myšlenku na tu knihu. Je snad možné, že to všechno ví z knihy? Že všechno, co se tu děje, je již dopředu dáno a napsáno? Z hrůzy ji vytrhl mužský hlas.

„Věci si můžeš dát do spodní police ve skříni,“ řekl Charlie.

„Já nemám žádné věci...“ připomněla mu.

„Aha... tak... nic...“ vykoktal a zmizel z místnosti.

Posadila se na lehátko a zamyslela se.

„Kdybych tam šla, kdo ví, co by se stalo... Musím se s nimi setkat ve škole... A promluvit s Edwardem... Teda, promluvit není správný výraz...“ přemýšlela.

Koukla se na hodinky na pravém zápěstí. Bylo 16:20. Pravý čas na splácení pobytu. Vydala se dolů do kuchyně.

„Potřebuješ něco, jasnovidko?“ zeptal se mrzutě Charlie sedící u kuchyňského stolu. V ruce držel noviny a neodvrátil od nich pohled.

„No chtěla jsem se zeptat...“ začala, ale bylo jí to hrozně trapné, „jestli byste mi nedal nějaké peníze...“

Charlie po ní vrhl vražedný pohled.

„Abych mohla jít nakoupit něco k večeři a uvařit!“ vyhrkla okamžitě.

Nedůvěřivě se podíval, ale z kapsy vylovil pár papírků. Přesně tolik, kolik je ochoten dát a neriskovat, že uteče a ukradne je.

„Na. Kup si aspoň kartáček na zuby a ehm... nějaké spodní prádlo.“

„Děkuju,“ zářivě se usmála a odešla z domu.

Pršelo. Typické mlhavé odpoledne ve Forks. Kráčela po mokré silnici a přemýšlela. Stromy lemující cestu zuřivě šuměly. Každý její krok vytvořil malý cákanec a kruh v té velké kaluži.

Když konečně dorazila k obchoďáku, vzala si košík a vydala se vstříc modernímu životu. Mezi regály proplouvala téměř neslyšně. Za ovocem vykoukla známá postava.

„Ahoj, ty jsi tu nová?“ zeptal se blonďák.

„Jojo, Mikeu,“ broukla.

„My se známe?“ vytřeštil oči.

„Sakra...“ zasykla a odběhla s košíkem radši pryč.

Co nejrychleji do něj naházela nějaké potraviny, z kterých by se dalo něco uvařit, zaplatila a bleskurychle se vypařila.

Dom... Ne, to není její domov. U Charlieho všechno vybalila a uvařila.

A pak se vydala do světa snů – důležitého mezníku mezi dvěma dny.

…

Charlie měl dvě podmínky – první už splnila, ale teď bylo načase splnit tu druhou. Vlastně bylo zvláštní, že to pojal jako podmínku. Musil jí nakoupit hrozně moc věcí, aby ji mohla splnit. Jenže to znamenalo, že se lidé nebudou vyptávat, a to byl účel.

Když budík konečně zapípal, měla dostatečnou motivaci vylézt po beze spánkové noci z postele. Nevěděla, jestli se má bát nové školy nebo příchodu domů. Jelikož příchod domů znamenal jedno – Bellu. Ano, přeci jenom měla strach. Měla strach setkat se s někým, koho dokonale zná, ale nikdy s ním nemluvila a jehož život už prožila na papíře. Je to zvláštní a... strašlivé. Jak na ni vůbec zareaguje? Budou kamarádky nebo nepřátelé?

Na uvažování není čas. Musí jít. Šoupavými kroky vstala z lehátka a protáhla si ztuhlá záda.

Zamířila do koupelny, kde si novým kartáčkem vyčistila důkladně zuby a kartáčem, který tu prý zbyl ještě po Renée, si pročesala hnědé vlasy. Měla je jen o pár odstínu světlejší než Bella. Ustaraně si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Je hloupé, myslet si o sobě, že jste krásná. Ale ona opravdu byla. Nádherné šedomodré oči vyzívaly k tomu, aby do nich někdo pohleděl. A to všechno musí skrýt. Další věc, kterou si od Charlieho vyprosila, byla mikina. Jednoduchá, ale s kapucí - dostatečně velkou kapucí, na zakrytí toho všeho. A ta se stávala jejím jediným oblečením. Samozřejmě, že k ní měla ještě džíny. Jenže ty si přivezla z... odkud vlastně?

„Christine, nechci nic říkat, ale jestli se chceš stihnout nasnídat, měla bys jít,“ ozval se zezdola tlumený hlas Charlieho. Jestli chce stihnout snídani? To sotva! Bylo jí jasné, že musí vypadnout dřív, než přijede Bella, aby jí to stihl nějako šetrně sdělit.

„Už běžím!“

Když vběhla do kuchyně, měl obličej opět zakrytý novinami. Zvláštní to zvyk. Opatrně, nevědíc jestli smí, vzala misku a cereálie, které si do ní nasypala. Rozhodla se sníst je radši nasucho. Proč pokoušet štěstí? Naházela je do sebe a umyla misku.

„Tak... ehm... nashle,“ houkla a vyšla ven do dalšího pochmurného dne.

Páni, jak ona se najednou na Bellu začala těšit. Vlastně jen kvůli jejímu náklaďáčku. Kdo ví, jestli by tuhle cestu každý den zvládala. Když konečně došla k parkovišti školy, začala hrát nacvičenou hru. Kapuci si stáhla hluboce do čela a sklopila hlavu. Musela být neviditelná, nenápadná. Koukala na měnící se vzorky na silnici a snažila se vyhnout každé lidské duši, ale i té nelidské.

„Dobrý den, já jsem Christine Smithová, mohla bych poprosit o rozvrh?“ zeptala se usměvavé sekretářky v budově, do které právě vešla.

„Tady to máte. Pěkný první den!“ podala jí přemile rozvrh.

Až do oběda se jí dařilo být neviditelná. Jenže jen do oběda...

„Ahoj, ty jsi tu nový?“ přistoupil k ní Erik.

„Nová...“ zdůraznila konečné A.

„Ou, promiň" sykl a propukl v hlasitý řehot, kterým všechny upozornil na novou krev ve škole. Bariéra neviditelnosti opadla.

„Nechceš se k nám posadit?“ zeptal se mile.

Ty milé hlasy jí začínaly lézt krkem.

„Ne, díky...“ ušklíbla se a odešla k prázdnému stolu. Stolu, u kterého obvykle sedělo pět studentů. Překvapení, Cullenovi!

A teď to přišlo. Vzrušení. Ona opravdu uvidí Edwarda Cullena! Upíra, do kterého se skrze knihu zamilovala. Na první moment překvapení bude mít pět vteřin. Vlastně ani to ne... má pomalejší myšlení než oni. Pět tmavých siluet se objevilo za roletami na oknech. Dveře se pomalu otevírají. A teď musí začít!

„Ahoj Edwarde. Já jsem Christine a vím o vás všech všechno, úplně všechno. Ano, i to vaše netajnější tajemství. A vím toho mnohem víc než Alice. Já vím všechno o dalších několika letech,“ vyslala myšlenky k Edwardovi.

Napřímil se. Ano! V jídelně se začalo šuškat o tom, jak sedí na jejich místě. Pravý čas vypadnout.

Edward:

„Tak co, už z nás má ta nová strach?“ zeptal se se smíchem Emmett.

Jak se to dozvěděla? Jak se to, proboha, dozvěděla?

„Hé-éj,“ zamával mu rukou před obličejem.

„Emmette, ona to ví.“

Autor: twilightyna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Another reality - 2. kapitola: