Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 4. kapitola


Autista - 4. kapitolaDalší Autista! Je psaný trošku narychlo... Prosím nepřiškrťte mě. Bella má trošku špatný den. Hezké čtení. Vaše Coollenky :o) !

4. kapitola

Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo co udělat může má smysl. (Burke Edmund)

A teď jsem pro změnu poulil oči já.

Na židli vedle Carlisla seděl úplně obyčejný šesti možná sedmiletý kluk, jeho myšlenkové pochody jsem nechápal. Některé jehoho myšlenky byly plynulé, ale většina ne. Jakoby mu v hlavě blikala výstražná kontrolka - pozor, pozor, jsou tu, ale přitom nevěděl, kdo jsou ti oni. Je to jako když jdete večer temnou uličkou a proti vám jde muž s nožem, nevíte kdo to je, ale určitě je nebezpečný. Křičíte a nikdy to nepomůže. Byl jsem si jistý, že myslí nás - upíry. Jak na to mohl přijít? Se vší pravděpodobností je mentálně postižený a neměl moc možností setkat se s někým mého druhu...

Táta se taky tvářil zmateně. Kluk neustále křičel, ukazoval střídavě na mě a na něj.

„Hhmm, Petere proč křičíš?“ přestal vyvádět.

„Kdo vy být?“ Carlisle se na mě podíval ustaraným a zároveň nechápavým pohledem.

„Jak to myslíš chlapče?“ na tuhle otázku jsme už nedostali odpověď, Pete vyskočil ze židle a po pár malých krůčcích narazil zády na zeď. V ruce svíral malého plyšáčka a tiskl si ho na prsa. Bál se nás. Táta vyndal ze šuplíku injekční stříkačku se sedativy.

„Carlisle, mám pocit, že tohle záchvat nebude.“ Významně jsem se podíval na Petera a doufal, že se ta dívka teď nevrátí.

„Vy nebýt lidé. Kdo vy být?“ tohle řekl s ledově klidem v hlase. Vypadal jako robot. Jako kdyby měl svůj slovník omezen  jen na pár slov. Mezi každou slabikou dělal tří sekundové přestávky.

Co nám teď zbývá? Vymazat mu paměť? Ne, to by nepomohlo. Říct mu pravdu a doufat, že nic neprozradí? Máme dát tajemství naší existence do rukou malého školáčka? Jestli bude dělat takový cirkus pokaždé když nás uvidí, někdo si toho určitě všimne. Rose nám nedovolí se odstěhovat kvůli malému klukovi. Ale co kdybychom mu ukázali, že pro něj a jeho rodinu nejsme nebezpeční? To byla jeho priorita – chránit rodinu. Jo, zní to směšně.

„Petere, totiž my...“ Carlisle se ujal slova, ale zrovna se otevřely dveře.

„Tady to je pane doktore.“ Ta dívka se vrátila. Vypadala vyplašeně, zbrkle a úchvatně najednou. Nemohl jsem jí číst myšlenky. Bylo to deprimující.

„Mohla bych se zeptat? Nevím co se to s ním děje. Jsou na to prášky?“ její otázka mě trochu pobavila, ale ona to myslela naprosto vážně. Dívala se na v rohu přikrčeného chlapce se starostným výrazem.

„Myslím, že prášky na uklidnění moc nepomohou. Tohle je normální průběh této … ehm… nemoci. Časem by se to mělo zklidnit. Kdyby nastaly nějaké potíže nebo komplikace zavolejte mi. Čísla máte ze zadu na tomto papíru. Domů i do kanceláře. Volejte kdykoli.“ Kývla, chytla kluka za ruku a vedla ho ke dveřím.

„Slečno Swanová, příště tu s Peterem nemusíte být, stačí když ho sem dovezete a pak zase vyzvednete. My si tu spolu nějak poradíme, že.“ Pete mu odpověděl děsivým výkřikem. Ta holka rychle zaklapla dveře.

Bella

Cestou domů mi to vůbec nemyslelo. Měla jsem vztek a nevěděla jestli oprávněně.

„Co mi to děláš? Co se to s tebou děje? Teď jsi zticha, ale na veřejnosti nás musíš vždycky ztrapnit. Chováš se jako by nic neexistovalo. Všechno ti je úplně jedno, uvědomuješ si vůbec, že takovýhle život nechci. A doufám, že ty taky ne. Tak řekni něco sakra!“ při posledním slově jsem silně praštila do volantu, až se rozezněl klakson.

A bylo to venku. Všechen smutek a vztek za posledních pár let během vteřiny vyplaval na povrch. Hrnec se přeplnil a poklička spadla. Přísahala jsem si, že tohle nikdy neřeknu, nevyslovím takovou hloupost. Až teď mi docházel význam slov, jež jsem řekla.

Pete seděl schoulený na zadním sedadle a vzlykal. Dobře si uvědomoval co jsem mu vchrstla do tváře. Byl citlivý. Jsem zrůda, tohle se nedá nijak omluvit. Seřvu vlastního bratra, který se nemůže bránit! Začaly mi téct slzy a ve zpětném zrcátku jsem uviděla, jak Peter poprvé od svého prvního roku pláče. Tiše pláče.

Doma ihned po večeři usnul ve své posteli se zaschlými slzami na obličeji. A já začala zpytovat svědomí. Odpustí mi někdy? Dá se tohle odpustit? Přitom jsem si vzpomněla na jeden z citátů, který jsem četla v jedné knížce.

V životě se můžeme dopustit mnoha prohřešků... Až na jeden: ten, který nás zničí.

( Coelho Paulo)

Tohle nebude ten jeden. Aspoň doufám.

3.kapitola

Shrnutí

5.kapitola

Komentáře prosím!!! Jinak mě to psaní brzo přestane bavit...

Až bude dost komentářů, s radostí přidám další díl.( Už je napsaný :o)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!