Nazdárek!!! Konečně je tu další dílek. Tahle kapitola se mi moc nepovedla, ale teď na to nemám moc času, tak mě omluvte :o(. Bella ve svém dopise pro maminku psala, že Cullenovi mají osm členů. Kdo je ten osmý?! (Jo a mám hnědé vlnité vlasy a střední postavu. To jen abyste si mohli živě představit, jak klečim na koulenou a prosím o komentáře...) Vaše Coollenka Elí :o) !!!
16.02.2010 (07:15) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2195×
7. kapitola
Řekni člověku, že je na nebi 978 301 246 569 987 hvězd a uvěří ti. Ale napiš na lístek ‚čerstvě natřeno‘ a každý si sáhne, aby se přesvědčil.
(Julian Tuwim)
Demetri
„Felixi začni balit. Odjíždíme do Ameriky.“ Nebránil jsem se návalu histerie, který mnou prostupoval při myšlence, že opustím Volteru.
„Juchů! Konečně vypadnem. Tenhle volterský stereotyp mě začíná nudit.“ To se dalo čekat. Náš pan 'dobrodružný'...
„No, já se tam moc netěším. Je to nějakej zapadákov.“
„Záleží na úhlu pohledu, kámo! Hezký holky, dobrý jídlo teda vlastně pití, žádný klanění a rozkazy. A tak dále a tak dále.“ Dnes měl nějak dobrou náladu.
„V každém případě se máme rozhodnout, jestli budeme chodit do školy a kde chceme bydlet a jaká jména budeme mít a kolik nám bude a -“
„- To stačí, už si mě otrávil dost.“ Aro nás podrobně seznámil s celým úkolem. Bylo to směšně jednoduché a nudné. Dávat pozor na mrňavého fracka. I když s Felixem se nudit nebudu, jeho šílené nápady a vtipy nikdy nezklamou. Vybrali jsme si vilku v lese poblíž Swanových. Aro nám neustále připomínal, abychom nelovili ve městě, protože po našem odchodu by tam mohla zbýt jen polovina původního obyvatelstva a to by bylo kapánek podezřelé. Nemáme vzbuzovat pozornost, ale marně si lámu hlavu tím, jak to dokážeme. Leda že bychom si vzali na hlavu pytel a všude na veřejnosti se plížili. Kdyby jsme si pořídili obrovský transparent, na kterém by bylo napsáno: Ahoj jsme upíři!, upoutalo by to nejspíš stejně velkou pozornost jako bez něj. Podotýkám, že tohle z mé hlavy není (FELIX…)
Edward
Dnes se celá naše rodina vypravila na týden na lov. Já, Alice, Jasper, Emmett, Rosalie, Carlisle, Esmé a Sarah.
Sarah je naše nejnovější vegetariánka. Asi před dvěma lety nás poprosila o pomoc a už u nás zůstala. Upírem je čtyřicet let. Jela s přítelem na ples, ale nějaký krvavý týpek dostal žízeň...
Její přítel byl na místě mrtvý, ale ona z nevysvětlitelného důvodů přežila. Sice jeko upír, ale přežila. Dlouho se sama toulala po Státech a pak narazila na nás.
Od doby co bydlí v našem domě, už nikoho nezabila a je na to hrdá. Její věk? Vypadá na třicet asi jako Carlisle. Má dlouhé rezavé vlasy, štíhlou postavu a roztomilý úsměv. Hotová kopie Esmé, jen trochu ráznější. Pracuje jako managerka firmy, která tvoří webové stránky v Seattlu.
Podle Carlisla má úžasný dar. Prý něco takového ještě neviděl. Sarah si umí hrát s věkem. Dokáže člověka omladit nebo postaršit. Je schopná udělat z důchodce batole. Funguje to však jen u člověka. Její názor na tento dar nebyl zrovna šťastný. (Když zjistila jak to funguje a tvářila se zklamaně, přivodila Emmettovi slušný záchvat smíchu. U něj je ale výstižnější záchvat jekotu. Mně ten dar nepřijde zase jako absolutní propadák.)
Cituji: „Kdo mohl vymyslet takovou kolosální kravinu? Na co mi to asi bude? To mám začít pracovat v domě pro seniory?“ Nemyslete si, že je nějaká namyšlená. Jen čekala něco akčnějšího.
Následně se z toho sesypala a utápěla se v sebelítosti. Mohla zachránit všechny své příbuzné před smrtí a místo toho se toulala v lesích. Ani nevím jak, ale podařilo se nám ji uklidnit a už si nic nevyčítala. To však nezměnilo nic na tom, že ten dar používá jen výjimečně a opatrně.
Vypravěč, někde úplně jinde – teorie
Co když má člověk rozdělené myšlení na dvě frekvence, a rozpoznat se dá jen jedna? V té první přemítá, co řekne, jak se vyjádří. V té druhé 'zašifrované' si schovává všechny úvahy a názory na vše kolem sebe. Dekódovat ji nezvládne ani ten, kdo to dělá běžně…
Lidé nás mohou připravit o leccos, ale myšlenky nám nikdo nesebere.
(Coollenky :o) )
Peter a jeho druhá frekvence
‚Neboj se, kamaráde. Já vás ochráním. Nedovolím, aby se vám něco stalo. Ta stvoření nemají právo sahat na životy druhých. Neboj se, neboj se. Budu tě mít stále u sebe. Vím, že se nemůžeš bránit. Sestra je tvrdohlavá a nedá si říct, ale my budeme neustále spolu. Jsi můj přítel a vždycky budeš.‘ Sledoval jsem jediného přítele, který mi rozumí. Oblečený byl do malinkého fialový oblečku s velkým písmenem M. Vlasy ulízlé dozadu a jeho obličej byl nehybný bez náznaků jakékoli mimiky. Ano, byl plastový. Ale byl. On jediný mě bral jako člověka a přítele, ne jako hroznou zátěž a magnet psychologů. Vím, že Bella to tak nemyslela, ale občas nám pocit, že mě vnímá jako... Neumím to vyjádřit. Musí si uvědomit, že i já mám city (zní to sentimentálně, vím). Já přece chápu, co se okolo mě děje, jen se nechci zapojovat. Nechci není to pravé slovo. Zdá se, že mezi mnou a zbytkem světa se táhne kilometrová propast, kouřová clona, betonová zeď... A já nemám dost síly se dostat přes tak silnou překážku. Je mi šest. Začínám věci chápat a Bells mi pomáhá, ale přes tu propast to nestačí.
„Petere, jedeme do nemocnice, domluvila jsem schůzku s panem doktorem.“ Zmocnila se mě panika. Začal jsem křičet, doufaje, že to pochopí. Nepochopila. Nastrkala mě do autosedačky a vyjela z domu. ‚Ne-boj se.‘ uklidňoval jsem kamaráda, ale možná jsem tím zakrýval svůj strach z toho, že je uvidím znovu.
„Cos to říkal?“ Otočila se na zadní sedadlo a podívala se na mě.
„Pete?“
„HÚÚÚÚÚÚ!“ Auto vjelo do druhého jízdního pruhu, ale proti zrovna jel kamion. Bella strhla volant na stranu. Viděl jsem v zrcátku, jak se jí rozšířily zorničky. Daleko široko stál vedle silnice jen jeden ‚betonový kvádr‘… A do toho jsme právě narazili. Čekal jsem gigantickou ránu, ale místo toho do něj auto mírně drclo, couvlo a zase na něj najelo jako na odrazový můstek. Krásným obloučkem jsme přistáli na zabláceném poli. Zlaté pásy. Moje milovaná sestřička ještě chvilku koukala do prázdna a pak se ujistila, že jsem v pořádku.
Auto utrpělo jen minimální škody (pomačkaný blatník a tuny bahna všude), ale nedokázali jsme se vyhrabat z pole. Bella vyhrabala mobil, aby zavolala pomoc. Měla jednu zprávu:
Isabello,
moc se omlouvám, ale musel jsem narychlo odjet s rodinou z města. Schůzku přehodíme na příští týden. Peter dělá pokroky, mohl by občas chodit do školy a zvykat si na děti. Rozhodnutí nechám na vás. Ještě jednou se omlouvám.
C. C.
„Sakra!“ Bella v návalu vzteku kopla do auta… A upadl nárazník.
? Líbilo X Nelíbilo ?
Nechte tu prosím komentář!!! :o)
Chci znát váš názor...
Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Autista - 7. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!