Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na dno a zpět - 3. kapitola

17.01.2011 (20:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2265×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Až na dno a zpět

3. kapitola

Člověk by nevěřil, jak snadno se může život vrátit do normálních kolejí. Zrovna teď jsem se opírala o zábradlí v mých oblíbených šatičkách. Rozhlížela jsem se kolem a hledala potencionálního zákazníka. Spatřila jsem tři muže. Málem jsem dostala srdeční kolaps. Jeden z nich, och bože, byl můj bratr. Kdybych nevěděla svoje, přísahala bych, že je to on, jen kdyby měl hnědé oči a opálenější pleť. Moment, on měl oči zlaté, no to snad není možné. Můj pohled přeskočil na toho vedle, měl zvláštní vlasy, takový bronzový odstín a tytéž zlaté oči. Nezdál se mi nějak úžasný, ale bylo mi jasné, že po něm musí vzdychat půlka školy. Ale ten poslední… To… to… mi právě došla slova. Někdo tak krásný snad ani nemůže existovat, myslela jsem, že se složím. No tak, Lexi, ty tady slintáš a mezitím ti utíká kšeft. Zalekla jsem se vlastních myšlenek. Muži podobní mému bratrovi pro mě byli odjakživa tabu, ale teď se ve mně něco zlomilo. Prostě jsem si řekla: Nesmíš navždy odmítat zákazníky, jako je on. Ti vždycky dobře platí.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ač to bylo jakkoli nepravděpodobné, žádná je zatím ještě nepostřehla. Sebevědomě jsem se k nim vydala a kroutila boky. Musela jsem být opravdu nepřehlédnutelná. Moje růžové šaty doslova svítily do dálky, stejně jako boty. V tu chvíli mě jeden z nich zpozoroval, ten zrzek. Uniklo mu pouze tiché: „Ty vole!“ a strčil do toho vedle sebe, do kopie mého brášky. Ten se dezorientovaně zadíval mým směrem a mně se málem podlomila kolena. Byl to on, nemohla jsem jinak, než si tohle říct, přestože jsem na sto procent věděla, že ho roztrhal medvěd. Měl úplně ten samý pohled, jen v jiných očích. Chtěla jsem se otočit a přenechat je jiným, ale oni se vydali proti mně.

Zoufale jsem si povzdechla a zastavila se. Doufala jsem, že se rozhodnou jít pryč, ale přesně naopak, přibližovali se víc, než by se mi líbilo. Teď je vedl ten černovlasý, můj bráška. Sice to nebyl on, ale nemohla jsem si pomoct, musela jsem mu tak říkat. Vyděšeně jsem na ně zírala, dokud se mi slizká ruka neovinula kolem pasu. Ani jsem pořádně nemusela dívat kdo to je, věděla jsem to naprosto přesně. Byl to Peter, dobře platil a moc mě nemlátil. Naopak teď byl totálně na mol a nejspíš i zdrogovaný. Nebránila jsem se, vždycky zaplatí, tak co řešit. Odtáhl mě do baru, kde měl nonstop rezervovaný jeden pokojík.

x-x-x-x-x

Asi jsem si vykřičela hlasivky. Byl neobvykle surový, jsem si jistá, že budu mít plno modřin, ale zaplatil víc než obvykle. Vykulhala jsem se do baru a sedla si na židli. Unaveně jsem se rozvalila na barové stoličce a objednala si whisky. Tohle bylo sídlo neřestí, tenhle klub. Kolem půlnoci tu vždycky nastoupily tanečnice a začaly se kroutit u tyče. Často jsem byla mezi nimi, ale protože tyhle modřiny se brzy vybarví, asi mám na nějaký čas s přivyděláváním útrum.

Podívala jsem se, vedle koho to sedím a málem to se mnou seklo. To mi osud snad dělá naschvál. Vedle mě seděl on. A co bylo horší, bedlivě pozoroval moji nohu, na které se nezvykle rychle vybarvovala nová modřina, velká přes celé stehno. Pohledem putoval dolů, na další modřiny. A pak zase nahoru, k mému obličeji. Něco tu ale bylo divné. On si mě neprohlížel jako zboží na trhu, spíš starostlivě a ochranářsky. Co má sakra ten cizí chlap za problém? Přiznávám, rozhodilo mě to. Když by si mě nějaký chlápek prohlížel, tak jak jsem zvyklá, jenom bych odhalila svoje přednosti. On ale ve mně nevyvolával takové pocity. Byly pro mě úplně cizí, nikdy jsem nic takového necítila. Chtěla jsem ho ujistit, že mi nic není, že to bude v pořádku.

Mezitím, co jsem si dělala pořádek ve svých pocitech, díval se mi pronikavě do očí a přitom rentgenoval moje tvrdě zfackované tváře. Zavrtěla jsem hlavou, abych se zbavila otravných myšlenek. Pro dnešek už nemusím pracovat, tak si alespoň pořádně zdřímnu. Ale chybička se vloudila. Pokusila jsem se postavit, ale zraněná noha mě zradila a já letěla k zemi. Poslední, co jsem zhlédla, byl roh stolu přibližující se velkou rychlostí. Pak už jen černočerná tma.

Pohled Emmett Cullen

Přisahal bych, že tohle je moje setra. Vsadil bych krk na to, že je to ona, jenže tu bylo hned několik důkazů, co to vylučovalo. Za prvé: Moje sestra se narodila v roce 1916. Za druhé: Tohle by si na sebe nikdy nevzala. A za třetí: Prostě jsem si odmítal připustit, že by moje malá, o 8 minut starší, sestřička, byla jen laciná děvka, teď nebo kdykoli jindy. Sledoval jsem, jak se poměrně váhavým krokem to děvče přibližuje k nám. Obdivoval jsem ji, že dokázala vůbec chodit na něčem takovém. Podíval jsem se jí do očí a málem se ze mě stal první upír se zástavou srdce. Kdykoli jindy, bych se svému vtipu zasmál, ale teď mi smích zamrzl na rtech. Ona… To děvče mělo její oči, přesně tu samou barvu, možná o malinko tmavší než si pamatuji, přes mlhavý závoj lidského vidění se špatně vzpomíná. Jakmile se na mě podívala, ztuhla. Chtěla se otočit a odejít, když se moje nohy samovolně rozešly směrem k ní. Vyděšeně nás pozorovala, když se jí kolem pasu omotala nějaká chlupatá ruka. V tu chvíli se zatvářila jako vysvobozená a já jsem dostal chuť tomu slizounovi důkladně rozbít držku. Moje nohy byly ovšem jako z rosolu a ruce se odmítaly pohnout. Jen jsem tedy němě sledoval, jak odchází a tu neznámou táhne sebou. Ačkoli jsem ji neznal, pocítil jsem vůči ní obrovské sympatie a co je horší, potřebu ji chránit. To mě může přivést do pořádného maléru.

Než jsem se stihl rozkoukat, byla už dávno nahoře v pokoji s tím chlapem. Ozývaly se odtamtud pouze výkřiky bolesti. Měl jsem chuť tam okamžitě vrazit a vyhodit ho z okna, jen pevné sevření na mých rukou a uklidňující emoce od Jaspera mi v tom zabránily. Ukecal jsem je alespoň k tomu, abychom si sedli do baru a počkali, dokud se nevrátí. Měl jsem o ni strach.

Po chvíli rámusu se vrátila, kulhala, celkově byla nějaká pošramocená. Vyčerpaně se zhroutila vedle mě na barovou židličku a objednala si whisky. Já jsem tomu ovšem nevěnoval žádnou pozornost, já jsem sledoval její nohu, na kterou napadala. Bylo mi jedno, co byla zač, ale teď musí nutně k lékaři. Její stehno se začalo rychle vybarvovat a mělo jednoznačné příznaky výronu. Co jí to ten chlap provedl…

Po třetím pánku whisky se na mě podívala. Měla tak střízlivý pohled, nejspíš je na takové kapky zvyklá. Zbledla ještě víc, pokud to bylo možné a upírala na mě dvě velká zelená kukadla. Přímo teď jsem viděl svou malou sestřičku. Jenže ta nikdy neměla takhle zfackované tváře, několik vrstev řasenky a krvavě rudou rtěnku. Byla dokonalým příkladem coury z ulice, přesto jsem měl potřebu ji chránit.

Nejspíš ji můj upřený pohled vyděsil, protože se zvedla a chtěla odejít. K její smůle a možná k mému štěstí se jí podlomila noha a ona letěla hlavou na roh stolu. Ani s mými reflexy jsem ji bohužel nedokázal zachytit, tak jsem jen zabránil, aby chytila druhou o zem, zjevně jí to ale bylo jedno. Byla v bezvědomí a mě zachvátila panická hrůza.

Tak a jsem zase tu, ačkoli velmi, ale velmi zklamaná z toho náhlého poklesu komentářů. Copak vám opravdu stojím jen za šest hloupých komentů? Ráda bych upozornila, že právě kvůli tomu jsem přestala psát ostatní povídky. Tady mám rozepsanou už desátou kapitolu a ráda bych je přidávala, takže pokud se počet komentů nezvedne, budou kapitoly přibývat velmi, ale velmi pomalu. Nechci vás děsit.

A ještě něco pozitivního:

Mé velké dík patří Misppuli, AndyAlice a KacenQeCullen

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na dno a zpět - 3. kapitola: