Bellina noc v domě Cullenových a jedna noční můra.
25.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1307×
16. kapitola
Pohled Belly
Šla jsem školní chodbou a ignorovala šuškání kolem sebe a mířené pohledy na mojí osobu. Něco ve mě mi nedávalo spát a já se cítila už tak dost zraněná, když jsem uviděla to nejhorší před sebou. Edward byl opřený o skřínky a vášnivě se líbal s Jessicou, které se to zjevně dost líbilo. Náhle jsem ucítila ostrý nůž, který se mi zařezával do hrudi. Tělo se mi rozklepalo a z očí se mi valily potoky slzy, které byly znakem bolesti mé duše. Dech se mi zadrhával a já cítila to slabo od žaludku, které se šířilo po celém těle. Vzlykla jsem žalem a to přitáhlo jeho pozornost. Otočil se na mě a usmál se svým samolibým úsměvem, na který jsem u něj nebyla zvyklá a potom jsem viděla jen černotu, která si brala mé tělo.
„Né. Nééé,” řvala jsem hystericky ještě v polospánku a bojovala o vzduch, kterým jsem chtěla naplnit plíce, ale ono to nešlo. Vzduch se mi nedostával a já matně slyšela mého otce, který mě nabádal, abych se zhluboka nadechla. Poslechla jsem jeho rady a zkoušela se uklidnit. Po několika minutách jsem spatřila jeho utrápenou tvář a cítila jeho ruce, které mě hladily po zádech. Konečně jsem se mohla nadechnout a tep se mi ustálil.
„Měla bys ještě spát,” řekl ustaraně, ale já zavrtěla hlavou.
Na ten sen nešlo zapomenout a já věděla, že pokud znovu usnu, bude to ještě horší, protože tohle jsem prožívala každou noc. Byl to vždy stejný scénář. Celou noc se mi zdály sny, které mě budily, a já měla potom strach jen zavřít oči, aby se nevrátily. Vždy jsem je těžce rozdýchala a věděla, že jen tak nepřejdou.
„Já nemůžu. Vrátí se,” zavrtěla jsem hlavou a potlačila slzy, které jsem cítila v očích.
„Zlatíčko, byl to jen sen. Zlý sen,” přesvědčoval mě otec a já tvrdohlavě vrtěla hlavou.
„Ty to nechápeš. To je moje realita,” řekla jsem tvrdě a zabodla bolestný výraz do jeho tváře. „Dojdu si pro vodu,” řekla jsem rezignovaně a svěsila ramena.
Vyšla jsem na chodbu a mířila ke schodům, když jsem míjela jeho pokoj. Na krátkou chvíli jsem se zastavila a pocítila hněv, protože za všechno mohl on. Svíraly se mi vnitřnosti a já se neubránila hrozivému zavrčení, které se mi dralo z hrudi. Rozléhalo se domem a já se otočila ke schodům. Chytila jsem se zábradlí, abych nespadla, a sešla je. V obývacím pokoji byla jen Carmen a já se na ní křečovitě usmála. V kuchyni jsem si natočila vodu, když mi zakručelo v žaludku. Napila jsem se a otevřela lednici, kde jsem sáhla po jogurtu. V chlebníku jsem našla rohlík a uvědomila si, jaký hlad mám, protože jsem vážně dlouho nejedla. Hltala jsem to lidské jídlo tak, jako bych ho nepozřela roky, když se mi zhoupnul žaludek a já pocítila, že se to všechno vrací zpět. Rychle jsem vstala a přešla ke dřezu, kde jsem to vyklopila. Namáhavě jsem hledala baterii, abych pustila vodu a spláchla tak obsah mého žaludku, který jsem cítila i v nose. Snažila jsem se to vykašlat a vysmrkat, ale moc dobře to nešlo. Už tak svěšenou hlavu jsem si dala po tekoucí vodu. Cítila jsem to mdlo, které mě pohlcovalo.
„Bello,” zaslechla jsem sametový hlas, který rozdmýchal tu bolest mého srdce.
„Nech mě být,” řekla jsem unaveně na pokraji sil.
„Bolí mě tě takhle vidět,” přiznal a já se zachvěla, protože jen jeho hlas mi ubližoval.
„Jdi pryč,” zkoušela jsem ho od sebe odehnat a vypnula vodu. Kapky mi stékaly po tvářích a já se snažila zadržet ten třes, který pohlcoval mé tělo.
„Chci ti všechno vysvětlit. Bylo to nedorozumění,” řekl náhle a já v sobě cítila ten zmatek, kdy jedna část mě křičela - ´neposlouchej ho´ a druhá chtěla pravý opak.
„Odejdi. Nechci tě poslouchat,” provrtávala jsem ho zlostným pohledem, který neunesl a oči odvrátil.
„Bello…,“ začal s bolestí v očích, ale já zavrtěla hlavou.
„Nic neříkej, prosím. Nechci to slyšet,” řekla jsem tvrdě. Svěsil ramena a pomalým krokem odešel. Sesunula jsem se unaveně na podlahu a přitáhla si nohy k hrudi. Na tohle jsem nebyla připravená. Nebyla jsem připravená čelit takové bolesti tváří v tvář. Němě jsem plakala a poddávala se svému žalu, který se zdál nekonečný.
„Pojď, holčičko. Odvedu tě do pokoje,” řekla Carmen a podepřela mě. Nic jsem nevnímala a čas mi protékal mezi prsty, když jsem pod sebou ucítila měkkou postel, na které jsem se stočila do klubíčka. Pohlcoval mě spánek a já vítala tu čerň, která mě stahovala.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 16. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!