Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 20. kapitola

27.07.2010 (08:30) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1866×

Autista 20.

Potom, co jsem cestou Emmettovi omylem prozradila, že jsem si s Felixovou hlavou chtěla zahrát fotbal, mi ji vytrhl z ruky a kopancem nahrál. Já ji namířila rovnou do ohně na louce a Emm pak okolo poskakoval a řval:

„Gól! Góóól!“ smáli jsme se.

Ale když jsme vešli na mýtinu, dobrá nálada nás opět opustila…

Přibližně v tu dobu, co Alice nakopla Felixe, louka

Rosalie

Můj život měl být klidný, šťastný. Bez jakéhokoliv násilí a prohřešků. Téměř jsem zapomněla na neštěstí, které mě potkalo před přeměnou, našla jsem si Emmetta a začala být vděčná za nesmrtelnost, protože obyčejně krátký život by mi pro nás dva nestačil. Byla jsem na sebe hrdá. Jakožto upír jsem se mohla pyšnit ‚čistým rejstříkem‘ a to mi dodávalo odvahu podívat se lidem do očí, usmát se na ně a pro jednou zapomenout, že jsem chladnokrevný zabiják bez duše.

Během minuty jsem všechno zahodila. Můžu si nehtem do dveří udělat rýhu. Jedna čára = Jeden mrtvý člověk. Přesně tohle jsem nechtěla. Nemám moc dobrou vůli a tohle se může odvíjet dál a dál. Je to jako dát kočce do drápků klubíčko. Já jsem ta kočka – samozřejmě – a provázek je řetězec lidí,  které zabiji. Kočka si nedá pokoj a hraje si, odmotává, párá, až za ní zůstávají jen chomáče vlny. Ale každé klubíčko má svůj konec, když se odmotá, kočka se znuděně odplíží a najde si jinou zábavu. Tady se s kočkou rozcházím. Já bych bez řetězce lidí nepřežila, musela bych si najít jiné klubíčko, nebo by si mně našli Volturiovi, kdybych za sebou nechávala velké chomáče vlny… Chápete?

Teď tu sedím pod smrkem, rukama si objímám kolena a vidím jen míhající  se postavy okolo mě. Jsou tu všichni (až na Esmé), na kterých mi kdy záleželo, a všechny jsem je zklamala. Můžu se jim ještě podívat do očí?

Felix mi pořád máchal Peterovou zakrvácenou rukou před očima a já nemohla jinak.

…

Voněl stejně jako Bella – tak neodolatelně. Věděla jsem, že každý z naší rodiny by si ve školní jídelně dal k obědu radši Bellu než ten studený hnus. Byla bledá, takže jí žíly a tepny byly pod kůží jasně vidět a její krev měla 36,5°C na rozdíl od řízku, který měl asi tak 5°C. Jasper s Emmettem to dokonce jednou navrhli, ale samozřejmě jen vtipkovali a Edward hned začal vyvádět, že s tímhle se nežertuje.

Bella v tu dobu už měla takové mateřské pudy. Usmyslela si, že jíme málo a cpala do nás dvakrát tolik ‚jídla‘ a my se museli tvářit mile, protože jsme den před tím dostali od Edwarda a Alice přednášku na téma ‚Bella má těžké období a my jí musíme dělat oporu‘. …

A pak jsem se do něj zakousla a už jsem nepřestala pít, protože jsem věděla, že něco takového už nikdy neochutnám. Felix mezitím utekl a za ním běžel i Emmett a Jasper a jak jsem později zjistila i Alice.

Když bylo na louce ticho, chtěla jsem se plně soustředit na mou oběť, ale v tom jsem letěla přes louku a zastavila se až o kmen obrovského stromu. Nejprve jsem se shrbila do bojovné pozice, ale potom jsem si uvědomila, že proti mně stojí Sarah, a že jsem právě zabila sedmiletého kluka. Zhroutila jsem se na zem a vzlykala. Okrajově jsem vnímala Carlisleův a Edwardův rozhovor a Sářino tichounké:

„Všechno bude v pořádku. Nemůžeš za to.“

„Já-já zabila školáčka. Mal-malinkého kloučka. Bellina brášku.“ Plakala jsem, ale žádnou úlevu mi to nepřineslo. Sára mě hladila po zádech a zrovna když chtěla zase říct něco na mou obranu, zavolal ji Carlisle.

„Co se stalo, jak jsou na tom?“ zeptala se. Carlisle zatím Bellu přenesl doprostřed louky vedle Petera, který se zmítal ve velikých bolestech, hrozně křičel a Edward si s ním nevěděl rady. Dělali první pomoc, provizorní sádry a další věci, o kterých jsem nevěděla, že existují.

Bylo mi na umření, cítila jsem se jako na vrcholu té nejhorší horské dráhy, která se zasekla a-á visím vzhůru nohama. A v tom okamžiku přišli na louku Alice, Jasper a Emmett. Smáli se, ale jen se podívali na mně, tváře jim pohasly. Puf! A bylo to. Asi jsem vypadala hrozně.

Emm se ke mně hned rozběhl a utěšoval mě poněkud… Ehm… Jiným způsobem než Sarah…

„Bella je ve vážném stavu,“ odpověděl Carlisle na Sářinu otázku. Určitě si myslel, že nepřežije, protože se mu udělala na čele vráska, která se objeví vždy, když se něčeho obává.

„Já ji přeměním,“ vyhrkla Alice. Věděla jsem, že ji má moc ráda a mě na ní vlastně taky záleží, ale to, co jsem provedla Peterovi, mi  nikdy neodpustí.

„Ne Alice! Nemůžeme to udělat někomu, kdo má jinou možnost. Je v kritickém stavu, ale když ji vezmu okamžitě do nemocnice, tak to přežije. Bude v pořádku.“ Typický taťka. Byl s odpovědí dokonce rychlejší než Edward, který byl do Belly totálně blázen a jen se někdo ve stejné minutě zmínil o Belle a přeměně, už lítaly blesky.

„Fajn, ale pamatujte si, že já si jinou nejlepší kámošku hledat nehodlám.“ Al se téměř uklidnila, asi díky Jasperovi, protože celou dobu mi posílal vlny klidu a najednou nic, asi byla sestřička hodně ve stresu. Za to já spadla do propasti beznaděje. Jaz zaúpěl a já se snažila soustředit jen na to, abych se uklidnila.

„Ale s Peterem to je těžší. Přeměna dítěte je nemožná, víte, co musíme udělat.“ Pete sebou házel a křičel na celý les.

„Myslíš: Musíme ho zabít, jinak se z něj stane běsnící trpasličí monstrum. To mi k tobě nesedí.“

„Emmett má pravdu. To je tak odporný, to přece nemyslíš vážně!“

„Víš co je to zákon, Alice? Já si to nevymyslel. A přestaň na mně takhle koukat. Nemáš ponětí, jak by se mohl chovat a já  nedovolím, abyste ohrozili celou naši rodinu a nevinné lidi.“ Carlisle už křičel a Jasper ochranitelsky objal smutnou Alici.

„Dobře, jak chceš, vždyť je to jen malý kluk. Ale uděláš to ty,“ řekla Al ledabylým tónem, ale uvnitř panikařila.

„Co to děláš?“ zeptal se Emmett Sáry. Natahovala ruce nad Peterovým tělem a celá se třásla.

„Napadlo mě, že když se zatím jed pořádně nerozlil po těle a prakticky je ještě člověk, mohla bych použít můj pitomý dar na nic, abych mrňouse trochu postrašila a pak bych tu ‚moc‘,“ sarkastické uvozovky, „mohla přejmenovat na pitomý dar na jednu věc.“

„Sáro, nebuď tak nevděčná, někteří z nás žádný dar nemají,“ řekla jsem ostře, ale ne kvůli  tomu, že by mi vadila její slova. Já si totiž nebyla jistá, jestli ještě dokážu mluvit, chtěla jsem to vyzkoušet. Před tím mi Petova krev chutnala víc, než cokoliv na světě, ale teď… Měla jsem pocit, že mi roztrhá krk.

„Nehádejte se zrovna teď! Sarah, zkus to. Já odvezu Bellu do nemocnice,“ rozhodl Carlisle. Vzal Bellu do náručí, a co nejopatrněji odběhl do tmavého lesa.

„Páni, naposledy jsem to zkoušela před třiceti lety.“ Zasmála se. Vypadala jako malé dítě, čekající na dárky. Celá ona, všichni pláčou, ona je ta co přinese smích.

„Hlavně to nezkaz, protože jinak jsme v háji.“ Edward z toho experimentu nebyl zrovna nadšený, ale byla to jediná možnost.

„Víc důvěry a méně sarkasmu velký bráško.“ Mrkla na něj a znovu natáhla ruce ke svíjející se hromádce.

„Hlavně, aby mu bylo aspoň dvacet jedna.“ Zasmál se Emmett. Všichni jsme se na něj nechápavě podívaly.

„Chci s ním chodit do klubů,“ vysvětlil nám. Neměla jsem sílu mu dát pohlavek, tak jsem použila můj vražedný pohled.

„Jane a Alecovi je šestnáct, to bude asi stačit. Stejně mě za to mrňous přizabije tak i tak. A je postižený, to by mohl být problém.“ Uvažovala Sára.

„Šestnáct je dobrý, hlavně už dělej, něž bude pozdě.“

Potom se stalo něco, co jsem moc dobře nechápala, ale po pár minutách ležel na zemi hezký kluk v potrhaném oblečení, protože od sedmi let trochu narostl. Byl podobný Belle. Zmítal se v bolestech, bylo mi ho líto. Musí prožít to, co je pro naši rodinu nejhorším zážitkem v životě.

Křičel, hrozně křičel a nepřestával.

„Funguje to.“

„Vezmeme ho domů a rozhodneme se co dál.“

„Lidi, vážně jsem jediný, kdo si všiml toho chlápka roztrhaného na kousky?“ zeptal se Emmett, který měl zas dobrou náladu.

V tu chvíli zavibroval Edwardovi v kapse mobil.

Emmett

„To byl Carlisle, Bella je stabilizovaná. Z nejhoršího je venku.“ Pořádně se mi ulevilo, že nás nepřijdou zlikvidovat Volturiovi,  Felix mi nezabije ženu, Bella bude zase v pohodě a konečně nám přibude další člen do rodiny. Ještě to není stoprocentní, ale já si myslím, že  Peter bude chtít zůstat blízko Belly.

„Máš pravdu, Emmette, spálím ho,“ nabídla se Alice. A přesně to jsem nechtěl. Když někdo žije tak dlouho jako já, začne se brzy nudit. Víte, v okolí Forks se nenajde mnoho příležitostí  k boji.

Pořádně zmasakrovat toho druhého by byla sranda.

„Emmette, na to ani nemysli! To je totálně šílený a nezodpovědný!“ Kdyby mi můj bráška neustále nelezl do hlavy a počkal ještě dvě sekundy, mohl bych mu to vyvést v lepším světle. Co se dá dělat, sám si vybral.

„Na co nemá myslet?“ zeptala se moje drahá polovička, která mimochodem s jehličím ve vlasech vypadala hrozně sexy.

„Emmett chce poskládat toho upíra a znova ho zabít,“ nabonzoval Ed.

„Ne!“ To byla Rosalie.

„Ne!“ Jasper, myslím.

„Ne!“ Alice.

„Ne!“ Dokonce i Sára mě zradila!

Tohle řekli všichni dohromady.

Vím, že jsem si vymyslel pitomost, ale za pár dní bude konec školy,  my se zavřeme v domě a ven budeme chodit jen na lov a nákupy. Umřu nudou! Je pravda, že teď je u nás Peter, ale jestli se bude chovat jako Edward, máme po srandě.

„Víte co je zítra za den?“ Nasadil jsem ukřivděný tón a začal vydírat.

„25. června,“ Edward to věděl, sakra, doufám, že nikdo nemá paměť na rodinná data. Teď budu sice kecat, ale pak bude následovat legrace, takže se to vynuluje.

Zpráva pro Edwarda:

Jestli jenom cekneš, tak si mě nepřej. Já můžu mít narozeniny, kdy chci.

Jestli něco řekneš, vykecám tu tvou nehodu s Carlislem a méďou.

Konec zprávy pro Edwarda, to znamená:

Vypadni mi z hlavy.

„Nečekal jsem, že byste zapomněli na mé narozeniny. Mrzí mě to, ale co se dá dělat. A jediný dárek, který si přeji je, abych,“ ukázal jsem na kousky, „vždyť víte.“ Všichni byly zticha. Měl jsem je na háku, jen chtěli popostrčit.

„No ták! Táta tu není, nikomu to neřekneme.“ Psí oči neumím tak dobře jako Alice, ale…

„Je to odporný, nechutný, nedospělý, nelogický je to… Fajn. Budeme potřebovat krev.“ Sára nakonec povolila a k ní se přidali i ostatní.

„Nesmíme to říct Esmé nebo Carlisleovi,“ obávala se Alice.

---

Nebudu popisovat skládání, protože to není moc… Hezké.

„Rose, myslím, že by tu Peter neměl být. Kdo ví, jak by ten upír reagoval.“ Sarah měla pravdu. Popostrčil jsem Rosalii ke svíjejícímu klukovi. Opatrně ho zvedla, podívala se na něj bolestným pohledem. Při přeměně cítíte strašlivou bolest a přirozeně ji chcete dostat ven a voláte o pomoc, ale on řval extrémně.

Potom jsem  místo ní viděl jen zářící šmouhu, která se ztratila mezi stromy. Rose to na slunci sluší.

---

„No, tak tady ho máš,“ ukázala Sára na špinavý, zakrvácený balík u ohně. Byl jsem zklamaný. Zaprvé se nehýbal a zadruhé jsem od mých sourozenců čekal více spolupráce a nadšení. Samozřejmě, že bych ho zvládnul sám, ale není to pak legrace. Asi to nebyl dobrý nápad.

Čekal jsem zrušující zápas se zmateným a dezorientovaným upírem a on vypadal jako kamenná socha.

„Oživili jsme kvůli tobě vraždící monstrum a ty se tváříš, jakoby ti ulétly včely,“ vztekala se Alice a ochranitelsky objala Jaspera kolem ramen.

„Dobře, měli jste pravdu, je to celkem nuda.“ I stavění z lega se ukázalo jako lépe strávený čas.

„Zabijeme ho a uděláme oslavu doma!“ Alice byla ve svém živlu, už teď jsem se hrozil zítřka. Papírové kloboučky a lampióny i na záchodech. Koutkem oka jsem uviděl šklebícího Edwarda. Zavrčel jsem.

„Podívejte, teď se pohnul!“ ukázala Sára. Dívali jsme se na upíra jako na zvířátko v Zoo.

„Jdeme na to.“ Blížil jsem se k němu a Jasper šel vedle mě.

Konečně se zvedl ze země a já mu viděl do obličeje! Když jsme ho skládali, nikdo tvář nezkoumal, takže jsem byl docela překvapený, když jsem uviděl Bellina nejlepšího přítele. Byl to Demetri.

„Hele, hele, brzděte!“ Viděl, jak se blížíme v bojovné pozici a zpanikařil. Byli jsme v přesile, neměl by šanci.

„Jestli mě zabijete, smlsne si na vás Aro. Nemá rád, když mu zabíjejí gardisty.“ Snažil se z toho nějak vykroutit.

„To celkem chápu.“ Skončil jsem ‚zdvořilostní‘ konverzaci a připravil se ke skoku.

„Ne počkej,“ zarazil mě Edward, ale když jsem se ho ptal, proč mám počkat, neodpověděl. Myslel jsem, že právě on ho bude chtít zabít nejvíc, protože vylákal Bellu z domu.

„Kde je ten kluk?“ Demetri využil ticha na vyzvídání. Chtěl jsem ho odbít jako Lex Barker ve Vinetuovi: Nejsi v postavení, aby ses tázal. Ale můj bratr mi to překazil.

„Museli jsme ho zabít. Felix ho chtěl přeměnit.“ Edwardovi došlo jako prvnímu, že nesmíme říct Demovi pravdu, protože by si ji Aro přečetl v jeho myšlenkách a to by nedopadlo dobře. Ochotně jsme přistoupili na jeho hru.

„O to vám přece šlo. Zbavit se indikátora hm?“ Indikátora? Edward toho ví víc než my.

Demetri ho ignoroval a otočil se k Sáře.

„A Bella? Je v pořádku?“ Možná se mi to zdálo, ale měl v očích starost.

„Přežije to,“ odpověděl Edward tím nejodměřenějším tónem, co jsem u něj slyšel.

„Uděláme dohodu. Vy mě necháte odejít a já dosvědčím Arovi, že je Felix vinen.“

„Jak ti máme věřit?“ zeptal jsem se.

„Mluví pravdu,“ řekl Ed.

„Fajn, tak padej,“ rozhodla Sára.

„Zítra  odletím. Děkuji.“ S těmito slovy odběhl do lesa a nám se ulevilo.

Shrnutí

21. kapitola

Jedu na týden na dovolenou, takže další čekejte až později...

Jinak prosím o komentáře, těším se na ně!

Coollenka Elí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 20. kapitola :