Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 28. kapitola

20.10.2010 (21:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1702×

Autista 28.

Peter

„Tohle je X a tohle je malé x,“ řekla pomalu a polopaticky Rose. - Poslední písmenko, které jsem si trochu pletl.

„Iks a malé iks?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Přesně tak,“ přitakala, „teď zkus přečíst tento text.“ Přisunula ke mně malý papírek, který tu ležel ještě před začátkem mé výuky.

„P-r-o-m-i-ň…“ hláskoval jsem.

Skočila mi do řeči:

„Spoj ty písmena dohromady, aby to dávalo smysl. Máš upíří mozek, zvládneš to snadno,“ pobídla mě.

„Promiň, P-ete, za to c-o js-i, můžu já.“ Vykulil jsem oči. Co to má znamenat? Přečetl jsem to správně? Nevěřícně jsem otáčel papírek a prohlížel si ho ze všech stran.

„Je mi to hrozně líto, já... Já to nedokázala…“ zlomil se jí hlas. Začala plakat. Ihned mi došlo, proč asi brečí. Vzpomněl jsem si na její vyděšený výraz předtím, než mě kousla a oklepal jsem se. Pohladil jsem ji po vlasech.

„Děkuji,“ řekl jsem. Zvedla hlavu a podívala se na mě jako na blázna.

„Děkuji, žes mi pomáhala projít přeměnou,“ upřesnil jsem. Bez jejího předčítání a vyprávění bych to s neposkvrněným duševním zdravím nezvládl. Vzal jsem do rukou nějakou knížku, která ležela na stole, a začal předčítat na odlehčení situace:

„Zn-aven tí-m vším, já chci jen smrt a k-lid, 
jen nev-idět, jak že-brá poctivec, 
jak pých-ou dme se p-ouhý parazit, 
jak pok-řiví se kaž-dá čistá věc.“  Blá, blá, blá….

---

Zavřel jsem se do svého pokoje. Ostatním jsem řekl, že se jdu cvičit ve čtení. Chvilku jsem poslouchal, co se v obýváku děje. Všichni se zapojili do debaty o tom, že Edward poslední noci není vůbec doma, ale s ní, že asi konečně našel tu pravou, a že doufejme, budou spolu šťastní. Alice štěbetala, že jsem jako Romeo a Julie. Ušklíbl jsem se – chudák holka. Za tu dobu, co ho znám, jsem zjistil, že může být pěkně otravný. Musí být statečná – být s ním dokonce i v noci… Zasmál jsem se.

Tiše jsem vyskočil oknem ven a rozběhl se tmavým lesem. Kdybych ostatním řekl, kam jdu, nikdy by mě nepustili, takhle se to nikdo nezví a nikdo nebude mít starost.

Běžel jsem rychle, naplno a užíval si té volnosti. Nadechl jsem se a pocítil vzrušení, všechen vzduch je můj, svět je můj! Mohl jsem dělat, co jsem chtěl, cestovat, zkoumat jiné země, konečně žít! Když jsem byl člověk, rodina mě nepouštěla moc často ven. Báli se o mne. Teď už nikdo nemusí mít starost. Zpozoroval jsem pouliční lampy, které lemovaly hlavní silnici. Když jsem přivřel oči, světelné tečky se roztáhly do všech stran a tvořily paprsky jako slunce. Běžel jsem deset metrů od silnice, aby mě nikdo nezahlédl. Občas jsem předhonil nějaké auto, ale v tuhle dobu jich moc nejezdilo. Přidal jsem na rychlosti a zanedlouho už byl vidět můj cíl. Zastavil jsem se a zkoumal otevřené okno. Mám tam jen tak skočit? Ovládnu se? Nebo to mám vzít přes strom? Spí?

Zaposlouchal jsem se do zvuků uvnitř domu. Dvě pravidelně tepající srdce, dva spokojeně oddechující lidé. Spí (a jeden chrápe). Mohutně jsem se odrazil a doufal jsem, že se trefím do okna. Vystřelil jsem jako šipka a natáhl před sebe ruce. Nemotorně jsem se chytil okapu, který zašramotil a vypadal, že se utrhne. Vykopl jsem nohy na parapet a vskočil do pokoje. Byla tu větší tma než venku, kde svítily pouliční lampy. Moje oči si přivykly světlu, a potom jsem spatřil postavu stojící u postele. Ona nespí?

„Bello?“ zašeptal jsem tázavě. Postava na mě otočila obličej. Mírně vysunula hlavu a na tvář jí dopadlo nepatrné světlo lamp.

„Ty!“ zasupěl jsem naštvaně, ale dal jsem si pozor, abych neprobudil Bellu. Ležela na posteli s rozhozenýma rukama a roztomilým výrazem. Ta osoba stojící nad postelí totiž vůbec nebyla moje malá sestřička.

„Koukám, že už jsi také objevil kouzlo otevřených oken, ale neměl bys tu být, mohl bys jí ublížit,“ řekl, a pak mi věnoval jeden z jeho úšklebků. Došlo mi, že mě poslouchal - v hlavě - patrně už několik kilometrů před domem.

Mohl bych uškrtit svého upírského bratra? pomyslel jsem si.

On nepatrně zavrtěl hlavou. Jeho dar mi lezl na nervy. Připadalo mi nesmyslné se namáhat s řečí, když on si to celé přečte dřív, než můj mozek dá pokyn puse.

To byla řečnická otázka, zavrčel jsem v myšlenkách.

Pokrčil rameny.

Lezeš mi do domu, na nervy i do hlavy! Laskavě to teď všechno opusť! rozkřikl jsem se na něho v hlavě.

„Nejsem tu za tebou, ale za Bellou,“ zasyčel.

Ta tě tu taky nechce! Zírali jsme na sebe asi pět minut, až nás přerušil její hlas:

„Ach, hmmm… Edwarde,“ zašeptala Bella a objala si polštář. Tiše jsem zavrčel.

Edward se na mě vítězoslavně podíval a já si odfrkl. Doufal jsem, že řekne i moje jméno, nebo už pro ni neexistuju? Postoupil jsem k posteli. Samozřejmě na opačnou stranu, než stál Edward. Chtěl jsem Bellu pohladit po čele, ale má ruka se srazila s tou jeho… Edwardovou! To už mě vážně naštvalo.

Vypadni Romeo, čeká na tebe Julie! Pokusil jsem se ho odehnat.

„Jaká Julie?“ vykulil oči. Přehrál jsem mu rozhovor, který vedla rodina, když jsem sem odcházel z domů. Zasmál se.

„Mám pocit, že Bella a Julie je ta samá osoba,“ řekl.

Tak to mi neříkej ani ve snu… Měl jsem chuť po něm skočit a utrhnou mu hlavu.

„No tak neblbni, mám rád tvou sestru, co je na tom špatného? Petere…“ Znovu nás vyrušil hlas Belly:

„Petere, Pete, zůstaň! Pete.“ Začala sebou mrskat na posteli. Pohladil jsem ji a zašeptal:

„Jse-em tady.“ Přestala sebou házet a objala mou studenou ruku. Podíval jsem se na Edwarda a věnoval mu úšklebek. On se na mě jen frustrovaně podíval.

Moje jméno řekla víckrát, heč! Zasmál jsem se v duchu, spokojený tím, že na mě přece jenom nezapomněla.

Bella, školní parkoviště

Vystoupila jsem z auta. Opřela jsem se zády o dveře a přemýšlela, jestli mám začít manévrovat a kličkovat na pravou nebo na levou stranu, abych se vyhnula dotěrným spolužákům. Nebo mě obklíčí? Nakonec jsem zamítla všechny varianty útěku, protože šance, že bych ‚doběhla‘ do hlavní budovy bez úhony, byla žalostně mizivá.

Připadala jsem si jako blázen. Viděla jsem ducha za každým rohem a odevšad jsem čekala nálety nepříjemných a dotěrných lidí. Škola byla nejhorší. Na tomhle místě se lidé s potenciálem lítostivých nestvůr rozvíjeli v hyeny. Byla to líheň, hnízdo těch, kteří chodili v závěsech za grázly - co šikanovali mladší, aby následně mohli utěšit jejich oběti. Já byla oběť. Termiti – jak jsem je nazvala -, měli i svou královnu, Jessicu. Ta byla ze všech nejhorší, starala se jen kvůli popularitě, pořád kroužila kolem a… A zrovna mířila ke mně!!!

„Bello, je mi líto, co se stalo včera,“ objetí od královny nebylo příjemné  a mě začaly v ruce svrbět klíče a pocítila jsem nesmírnou chuť jí je vrazit do oka. „Toho idiota vyloučí, měla jsi vidět říďu, byl úplně rudej, když vycházel z kanclu,“ zachichotala se.

„Ahoj, Bello,“ ozvalo se za Jess. Nakoukla jsem přes její rameno a oddychla si. Žádní termití hmyz, ale Edward! Jessica si ho přeměřila nasupeným pohledem a odkráčela. Zřejmě ji přerušil v té její frašce.

„Zachránil si mě,“ řekla jsem úlevně a šťouchla ho do ramena.

„Kdykoliv,“ usmál se a pohladil mi rameno. Byl milý. V přítomnosti jakéhokoliv jiného kluka bych se po líbacím maratonu propadla studem do země, ale s Edwardem to bylo jiné. Lehčí.

„Nebyl si tu, včera,“ vytkla jsem mu a vzpomněla si na toho kluka a polilo mě horko.

„Je mi to hrozně líto, už nikdy nedovolím, aby na tebe někdo křičel.“ Takže o tom věděl. Nechtěla jsem mu to říkat, protože, když se jednalo a mě, měl často... Řekněme přehnané reakce. Připadal mi jako můj ochránce.

Pohladil mě po tváři a já se mu zahleděla do očí. Ztratila jsem cit v celém těle a nemohla se pohnout. Ocitla jsem se  někde milion světelných let daleko od tohoto světa a užívala si blažené euforie. Mohla jsem pouze obdivovat ty krásné zlatavé oči a vnímat jeho studenou ruku na mém obličeji. Nepatrně se ke mně naklonil a já se na svém Měsíci začala vesele vznášet několik metrů nad zemí. Náhle Edward ucukl s hlavou a odtáhl se. Cvakla kyslíková bomba a mně se zamezil přívod vzduchu. Tělo mi ztopornělo a krev mi natekla do hlavy až ke kořínkům vlasů. Nenápadně jsem se rozhlédla po parkovišti. Známá dvojka se málem políbila na parkovišti – hezké divadlo… Většina obličejů - meteoritů kolem mého Měsíce - byla natočená naším směrem, včetně zbytku Cullenů, kteří se jako jediní usmívali. Zrudla jsem ještě víc a přimáčkla se k autu. Doufala jsem, že se vejdu do štěrbiny mezi plechy na kapotě.

„Edwarde, takhle už to nejde. Musíme si promluvit. Tenkrát na parkovišti a včera večer, já…“

„To máš pravdu, musíme si promluvit,“ přitakal a na chvilku se zarazil, jakoby hledal slova, „ale chci ti říct, že i když se rozhodneš jakkoliv, já toho nelituju. Mám tě moc rád Bello,“ mluvil nejistě a pomalu, „páni, zní to jako z telenovely,“ nervózně se zasmál. Já jsem se ani nepohnula.

Dívala jsem se na něj jako na blázna. Čekala jsem, že mě poprosí, abychom se už nekamarádili, že se v mojí blízkosti cítí trapně, nebo že na pár měsíců odjede. Myslela jsem, že se mi vysměje a já tím pádem nebudu muset ani promluvit, jen se sklopenou hlavou odejdu. Najednou mě nepřipravenou vystavil otázce: ‚Chci to i já?‘. O tomhle jsem vůbec nepřemýšlela, nebyla jsem zvyklá myslet na sebe, stačilo mi vždy se podřídit okolí.

Je to POUZE tvůj kamarád!

Ale zatraceně sexy kamarád…

Přestaň o něm tak myslet, opisuješ od něj domácí úkoly!

Už jsi ho přece líbala a líbilo se ti to.

Není to správné.

Právě ti řekl, že toho polibku nelituje.

Ne, ne, ne, ne neeeee! Zkazíš celé vaše přátelství.

Tobě se to taky líbilo… Tak mu odpověz… Zpívalo mi moje druhé já.

„Já toho taky nelituju,“ přiznala jsem se jako k vraždě. Jeho úsměv byl upřímný a opravdový jako nikdy. Nakazil mě a já se pitomě smála taky, ale nic jiného jsem si nedovolila. Vážně mu to udělalo takovou radost? Vzal mě do svých paží, jako bych byla pírko, a několikrát mě zatočil dokola. Konečně jsem se mohla nadechnout, Edward mi podal kyslíkovou bombu… Užívala jsem si Měsíce a zapomněla na meteority zevlující okolo nás. Objala jsem ho, vdechovala jeho vůni a zavřela oči…

Já, on, Měsíc…

„Konečně!“ A Alice. V tu chvíli jsem opět spadla na Zem.

„Co chceš Al?“ zamračil se Edward.

„Nemáte ponětí, jak jsem se na tuhle chvíli těšila. Konečně jste spolu,“ štěbetala a drmolila až do začátku hodiny. Přitom ještě stíhala okřikovat každého, kdo se na nás díval déle než pět vteřin. Edward její monolog ignoroval. Držel mě za ruku a šeptal mi do ucha:

„Mám tě hrozně rád, Bello.“

---

Domů jsem přijela brzy. Připravila jsem tátovi večeři, poklidila si v pokoji a přitom všem jsem si vesele pobrukovala a usmívala se. Měla jsem tu správnou povznášející náladu, jako už dlouho ne.

Po poslední várce domácích úkolů pro tento rok jsem si před sebe roztáhla mapu Evropy. Zadívala jsem se na barevná políčka plná čar a ponořila se do úvah.

Zítra budu dospělá! Potřebuji si srovnat myšlenky někde daleko odsud. Odjedu. Charlieho budu muset přemlouvat, ale vím, že mě nakonec pustí.

Norsko? - Moc velká zima. Francie? – Možná. Chorvatsko? – Není to zrovna moje oblíbená země. Itálie? - Demetri… Moc mi chybí. Možná, že si nebudu připadat tak osamělá, když budu vědět, že Dem je blízko mě. Mohla bych ho i navštívit… A je tam teplo.

Ano, pojedu do Itálie.

Měla jsem obrovskou radost. Už jsem se těšila, jak se budu procházet po Římě ve volných šatech a velkém slaměném klobouku.

Zítra to řeknu tátovi. Nějaké peníze našetřené mám a jsem si jistá, že i on mi nějaké podstrčí. Alice mě určitě vytáhne na velké nakupování a… Edward! Panebože Edward, Edward, Edward, Edward, Edward! Jak jsem na něj mohla během pár minut zapomenout. Před chvílí  jsem mu říkala, jak moc ho mám ráda a teď chci odjet pryč, přes půlku světa? Jsem odporná. Zadívala jsem se na desku stolu a hledala kazy na dřevu. Dýchala jsem nepravidelně a přerývavě. Problesk mi hlavou obrázek stolu, jak jsem ho tu nechala naposledy. Kde byl ten dopis pro Petera a maminku? Sklonila jsem se pod stůl, podívala se do šuplíků a za květiny, nic. Pod topením ten papír také nebyl, ale našla jsem tam něco jiného. Malý kousek plastu.

Oh, ano, byla to ta paměťová karta, kterou jsem našla ve střepech vázy. Podivila jsem se, že jsem ji od té doby ještě nevyluxovala, ale protože jsem si chtěla zkrátit čas, automaticky jsem vzala paměťovou kartu a zasunula ji do notebooku. Zvědavost mě zkrátka přemohla a já se smířila s tím, že i když uvidím fotky z tátovy rozlučky se svobodou nebo vyteklý mozek sériového vraha, prostě to přejdu bez údivu. Proklikala jsem se až k onomu souboru. Bylo tam pouze pět fotek. Otevřela jsem náhledy a zadívala se na obrazovku.

„Co to sakra…?!“

Komentáře prosím!!! :o)

Omlouvám se, že jsem taková... ale já už vážně nevím.... :o\

27. kapitola

Shrnutí

29. kapitola

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 28. kapitola: