Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až tak moc tě nežeru - 18. kapitola

31.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1272×

18. kapitola

Pohled Belly

Zvedla jsem se z postele a přešla do koupelny, kde jsem se podívala do zrcadla a vážně kruhy pod očima byli menší a tentokrát byli jen našedlé. Usmála jsem se na sebe a rozčesala si vlasy.

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v tomto domě nejkrásnější?” zeptala jsem se s jiskřičkami v očích. „Uhni. Nevidím,” zahulákala jsem a rozesmála se. Slyšela jsem i tichý smích ostatních a měla radost, že znovunalezení Belly prožívají se mnou. Když v tom mi akorát došlo, že mám příjmení úplně jiné, než můj otec a to mě zamrzelo. Pustila jsem hřeben na podlahu a přesunula se svou přirozenou rychlostí do obývacího pokoje, kde seděl jen otec a Carmen.

„Neruším?” zeptala jsem se a obočí mi vylétlo vzhůru.

„Samozřejmě, že ne,” usmála se Carmen a já jí ho oplatila. Přisedla jsem si k nim a opřela se o pohodlné opěradlo pohovky.

„Zůstanu tu,” řekla jsem rozhodně a oba propukli v jásot.

„To je skvělé. Já mám takovou radost,” objal mě otec s úsměvem, ale já zavrtěla hlavou.

„Ale mám jednu podmínku,” řekla jsem vážně a jejich oči posmutněly.

„Chtěla bych mít stejné příjmení jako vy,” vybafla jsem na ně a uviděla ty nejrozzářenější obličeje. Oba mě objali a otec mě políbil do vlasů. Viděla jsem na něm, že kdyby mohl plakat, tak už by brečel jako želva a to mě rozesmálo.

„Jsem na tebe hrdý, Bello,” řekl pyšně můj otec a objímal Carmen, která byla taky nesmírně šťastná.

„Tak, co budeme dělat?” zeptala jsem se jich, když do místnosti vběhl Emmett a radostně poskakoval.

„Co si zahrát nějakou hru?” tleskal si jako malé dítě a já zadržovala výbuch smíchu.

„Ale mám podmínku,” řekla jsem vážně a on se zamračil.

„Ty tví podmínky, pořád,” zabručel a já se zasmála.

„Jakou podmínku?” zeptal se zvědavě otec a já se na něj usmála.

„Musíme hrát celá rodina,” povytáhla jsem jedno obočí na Emmetta, který se rozzářil jako sluníčko.

„Rodino nástup. Bella chce hrát monopoly,” zvýšil hlas a já se rozesmála.

„Dojdu si do kuchyně pro něco na zub, tak to zatím připravte,” řekla jsem jim a odkráčela do kuchyně, kde jsem našla solené brambůrky, které jsem si nasypala do misky. Natočila jsem si vodu do sklenice a rozešla se zpět do obývacího pokoje, který teď vypadal jako herna. Všichni se na mě usmívali, ale chyběl tu poslední člen rodiny. Ten člen, který mi chyběl ze všech lidí nejvíc. Ten, z kterého jsem chtěla zjistit, jaké city ke mě cítí.

„Emmette, takhle jsme si to nedomluvili. Stále nám chybí jeden člen rodiny a já tím pádem odmítám hrát,” předstírala jsem uraženou a všichni na mě nechápavě koukali kromě otce, který mi dal s úsměvem pusu do vlasů.

„Edwarde, Bella si žádá tvojí přítomnost,” křikl do domu a já ho uviděla na schodech. V jeho očích jsem spatřila nejistotu a možná i strach, ale překvapila jsem ho upřímným úsměvem, který mi nesměle oplatil. Chtěla jsem zjistit pravdu a bez jeho přítomnosti to bohužel nešlo. Nedávala jsem mu další šanci, jen jsem ho už nechtěla odhánět. Možná změnil můj názor otec nebo jsem prostě jen nechtěla být už tvrdohlavá a znepříjemňovat si život.

„Takže rodino,” položila jsem misku a sklenici na stůl a spráskla ruce. „Pěkně se teď rozdělíme do dvojic a můžete se vsadit, že vám to s Edwardem natřeme,” prohlásila jsem a vůbec se nepoznávala, protože jsem otočila o sto osmdesát stupňů, ale otec měl pravdu. Když něco chci, jdu i přes mrtvoly.

„Tak už pojď a nečum jak kakabus,” chytila jsem ho za ruku a vnímala to příjemné mravenčení, které se táhlo od mé dlaně do celého těla. Najednou jsem se cítila šťastnější, protože se nechal dovést na naše místo, kde jsme se vedle sebe posadili.

„Kdo začíná?” zeptal se Carlisle a já se plácla do čela.

„Já myslela, že upíři nemůžou mít sklerózu,” kroutila jsem hlavou. „Přece si musíme všichni nejdříve hodit a ten, kdo bude mít největší číslo, tak začíná,” hájila jsem svůj předstíraný infarkt jeho nevědomostí a všem cukali koutky.

„Tři, jedna, pět, dva,” byla řada na nás a já se otočila k mému hracímu partnerovi.

„Plivni,” řekla jsem a nastavila dlaň s kostkou před jeho ústa.

„Cože?” vypadlo z něj nechápavě a já nadzvedla obočí.

„No pro štěstí. Bože, to jste to nikdy nehráli?” vykulila jsem oči a Emmett se pochechtával. Ucítila jsem jed na své dlani a usmála se. Hodila jsem kostkou a přála si šestku, dokud tam vážně nepadla.

„Šest. Plácneme si, parťáku,” zvedla jsem dlaň a dotkla se té jeho, která u mě vyvolala vlna emocí, ale i tužby.

Hráli jsme několik dlouhých hodin, dokud jsme s Edwardem nepřinutili všechny zbankrotovat. Asi po první půl hodině se konečně můj partner monopolu rozmluvil a po další hodině se zdál, že si užívá hru stejně jako já, protože jsme všechny nekompromisně drtili. Vnímala jsem každý letmí dotek jeho kůže, který byl častější a častější. Nejdříve se vymlouval na to, že si musel pro něco odskočit, potom že si potřeboval něco podat a tak se přese mě musel natáhnout a nakonec, že mi zůstala sůl na rtech, kterou musel odstranit, a já už si byla jistá, že ke mě něco cítí. Každým jeho dotekem mi projelo tělem blaho, které jsem tak dlouho necítila a potřebovala ho. Každým jeho skutkem jsem si byla jistější, že nic není tak zlé, jak se zdá, a já se usmívala. Najednou jsem byla šťastnější a nejistota opadávala.

„Vyhráli jsme,” zajásal Edward a já ho v zápalu hry objala, když si mě přitáhl blíž a já si to užívala. Jeho blízkost na mě měla neskutečné účinky. Slastně jsem přivřela oči a vychutnávala si jeho studené mužné tělo, po kterém jsem toužila, když jsem ucítila průvan. Otevřela jsem oči, ale místnost zela prázdnotou a já jim v duchu děkovala, protože tahle chvíli měla být jen naše.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 18. kapitola: