Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na dno a zpět - 4. kapitola

23.01.2011 (13:45) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2216×

Pohled Alexandra McCarty (Lucy)

Začala jsem se pomalu probouzet. Byla jsem vyděšená, nebudu si nic nalhávat. Kde to jsem? Tak ráda bych to zjistila, ale nemohla jsem otevřít oči, jen jsem cítila, jak se pode mnou něco houpe. Bylo mi nějaké podezřelé teplo, i když venku bylo kolem patnácti stupňů. Zima mi byla téměř stále, proto byla ta změna tak nápadná. To něco byla asi velmi kvalitní bunda s kožešinou a byla mi tak velká, že bych ji mohla nosit jako šaty. Odhadla jsem, že to pohupující cosi bude auto. Na okamžik jsem se vyděsila: Co když mi sebrali peníze? Tato obava mě donutila otevřít oči a pořádně se zaposlouchat do dění kolem. Neslyšela jsem nic, jen jak auto drtí štěrk pod koly. Neslyšela jsem žádný hovor, žádný šepot, ba ani žádný dech. Podívala jsem se kolem sebe a… málem jsem zase dostala infarkt. Vedle mě seděl ten muž, co mi tak připomíná brášku, a na předních sedadlech ti zbylí dva.

Okamžitě jsem se dovtípila, co po mně chtějí, ale myslím, že to nemuseli provést tak dramaticky. Řekla jsem jim svoji cenu. Podívali se na mě jako na blázna a já jsem ji tedy zopakovala s dodatkem: „A níž nejdu.“ Chvíli mě ještě pozorovali a já jsem se pouze uraženě podívala z okna. Jen co se vzpamatovali, tak ten vedle mě propukl v řehot. Sežehla jsem ho ledovým pohledem.

„Máš s tím problém?“ zeptala jsem se otráveně. Tohohle obchodování jsem zažila až až. Jenom mě spolehlivě otrávilo, že tihle zbohatlíci se hádají o každý dolar, když mají na rozdávání.

Ten černovlasý ze sebe začal vyrážet nějaké nesrozumitelné zvuky. Tím mě naprosto naštval, tak jsem se do nich pustila.

„A ty si jako myslíš, že je to snadné? Myslíš si, že je to sranda? Žít na ulici a prodávat svoje tělo, protože život k tobě nebyl spravedlivý? Myslíš si, že mě to baví? Takže pokud odmítáte přistoupit na moji cenu, tak mě tady hezky vysaďte, možná ještě dneska stihnu nějaký slušný kšeft, který by mi zajistil, že se ráno probudím.“ Nebyl to sice žádný extra proslov, ale zcela ho přešel smích. Teď jenom seděl a koukal na mě, jako by si teď uvědomil, jak těžké to máme. Nepokračoval v naší předchozí konverzaci, pokud tomu tak mohu říkat, za což jsem mu byla vděčná.

Řekl jenom: „Dobře.“ Z toho jsem se dovtípila, že nejspíš přistoupil na moji nabídku a dál jsem nemluvila.

Auto, dovtípila jsem se, že Jeep, ty poznám perfektně, nás dovezlo před dům. Luxusní bylo slabé slovo.

Venku před domem byla nastoupená celá rodina, odhadla jsem. Ještě než auto zastavilo, naštvaně jsem vyskočila a práskla dveřmi. Vůbec se mi to nelíbilo. Jako děvka jsem byla zvyklá, že se mnou zacházejí jako s majetkem, ale co je moc, to je moc. Dávala jsem si dobrý pozor, abych nedošlápla na levou nohu, bylo evidentní, že s ní něco mám. Přenesla jsem všechnu svoji váhu na pravou nohu a začala se vyptávat.

„Dobře, dobře, co je moc, to je moc. Můžete mi laskavě vysvětlit, co tady dělám? Napadlo vás vůbec, že i jako šlapka mám nějaká svoje práva a to třeba odmítnout zákazníka?“ křičela jsem na ně. Teprve potom mi došlo, že na mě všichni civí. To by bylo normální, ale že mě propalovaly pohledem i ženy, to už tak normální nebylo. Naštvaně jsem se podívala, co se jim nezdá. Protože šaty měly takový vachrlatý střih, tak bylo právě vidět něco, co nemělo být vidět. Roztržitě jsem si urovnala šaty, ale z rovnováhy mě to rozhodně nevyvedlo. U těchto šatů jsem na to byla zvyklá, stávalo se mi to pořád. Jim to ale očividně normální nepřišlo, jak jsem je tak sledovala. Stále jsem očekávala odpověď na otázku, které se mi nedostávalo. Podrážděně jsem zavrčela. Kde se to ve mně bere… To bude ta upíří část. No jistě, to je ono, oni jsou upíři.

Okamžitě jsem se krčila v obrané pozici u auta. Všichni se vyděsili a já na chvilku zapomněla na bolest v noze. To byla chyba. Udělaly se mi mžitky před očima a omdlela jsem. Ještě jsem cítila, jak mě nějaké ruce zachytily a potom už jenom černá, neproniknutelná tma.

Pohled Emmett Cullen

Já jsem takový blbec, takový hlupák, jaký jen pod sluncem chodí. Neměl jsem jí pomáhat, neměl jsem ji zachraňovat, neměl jsem se jí ani dotknout, natož ji tahat domů, vždyť by jenom ohrozila rodinu. Já jsem takový blbec. Mezitím, co jsem se zahrnoval sebekritikou, ona začala padat. Vyrazil jsem k ní, to by nebylo tak podivné, já ji sem přeci jenom přitáhl, ale že i Jasper se jí vrhl zachránit… Překvapilo mě to natolik, že ji získal desetinu sekundy dříve než já. Málem jsme se srazili. Jasper překvapeně podíval nejdřív na ni, potom na mě a nakonec i na rodinu. Všichni na něj koukali s otevřenou pusou, jediná Alice se usmívala jako měsíček na hnoji. Ona určitě ví zase něco, co my ne. Ani jsem se neobtěžoval zkoumat podrobněji její výraz a pronásledoval Jaspera do Carlisleovy pracovny. Ten běžel hnedka za námi.

Jen co ji položil na stůl, Carlisle jí vyhrnul šaty a podíval se na tu nohu. Kdybych byl člověk, asi se pozvracím. Velký, odporný, rudý flek přes celé stehno, z toho bude něco vážnějšího než modřina.

Chtěl jsem odejít, když za mnou Carlisle zavolal: „Přiveď sem Alice, bude ji muset odlíčit!“

Pokýval jsem hlavou, jakože rozumím, ale on to stejně ani neviděl. Než jsem stihl zapojit smysly a zavolat Alice, stála přede mnou s nějakým vražedným kufříčkem. Rychle jsem se jí klidil z cesty a neodpustil si menší škleb. Moc do smíchu mi ale nebylo. Pořád mi vrtalo hlavou, že k ní Jasper instinktivně přiskočil, aby nespadla na zem.

Moje myšlenkové pochody byly ovšem přerušeny vyjeknutím z pracovny. Nemusel jsem ani moc namáhat mozkové závity, aby mi došlo, že Alice viděla její nalíčení a v kombinaci s tou odpornou věcí na noze ji to muselo solidně vyděsit. Pro sebe jsem se usmál a prásknul sebou na sedačku. Zapnul jsem baseball a znuděně ho sledoval. Uslyšel občas ze shora výkřik, asi ji to bolelo i v bezvědomí. Ať jsem dělal, co jsem chtěl, nemohl jsem se soustředit na hru. Nějak jsem se cítil zodpovědný za to, co se jí stalo.

Po pár minutách dorazil Carlisle dolů a sedl si vedle mě. Podíval jsem se na něj a jemu bylo okamžitě jasné, na co se ho němě ptám.

„Naštípnutá stehenní kost, nalomený nos, několik naražených kostí a tržná rána na hlavě,“ shrnul mi to. Vyskočil jsem ze sedačky a vyběhl za ní nahoru. Stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že ona je moje sestra. Jen co jsem otevřel dveře, málem se mi podlomily nohy. Nenalíčená byla tak krásná, stokrát krásnější než pod hustým nánosem make-upu. Posadil jsem se vedle ní a studoval její obličej. Bylo mi jedno, jestli je to nějaká cizí děvka nebo kdokoli jiný, ale viděl jsem v ní svoji malou sestřičku. Odmítal jsem uvěřit, že by to nebyla ona. Vypadala úplně stejně, možná ještě trochu lépe, až na tváře s otisky po rukou a mírně šikmý nos. Nejraději bych toho bastarda, co jí to udělal, zabil, rozdrtil mu hlavu v rukou, až by z ní zbyl jenom prach. A to samé provedl každému muži, který by se choval k ženě takhle. Byl jsem takhle vychovaný a bylo mi upřímně jedno, že dole se Edward může potrhat smíchy z mých rytířských myšlenek. On by udělal to samé, ale v životě by si to nepřiznal. Prsknul jsem nakvašeně v myšlenkách a zaslechl jsem, jak dole utichl jeho řehot a vystřídal ho zvonivý smích Alice. Tahle potvora mi taky pije krev, mohla by nám snad říct, jak tohle děvče zasáhne do našich životů. Nejspíš si svoje myšlenky dobře kryje, protože ani Edawrd se netváří, že by věděl, o co jde. Pro sebe jsem se usmál. Ani náš všeználek Eda neví všechno. Tohle vědomí mě nezvykle potěšilo.

Sledoval jsem, jak se jí jemně zatřepetala víčky a pootevřela rty. Pomalu zvedla hlavu a podívala se na mě. Z úst jí uniklo tiché: „Emmette…“ a potom zase položila hlavu na desku stolu. Chvíli zasněně koukala do stropu a potom jako by se probudila. Neměl jsem ani pořádně čas dumat nad tím, proč mi řekla Emmette. Jak mohla znát moje jméno?

„Kdo vůbec jseš?“ vyštěkla na mě. Co to plácá, vždyť mě právě oslovila mým jménem! Podíval jsem se na ni jako na blázna, ale odpověděl.

„Emmett, před chvíli jsi mě tak oslovila,“ odpověděl jsem jí nechápavě. A ona se k mému údivu bolestně zašklebila a pokusila se otočit na druhou stranu. Okamžitě jsem vyskočil a chtěl jí pomoct, ale ona se odtáhla, jako bych byl nějaká infekce. Celkem se mě to dotklo. Uraženě jsem se zašklebil a vzápětí se na ni usmál. Trošku roztála a pousmála se.

„Fajn, takže, hezky po pořádku. Ty jsi Emmett,“ začala zcela nesmyslně blábolit. Vypadalo to, že čeká na moji odpověď, tak jsem přikývl. Pokračovala: „Jsi upír,“ dodala. Oou, tak tohle bude problém. Nebudu se raději ani zajímat, jak to ví. Nejprve jsem jí chtěl odporovat, smát se jí a ponižovat ji, ale při pohledu do jejích upřímných očí se všechny obavy rázem vypařily. Potom jsem si ještě vzpomněl na scénu před domem. Byla tak rychlá, nemohla být člověk, zaručeně. Téměř neznatelně jsem přikývl a začal se vyptávat já.

„A co ty, nejsi člověk, ale upír také ne, co jsi?“ zeptal jsem se celkem opatrně. Nepříjemně se zašklebila.

„To tě ale vůbec nemusí zajímat,“ odsekla mi se zvláštním důrazem na dlouhé „ů“. Píchlo mě u srdce, přesně to dělala moje sestřička. Fajn, tak jinak. „Jak se jmenuješ?“ optal jsem se.

„Lucy,“ odpověděla neochotně.

„Lucy a jak dál?“ snažil jsem se to z ní vypáčit.

„To tě taky nemusí vůbec zajímat. Takže teď mě hezky dovezeš zpět na místo mého aktuálního pobytu a necháš mě jednou pro vždy na pokoji,“ řekla a přeslazeně se usmála. To si jenom myslí, že to bude mít tak jednoduché.

„A to bych měl dělat jako proč?“ zeptal jsem se poťouchle. Zákeřně se usmála.

„Protože pokud to neuděláš, odejdu odsud po svých a to rovnou na nejbližší policejní stanici.“ Usmála se na mě jako největší andílek. Jediný člověk, kterého jsem kdy potkal a dokázal měnit takhle rychle výrazy, byla moje sestřička Lex. Zašklebil jsem se nazpět.

„Mám takový dojem, že ty nikam neodejdeš, protože ti jistě nemusím říkat, že z domu plného upírů se špatně utíká. A s naštípnutou stehenní kostí je to prakticky vzato nemožné.“ Usmál jsem se na ni. Neztrácela svoji masku, ale bylo vidět, že znejistěla. Nakonec se zlostně zamračila a praštila sebou zpět na stůl. Byla to celkem velká rána, ale jí to asi nevadilo. Pro sebe jsem si potichu zašeptal „Au“ a otočil se na židli směrem ke dveřím, ve kterých jsem podle pachu očekával Jaspera. Nechápal jsem vůbec, co tady dělá, ale bylo mi to celkem jedno, protože jsem byl stále ještě celý nadšený z výhry slovního souboje, který jsme spolu vedli. Zářivě jsem se na něj usmál a uvolnil mu místo.

Odešel jsem na chodbu a stále měl na tváři ten střelený úsměv. Takhle jsem se dlouho s nikým nepohádal, tato skutečnost mi úsměv ještě rozšířila. Ovšem Rose byla jiného názoru, jak jsem postřehl. Zuřila. Dodal jsem si trochu odvahy a vyrazil do ložnice, div že jsem nevytáhl spodky na bílou vlajku.

Takže, pokud jste dočetli až sem, tak máte fakt nervy a já vám za ně moc děkuji. Rozhodla jsem se zavést nový systém: Pokud budete mít zájem, napište mi pod článek do komentáře e-mail a já Vám další kapitolu pošlu čtyři dny po zveřejnění téhle.  Následující den ji dám sem a ona bude tak za tři dny zveřejněná. Takto to bude fungovat, dokud nebudu mít krizi v psaní. Děkuji za případné ohlasy.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na dno a zpět - 4. kapitola: