Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aristokratka 2. kapitola

21.01.2021 (09:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1920×

Trvalo týdny, než se našla vhodná příležitost, aby mohl Jerome Francii nepozorovaně opustit. Další týden, než byl zpět s kladnou odpovědí. Claude podle očekávání válku prohrával a každá minuta byla drahá. Luisa se velmi obávala jeho dřívějšího návratu. Ujišťovala se, že ten hrdý hlupák se nechá dříve zabít, než aby se nechal zahnat zpět a přiznal si, že není schopen tento konflikt vyhrát. Příliš to bohužel nepomohlo. Trvalo opět pár dní, než se mohla setkat s volterskými vyslanci a byly to dny plné nejistoty a strachu. 

„Jsi připravená, Luisi?" zeptal se Jerome, který poslušně čekal, až se Luisa ustrojí. Minulou noc trávili spolu, přesto se nesměl dívat, jak se jeho domnělá družka převléká. Nepřišlo mu to divné, ačkoliv mělo. Přehlížel takto mnoho věcí, které ho měly varovat, že si ho Luisa doopravdy k tělu nepřipouští.

„Téměř," odvětila prostě. Zbývaly už jen náušnice, náhrdelník a rukavice. 

„Měli bychom si pospíšit," upozornil ji.

„Jistě, drahý," usmála se na něj. Ve skutečnosti měla v plánu se ukázat s drobným zpožděním, aby na ni museli chvilku čekat. Obyčejní lidé mají vždy dorazit s předstihem a čekat na urozenou dámu, která se opozdila. 

„Musíme jít," opakoval stále. Luisa si myslela, že předstírat zamilovanou během společných nocí bude nejtěžší, ale to nebylo nic, oproti tomu, jak se přemáhala nyní. 

„Můžeme," políbila ho a vyšla ze dveří. Kráčela klidně a vyrovnaně, jak byla zvyklá. Jerome nervózní ze zrádcovské činnosti, jíž se dopouštěli, neustále zrychloval a pokoušel se jí popohánět. Naštěstí se jim povedlo hrad opustit, aniž by kohokoliv potkali. Jinak by snad každému muselo být jasné, o co se pokoušejí. 

I přes její nesmrtelnou sílu a vytrvalost byla velmi dlouhá cesta lesem pro Luisu vyčerpávající. Za desetiletí pečlivého udržování šlechtického dekora si nikdy nestihla zvyknout na dlouhé pěší cesty. 

„Zde?" zeptala se, pokoušejíc se zakrýt mírné znechucení z drobné lesní chatky. 

„Ano, Luisi. Nedokázal jsem bohužel sehnat nic lepšího, ale je to bezpečné."

„Kdo by se sem jen odvážil," Jerome nad touto poznámkou ani nepozastavil. Neznal Luisu dost na to, aby si uvědomil pravý význam jejích slov. Toto místo bylo pro důležitá jednání naprosto nevyhovující. Přesto si v rychlosti upravila róbu a vešla dovnitř.

Její plán s drobným zpožděním se zdařil, vyslanci již na místě byli. Jeden z pěti přítomných upírů jí ihned zastoupil cestu, aniž by si stihla prohlédnout tváře ostatních, či jen říct jediné slovo. Zaslechla Jeroma vrčet hned za jejími zády. Tak nenadálá přítomnost cizího upíra v její blízkosti ho znervózněla. 

„Luisa Marie Bourbonská?" zeptal se ten neznámý bez okolků a bez vychování. 

„Ano," odpověděla odměřeně, „věřím, že je nám všem známo, proč jsme zde. Tedy, je mezi vámi někdo, s kým bych mohla hovořit?" dala jasně najevo, že s ním mluvit o čemkoli odmítá.

„Můžete jednat se mnou, mademoiselle Luiso," ozval se jemně pobavený hlas ze tmy. 

„Jaké to milé překvapení, monsieur Caius," v momentě byla poznat změna v chování, když nyní měla tu čest s mocným mužem, a nikoliv s loutkou zájmů jiných, lepších lidí. Jemně poklepala prsty na rameno upíra, který jí zde uvítal jako první, aby jí uhnul z cesty. „Nečekala jsem vás zde," vykročila Caiovým směrem. Jerome se pokusil následovat každý Luisin krok, ale volterská ochranka mu to nedovolila. 

„Po takových letech se v tomto jednotvárném světě konečně něco děje. Přece si to nenechám ujít," posadil se za ten nejjednodušší stůl jaký Luisa kdy viděla. Ležérně mávl rukou směrem k prázdnému místu připravenému pro Luisu. „Ven," rozkázal. Volterští strážní se okamžitě otočili na patě, avšak ve dveřích se zastavili, když zjistili, že Jerome se ze svého místa nehnul.

„Jdi, Jerome," otočila se k němu Luisa.

„Nenechám tě tu s ním samotnou," odpověděl nekompromisně. Luisa potlačila potřebu protočit oči.

„Necháš," ubezpečila ho, „běž ven, má lásko," políbila ho na tvář a jeho napjatý postoj se vmžiku zjemnil. „Nemluv s nimi a nenech se vyprovokovat, ano? Jinak je vše ztracené. Uděláš to pro mě? Pro nás?" šeptala mu do ucha s tváří přitisknutou k jeho. Stroze kývl a plný nelibosti se otočil a skutečně konečně odešel. Další rána do jeho křehkého srdce. Bude stát venku, pokoušet se ignorovat všechny ty Italy okolo a přemýšlet, jestli mu to vše stojí za Luisinu pozornost. Až tohle vyjednávání skončí bude sám se svými myšlenkami dost dlouho na to, aby cítil vůči Luise dostatek hněvu. Hněvu, který Luisa dokáže malým divadýlkem vděčnosti a lásky bezpečně zahnat. 

„Jerome," zopakoval Caius, když osaměli. „Kde jsi ho vzala?" 

„Byl nablízku již nějakou chvíli, jen do teď nebyl užitečný," usmála se na něj a posadila se. „Mnoho rozumu nepobral, ale ne vždy si můžeme společníky vybírat."

„Doopravdy si ten chlapec myslí, že ho miluješ?" ušklíbal se nad tou naivitou. 

„Je si tím až znepokojivě a otravně jistý," přisvědčila.

„Chytré. Máš můj obdiv, ale k věci, mademoiselle Luiso," naklonil se k ní o něco blíže, „čeho přesně očekáváš, že zde dosáhneš?"

„Oba dva jsme si vědomi toho, jak tahle nesmyslná válka pokračuje-" započala své vysvětlení, ale přerušil ji.

„Když jsem se naposled díval, vyhrávali jsme." 

„Ano, to nepopírám."

„Pak mi tedy pověz... co si myslíš, že nám můžeš nabídnout?"

„Bez ohledu na vítěznou stranu, tato válka bude znamenat velké ztráty. Naše vyhlazení a vaše oslabení. Dost možná, mnoho vašich drahocenných talentů navždy ztracených. Autorita Volturiových bude otřesena. A kdo ví, kolik takových jako Claude bude chtít vaší situace využít."

„Nebylo by to poprvé. Nebylo by to naposled." 

„Ale proč pokoušet štěstí více, než je třeba, když máte jiné alternativy."

 „Poslouchám," pobídl ji.

„Můžeme společně všem těmto nepříjemnostem předejít. Mezi mými druhy zavládly pochybnosti. Většina z nich nikdy do boje nechtěla a s každým dnem, kdy přicházejí jen zlé zprávy jsou zoufalejší. Vždy se chtěli vymanit z vašeho vlivu, ale nyní? Chtějí hlavně přežít. Nebude pro mě příliš složité obrátit je proti Claudovi nadobro. Pokud budete souhlasit s mými podmínkami, mohou boje skončit do dvou týdnů." 

„A tvé podmínky?" zeptal se Caius.

„Po Claudově smrti mi bude ponechána správa nad našimi francouzskými državami, které i po převratu zůstanou autonomní."

„Zřejmě jsi nepochopila důvod konfliktu," zavrčel, „Claude chce samostatnost, kterou mu my nechceme dát."

„A rovněž odmítal vaše zákony, autoritu, či jakýkoli druh spojenectví," dodala sebejistě, „já navrhuji cestu vzájemného respektu a rovnosti. Mé državy budou podřízeny existujícím zákonům, nové budou vznikat po vzájemné dohodě. Vaše vláda bude respektována. A v případě ohrožení budete mít na své straně mnoho mocných mužů a žen, kteří by na vás jinak zcela zanevřeli."

„To se vše moc hezky poslouchá, ale má to jeden háček," ušklíbl se, „pořád to nemění nic na tom, že my chce zpět území, které nám ty nevydáš."

„Pokud vydám Francii zpět do vaší nadvlády, nečeká mě nic než smrt z rukou mých vlastních lidí a vás další válka. Každičký z upírů na naší straně, je zde, jen aby nemusel být u vás," vysvětlila to, co Caius dávno věděl, „je to jen a jen vaše volba. Pokračujte v té válce, vyhrajete a čekají vás staletí nepokojů a nejistot. Odmítněte mě, Claude zemře tak či tak a pak uvidíme, jestli si naše armáda povede lépe se schopným vedením. Nebo trochu ustupte ze svých nároků. Buďme spojenci a žijme vedle sebe v prosperitě," ukončila svůj proslov a poprvé přerušila oční kontakt. Nadechla se, čistě ze zvyku, aby se uklidnila a čekala na odpověď. To tíživé ticho mohlo trvat sotva pár vteřin, ale jako by to byly celé věky. A Luisa poprvé pocítila strach. To, co právě předvedla byl její dosud nejlepší výkon, ale s každým dalším okamžikem, kdy Caius neodpovídal, se víc a víc obávala, že to nebylo dost. Nervozita se rozlezla od kotníků, po nohou a zahryzla se do páteře. Kdo Luisu neznal, nepoznal by, že je nesvá. Seděla jen trochu strnule, ale Caius si ani nevšiml. Na tomhle světě už nežil nikdo, kdo by Luisu skutečně znal.

„Přijímáme," řekl nakonec a Luisa měla pocit, jakoby jí právě spadla z ramen všechna tíha světa, „přijímáme tvou nabídku, tak jak jsi ji přednesla. Ale stále vidím mnoho mezer. Detaily, které je třeba projednat, o kterých nemohu rozhodnout já sám."

„Vše bude samozřejmě dohodnuto v časech míru," odpověděla pohotově, „ale trvám na tom, aby se mnou jednalo jako s vám rovnou."

„Oficiálně bereme na vědomí," pousmál se samolibě a Luise došlo, že skutečnou rovnost si bude muset vybojovat. Nezáleží, co jí zde slíbí, stále si budou jisti, že na jejich piedestal nedosáhne. Nevadí, to už zažila. Dokáže si své postavení během "mírových jednání" vydobýt.

„Nuže, je-li tedy vše vyřízeno," postavila se natáhla ke Caiovi ruku v rukavičce, „děkuji, za tvou spolupráci." 

Caius se v mžiku objevil před Luisou a hřbet ruky políbil, ale jak se skláněl pohlédl na ní skrz prameny dlouhých vlasů. Jeho oči dostaly černý nádech chtíče a svým sametovým hlasem prohlásil: „Kam ten spěch?"

„Mám před sebou mnoho povinností, ma chérie," jemně se dotkla konečky prstů jeho tváře. Chytil její zápěstí a jedním rychlým pohybem si ji přitáhl do náruče.

„Škoda, vypadá to, že se zdržíš," a políbil ji. Nebránila se, když si pohrával s jejími rty a rozcuchal jí vlasy. Užívala si tíhu jeho rukou na svých ňadrech a užívala si, když nemilosrdně až bolestivě stiskl její zadeček. Avšak, když ji vysadil na stůl a levačka zabloudila mezi její nohy, zastavila ho. 

„Dost," zašeptala mu sladkým hlasem do ucha.

„Taky to chceš," nenechal se Caius odradit. Velkou motivací mu byla vlhokost Luisina vzrušení mezi jejími stehny. Luisa se nemusela dlouho rozmýšlet, jemnými polibky přesunula svá ústa ke Caiově krku. Chvilinku svými rty laskala jemnou kůži, aby ji následně bez varování vzala mezi zuby a silně skousla. Caius si nejprve nevšiml, pak strnul a když mu došlo, kdo je zdrojem náhlé palčivé bolesti, cukl s sebou, ale Luisa záměrně ještě vteřinu nebo dvě nepouštěla. Chtěla, aby se mu tento okamžik vryl do paměti. 

„Pokud to říkám, myslím to tak, ma chérie," její medový hlas se provlnil místností. Cítila pod svou rukou, jak se Caiova hruď třese hněvem, nad její drzostí, ale to že se dosud nepokusil získat její rty zpět ji utvrdilo v tom, že pochopil a přijal.

Ne, že by snad Luisa netoužila znovu cítit jeho nahé tělo vedle svého. Naopak. Jejich společně strávených několik hodin jí přinesly více vzrušení, než cítila za poslední desetiletí, ale pamatovala na lekce své matky. Mocní muži mohou mít vždy a vše, co chtějí. Chceš-li se udržet v jejich přízni, i kdybys po tom stokrát toužila, nesmíš jim dát vždy vše, co chtějí. To je udrží v napětí a nezačnou se nikdy nudit. Muži jsou dobyvatelé, musí vždy chtít víc. Rozhodla se tedy, že bude zodpovědná. Zahnala svou touhu daleko za humna a dala Caiovi najevo, že může být třeba císařem, přesto to bude Luisa, kdo rozhodne kde, kdy a jestli vůbec.

„Vyřídím bratrům vše, na čem jsme se dohodli," oznámil, když ustupoval o krok vzad, aby Luisa mohla se stolu seskočit. „Brzy se uvidíme, Luiso Marie," políbil jí na rozloučenou na tvář.

„Bylo mi potěšením znovu se s tebou setkat, ma chérie," řekla Luisa popravdě.

Caius již téměř sahal po klice, aby místnost opustil, když se zastavil a s malou jiskřičkou pobavení v oko Luise oznámil: „S bratry jsme se shodli, že tvou nabídku přijímáme v momentě, kdy ten tvůj hlupáček dorazil do Volterry. Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi opravdu diplomatka, jak jsi tvrdila."

„Doufám, že ses dobře bavil," v jejím hlase šel rozpoznat nepatrný osten rozhořčení. 

„Nesmírně," a jak se na ní samolibě usmál a zmizel venku, Luise bylo jasné, že tento konkrétní muž může být ještě tvrdý oříšek.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aristokratka 2. kapitola: