Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až tak moc tě nežeru - 10. kapitola

11.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1325×

10. kapitola

Pohled Belly

Stála jsem, oblečená a připravená do školy, u okna, ze kterého jsem pozorovala příjezdovou cestu. Několikrát jsem se podívala na hodiny a přemýšlela, jestli pro mě i dnes Edward přijede nebo si to rozmyslel a vykašle se na mě. Byla jsem si jistá, že to divadlo před novináři a studenty také nepředstíral, ale stejně se mi slzy draly na povrch a já nevěděla, co si mám o tom myslet. Najednou před domem zastavilo stříbrné Volvo a já se telila blahem. Rychle jsem vyšla před dům a zamknula ho. Nasedla jsem do auta a ignorovala ten fakt, že mi nešel otevřít dveře u spolujezdce, jako to dělával vždy.

Mojí dobrou náladu pokazila jeho tvář, která byla neutrální. Neusmíval se, jako vždy když jsme se ráno viděli a dokonce mě ani nepozdravil.

Mlčky vyjel ke škole a mě úsměv povadl tak rychle, jako se právě spustil déšť. Kapky bubnovaly do karoserie vozu a já měla pocit, že jsem to počasí přivolala, protože takhle smutně jsem se přesně cítila. Nejraději bych se zahrabala pod zem a utápěla se v žalu, ale měla jsem před sebou ještě jeden nekonečný páteční školní den, který jsem musela přetrpět. Zaparkovali jsme na školním parkovišti a já vystoupila. Pohlédla jsem na Edwardovu rodinu, která si ho naštvaně měřila a zaslechla narážku od procházející Jessici.

„Problémy v ráji?” zachichotala se a já se ublíženě podívala na Edwarda, který jen tak stál a mračil se.

Otočila jsem se k němu zády a rozeběhla se do budovy školy. Vlasy jsem měla zmáčené studeným deštěm a cítila se hůř a hůř. Děkovala jsem bohu, že jsem dnes neměla žádnou hodinu s Edwardem, protože bych nevydržela se na něj byť jen koukat. Soustředila jsem se na učivo a nechávala řešení problémů na jindy, abych se tady nesložila.

Hodiny utíkaly celkem rychle a já mířila ke hlavnímu vstupu školy, kde jsem měla mít poslední hodinu před obědem. Procházela jsem dlouhou chodbou, když mě pozorovalo několik procházejících studentů, kteří si něco špitali a neustále mě zkoumali pohledem.

Zavrtěla jsem hlavou, jako bych mohla být neviditelná, když jsem uviděla tu nejhorší možnou scénu před sebou. Edward byl opřený o skřínky spolu s Jessicou a vášnivě se líbali. Najednou jsem cítila ostrý nůž, který se mi zabodával do srdce, a někdo s ním otáčel, a tak prohluboval bolest, kterou jsem cítila intenzivněji, než kdy jindy.

Zamrzla jsem na místě a koukala na tu vášeň, kterou jsem měla před očima. Zábrany povolily a já cítila ty zpropadené slzy, které mi tekly po tvářích. Cítila jsem tu obrovskou bolest, která vycházela ze srdce, a hlasitě jsem vzlykla, když se na mě otočil a střetl se s mým pohledem. Musel vidět tu nekonečnou bolest a utrpení, které jsem právě cítila a zračila se mi jisto-jistě v očích. Křečovitě jsem je zavřela a uvolnila ruce, které jsem doteď svírala v pěst. Odvrátila jsem od nich pohled a spěchala ven k východu.

V krku mě bolelo a pálilo, jak strašně moc jsem chtěla brečet, ale musela jsem si to nechat na jindy. Musela jsem pryč a to hodně rychle, protože jsem to už nedokázala snést. Slyšela jsem, jak na mě volá, ale já ho nevnímala.

Rychle jsem vyběhla na parkoviště a ignorovala Alici, která mě chtěla odvést domů. Sevřela jsem si hlavu a pomyslela na to, že už nechci nic slyšet ani vidět. Celou cestu jsem běžela, i když jsem bydlela poměrně daleko. Už jsem to nevydržela a skácela se na vlhký baldachýn mechu někde v lese.

Hlasitě jsem vzlykala a popadala dech. Ta bolest uvnitř mě byla neskutečná a já se musela chytnout za srdce, které divoce bilo v nepravidelném rytmu. Vzduch se mi zadrhával v ústech a slzy mi tekly proudem. Nevnímala jsem nic, jen to příšerné utrpení, které lomcovalo mým tělem, a já poprvé za život litovala toho, že tu není ani jeden z mých rodičů, kteří by mě mohli utěšit.

Namáhavě jsem se zvedla a pokračovala v cestě. Nic jsem nevnímala ani čas, který mi utíkal mezi prsty, které se třásly. Už se stmívalo, když jsem konečně dorazila domů. Vyběhla jsem schody do ložnice a setřela si slzy, které se mi stále kutálely po tvářích. Vyndala jsem cestovní tašku a mezi vzlyky do ní naházela všechny potřebné věci. Popadla jsem jí za uši a vyběhla z domu, které jsem zamkla. Nasedla jsem do svého auta a vyjela pryč. Pryč z tohohle pekla. Pryč od něho. Pryč od všech.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 10. kapitola: