Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na věčnost! - 1. díl

25.03.2010 (11:30) • ShoSho • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4718×

PROLOG

Koukala jsem do zrcadla a přemýšlela jsem. Ne tak úplně nad nesmrtelností brouka, ale nad sebou. Jmenuji se Isabella Maria Swanová a bydlím s tátou Charliem ve Forks. Není to ovšem celá moje rodina. Ve Phoenixu mám ještě sestru, brášku a mamku s otčímem. Ale prostě táta je táta a nechtěla jsem ho nechat samotného. A tak jsem začala chodit na univerzitu v Port Angeles.

Ve Forks je to super. Mám tu spousty kamarádů, i teď, co každý studujeme jinde a vídáme se jen občas. Tak třeba Angela je sice se mnou na stejné univerzitě v Port Angeles, ale máme úplně jiné přednášky, tak je těžké občas si jen tak pokecat. S ostatními je to ještě horší, buď už pracují a budují si vlastní rodiny, nebo se domů vrací sotva na víkendy. Dost mi chybí Jessica, ta je na škole až na druhém konci Států, takže si občas napíšeme a vidíme se velmi zřídka. Holt letenky jsou drahá záležitost. Ale třeba koho bych vidět tak často nemusela, je Mike, zařídila jsem nám brigádu v jednom obchůdku, pro oba, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. On je Mike opravdu v pohodě, jen má někdy takové chvilky, kdy si říkám, jestli mu nemám zavolat sanitku se svěrací kazajkou. Když nad tím teď tak přemýšlím, zase tolik kamarádů nemám, teda alespoň ne do začátku letního semestru.

Takže abychom se dostali k jádru věci, Forks je takové to malé ospalé, trochu nudné, městečko obklopené lesy. Všichni se tu znají a tak. A proto vždycky, když se tu objeví někdo nový, je to událost. Mně se to taky stalo, když jsem se nastěhovala k Charliemu. Ale zítra bude naštěstí v záři reflektorů někdo jiný.

1) Ti noví

Tak to zírám, to jsem fakt nečekala. Ti noví nastoupili ke mně na školu, dokonce s nimi mám pár přednášek, jak to vypadá. I když, nemělo by jich být víc? Já nevím, slyšela jsem něco o tom, že těch mladých je tak 5, ale tady sedí jen dva. No nic, nemůžu čekat, že je všechny uvidím najednou a ke všemu, že budou mít všichni stejné zájmy jako já. Škoda, že sedí přede mnou, moc z nich nevidím.  Třeba bych jim mohla nabídnout, že je tady provedu, aby se neztratili. Nebo by to bylo moc troufalé? Když já vážně byla zvědavá. Asi se ze mě stává stejná ženská jako je naše sousedka, ach jo. Ale ta holčina má fakt krásný vlasy, zajímalo by mě, co na ně používá. Někdy se na to zeptám, slibuju. Hmm, teď se lehce natočila ke svému sousedovi, předpokládám, že je to její bratr. Z profilu jsem z jejího obličeje moc neviděla, ale bylo mi hned jasné, že je velmi krásná, ale unavená. To určitě to stěhování, asi to bylo rychlé a hektické, i podle toho, co se povídalo.

Tak jo, jde se na další přednášku. Ještě, že je to tak jednoduché, stačí projít celou budovou dolů, doleva, za skleněnými dveřmi doprava, třetí dveře. Opravdu, nic jednoduššího vymyslet nemohli. Pomyslela jsem si ironicky. Nenápadně jsem sledovala, kam mířili ti noví - Jak že se to vlastně jmenují? Castelovi? Ne, možná Cobovi? Taky ne, sakra, fakt bych s tou svou pamětí měla něco dělat, takhle za chvilku zapomenu i to, jak se jmenuju. Počkat, teď na to není čas, ti dva šli nejdřív mým směrem, ale potom zabočili do uličky, která vedla jen ke kuřárně, jinak byla slepá. Co teď? Měla bych jim pomoc? Tak i tak…

„Ahoj, ztratili jste se?“ přátelsky jsem se ještě usmála, přeci jenom mohli být stydliví nebo tak nějak. Ale když se oba naráz otočili ke mně, zalapala jsem po dechu já. Jak byli hezcí. Ne, krásní. Ne, to taky není to správné slovo. Byli naprosto okouzlující, tak, že se to nedá ani popsat.

Než jsem se stihla vzpamatovat, tak se ta drobná kráska usmála a odpověděla, že vlastně neví, kde je a jak se dostat tam, kam potřebují. Z následující věty jsem pochopila, že i následující hodinu mají se mnou. Bez dechu jsem jim nabídla, že je k učebně dovedu. Po cestě jsem se dozvěděla, že se bruneta jmenuje Alice, byla mi velmi sympatická. Její bratr Edward byl zamlklý, vlastně se mi sotva představil. Ten ale dámy byl! Hubený, ale tak nějak svalnatý, bronzové rozježené vlasy. Ale oči, oči, ty mě dostali nejvíc. Byli takové hnědozlaté, u zorniček je měl trochu tmavší. Ale proč nemluví?

Alice mi prozradila, že se jmenují Cullenovi, že jich je pět plus jejich rodiče. Ale proč žijí pořád s rodiči? Podle Alice je všem přibližně stejně, jsou adoptovaní. Ale to jsme už došli na místo a museli si najít flek. Přišli jsme později než ostatní, takže na nás zbyly pouze první tři řady. No, co se dá dělat. Pustila jsem Alice, ať si vybere jí pohodlné místečko, ale Edward, z mě nepochopitelného důvodu, se posadit vedle své sestry nechtěl. Tak jsem se trochu naštvala, odstrčila ho a vedle Alice jsem si sedla já. No co, vím, že je to nezdvořilé, obzvlášť když se neznáme, ale nesnáším zdržování. Edward se nakonec rozhoupal a sedl si vedle mě z druhé strany. No super, teď budu muset obstarat konverzaci, než přijde profesor. Ha, to je nápad, napadlo mě a jen jsem natočila hlavu k Alice.

Jakmile jsem tímto gestem dala najevo zájem, Alice začala švitořit o tom, jak si nemohla přivést všechno své oblečení, a jak bude muset jít hned po škole nakupovat. Když mě ale na nákupy pozvala, přišlo mi divný, že mě zve, vždyť mě skoro nezná. Poté, co jsem jí to nadhodila, tak se na mě zvláštně podívala a řekla: „Víš Bello, vím o tobě dost, by ses možná divila.“ Najednou mi docvaklo, že jsem se jí ale představila jako Iss, jak mi říkají někteří moji pubertální kamarádi. Jak je možné, že ví, jaké oslovení mám radši? No nic, radši jsem to přestala řešit, do posluchárny přišel profesor. Jen jsem kývla a dala tím Alice najevo, že s ní nakupovat půjdu. Co je špatného na tom, že si chci vyrazit? Edward se vedle mě jen usmál.

Ve chvíli, kdy nám skončila přednáška, mi zakručelo v břiše a já s Alice jsme se začaly smát.

„Půjdete se mnou na oběd? Znám kuchařku, třeba nám dá něco poživatelného.“ Znovu jsme se začaly smát. No co, asi je jídlo na všech menzách stejný. Ale když jsme se my holky dosmály, tak mi Edward s vážným obličejem řekl, že mají zvláštní dietu.

„Ale jestli chceš, půjdeme s tebou, stejně teď nemáme co dělat, viď brácha? A navíc, později nám můžeš pomoct, nechci se zase ztratit.“  Chtěla Alice napravit poznámku o jídle, která mě samozřejmě hned začala zajímat. Co bylo ale ještě divnější, když jsem se vyptávala na detaily té diety a proč ji drží, oba dva byli velmi nervózní a nedokázali pořádně odpovídat na mé dotazy. Vážně moc divné. Ale aby se necítili první den tady tak špatně, tak jsem změnila téma. Chtěla jsem se o nich něco dovědět. A jestliže já budu mít plnou pusu a oni ne, je k tomu oběd ideální.

„Odkud jste se sem vlastně přistěhovali? A proč? Teda jestli to není tajné…“ K mému překvapení mi odpověděl Edward.

„Chvíli jsme bydleli v Rusku na Sibiři. Ale my se pořád stěhujeme. Náš táta, Carlisle, je talentovaný chirurg, ale tím hnacím motorem stěhování je naše matka, Esmé. Dělá do realit, hlavně je renovuje a tak, takže se snaží mít pořád co na práci. A nejlepší způsob na to je stěhování. Nám to moc nevadí.“ Tohle mi ale moc nesedělo a při mé upřímnosti jsem to také podotkla. Na mou otázku mi odpověděla Alice.

„Bello, Carlisle s Esme jsou naši druzí rodiče. Ne že bychom je milovali o to míň, ale naopak si jich dokážeme víc vážit a jsme šťastní, když jsou oni. Jestli je Esme šťastná, když objeví nový objekt renovace, všichni se bez řečí sebereme a jdeme s ní a podporujeme ji. Tak je to i s Carlislem. Párkrát dostal velmi dobrou nabídku, která ho zaujala. Když jsme se shodli na tom, že to nějak zvládneme, zářil jako sluníčko. Takové projevy štěstí způsobí, že i my jsme šťastní.“

Najednou jsem se začala cítit jako největší sobec na světě. Ještě jako náctiletá puberťačka jsem opustila svou dosavadní rodinu a s historkou, jak mě můj otec potřebuje, jsem se odstěhovala k němu. Co jsem si sakra nalhávala, jaká jsem to ušlechtilá duše, že pomohu svému vlastnímu otci a nepůsobím tím bolest zbytku své rodiny. A teď tady sedím, cpu se kdoví čím a slyším tu úžasný příběh o lidské ušlechtilosti, nesobeckosti a lásce. Při zpětném pohledu na sebe samu jsem měla chuť zvracet. Abych se takto neztrapnila, tak jsem se ptala dál.

„A do Forks jste se přestěhovali proč? Nevím o žádném božím místě pro lékaře a ani neznám žádnou lokalitu, která by mohla zajímat svět realit?“

„No víš, Esmé tvrdí, že se chce na chvíli usadit a odpočinout si od shonu velkoměst. No a Carlisle tvrdí, že mu menší odpočinek taky neuškodí. Ale všichni víme, jak to je. Oba dva chtějí, abychom dokončili školu. Rosalie, Emmett a Jasper to mají za pár, ale my dva všechny trochu brzdíme. Ne že by nám to dávali najevo,“ dodala se smíchem Alice.

A pokračovala s vyprávěním o své rodině. Dozvěděla jsem se například, že všichni jsou nějak příbuzní. Tak třeba, Alice, Edward a Emmett jsou sourozenci, Rosalie a Jasper jsou dokonce dvojčata. Navzájem to jsou bratranci a sestřenice. Naštěstí se po rodinné tragédii (o které se ani jeden z nich nechtěl bavit, tak jsem nevyzvídala) rozhodla jejich mladá teta o ně postarat. Už v té době byla zamilovaná do Carlislea a plánovali svatbu. Chvíli před tou tragédií Esmé zjistila, že nesmí mít dítě, že by ji těhotenství mohlo zabít. A tak se rozhodla postarat se o pětici rostoucích dětí.

Opět jsem užasla nad tím, jak může být někdo tak ušlechtilý, ale mít takovou smůlu. To už se ale sourozenci dostali dál, mně asi uteklo pár vět, protože se právě pošťuchovali a smáli se nad vzájemnými historkami z dětství. Zaposlouchala jsem se a začala se smát s nimi. Kupodivu mi s nimi bylo tak moc dobře a přirozeně, jako bychom se znali několik let.

shrnutí další

Autor: ShoSho (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až na věčnost! - 1. díl: