Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 21. kapitola

Bd2

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Autista - 21. kapitola Charlie ještě dlouho od té nehody říkal, že to byly dva nejdelší dny v jeho životě. Nespal, jedl burské oříšky z bufetu, pil jen kafe z automatu a do vysílačky neustále opakoval:‚Najděte mého syna‘ .
Já s ním v duchu nesouhlasila. Tyto dva dny pro mě byly nejkratší, co jsem kdy zažila, protože oněch 48 hodin jsem nevěděla, že žiji ve Forks, že mám bratra, že jsem tři čtvrtě této doby strávila na operačním sále a že vůbec existuji.
Hezké čtení! Coollenka El :o)

03.08.2010 (07:45) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1513×

Autista 21.

UPOZORŇUJI, že tato kapitola vám s velkou pravděpodobností vynese spaní...

Bella

Píp, píp, píp, píp, píp, píp…

Co to, sakra, je? A kde to jsem? Proč už neslyším Petera? Je snad po všem? Zemřel? Nebo jsem zemřela já a Pete se zachránil? Moc si přeji, aby byl v pořádku, ale možná chci nemožné. Viděla jsem, jak s ním Felix házel přes celou mýtinu jakoby byl pírko a viděla jsem i jeho prázdný výraz, který mě děsil ještě víc něž to házení. Nevím, jestli tohle mohl přežít. Při té představě se mi sevřelo srdce.

Píp, píp, píp, píp, píp, píp…

Nemohly by ty hrozné zvuky přestat! Třeští mě hlava. Všude je hrozná tma a já se chci z toho děsivého snu probudit. Stačí jen otevřít oči… Nepatrně jsem se zavrtěla, ale hned jsem ztuhla, protože mi tělem projela strašlivá bolest. Opět jsem pomyslela na Petera, musím vědět, co se s ním stalo.

Píííp, píííp, píííp, píííp, píííp… Ten příšerný zvuk začal zrychlovat, určitě mi udělá díru do hlavy.

Musím otevřít oči, chci zjistit, kde jsem… Další otázkou je, jestli se opravdu chci probudit. Otevře se mi brána kruté reality a já jí možná nedokážu čelit. Myslela jsem na Edwarda, Demetriho, usměvavého Petera, upracovaného tátu a třeštící mamku. Pomáhalo mi to uklidnit dech a srdce.

Píp, píp, píp, píp, píp, píp… Pípání se uklidnilo a doprovázelo mé srdce synchronizovaně. Píp, buch, píp, buch…

Už jsem v té tmě nemohla vydržet! Jestli je to takové po smrti, tak chci být rozhodně živá. Probuď se! Probuď se! Probuď se! Něco mě začalo šimrat na nose. Připomínalo mi to Phoenix, protože když jste se tam podívali do sluníčka, začalo vás štípat do nosu, až jste kýchli. Teď jsem to sluníčko cítila, ale připadala jsem si jako v zazděném vězení. Překonala jsem bolest a pomalinku jsem sunula ruku k nosu, abych se poškrábala.

„Bello?“

Lekla jsem se, myslela jsem, že se topím ve tmě sama. V půlce pohybu jsem se zastavila a čekala, jestli ten někdo ještě něco řekne. Nevěděla jsem, kdo to je. Musela bych otevřít oči, ale to nebyl snadný úkol. Víčka jsem měla slepená a vážila asi tunu. Soustředila jsem se jen na to a párkrát jsem mrkla.

„Díky bohu! Moc jsem se o tebe bál. Doktoři říkali, že je normální, že se tak dlouho neprobouzíš, ale já měl stejně strach.“ Charlie. Říkal doktoři? Takže nemocnice, super.

Otevřela jsem oči a hned je přivřela, protože nade mnou visela silná zářivka. Oslnila mě. Ale ne na dlouho, jelikož jí vystřídal tátův strhaný obličej. Vypadal jako duch, skoro jsem se ho lekla. Byl bledý, přibylo mu pár vrásek a neoholil se. Přesto se mu na tváři objevil lehký úsměv. Hypnotizovala jsem jeho hlavu, ale když udělal pár kroků od postele, ztratil se mi ze zorného pole. Pokusila jsem se naklonit, ale nešlo to. Byla jsem jako přivázaná.

„Jak ti je?“ Cítila jsem se dobře, odpočatě, ale nemohla jsem se hýbat. Okolo mně byly obvazy, deky a prostěradla. Na sobě jsem měla nemocniční pyžamo, které páchlo dezinfekcí. Namísto své nohy jsem uviděla sádru, na pravém rameni se mi kupilo mnoho obvazů a byla jsem celá odřená. Když jsem se chtěla poškrábat na nose, narazila jsem na něco tuhého, drsného… Zděsila jsem se, protože s bílým obinadlem uprostřed obličeje musím vypadat opravdu příšerně.

Začala jsem mírně panikařit. Dívala jsem se na bílý strop a jednu zářivku, která by rozsvítila celé Forks, kdyby jí to dovolili. Nic víc jsem neviděla.  Nedokázala jsem se pohnout, a když ano, tak mě to bolelo. Měla jsem chuť ze sebe ty obvazy strhat, protože každý milimetr mého těla, který byl pokryt touto látkou, mě štípal a pálil. Vztek se mi nahrnul do obličeje a chtělo se mi brečet. Nesnáším nemocnice. Potřebuji vidět Petera, musím vědět, že je v pořádku. Utekla mi jedna slza, ale brek jsem hned zahnala, při představě, jak bych  smrkala…

„Všechno bude v pořádku Bells. Měl bych se na tebe zlobit, ale já to prostě nedokážu. Když tě pan a paní Cullenovi  našli u jejich domu, myslel jsem, že se zblázním. Tohle mi už nemůžeš dělat. Bello, mohla jsi umřít! Copak nemáš rozum? Takhle dlouhé dny jsem ještě nezažil.“ Dny? Jak to proboha myslel? Na té louce jsme byli maximálně hodinu, žádné dny. Měl bych se na tebe zlobit!- Zlobí se na mě, protože nás přepadli?

„Ty si to nepamatuješ?“ udělal pár kroků k posteli a já se mu podívala do očí. Upíral na mě lítostivý pohled. Ruce tiskl v pěst a zdálo se mi, že si rozdrtí palce. Mírně jsem zavrtěla hlavou, protože jsem  opravdu nevěděla, co se v uplynulých ‚dnech‘ stalo.

„Uteklas a vzala Petera sebou. Tvoje auto se našlo na kraji silnice mezi Forks a Seattlem. Šla jsi za Petem do lesa a dál už nikdo neví co se tam dělo. Potom tě našli Cullenovi pár metrů od jejich domu v bezvědomí. Byla jsi celá zakrvácená a potrhaná. Bello, nevěděl jsem, že se ti tu nelíbí. Měla jsi mi to říct, poslal bych vás za tetou Mel,“ říkal to s velkou bolestí v hlase. -Teta Melanie byla tátova a mámina kamarádka ze školy. Nabídla mu pomoc na pohřbu mamky a on slíbil, že zavolá, kdyby se něco dělo.- Chtěla jsem mu vysvětlit, že to tak není. Že mě odvezl Dem a že ho mám moc ráda a nechtěla jsem mu ublížit, ale neměla jsem dost síly.

„Kde je Peter?“ zeptala jsem se ho. To bylo poprvé, co jsem promluvila. Měla jsem chraplavý a tichý hlas, přesto působil sebejistě.

„S kolegy jsme se domývali, že jsi přistavila, kvůli Peterovi. Mysleli jsme, že ti řekl, že je mu špatně nebo podobně a pak utekl. Ty jsi za ním běžela, ale nenašla ho a cestou jsi narazila na medvěda, který tě napadl. Z posledních sil ses pokusila dostat se z lesa… Což se ti vlastně povedlo. Naštěstí byla paní Cullenová zrovna na zahrádce a pomohla tě dostat do domu.“  Vylíčil mi vymyšlený příběh, který se hodil do akčního filmu. Tohle rozhodně nebyla pravda. Sice nevím, jak jsem se dostal do nemocnice, ale na medvěda jsem opravdu nenarazila. A Pete by mi nikdy neutekl! Pravdu jsem mu teď říkat nechtěla. Víc mi vadilo, že neodpověděl na otázku.

„Kde je Peter?“ zopakovala jsem. Povzdechl si a vypadal ještě nešťastněji.

„Hledá ho celá moje stanice. Nechtěl jsem tě s tím zatěžovat, už se kvůli tomu trápí hodně lidí. Brzy ho najdeme.“ Zhoupl se mi žaludek a chtělo se mi zvracet. Zapomněla jsem dýchat a ten přístroj vedle mě přestal pípat.

Do dveří vešel doktor Carlisle Cullen a připravoval nějakou injekci. Moje mysl se točila pouze okolo mého brášky. Může ležet někde pod kmenem, nebo ho zabil Felix. Ztrátu dalšího člena rodiny nepřežiju! Bez něj bych nemohla žít.

„Bello, dýchej, dýchej!“ nabádal mě doktor. Jedním pohybem mě posadil. Proti mně bylo skleněné okno s žaluziemi, za kterým se míhali lidé jako duhové, všichni vypadali zaneprázdněně. Dvě postavy tam jen stály a dívaly se směrem ke mně.

„Říkal jsem vám, že ji nemáte rozrušit,“ šeptal hlas vedle mě.

„To jsem nechtěl!“ Ten druhý hlas byl vystrašený ne tak klidný jako první.

Dívala jsem se na ty postavy přede mnou a nic jiného jsem nevnímala. Edward a Demetri. Představovala jsem si vedle nich Petera a Charlieho. Jedna, dvě, tři, čtyři. Tihle jediní mi zbyli. Dívala jsem se na ně a najednou Peter zmizel. Hledala jsem ho očima všude, ale nebyl tam. I moje fantazie už věří, že brášku nikdy neuvidím. Ne! Já ho najdu, najdu ho. Pomalu jsem začínala ztrácet vědomí…

„Bello, nadechni se. Jsme tu s tebou,“ řekl Edward. Už nebyli za sklem, ale každý mě držel za jednu ruku. Tátovi se nikdy moc nelíbilo, že se s nimi tolik kamarádím. Říkával, že jsem k nim přilnula. Teď se na ně nedíval nepřátelsky, spíš vděčně. Líbilo se mi, když byli pohromadě.

Najednou jsem pocítila naději. Najdu Petra. Poslechla jsem Edwarda a pomalu jsem začala vzpomínat, jak se dýchá. Byl to příjemný pocit, mít v plicích zase vzduch.

„Hodná holka,“ řekl Dem.

„My ho najdeme,“ uklidňovali mě a já jim uvěřila.

„Byl to jen šok, vše už je v normálu. Dám jí anestetika, aby si odpočinula,“ řekl doktor Cullen.

Chtělo se mi spát. Petera jsem na chvilku vytěsnila z hlavy a vnímala jen dvě ledové ruce, které jsem svírala. U čela postele stál Charlie a všichni sledovali, jak se budu chovat.

„Měl by sis jít lehnout, vypadáš jako mrtvola,“ řekla jsem tátovi. Nevěděla jsem, jestli odpověděl, protože hned potom mě přemohla injekce a já usnula. V polospánku jsem plánovala dlouhý rozhovor s Demetrim na téma:Opravdu jsi nás zavezl do lesa, kde nás honil šílený vrah nebo ve mně medvěd ránou do hlavy vzbudil bujnou fantazii?

---

Charlie ještě dlouho od té nehody říkal, že to byly dva nejdelší dny v jeho životě. Nespal, jedl burské oříšky z bufetu,  pil jen kafe z automatu a do vysílačky neustále opakoval: ‚Najděte mého syna‘ .

Já s ním v duchu nesouhlasila. Tyto dva dny pro mě byly nejkratší, co jsem kdy zažila, protože oněch 48 hodin jsem nevěděla, že žiji ve Forks, že mám bratra, že jsem tři čtvrtě této doby strávila na operačním sále a že vůbec existuji.

 

 

20. kapitola

Shrnutí

22. kapitola

 

Tahle kapitola je oddechová, protože akce jsme poslední dobou měli až moc.

 

Děkuji za komentáře, je to krásný pocit, po týdnu otevřít počítač a najít tam takové poklady...

:o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 21. kapitola :

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře