Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova dcera - 2. kapitola

18.09.2015 (21:45) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1838×

Edward se na mě ještě chvíli díval jako na svatý obrázek. Ještě se podíval opovrženíhodným pohledem na Ara. Pak prostě zmizel. Bez pozdravu. Beze slova. Prostě odešel, dveře se otevřely a zavřely tak rychle, že člověk by to stěží postřehnul. Otočila jsem se s tázavým pohledem na Ara.

„Co mu je?“ zeptala jsem se zmateně. „Co jsem zase udělala?“

„Toho si nevšímej, zlatíčko,“ usmíval se Aro stále tím šíleným, spokojeným úsměvem. Já jsem ale neuhýbala pohledem. Něco v tom je. A má to něco společného se mnou. A proč měl zlaté oči? Tohle bylo divné…

„Pojď,“ vyzval mě Aro. „Promluvíme si o tom u tebe v pokoji.“ To byly totiž jediné místnosti, které byly bezpečné. Nešlo přes ně slyšet ani slovo, protože byly vytvořené z velmi zajímavého materiálu. Stejně jako zbytek hradu, základ tvořily masivní, poctivě pálené cihly. Když byl hrad stavěn, dávali pozor, aby nebyla ve škvírách ani bublinka vzduchu, dokonce se prý do malty dávaly vajíčka… A pro jistotu se do té malty přidalo trochu upířího jedu, který to spojil. Aby se zabránilo jakémukoli úniku informací z těchto pokojů, pravidelně byly stěny potírány nějakou směsí čehosi s upířím jedem, který vytvářel všemu odolnou vrstvu. Ještě vylepšené, zvukotěsné dveře a bylo to. Opravdu – nejde přes ně nic slyšet. Už jsem to zkoušela – šmírovat, ale… prostě ne. Pokud nečtete myšlenky, nemáte tušení, co se v těch pokojích vlastně děje.

Zavřela jsem za námi dveře a posadila se na pohovku, obě nohy pod sebou. Na ukazováček jsem si začala ležérně natáčet pramen vlasů. Spíš jen pro efekt – měla jsem ráda svoje vlasy.

„No?“ pobídla jsem otce, aby začal. Aro se posadil do křesla a spráskl ruce.

„Víš, Annabello,“ zdůraznil celé mé jméno, které mi dal. Zbystřela jsem. To bude vážný. Vždycky jsem byla jeho Bella. Annabella jsem byla, jen když jsem měla průser nebo chtěl řešit něco, co by mělo ovlivnit život na hradě, nebo – v horším případě – celého upířího světa. „Edward Cullen je… jiný. Ostatně, to jsi viděla v jeho očích. Je to smutný příběh. Víš, bylo to složité. Na začátku byl soucitný upír Carlisle. Ten nechtěl zabíjet lidi, proto našel způsob, jak se živit jinak. Zvířecí krví. Ta zbarví jejich oči do zlata. A Carlisle už pak jen rozšiřoval svůj klan… A měl tam spoustu nadaných upírů. Edward, Alice, Jasper… Edward čte myšlenky, Alice uměla vidět do budoucnosti, Jasper ovlivňoval emoce… Po tom našem, to byl největší klan, pokud bychom u nás nepočítali gardu, byli by největší. Ale oni spolu nebyli kvůli výhodám – oni se měli rádi. Byli rodina… Alice byla s Jasperem, Carlisle si našel Esmé… A Edward byl sám. A proto mu Carlisle našel družku, Rosalii… Jenže to nevyšlo, Rosalie si našla Emmetta… Všichni o něj měli strach, byl sám strašně dlouho… A pak si i on našel družku. Ale bylo to jiné, než u ostatních. Ona byla člověk a on trval na tom, aby člověkem i zůstala.“

„Proč?“ podivila jsem se. Proč by to dělal? Mohl by s ní žít navždy. Nikdy by ji neztratil… Jasně, lásce jsem nikdy nerozuměla, bylo to něco nehmatatelného, aspoň pro mě. Ale uvažovala jsem logicky. Sakra, člověk si většinou přeje strávit s tím druhým věčnost… Kolikrát už jsem na lovu slyšela podobný sladký řečičky… Život není dost dlouhý na to, abych se nabažil bytí s tebou… Ani smrt by nás nemohla rozdělit… Samé klišé.

„Edward věřil a pořád věří,“ vysvětloval pomalu Aro, „že lidé mají duši. Ale upíři ji nemají. A on nechtěl té dívce duši vzít. Ačkoli si to ona sama přála. Jenže potom se rozhodl, že ji nechá být, aby ji neohrožoval. Opak se stal pravdou. Ona bez něj nemohla žít o nic lépe než on bez ní. Zkoušela adrenalinové zážitky… Skákala z útesu… Jednou byl ale mořský proud příliš silný a ona se topila. A zachránil ji tvor, který je imunní vůči darům vidění do budoucnosti, nemusíš vědět který, ale zkrátka, Alice, ta jasnovidka, viděla, že ta dívka skočila. Myslela si, že zemřela. A řekla to Rosalii, Rosalie to řekla Edwardovi a… on běžel sem, abychom ho zabili. Zachránily ho, jeho dívka s Alicí. Já ji nikdy neviděl, protože dokonce ani Edward mi nechtěl dovolit si přečíst jeho mysl, jen jsem slyšel, že toho ta dívka ví až moc, proto jsem řekl, ať ji buď zabije, nebo promění. Edward ale měl podmínku – svatbu. I dívka měla podmínku – chtěla s ním být před svatbou, myslím intimně. A stalo se neuvěřitelné – ti dva měli polonesmrtelné dítě.“ Vyvalila jsem oči, měla jsem pocit, že mi vypadnou z důlků.

„Poloupíra?“ zeptala jsem se překvapeně. Aro kývl.

„Jmenovala se Renesmé, říkali ji jen Nessie…“ povzdechl si. „Stárla rychleji, od určitého věku neměla vůbec stárnout… Mohla jíst i lidské jídlo i pít krev, její srdce tlouklo, potřebovala vzduch. Zdědila to nejlepší z lidí i z upírů. Ale my neměli jistotu, že ona není hrozba… Rozumíš, nemohli jsme vědět, jestli se jednou nevzbouří a neprozradí nás… To by byl konec. Lidé již tehdy byli vyspělí… Asi ti došlo, že nepřišli na naše setkání jen tak nalehko, přišli i s armádou… no, spíš něčemu podobnému, na armádu jich bylo málo… a my měli s sebou gardu. Tak došlo k boji. Ti, co neutekli, zemřeli. A pokud někdo utekl, dobře se skrývá. A ta dívka, již proměněná v upírku, tam zemřela též.“ Ach. Sice neznám ten pocit, když někoho ztratíte, ale muselo to být strašné. Ztratit i dceru i lásku i zbytek rodiny.

Bože! Bello! Vzpamatuj se! napomenula jsem se. Žádný soucit!

„Dobře,“ řekla jsem kontrolovaným hlasem. Byla jsem v sebekontrole jednička. Jen jsem neviděla důvod, proč se kontrolovat, tak jsem to moc často nepoužívala. „Pořád ale nevidím ten důvod, proč se tak choval. Co jsem mu provedla? Do té doby, než jsem přišla, byl celkem klidný. A co má ten příběh společného se mnou?“

„Víš, Bello,“ pousmál se Aro téměř smutně. „Edward si té dívky všiml ze dvou důvodů. Zaprvé, její krev mu neuvěřitelně voněla. La tua cantante! A zadruhé, on neslyšel její myšlenky. Ona jeho dar odrážela.“

„Štít?“ nadzvedla jsem obočí. Jako já. Ale určitě nebyl až tak silný. Já mám ten nejsilnější štít. A jak mi Aro kladl na srdce: Žádné dva dary nejsou stejné.

„Ano a velmi silný,“ potvrdil Aro. „Už v době, kdy byla člověk, se silně projevoval. Byl vlastně stejně silný, jako je ten tvůj.“ Zamračila jsem se. Nerada jsem slyšela, že byl někdo lepší nebo stejně dobrý jako já. Pravidlo číslo jedna: Nikdo není lepší nebo stejně dobrý jako Annabella. Pravidlo číslo dvě: Pokud je, nebude nadlouho.

„A taky tu je další část příběhu,“ pokračoval Aro mého výrazu si nevšímaje. „Ta zajímavá. A ta, kvůli které se Edward zachoval tak, jak se zachoval. Ta dívka se totiž jmenovala Isabella. Ale jí se jméno Isabella nelíbilo, tak jí říkali jen Bella. A ona vypadala přesně jako ty.“

Ztuhla jsem. Tak proto ten výraz. Tak proto to oslovení… On si mě spletl se svou životní láskou! To bylo zajímavé. Na tváři se mi rozlil škodolibý úsměv. Kdyby se vrátil, věděla bych, co použít. Okamžitě jsem ale zase nahodila vážnou tvář, aby neměl Aro kecy. Nebyla jsem soucitný člověk, nebo spíš upír, nikdy. Takže, jestli někdo čekal, že se mu za své chování omluvím, budu s ním soucítit nebo že mi ho bude líto, šíleně se mýlil. Já měla v plánu ho ještě dusit. Ale teď mě zajímala jiná věc.

„Věděl jsi o tom?“ zeptala jsem se Ara na rovinu. Aro se zatvářil ublíženě.

„Až dodnes ne,“ bránil se. „Říkal jsem ti, že mě nenechali si ani přečíst jejich mysl.“ Kývla jsem. Kecal. Věděla jsem, že mi lže. Věděla jsem, že o tom věděl. Jen jsem chtěla vědět, jestli mi to řekne, nebo jestli bude lhát. Lhal. Ale bylo to uklidňující. Teď jsem aspoň věděla, proč jsem tady. Přemýšlela jsem nad tím už mnohokrát. Jak někdo říká – jsme v Americe, teď jsme ve Volteře. Sice tady není možné všechno, ale když jste upír a zdržujete se tady v samotném srdci upířího světa, nemůžete věřit nikomu. Jasně – Aro byl můj otec. Ať už mi lhal, nebo ne. V našich tělech koloval ten samý jed. To on mě stvořil. Lidé říkají, že krev není voda. A náš jed také není. Ať se mi to líbí, nebo ne – Aro je můj stvořitel. A zrovna teď se tu mám dobře. Nemůžu si to u něj rozházet. Jasně – těch několik stovek let zpátky, když mě Aro proměnil, jsem věřila, že je Aro vážně dobrý. A věřila jsem, že je on můj otec. No, jak šel čas, můj názor na něho se měnil. Popravdě? Je to vůl. Lezl mi na nervy, a kdyby nebyl o tolik starší, řekla bych mu pěkně od plic, co si o něm myslím. A že by to nebylo nic pěkného. Ale k čemu by mi to bylo? Možná bych si ulevila, ale jinak? Utekla bych a skončila jako Rumuni, kteří neustále utíkají před Jane, Alecem, Demetrim a také mnou? Radši budu držet jazyk za zuby a budu se mít dobře.

„Předpokládám, že jsi dostal nějaký… ehm, šílený nápad,“ nadzvedla jsem obočí. Samozřejmě – podle mě se tam slovo šílený absolutně nehodilo. Spíš úchylný.

„Proč bych měl, zlatíčko?“ zatvářil se dotčeně. Měla jsem co dělat, abych neprotočila očima.

„No, jedno vím jistě – nejsem tu jenom tak.“ Aro ode mě něco chtěl celou tu dobu – tím jsem si byla jistá. Aro není člověk – nebo spíš upír –, který by něco dělal z radosti nebo čisté dobroty. Vždycky, ale opravdu vždycky má nějaký postranní úmysl. Sama jsem tušila, jaký ten úmysl bude teď, ale chtěla jsem to slyšet od něj.

„Bello, srdíčko, copak ty nevíš, že tě prostě a jednoduše miluju?“ dotázal se se zraněným výrazem. Tak tohle ani moje pověstná sebekontrola nezvládla. Přiložila jsem si ruku před ústa a začala se zběsile chechtat, vlastně člověk by si pomyslel, že jsem se smíchy dusila. Naklonila jsem se k zemi, a kdybych neměla jakožto upír lepší smysl pro rovnováhu, asi bych se už se záchvatem smíchu válela na podlaze. Mezi jednotlivými záchvaty jsem přitom lapala po naprosto nepotřebném dechu.

„Bello,“ zamračil se Aro. „Doufám, že víš, že tohle je naprosto nevhodné.“ Rozesmála jsem se ještě víc.

„Kristova noho, Aro!“ chechtala jsem se, ale už jsem nebyla jak posednutá ďáblem. Pomalu jsem se uklidňovala. A pak už jsem mohla mluvit naprosto klidně. „Aro, teď už, prosím tě, vážně. Co ode mě chceš? Nebo spíš – co ode mě očekáváš?“

„Někdy mě vážně děsíš, Bello,“ pousmál se nepatrně. „Hlavně kvůli tomu, jak dobře mě znáš.“

„Jsem tvoje dcera. Žiju s tebou už… no, nějaký ten pátek už jo,“ připomenula jsem mu pobaveně. „K věci – ještě se musím připravit, zajít za tvou ženuškou a vykrást se z hradu, protože mi to ty sám nedovolíš. Co ode mě očekáváš, že udělám?“

„Edward Cullen, jak už jsem řekl, čte myšlenky,“ dal se do vysvětlování nenuceně. Já jsem zvedla ruku a začala si prohlížet moje nehty, natřené temně krvavým lakem. Byly dlouhé. Neměla jsem ráda krátké nehty a byla jsem upřímně ráda, že jsem je neměla zrovna ostříhané, když jsem se měnila. To by byla věčnost vážně utrpení. „Ovšem, svou upírskou podstatu nenávidí, navíc se živí zvířecí krví. Jeho dar je ale více než obdivuhodný. Stejně jako jeho nádherná sestra vidící budoucnost, té byla věčná škoda… Nicméně, já ho chci. Chci ho do své gardy. On tam ale nechce. Samozřejmě, ty sama nejlíp víš, jak okouzlující umíš být. Navíc vypadáš jako Isabella. A kvůli tomu se Edward rozhodne, že tu zůstane.“

„To víš tak jistě?“ zamrkala jsem. Ale ne! Na pravém prostředníčku se mi už nepatrný kousek laku odtrhl! To ne!

„Samozřejmě,“ řekl, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc pod… střechou tohohle hradu. „Bude tě chtít poznat. Jaká jsi. Jestli jsi jako Isabella.“

„Takže chceš, abych se chovala jako ona,“ shrnula jsem to. Tak to doufám, že byla ta Isabella aspoň zábavná.

„Ne,“ vyvrátil mou myšlenku. „To, co po tobě chci, pro tebe nebude nic těžkého. Prostě buď… ty. Drzá, neukázněná, nerespektující autority, sadistická, sobecká.“ Teda. Myslela jsem, že to já znám jeho. Očividně i on si o mě sbírá informace.

„V čem ti to pomůže?“ odvrátila jsem svou pozornost od nehtů zpět k němu. Nechápala jsem to. Jasně – přesně taková jsem. Ale podle toho, co jsem slyšela, on takový není. A… předpokládám, že ani ta jeho Bella taková nebyla.

„Edward nebude schopný se od tebe odtrhnout,“ vysvětlil. „A u tebe je tak… skvělé, že nejsi ani trochu, jako bývala Isabella. Jsi… špatnější. A proto nám svou osobností Edwarda zkazíš.“

„Mám ho zkazit?“ ujišťovala jsem se pobaveně. Kousla jsem se do rtu. „No. Tak to bude výzva.“ Čím to je, že mi Edward přijde jako nějaký pánbíčkářský mnich, hm?

„Věřím, že to zvládneš,“ usmál se Aro. „Ostatně – jako všechno.“

„Ovšem,“ přikývla jsem a kousla se do rtu. „Mimochodem, Aro?“

„Ano, miláčku?“ usmál se sladce. Napodobila jsem ho a ukázala své perličkové zoubky.

„Víš, jsi můj otec – a jak se říká: Jablko nepadá daleko od stromu,“ vysvětlovala jsem, měla jsem co dělat, abych se neušklíbla při slovu otec. „Takže… Jestli jsem se tady něco od tebe naučila, tak to, že nemám nic dělat jen… z čiré dobroty srdce.“

To bych nějaké musela mít, ušklíbla jsem se v duchu.

„Takže,“ pokračovala jsem, „co za to dostanu?“

„Annabello,“ oslovil mě Aro důležitým hlasem. „Jsme rodina.“ Dobře, teď jsem se prostě nemohla neušklíbnout. Naštěstí jsem se ale vážně jen ušklíbla. Taky jsem mohla třeba vybuchnout smíchy. „To je pro tebe vážně tak těžké udělat něco jen tak? Z lásky k nám?“ Nevím sice jistě, co k lidem tady ve Volteře cítím, ale nemyslím si, že to je přímo láska.

Zírala jsem na Ara pohledem, který jasně říkal, že se má přestat chovat jako idiot a vrátit se zpátky na zem.

„Nu, tedy,“ začal, když mu to došlo. Sám Aro mě vždycky shledával… za zábavnou a jedinečnou. „Pokud se ti to podaří – a Edward se rozhodne zůstat v gardě… Budeš mít naprosto volnou ruku.“

„Jak to myslíš?“ svraštila jsem obočí. „Jestli se to týká trestů – že budu moct s viníky dělat, co budu chtít – tak to nestačí.“

„Ne, myslím tím, že si budeš moct dělat, co chceš,“ opravil mě váhavě. „Pokud samozřejmě neprozradíš, že upíři existují.“

„To znamená…“ zeširoka jsem se usmála. „Že budu moct odejít z Volterry a už se třeba i nikdy nevrátit? Že budu moct být mimo Volterru a nikdo mě nebude hledat?“ Můj tón se stával stále více a více nadšeným. Pokud to tak je, budu schopná udělat cokoli – klidně udělám z jeptišky děvku a z papeže vraha. A klidně i zkazím Edwarda Cullena.

„Ano, Bello,“ přikývl Aro se smutným úsměvem. „Přesně takhle jsem to myslel. Budeš moct jít. A nebudeme tě hledat. Samozřejmě, kdyby ses někdy rozhodla nás navštívit… Nikdo by nebyl proti.“

Sni si dál.

„Samozřejmě, samozřejmě,“ přitakala jsem horlivě. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, tak jsem najednou Ara drtila ve svém objetí. „Děkuju… ehm, tatínku.“ Při tom slově jsem se zase ušklíbla.

„Ty víš, že tě mám rád, Bello,“ zamumlal mi do vlasů spokojeně. Kousla jsem se do rtu, abych nedostala zase záchvat smíchu.

„Dobře,“ odtáhla jsem se pak od něho s úsměvem. „Takže… očekávám, že můj výlet ven mi nepovolíš, takže bych ocenila, kdybys teď odešel. Pár sekund budu přemýšlet, jak se dostat ven, pár sekund, jak se dostat k Sulpicii, pak pár sekund, jak ji přemluvit a nakonec se budu přesně dvě minuty připravovat, než se vykradu, takže…“ Aro se tiše zasmál.

„Ty jsi vážně úžasná, Annabello,“ sklonil mi poklonu. Nenuceně jsem pokrčila rameny. „Bude se mi po tobě stýskat – až odejdeš.“

Kéž bych mohla říct to samé.

„Mně též, ehm, tatínku.“ Radši jsem odvrátila hlavu, protože dalšímu úšklebku se opět nedalo zabránit.

Aro vstal a ještě jednou se na mě podíval, než zmizel. Dívala jsem se na něj a pak si povzdechla. Nakonec jsem se vrátila ke svému plánu – téměř asi tří minutovému – s názvem: Jak se vykrást z Volterrského, upířího hradu, společně s manželkou vládce. Autorka? Annabella Volturiová.

Takže, v první řadě se těm málo lidem, co si na tuto povídku vzpomenou, chci omluvit za to, jak dlouho nevyšla – nebyla to ani moc moje vina, šlo spíš o technické problémy, které jsou snad konečně zažehnány (doufám) a já bych teď mohla začít víc psát. :) Doufám, že se vám povídka zatím líbí, ráda bych ji dopsala, ale docela to zaleží na vás, a jak se vám povídka bude zamlouvat. Nějaký komentík by potěšil, napište mi třeba, jakým směrem si myslíte, že se bude povídka ubírat. :)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova dcera - 2. kapitola: