Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova dcera - 1. kapitola

04.09.2014 (16:00) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2556×

Deníčku… napsala jsem a poté zaklepala propiskou na desky sešitu, abych našla inspiraci, jak pokračovat. Byla blbost se i pokoušet psát osobní deník. Ovšem Aro mi domlouval, že je to užitečné. Kdyby se mi něco stalo, někdo by jej mohl najít a věděl by o všem, co se v tuto dobu dělo. Jak on říkal: „Naše minulost je stejně, ne-li více důležitá, jako naše budoucnost, poněvadž nebýt minulosti, budoucnost by neexistovala.“

Mně se motala hlava už jenom z té jedné věty! Navíc kdo říká, že se mi něco stane? Proč bych umírala? Copak jsem tak blbá, abych se nechala zabít? Samozřejmě, kvůli tomu, že žiju ve Volteře a jsem Arova dcera, si všichni myslí, že kdyby došlo k boji, zvednu ručičky a uteču. Samozřejmě, ostatní neví, jaká dokážu být fůrie. Pomalu už ani Aro mě nezvládal! Stačilo, abych prchla ven a porušila pravidla – řídila jsem se svými. A ta ostatní byla proto, aby se porušovala a nahrazovala.

Odhodila jsem propisku někam za sebe a zaklapla sešit. Vstala jsem a přešla k mému krbu. Nevím, jestli se to tak dá nazývat. Samozřejmě, nesloužil k tomu, aby mi bylo v pokoji teplo. Sloužil ke spalovacím účelům. Někdy se stalo, že mě nějaký nový člen gardy naštval. Pokud neměl žádný veledůležitý dar, prostě jsem ho roztrhala a spálila. Na to už si každý zvyknul. A po té, co jsem vybouchla poprvé, si radši ostatní dávají pozor.

Bylo to asi padesát let poté, co jsem se sem dostala… Padesát let po mém narození. A byl to velevážený Santiago, ten nejsilnější… Když po mě vyjel, schytal to. Takže jsem si vysloužila respekt u všech na hradě.

Otevřela jsem skleněná dvířka a hodila sešitek dovnitř. Zavřela jsem je a stiskla páčku, která způsobila, že sešitek vzplanul. Povzdechla jsem si a vrátila se zpátky na pohovku. Popravdě, věčnost může být zábavná. Ale ne tady na hradě. Už jsem mnohokrát přemýšlela o útěku. A vlastně jsem už párkrát i utekla. Ale vždycky jsem se vrátila. Tady mi bylo dobře. Jistě - byla tu nuda. Ale všichni mě tu uznávali - nebo se mě spíš báli, všichni mi sloužili a hlavně - krve, co hrdlo ráčí. S Aro? Buď mě měl rád, nebo jsem byla pro něj a jeho gardu extrémně důležitá, což dokazovalo to, kolik mi toho toleroval. Když jsem porušila nějaké pravidlo - a že jsem jich porušila už dost, většinou mě jen napomenul a pustil, když jsem se provinila více, musela jsem strávit nějakou dobu zavřená v podzemí. Bylo to jako ta hodina, na kterou musíte jít, když jste byli za školou – prostě tam jen sedíte a čumíte do zdi. A když váš trest vyprší, vesele si jdete porušovat pravidla dál.

Přemýšlela jsem. Možná bych mohla jít vyprovokovat naši novou recepční a pak ji zabít… Ach ano, to by mohla být zábava… Nevím, jaká jsem byla jako člověk, nicméně teď jsem byla docela sadistická. Ráda jsem zabíjela a mučila. Když někdo rozhodl o smrti našich recepčních, věděli, že bych je asi zabila na oplátku, kdyby to nedali na starost mě. Vyžívala jsem se ve smrti.

Zakroutila jsem hlavou. Ne, nebudu to přehánět. Ostatně – naše minulá recepční mě jen oslovila slečno Anno a já jí zlomila vaz… Já nebyla žádná Anna. Já jsem byla Bella. A pro ni pouze a jedině slečna Annabella.

Povzdechla jsem si. Co jiného můžu dělat? Možná bych mohla jít ven… A taky bych mohla vytáhnout Sulpicii… Koneckonců, kdy byla naposledy venku?

Vstala jsem a vyšla ven z pokoje. Zrovna, když jsem se ocitla před zadním vchodem do hlavní místnosti, se otevřely velké dřevěné dveře. Zastavila jsem – přijdu, až bude po všem.

„Edwarde!“ zvolal Aro. Podle jeho nadšeného tónu jsem usoudila, že se jedná o nějakého upíra s darem, který se nechce přidat ke gardě. „Páni. To už je doba… Já myslel, že jsi… No, že jsi zahynul.“

„Aro,“ oslovil Ara sametový, upíří hlas. Ale tenhle byl jiný, než jej mají ostatní. Tenhle byl zdaleka nejkrásnější ze všech hlasů, které jsem slyšela. Nebyl tak nestranný jako u ostatních. Ale nebyl v něm strach. Jen tam byla velká, skrytá bolest… „Kvůli tomu jsem tady. Ostatně, pojď a uvidíš.“

Aro přešel několik kroků dopředu a pak se ozval zvuk, jak se ho dotknul. Po chvíli panovalo těžké ticho, když se pak ozvalo tření, jak Aro pustil ruku toho neznámého Edwarda. Pak si otec povzdechl.

„Edwarde,“ řekl tónem, který jsem znala. Byl to ten tón, který nahrazoval upřímnost. „Víš, že je mi jí líto. Byla velmi krásná… A výjimečná. Je mi líto, že byl promarněn ten její dar… Ale tvůj dar taky nebudu promarňovat. Je pro mě až příliš cenný. Ovšem, když jsi teď sám, proč se nepřidáš k naší gardě?“ Ovšem. Upír s darem, kterého chtěl Aro do gardy. A on odmítal.

„Ne,“ odmítl Edward striktně. „Děkuji. Vidím, že budu muset porušit nějaké pravidlo. Caius bude jistě rád, až mě bude moci potrestat…“ Ha! Caius! Ten už dlouho se mnou svádí boj. I on totiž chce trestat. I on má rád utrpení. Ale stejně jsem vždycky vyhrála. Když jsem chtěla někoho zabít, zabila jsem ho já. Někdy, když jsem chtěla ukázat, jak hodná umím být, nechala jsem ho někoho zabít, ale… v podstatě Caius jen vyřknul ortel. A já ho vykonala. Spálit! Mučit! Roztrhat! Nic pro mě nebylo nemožné.

Otevřela jsem dveře a postavila se čelem k mému otci.

„Aro,“ usmála jsem se. Jako vždy, když jsem něco chtěla. „Víš, říkala jsem si, že bych pak, po setmění, mohla vyrazit někam ven – se Sulpicií. Trocha pohybu jí neuškodí a nějaké vzrušení z lovu také ne…“

„Bello?“ oslovil mě ten neznámý upír. Ztuhla jsem. Proč mě tak oslovil? Takhle mě oslovovali výhradně ti, kterým jsem to dovolila. To znamená Aro, Caius, Marcus, Alec a Jane, možná ještě Demetri… Pro ostatní jsem byla slečna Annabella.

S naštvaným pohledem jsem se k němu otočila a sjížděla ho pohledem. Byl velmi pohledný. Líbil se mi. Byl středně vysoký, o něco vyšší než já. Stejně jako ostatní upíři měl vypracované tělo. A jeho tvář byla ta nejkrásnější, jakou jsem viděla. Samozřejmě – každá upíří tvář byla nádherná. Ale v téhle bylo něco jinak. Asi za to mohly ty oči. Ty totiž nebyly ani červené, ani černé. Byly… topazově zlaté. Celá jeho tvář byla jakoby zkřivená bolestí a překvapením. Celkově vypadala unaveně, ne fyzicky, ale psychicky. Nad touto tváří se nacházela kštice bronzových vlasů.

Čekala jsem, že něco řekne, ale on na mě jen civěl.

„No?“ pokrčila jsem rameny. Ačkoli jsem byla vevnitř nervózní, najevo jsem to nedala. Já jsem přece profík… „Co chceš?“

„No, dovolte mi, abych vás představil,“ usmál se Aro tím svým šíleným úsměvem, který jsem znala. A který jsem nenáviděla. „Edwarde, tohle je moje dcera Annabella. Bello, tohle je Edward Cullen.“ Tahle chvíle byla divná. Nechápala jsem, proč na mě ten upír pořád tak čumí jako kněz, který se dívá na ten nejstarší, nejkrásnější a nejsvatější svatý obrázek anděla. Aro se zatím na nás díval tím svým výrazem, který říkal, že je Aříček spokojený. Caius nás pozoroval, jako kdybychom byli nějaká významná trofej ve vitríně. Ostatní upíři v místnosti nás sledovali a zatajovali dech, jako kdyby byli v kině na obzvláště napínavém filmu.

„Těší mě, Annabello,“ vykoktal Cullen, značně vyveden z míry.

„Taky mě moc těší, Edwarde,“ ušklíbla jsem se. „Prosím tě, pro mé přátele jsem jen Bella. Annabella je moc oficiální. Jen Bella.“

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova dcera - 1. kapitola: