Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na dno a zpět - 2. kapitola

13.01.2011 (07:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1891×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Až na dno a zpět

2. kapitola

Pohled Alexandra McCarty (Lucy)

Ráno, no, dopoledne by byl přesnější pojem, jsem se probudila a rozhlédla se.  Viděla jsem to co obvykle. Zapáchající, špinavou místnost, kde ještě spalo několik dalších prostitutek. Potichu jsem se vyvlékla zpod mikiny a postavila se. Protáhla jsem se a okamžitě sáhla po hřebenu, kterým jsem si rozčísla své dlouhém, nepěstěné vlasy. Popadla jsem krvavě rudou rtěnku, řasenku a oranžové stíny. Když si chci vydělat, musím být výrazná. Namalovala jsem se a podívala do kusu skla, které jsme měly místo zrcadla. Co naplat, vypadala jsem jako laciná coura, kterou může mít každý, když si zaplatí. Usmála jsem se na sebe v obrazu zrcadla a sehnula pro oblečení. Popadla jsem první věc, co mi padla pod ruku, což byla zrovna včerejší minisukně, síťované punčocháče a jeden z nejméně odvážných topů. Na nohy jsem rychle natáhla moje oblíbené rudé kozačky a na krk jsem si ještě zapnula můj milovaný přívěsek. Sice trochu táhnul k zemi, ale byl nádherný. Kdysi jsem ho dostala od Emmetta, z legrace. Nemohl tušit, jak potřebný a nepostradatelný bude. Ach, bráško, proč jsi mě tu musel nechat samotnou? Doufám, že se tam nahoře máš dobře. Na chvilku jsem svěsila ramena a vzpomínala na jeho věčný smích.

Vzchopila jsem se a zvedla ze země tašku. Byla velká, ale přesto elegantní. Jedna z mých mála vzpomínek na domov. Narychlo jsem do ní naházelo všechen můj majetek a zavřela ji. Do boční kapsičky jsem ještě dala nějaké drogy a cigarety. Potom jsem ještě popadla dvě igelitky s mými milovanými botami.

Tím vším jsem vzbudila holky. Jedna z nich, Mary, na mě ospale zamžourala. Omluvně jsem se na ni usmála a zvedla tašku. Pochopila, vylezla ze spacáku a šla mě obejmout. Málem jsem se rozbrečela. Po chvíli mě pustila a já se rozhlédla kolem sebe. Všechny na mě rozespale koukaly. Šly taky spát pozdě, my, laciné coury máme totiž den a noc trochu prohozené, přeci jenom, ve dne nejdou kšefty. Jediné, co všechny zamumlaly, bylo: Sbohem. Pak zase usnuly. Usmála jsem se a vyklouzla ven.

I přesto, že bylo něco kolem poledne, venku byla poměrně zima ani jeden sluneční paprsek si nenašel cestu mezi temnými mraky. Zhluboka jsem vdechla celkem čistý vzduch a vyrazila na nádraží. Cestou jsem si jen tak prohlížela výlohy obchodů a přemýšlela. Kdybych bývala dokončila základku, mohla jsem být vystudovaná a teď sedět někde v kanceláři. Ne po nocích prodávat svoje tělo jako ta největší děvka. Byla jsem sama ze sebe znechucená, ale věděla jsem, že je to stále mnohem lepší, než třeba uklízet nějaké hnusné, zabordelené záchody. Byla jsem se svým životem v rámci možností spokojená. A hlavně to bylo to jediné, co umím. Byla jsem úplně na dně a nedokázala jsem se vyhrabat.

Než jsem si to uvědomila, seděla jsem v čekárně na nádraží s jízdenkou. Kolem mě na židličkách sedělo několik mužů, většina z nich třicátníci. Vypadalo to, že okamžitě poznali, čím se živím a házeli po mě mlsné pohledy. Přirozeně jsem jim je oplácela. A teď kdo to vyhraje. Nikdy jsem se neštítila sexu na záchodcích nebo třeba v autě. Pokud dobře zaplatili, tak kdekoli. Svůdně jsem na všechny mrkla a vykročila směrem k záchodkům. Naštěstí to bylo docela staré nádraží, takže vstup na záchodky byl z jedné jediné místnosti. Opřela jsem se znuděně o stěnu a čekala, kdo přijde. Naštěstí vyhrál nějaký dvacátník, celkem pohledný, představil se jako John. Jméno mě nezajímalo, jen jsem řekla za kolik a čekala.

x-x-x-x-x

Mírně rozcuchaná a zrudlá jsem vyšla ze záchodků a sedla si do čekárny. V kapsičce mě hřály nové peníze. Chvíli po mně dorazil i John v podstatně vyšším stupni rozcuchanosti a pomačkanosti. Potěšeně si sedl zpět na své místo. Pronásledovala jsem ho pohledem a přitom hrabala v tašce a hledala rtěnku. Mám já to ale pech, ještě než jsem ji stihla najít, ohlásili příjezd mého vlaku. Neochotně jsem se zvedla a překonala vzdálenost několika desítek metrů, abych mohla nastoupit do vlaku. Sedla jsem si do volného kupé a dívala se na ubíhající krajinu. Stejně jako každou delší cestu jsem se neubránila sebelítosti. Po smrti matky to šlo všechno z kopce, až na úplné dno a já jsem se nemohla dostat zpět nahoru. Dřív, než Emmetta zabil medvěd, jsem byla to nejšťastnější dítě na světě. Měla jsem milujícího, báječného bratra, střechu nad hlavou, slušnou částku na kontě. Potom brášku roztrhal medvěd a všechno se zhroutilo, on byl jeden z podpůrných pilířů, které držely můj život vcelku a nad vodou. S jeho smrtí všechno popadalo, jako domeček z karet.

Na pokraji sebevraždy mě drželi jenom rodiče, ale ti to také brzy vzdali. Matka se zabila a otec začal pít. Brzo zemřel, nejspíš se uchlastal k smrti. Kolikrát už jsem stála v koupelně a u žíly držela břitvu. Vždycky jsem si ale vybavila Emmettův obličej a řekla si: „Ne, on by to takhle nechtěl, on by chtěl, abys byla šťastná.“

Potom vždycky následovala několika týdenní deprese, od které mi spolehlivě pomáhaly drogy a alkohol. Potřebovala jsem peníze, ale neměla jsem dostudovanou ani střední školu. Tou dobou v Tennesse mohla holka jako já snadno najít práci. Vyrazila jsem na ulici a začala se prodávat. Bylo to v tu chvíli nejlepší řešení, ale na budoucnost jsem nemyslela. Bylo by mnohem lepší, kdybych tehdy sehnala práci jako nějaká nájemná pracovní síla kdesi ve skaldu, na tom by se nějak dalo stavět a přitom studovat, ale tady mě žádná kariéra nečeká.

Ale stejně to nebylo úplné dno, to jsem poznala, až když mě našel upír. Ano, upír, příšerná nemrtvá stvůra noci. Kousl mě, ale jak mi bylo sděleno, něco se zvrtlo a já se stala polovičním upírem. Jsem sice nesmrtelná, ale to je všechno. Mám o něco větší sílu a rychlost než obyčejní smrtelní, ale nic závratného to není. Spát potřebuju, ale o něco méně než ostatní. Krev mi sice chutná, ale přežiju bez ní. Jsem moc líná někoho zabíjet, ale když nějakou šlapku zabije její pasák, což není zas tak neobvyklé, klidně si líznu. Pokud si myslíte, že jsem hnusná chladnokrevná mrcha, které není nic svaté, máte naprostou pravdu. Dříve jsem byla hodná tátova holčička, co by ani mouše neublížila a dotknout se pití, no to by mě ani ve snu nenapadlo.

Ani jsem to pořádně nepostřehla a vlak už brzdil. Mrkla jsem na sebe do malého zrcátka, co nosím v kabelce a rozhodla se, že vypadám slušně. Hodlám rozšiřovat moje zákaznictvo, hned jak vyjdu z vlaku. Vylezla jsem opatrně po schůdcích ven a zavětřila. Tady to bude ještě zajímavé. Přepočítala jsem si peníze a rozhodla se, že mám ještě na taxi. Zastavila jsem si tedy jedno a nechala se dovézt do nejzkaženější části Seattelu. Zákeřně jsem se usmála. Těšte se.

Ještě bych chtěla říct, že vám moc moc moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly a doufám, že tady jich nebude méně.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na dno a zpět - 2. kapitola: