Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až tak moc tě nežeru - 1. kapitola

21.04.2014 (07:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3676×

1. kapitola

Pohled Edwarda

„Porada,” zvolal můj otec Carlisle, který seděl v obývacím pokoji vedle své manželky Esme, která vypadala velmi smutně. Nahlédl jsem do její mysli a zjistil, že se nejspíš budeme stěhovat. Nebyla to žádná novinka. Všichni jsme čekali, že to jednou přijde, protože to už jsou tři roky, co s naší kapelou The Hope objíždíme celý svět. 

Všechno to začalo jako pouhá zábava, abychom si zkrátili věčnost. Když žijete tak dlouho jako já, tak se vám zdá život velmi nudný, a tak jsme založili hudební skupinu, ve které zpívám. Bohužel nikdo nečekal, že budeme mít celosvětový úspěch a budeme jezdit po koncertech, natáčet různé reklamy a vystupovat v rádiích. Dokonce máme i reklamní předměty jako jsou trička, povlečení, hodinky a tašky, které se prodávají po celém světě. Když začal celý ten kolotoč s agenty, bylo nám všem jasné, že jednou budeme muset ze scény odejít. Moje rodina totiž nestárne, a tak bychom vypadali velmi podezřele, kdybychom vystupovali deset let a vypadali stále na sedmnáct. Všichni jsme se toho dne obávali, protože hudbu milujeme, a teď je to tady. Byl čas odejít a já se cítil prázdně, protože hudba byla můj život. Hudba vždy vyplňovala moje srdce, které bylo prázdné, protože jsem nikdy nenašel spřízněnou duši, a teď jsem měl přijít i o to jediné kromě rodiny, co jsem miloval, a to mě bolelo. Zklamaně jsem za sebou zavřel dveře mého pokoje a sešel schody do obývacího pokoje, kde už byla celá má rodina. Povzdechl jsem si a sedl si vedle Emmetta, který ještě nic netušil.

„Neříká se to lehce, ale je čas se přestěhovat a ukončit všechny natáčecí smlouvy,” začal Carlisle odhodlaně, když mu Emmett skočil do řeči.

„To nemyslíš vážně. Akorát jsme měli natáčet další CD,” stoupnul si odhodlaně bratr a zavrčel.

„Myslím. Už se objevujeme před celým světem tři roky a to je dlouhá doba. Zná nás každý a už teď bude velmi těžké se začlenit do normální společnosti,” řekl otec a já věděl, že má pravdu. Nebylo člověka, který by neznal The Hope a už tak jsme byli dost nápadní.

„Carlisle má pravdu. Už teď jsme dost nápadní a za rok by bylo pozdě,” řekl jsem pravdivě, i když jsem se cítil na dně.

„Dobře, a kam se budeme stěhovat?” ptala se Alice se zájmem v očích. Jí osobně to moc nevadilo, protože se starala jen o naše oblečení. Zatímco já, Emmett, Jasper a Rose jsme byli smutní a dost přešlí.

„Nabídli mi místo primáře chirurgie v nemocnici v Port Angeles. S Esme jsme tam blízko koupili novostavbu, která se nachází v lese. Je tam dost zvěře a nesvítí tam příliš slunce,” odpověděl jí otec a já v jeho myšlenkách viděl tu luxusní vilku uprostřed lesa.

„Ideální místo pro nás,” doplnila ho Esme a já se zachmuřil. Věděl jsem, že mají pravdu, ale ty roky uběhly tak strašně rychle, že jsem si ani neuvědomil, že se blíží konec naší profesionální kariéry, která byla celým mým životem.

„Kdy se stěhujeme?” zeptala se Rose, která ještě ani nepromluvila.

„Do práce nastupuji v pondělí. Máme víkend na stěhování a vyřízení všeho potřebného. Letadlo jsem nám objednal na dnes večer,” podotkl Carlisle a nikdo neměl dál co říct, protože každý z nás se s tím vyrovnával po svém.

Zvedl jsem se z pohovky a odebral jsem se do svého pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a opřel se o ně zády. Prohrábl jsem si rukou vlasy a zmučeně se zatvářil. Přelétl jsem pokoj pohledem a můj zrak padl na piano, které stálo v rohu pokoje. Pomalým krokem jsem k němu došel a bříšky prstů přejel po struktuře dřeva. Věděl jsem, že budu skládat dál. Věděl jsem, že v mém srdci bude stále dost místa na muziku a zpěv, ale bude mi chybět ten potlesk a energie davu, který zběsile řve mé jméno a miluje mojí hudbu. Budou mi chybět koncerty a světla směřující na mou osobu. Smutně jsem popadl krabici, kterou mi sem připravila Alice, a začal do ní skládat svá CDéčka a knihy. Měli jsme si zabalit jen to nejdůležitější a pro mě to byla především hudba, takže už za chvíli jsem měl připravené tři krabice a kytaru, kterou chránil obal. Později mi mělo dorazit piano a auto. Bylo mi jasné, že oblečení si balit nemusím, protože Alice nám vše ráda nakoupí, a tak jsem čekal na ostatní členy rodiny v obývacím pokoji, kde jsem si krátil čas čtením časopisu.

Již za dvě hodiny jsme seděli v letadle, které mířilo na letiště v Port Angeles. Opřel jsem si hlavu o opěradlo a přál si, abych nemusel číst myšlenky své rodině. Všichni byli zdrcení. Rose nepřítomně koukala z okénka a přemýšlela nad tím, jak jí budou chybět bicí a pozornost, které se jí díky kapele dostávalo. Emmett na svém klíně hladil svou elektrickou kytaru, kterou za žádných okolností nechtěl pustit z ruky, a Jasper na tom byl ještě hůř. Bohužel cítil všechny emoce, které pociťovala má rodina a já si konečně oddechl, když letadlo hladce přistálo na ranveji a my opouštěli prostor letadla. Samozřejmě tu bylo dost novinářů, kteří tu čekali celý den a já si uvědomil, že klid nebudeme mít ani po ukončení kariéry. Náruživě nás fotili a fanoušci vyřvávali naše jména s papíry v ruce. Ohlédl jsem se po své rodině, která nadšeně mávala a usmívala se. Namířil jsem si to ke skupince děvčat, která na mě zírala a hlasitě vykřikovala mé jméno. Nasadil jsem svůj umělý úsměv a podepisoval bloky, které mi strkaly před obličej. Po chvíli jsem naložil svá zavazadla do černého jeepu s kouřovými skly, které přistavil náš řidič, a nasedl do něj.

Konečně jsme vyjeli z letiště a já pocítil, že nálada mé rodiny byla o stupeň lepší, a tak jsem si oddechl, protože jsem už nemusel poslouchat ty katastrofické myšlenky mých sourozenců. Po pár minutách svižnější jízdy jsme odbočili na lesní cestu, která vedla k našemu novému domu a já uviděl tu prosklenou novostavbu uprostřed lesa.

„Á, fanynka,” prohlásil nadšeně Emmett sedící vedle mě.

Pohlédl jsem na dívku, která stála u naší vilky a uvědomil si, že jsem ji přehlédl, protože jsem neslyšel její myšlenky. Znovu jsem se soustředil na její mysl, ale nemohl jsem se dostat přes tu neviditelnou vzduchoprázdnou bariéru kolem její hlavy. Zadíval jsem se frustrovaně na ni přes kouřová skla a musel jsem uznat, že byla překrásná. Stála tam hubená dívka, která i přes to měla ženské tvary, které se jí rýsovaly přes upnuté světlé džíny a kratší žluté tričko. Přešlápla z nohy na nohu v černých converskách a upírala svoje čokoládové oči na naše auta. Vlasy měla sčesané do mahagonového culíku, který jí dosahoval po pas. Sebevědomě jsem vystoupil z auta a namířil si to k ní, kdy jsem nahodil svůj úsměv pro fanoušky.

„Tak dobře. Jednu fotku,” svolil jsem, i když ještě ani nepromluvila. Najednou nakrčila nechápavě obočí a pohodila vlasy.

„Cože?!” zakroutila nechápavě hlavou a já litoval, že jí nemůžu číst myšlenky, protože mě zajímalo, co se jí právě honí v hlavě.

„No, vyfotíme se s tebou,” upřesnil jsem a vykulil na ní oči, protože ona se chovala, jako kdyby nevěděla, kdo jsme.

„Fakt nechápu, proč bych potřebovala vaši fotku,” zamračila se a otočila se k odchodu. Stál jsem na místě jako tvrdé y a zíral na její záda, která se vzdalovala.

„To je blázinec,” slyšel jsem ještě její překrásný hlas, než se ztratila v lese.

Ahoj všichni.

Tohle je má nová povídka s názvem Až tak moc tě nežeru.

Ze srdce doufám, že se vám první kapitola líbila a zanecháte mi nějaký ten komentář.

Budu velmi ráda, když jich tady uvidím dost, protože mě to naladí na psaní druhé kapitoly.

Vaše baroslava.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 1. kapitola: