Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na dno a zpět - 5. kapitola

29.01.2011 (21:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5374×

Pohled Alexandra McCarty (Lucy)

Již podruhé tohoto dne jsem se začala probírat z bezvědomí, nebo co to bylo. Cítila jsem palčivou bolest v noze, v obličeji a celkově všude po těle, ale stehno bylo nejhorší. Zdálo se mi, jako by do něj někdo mlátil železnou tyčí. Zamrkala jsem víčky a mírně se nadzvedla na loktech. Vše, co se doteď dělo, jsem si pamatovala s až děsivou přesností. Jen co jsem si uvědomila, jak jsem spadla na stůl, okamžitě mě rozbolela hlava. Rozhlédla jsem se kolem sebe. A na židli jsem spatřila něco, co můj mozek odmítal připustit. Na židli seděl Emmett. Zmohla jsem se jen na tiché zašeptání.

„Emmette,“ povzdechla jsem si. Prožila jsem takové déjà vu, až mi z toho bylo zle. Přesně tohle se stalo někdy před 75 lety. Spadla jsem ze stromu a bylo to tak vážné, že mi museli zavolat doktora. Potom jsem se probudila a u mojí postele seděl Emm a díval se na mě přesně tak starostlivě jako teď. Zaklepala jsem hlavou. No tak, Lucy, teď nemůžeš myslet na nic takového. Pravda je bohužel taková, že Emmetta přepadl medvěd a zabil ho. Nic víc, nic míň. Přestaň pořád trpět falešnou iluzí, že Emmett je naživu. Část mě se ale stále držela té trošky naděje, jako ten pověstný tonoucí, co se stébla chytá. Nadávala jsem si v duchu. Zatím co jsem si to srovnávala v hlavě, sledovala jsem toho chlápka, jak se ke mně přibližuje. Dokonale jsem se probrala a vyštěkla na něj:

„A kdo vůbec jseš?“ Nebylo to zrovna příjemné, ale rozhodně nemíním být slušná.

„Emmett, před chvíli jsi mě tak oslovila,“ odpověděl a tvářil se, jako bych byla největší dement na světě. Moment, Emmett, to je hloupost. Nemohl se jmenovat Emmett, to by byla hrozná náhoda. Přes všechny pochybnosti jsem to ale nechala plavat a vyptávala se dál.

„Fajn. Takže hezky popořádku. Ty jsi Emmett.“ Potřebovala jsem se nutně ujistit, že to není pravda, že je to jen prostoduchá lež, kterou jen tak plácnul, aby mě zmátl. Zoufale jsem se přesvědčovala. Všechny moje naděje se zhroutily, když lehce přikývnul. Tak další otázka ohledně mé bezpečnosti.

„Jsi upír,“ vyptávala jsem se dál. K mému údivu se zamyslel, jakoby mi to snad nechtěl říct. Zvědavě jsem nadzvedla jedno obočí, ale on to nejspíš ani nezaregistroval. Nakonec nenápadně pokýval hlavou, jako by snad chtěl, abych si toho nevšimla. To se ale chlapec přepočítal. K mé smůle byl také rychlý a začal se ptát.

„A co ty, nejsi člověk, ale upír také ne, co jsi?“ zeptal se celkem opatrně a také k tomu měl důvod. Tedy k té opatrnosti. Drze jsem se na něj zašklebila a odpověděla.

„To tě ale vůbec nemusí zajímat,“ odbyla jsem ho. Jen tak tak jsem odolávala šanci, která se přímo nabízela, a to protáhnout „ů“, jako jsem to dělala, když jsem byla malá. Zatvářil se, jako by to očekával. Vyloženě jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Nakonec nejspíš dospěl k názoru, že mu to neřeknu a začal s lehčím tématem.

„Jak se jmenuješ?“

„Lucy,“ zašklebila jsem se a rozhodla se, že mu toho víc neřeknu.

„Lucy a jak dál?“ přeptal se drze. Oči se mi zúžily až na pouhé štěrbinky.

„To tě ale vůbec nemusí zajímat,“ zopakovala jsem mu a tentokrát neodolala a to dlouhé „ů“ skutečně protáhla. „Takže aby bylo jasno, ty mě teď hezky dovezeš zpět na místo mého aktuálního pobytu a necháš mě jednou pro vždy na pokoji,“ sdělila jsem mu a sladce se usmála.

Naklonil se blíž ke mně a odpověděl: „A to bych měl dělat jako proč?“ Ďábelsky jsem se na něj usmála. Věřila jsem, že mám vyhráno.

„Protože pokud to neuděláš, odejdu odsud po svých a to rovnou na nejbližší policejní stanici.“ Najednou jsem se tvářila jako andílek. Byla jsem vždycky hrdá na své rychlé střídání výrazů a náležitě to všem ukazovala.

„Mám takový dojem, že ty nikam neodejdeš, protože ti jistě nemusím říkat, že z domu plného upírů se špatně utíká. A s naštípnutou stehenní kostí je to prakticky vzato nemožné.“ Trošku jsem znejistěla, ale navenek nebylo nic znát. To mi taky nemohli říct dřív, že mám něco s nohou? Naštvala jsem se. Zamračila jsem se na toho sebejistého frajírka a praštila sebou zpět na stůl. Jinou by to asi bolelo, ale mě ne. Slyšela jsem, jak Emmettovi uniklo tiché „Au“. Měla jsem co dělat, abych se ovládla a nezařvala na něj něco ve smyslu: „Vypadni!“

Instinktivně jsem věděla, že se usmívá, div si hubu neroztrhne. Kdyby mě nebolel celý člověk, asi ho kopnu… No, však víte kam. Ta představa se mi velice zalíbila. Postřehla jsem, že se zvedl (konečně) a zamířil ke dveřím. Nadšení mi ovšem překazil fakt, že ho vystřídal někdo jiný. Podívala jsem se vedle sebe, kdo má tu drzost si sem sednout a zasekl se mi dech v hrdle a viditelně rozbušilo srdce. Vedle mě seděl ten polobůh, kterého jsem viděla před barem. „Potřebuju srdeční masáž,“ tenhle výkřik jsem zadusila jen tak tak. Jen co jsem se znovu rozkoukala, raději jsem zavřela oči.

„Doufám, že máš v hlavě víc než ten debílek, co tu byl před chvílí,“ pravila jsem s nepřeslechnutelnou nadějí. Jen co jsem to dořekla, zaslechla jsem zvuk tříštícího se skla a hned potom tlumený výkřik. Napadly mě dvě varianty. První, že někdo po někom něco hodil a (k mé plné spokojenosti) trefil. Nebo ta druhá, že někdo hodil něčím o zeď nebo zem a potom zanadával. Úmyslně jsem používala zájmeno „někdo“, přestože jsem jasně věděla, kdo byl ten křičící. Delší dobu mi otravoval život tady u stolu.

Mezitím, co jsem přemýšlela nad takovými blbostmi, ten vedle mě se stále pochechtával, jako bych pronesla něco ohromně vtipného. Nejspíš jsem přišla o všechny své naděje, co se týče mého nového společníka. Přesto jsem byla rozhodnutá dostat z něj alespoň zásadní informace o mém zdravotním stavu. Celé tělo mě pálilo jako čert.

„ Fajn, možná bys mi mohl alespoň sdělit, proč mě bolí celé tělo…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena a doufala, že pochytil její obsah. A najednou se stal zázrak. On nejspíš pochopil, co po něm chci a dokonce smysluplně odpověděl. Sláva, už jsem začínala mít své pochybnosti o inteligenci téhle rodiny.

„Naštípnutá stehenní kost, zlomený nos, několik naražených kostí a bezpočet modřin. To je to, co jsem zatím pochytil,“ vyložil mi stručně.

Zkusila jsem těžší otázku. „Kdo mě tady ošetřil? Proč nejsem v nemocnici?“ vyptávala jsem se.

„Carlisle, on je primářem ve zdejší nemocnici,“ odvětil. Rozhodla jsem. Že má v hlavě víc než jenom slámu a položila ti nejjednodušší otázku.

„A jak se vůbec jmenuješ?“ ptala jsem se. Přeci si tu s ním nebudu povídat, aniž bych znala jeho jméno.

„Jasper,“ odpověděl a doprovodil svoje jméno krásným úsměvem. No teda, od něj bych nechtěla ani peníze.

„Tak dobře, Jaspere, ne že by se mi s tebou špatně povídalo, ale docela ráda bych odsud zmizela, potřebuju nějaký peníze, přeci jen, ty k člověku taky nedoběhnou samy. Byla bych tedy moc ráda, abys mi zavolal toho Carlislea, který by mi mohl říct, že mám jít domů, bereš?“ Teda, nepoznávám se, takhle dlouhé řeči já nikdy nevedu. Zašklebil se na mě a samozřejmě nikoho nezvolal. Ovšem to by to nebyli upíři, aby se neslyšeli přes celý barák. Za půl sekundy stál ve dveřích nějaký blonďák, odhadla jsem, že Carlisle. Zářivě jsem se na něj usmála, i když s palčivou bolestí ve stehně to nebylo nejsnazší. Ale co, byla jsem trénovaná, abych bolest překonala. Ten ve dveřích se výmluvě podíval na Jaspera a ten okamžitě opustil pokoj.

Potom přišel ke stolu a vyhrnul mi šaty. Děkovala jsem, že jsem si dnes vzala kalhotky. Před zákazníkem se nikdy nestydím, ale ten platí. V první chvíli jsem mu chtěla říct, že zadarmo ani kuře nehrabe, ovšem včas jsem se zarazila a uvědomila si, že to spíš já bych měla platit jemu, protože se mi snaží pomoct. Tak jsem tedy jen mlčky držela. Cítila jsem, jak mi jeho ledové roce prohmatávají stehno a to bylo v jednom ohni. Nikdy, slibovala jsem si, nikdy už se nenechám nikam zatáhnout s Peterem. A už vůbec ne, pokud tam někde budou železné tyče či podobné nástroje, se kterými je snadné zlomit velkou kost. Musela jsem děkovat své upíří stránce, jinak bych po svých určitě neodešla, pokud vůbec. Za chvíli byla prohlídka hotová a já jsem byla celá šťastná, že už to skončilo.

Po celou dobu mé prohlídky jsme se ani já, ani on nesnažili nějak konverzovat, ale nyní se na mě podíval, jako by o něčem uvažoval. Zapřemýšlela jsem, co asi vidí. Ubohou pitomou holku, která nedokázala v životě nic jiného, než se stát děvkou? Pomstychtivou mrchu, kterou baví žít venku a živit se jako děvka? Nešťastnou dívku, pod kterou se rozsypal život a ona se musí nyní živit jako prostitutka? Nebo snad nějakého divného tvora, kterého je třeba prozkoumat a případně zneškodnit? Nad dalšími možnostmi jsem raději ani neuvažovala.

Pohled Carlise Cullen

Podíval jsem se na to děvče a teprve teď mi začalo docházet, jak je to těžké, žít na ulici. Byla pohublá, slabá a vypadala nejnemocněji ze všech lidí, co jsem kdy léčil, přestože jí prakticky nic nebylo. Jen jedno naštípnutí kosti, zlomený nos a naraženiny. Byla to chudinka, co potřebovala pomoct. Ale hlavně teď potřebovala něco na sebe, protože ty minišatičky, které se mi tolik líbily jako muži, ale vůbec ne jako lékaři, ji nemohly zahřát. Začínal jsem trochu chápat ten cit, kteří k ní dva z mých tří synů chovají. Otočil jsem se ke dveřím a stále přemýšlel, jak někdo může dobrovolně žít na ulici. Ale těch lidí opravdu moc nebylo.

Pohled Alice Cullen

Bylo mi jí hrozně líto, chudinka naše nová sestřička. Když to řekla Jazzovi, rezolutně to odmítal, ale stejně jsem ho nachytala, jak sedí a se zasněným pohledem kouká do prázdna. Nakonec jsem ho vyhnala k ní, i kdyby tam měl jenom stát a koukat na ni. Zamiluje se do něj a on do ní, tím jsem si byla zcela jistá. Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem skoro přehlédla Carlislea, který strčil do dveří a otevřel je tak.

„Alice, mohla bys jí přinést nějakou, deku musí jí být zima?“ zeptal se. Samozřejmě že ano, co bych pro svoji sestřičku neudělala. Kývla jsem hlavou a už jsem běžela do šatny, kde jednu máme. Pro jistotu jsem s sebou vzala i kalhoty a top, první, co mi přišel pod ruku a zrovna jeden z těch odvážnějších a popadla jsem ještě svetr. Věděla jsem sice na jisto, že má úžasný vkus, co se týče módy a k podpatkům nejspíš taky neměla záporný vztah. Už jsem se těšila, že s ní půjdu nakupovat. Jen co jsem ji uviděla, musela jsem ocenit úžasný výběr bot, i když ty minišaty byly příliš vyzývavé. Ale jako děvka je asi nosit musí, moc jsem nevěděla, jak to chodí za pomyslnou zdí mezi nóbl čtvrtí a špinavými uličkami, které ukrývaly všechno zlé, jako vraždy, znásilnění, prostituci, loupeže a podobné nekalosti.

Zaklepala jsem na dveře a ani nečekala, než se ozve dále. Vrazila jsem do dveří a opět mě udivilo, jak je krásná, i když byla kost a kůže. Okamžitě jsem se začala představovat, než mi stihne něco odseknout.

„Fajn, tak já jsem Alice, sestra Jaspera, Emmetta a Edwarda. Carlisle říkal, že ti bude asi zima, tak jsem přinesla tohle?“ spustila jsem a začala jí vše ukazovat. Nejdřív top, potom svetr a nakonec kalhoty. Podívala jsem se na ni a očekávala chválu na můj výběr, ovšem ona přemáhala smích. Šokovaně jsem se na ni zašklebila a to už nevydržela a začala se smát naplno. Zamračila jsem se. Je jí snad na mém výběru oblečení něco k smíchu? Naštvaně jsem počkala, než se vysměje a potom se teprve zeptala:

„Máš snad něco proti mému výběru?“ zeptala jsem se přidrzle. Ona se na mě vyšokovaně podívala a začal opatrně vysvětlovat.

„Ne, Alice, proti tvému výběru nic nemám, jenom… Já bych si ani ve snu nic takového nevybrala,“ vysvětlila mi. Oddechla jsem si.

„Co, je to moc vyzývavé?“ vydechla jsem vyděšeně.

Ona se na mě podívala a potom vybuchla smíchy. Během sekundy jsem si uvědomila, co je vlastně zač a co má na sobě a začala se smát s ní. Bylo to fakt legrační.

Když jsme se konečně uklidnily, zeptala jsem se: „Vezmeš si to, nebo mám přinést něco jiného?“ Zpočátku se zatvářila, že něco takového na sebe v životě nevezme a já jsem měla chuť vyskakovat do vzduchu a ječet radostí. S tou si ty nákupy konečně pořádně užiju. Vzápětí se přemohla a začala.

„Jasně, Alice, ráda,“ řekla mi. Já jsem ale na žádné lži nebyla zvědavá. Zakroutila jsem varovně prstem a vyběhla zpět do svého pokoje. Tohle jsem nedbale pohodila na postel a tentokrát vybrala odvážnější kousek, ale stále teplý. Vyprala jsem jenom top, protože přes dlahu na stehně bychom kalhoty nepřetáhly, a lehkou bundičku jenom na ozdobu.

Jen co jsem dorazila zpět k ní a ukázala jí top, rozzářila se jí očka a já měla ohromnou radost. Pomohla jsem jí do topu a měla ze sebe a vlastně i z ní radost. Tak jí slušel… Potom jsem jí přes nohy přehodila deku a usmála se na ni. Sedla jsem si vedle ní a dlouho jsme si povídaly, přičemž jsem mluvila hlavně já a vychvalovala její boty. Byly super.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

!!!Ještě upozorňuji, že systém zavedený u minulé kapitoly stále funguje!!!

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na dno a zpět - 5. kapitola: