Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až tak moc tě nežeru - 2. kapitola

25.04.2014 (16:15) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2708×

2. kapitola

Pohled Edwarda

Byli jsme ve Forks už pár dní a já listoval v časopise, který měl na přední straně naši fotku s velkým tučným titulkem - The Hope ukončili kariéru. Po celém světě se to rozkřiklo až příliš rychle a my už to nemohli vzít zpět. Už nebyla žádná naděje, která by popřela pád naší kariéry. Bylo to definitivní a já uvnitř sebe cítil tu obrovskou díru, která se prohlubovala. Moje orgány se svíraly smutkem a já nemohl nic dělat. Věděli jsme, že to jednoho dne přijde, ale já se stále nemohl vzpamatovat. Se zamlženýma očima jsem hodil časopis na zem a vložil si tvář do dlaní. Za zavřenými víčky se mi zjevila tvář anděla, který tu postával, když jsme přijížděli. Ona dívka byla krásná a tajemná, dokud ve mně nezasadila semínko pochybností. Je možné, že by nás neznala? A proč nepodlehla našemu upířímu kouzlu? Bylo to zvláštní, protože naše upíří já lákalo oběti všemi zbraněmi, které jsme měli k dispozici. Naše vůně je lákala. Dokážeme lidské tvory omamovat pohledem. Oslňujeme je naší krásou, ale ona se necítila jako oběť a dokázala racionálně myslet a odpovídat. Naopak já se cítil zhypnotizovaný. Doteď jsem si pamatoval její sladkou květinovou vůni, kterou jsem toužil vdechovat do plic. Její krev mě nelákala, ale ta vůně byla čarovná. Zavrtěl jsem hlavou, abych vymanil ty vzpomínky na ni, protože jsem pocítil, že mi tmavnou oči tužbou a šel se raději obléct do školy.

Byl jsem malinko nervózní, protože jsem nevěděl, co nás čeká, a tak jsem si šnečí rychlostí oblékl černé kalhoty s tričkem stejné barvy. Cestou do garáže jsem si přes sebe přehodil ještě černý kabát a nezapomněl jsem si do kapsy strčit sluneční brýle, které mě chránily před případnými blesky fotoaparátů. U aut stáli už všichni mí sourozenci a já nasedl do svého stříbrného Volva, které jsem miloval. Nastartoval jsem ho a vyjel směr střední škola Forks. Stále jsem přemýšlel, jaké to bude v nové škole, když mi hlavou prolétla jedna z vizí mé sestry Alice a já se psychicky připravoval na dav novinářů a studentů seskupeného na školním parkovišti. Zabočil jsem doprava ke škole a otevřel pusu údivem a strachem rozšířil zorničky. Studenti hlasitě pokřikovali naše jména a lidé s kamerami se tlačili na naše auta. Blesky létaly a dav se shlukl kolem našich vozidel. Konečně jsme zaparkovali a já si povzdechl, protože jsem neměl tušení, jak tohle zvládneme lidskými schopnostmi obejít.

„Všechno bude v pořádku. Nechte se párkrát vyfotit, aby novináři dali pokoj, a já budu odpovídat na otázky,” zhodnotila Alice situaci a já jí byl vděčný, protože tohle bych nezvládl.

Zhluboka jsem se nadechl, jakoby mě tenhle lidský zvyk dokázal uklidnit a vystoupil z auta. Sklopil jsem zrak, protože mi svítilo do očí nespočet fotoaparátů a nasadil si sluneční brýle. Ohlédl jsem se po své rodině, která už pózovala před novináři a Alice odpovídala na otázky, které jí pokládali. Svůj výraz jsem změnil na falešný úsměv, který patřil fanouškům a rozešel se ke své rodině. Několikrát jsem se nechal vyfotit a podepisoval bloky, které okolo mě vířily vzduchem. Po několika dlouhých minutách se vše uklidnilo natolik, že jsme prošli do informační kanceláře budovy školy, kde jsme si vyzvedli rozvrhy hodin. Rose a Emmett nastupovali do čtvrtého ročníku a já, Alice a Jasper do třetího. Podíval jsem se, jakou mám první hodinu. Byla to biologie a já se odebral dlouhou chodbou k učebně, dokud mě nezačalo pronásledovat několik děvčat, která chtěla můj podpis. Některé se na mě lepily a prozkoumávaly mé tělo. Polknul jsem tiché zavrčení a nasadil svůj umělý úsměv, který jsem uměl až moc dobře, protože když začal celý ten kolotoč s agenty, tak mi neustále vštípávali do hlavy, že fanoušci jsou důležití a já je nemůžu odstrkovat. Věděl jsem, že tohle už je jiná situace, protože už nikdy nebudeme vystupovat, ale já neměl to srdce je odehnat a ohradit se po jejich fyzickém nátlaku.

Doslova jsem se protlačil do třídy, když jsem pocítil několik párů očí, které mě propalovaly. Ženská část osazenstva slastně vzdychala a kluci si mě nenávistně měřili. Z jejich myšlenek jsem si přečetl, že jediné volné místo je u okna v poslední lavici a já se co nejrychleji posadil na své místo. Ve skrytu duše jsem doufal, že mě nikdo nebude otravovat, ale bůh mě bohužel nevyslyšel a já zaznamenal hnědovlasou dívku, která se loveckým rádoby sexy krokem blížila k mé lavici. Její myšlenky byly nechutné a já chtě nechtě se musel zašklebit, protože jí nešlo o mě, ale chtěla se jen zviditelnit. Už se viděla jako nejžádanější dívka na Forské střední škole po boku rockové hvězdy a já o to vážně nestál.

„Ahoj, jmenuju se Jessica,” představila se a pohodila laškovně vlasy.

„Edward,” řekl jsem stroze a uklidňoval uvnitř sebe toho netvora, který chtěl praštit do stolu a sjednat si pořádek, protože jsem byl ve škole jen deset minut a už jsem toho měl plné zuby.

„Vždyť to já vím,” zachichotala se a hrála si s jedním pramenem vlasů, „Říkala jsem si, jestli bys nechtěl ukázat město, když jsi tu nový,” usmála se a naklonila se ke mně tak, že odhalila své poprsí ve výstřihu.

„Promiň, ale už to tady znám. Bydlíme tu už několik dní,” řekl jsem a stáhl rty do tenké linky, jak jsem dusil hrozivé zavrčení v sobě. Naštěstí do třídy vešel učitel a já si úlevně oddychl, když se ta kopretina vrátila na své místo.

„Koukám, že už jste se seznámili s novým spolužákem, takže přejdeme rovnou k učivu,” řekl autoritativně profesor a já si otevřel sešit, do kterého jsem si chtěl zapsat zápis z této hodiny, když se prudce otevřely dveře a do učebny vpadla osoba, která rozvířila prach svou květinovou vůní, kterou jsem moc dobře znal.

Zhluboka jsem se nadechl a nasál do plic tu omamnou vůni, která mi zamlžila všechny racionální myšlenky, a já pocítil to zvláštní jiskření, když jsem se střetl s jejím pohledem. Měla ty nejčokoládovější oči, které jsem kdy viděl a já se v nich utápěl, dokud se nezamračila a na jejím čele nevystoupila malá vráska. Znovu jsem zkusil se jí podívat do hlavy, ale z nějakého neznámého důvodu to nešlo a já se cítil frustrovaně.

„Zase pozdě, slečno Swanová. Co si vymyslíte tentokrát?” zeptal se jí podezíravě profesor a já si ji prohlédl, když mířila k mojí lavici, kde seděla dodnes sama.

Na sobě měla černé legíny s černými šaty pod zadek a vlasy měla svázané do složitého copu, který jí dosahoval k pasu. Naštvaně dupala v černých konverskách k naší lavici a přitáhla si židli vedle mě.

„Omlouvám se, ale přes ten dav lidí na parkovišti je skoro nemožné se sem dostat,” usadila učitele a já stáhl k sobě obočí, protože zjevně byla dost naštvaná.

Profesor si odfrkl a dál se věnoval učivu, když se Bella, jak jsem si přečetl v myslích spolužáků, sesunula na židli a zkřížila si ruce na prsa. Mračila se a já měl silné nutkání se jí omluvit za vše, co naše rodina způsobila.

„Omlouvám se. To je naše chyba. Tak nějak vzbuzujeme pozornost.” povzdechl jsem si a nervózně si prohrábl vlasy. Nasál jsem nosem vzduch, když mě do něj praštila silná koncentrace její vůně a já měl touhu si přivonět k jejímu odhalenému krku a pohladit tu bledou pokožku, která se zdála dokonalá. Pohlédla mi do očí a našpulila rty. Měl jsem pocit, že v mých očích něco hledá, protože je bez jakéhokoliv studu zkoumala a já se nemohl ubránit domnění, že mi vidí až do duše.

„To jsem si všimla,” řekla a stále pozorovala můj výraz, který studovala.

„Jmenuji se Edward Cullen a doufám, že ti nevadí, že sedím s tebou v jedné lavici,” představil jsem se a utápěl se v té čokoládě, která mě očarovala.

„Vím, kdo jsi, ale musím tě zklamat. Nejsem ten typ dívky, co má všude po pokoji vaše plakáty a na nočním stolku tvou fotku v rámečku, kterou líbá před spaním,” usmála se na mě falešně, jak to dělám já před fanoušky, a povytáhla jedno obočí.

„To jsem rád, protože bych nesnesl další holku, která by mě sváděla a ohmatávala,” upřímně jsem se na ni usmál svým pokřiveným úsměvem a pozoroval její reakci.

Rty roztáhla do úsměvu, který mi zamotal hlavu a oči jí zajiskřily poznáním. Zase jsem proklínal tu její hluchou mysl, protože jsem byl až příliš zvědavý na co myslí a co jí došlo. Otočila se k tabuli a já zavadil o vražedný pohled blonďatého chlapce, který si nárokoval mojí krásku. V jeho mysli jsem se dozvěděl, že je Bella velmi oblíbená, zvlášť u chlapců a tomu jsem se nedivil. I když krása mé sestry Rose byla nadpozemská, hnědooká dívka jí v mnoha ohledech překonávala. Také jsem zjistil, že jí chlapci říkají ledová královna, protože každého, který ji chtěl pozvat na rande, odbila a všechny zajímalo, jak dopadnu já. Nad touto myšlenkou jsem se pousmál, ale nyní jsem měl jiný problém. Chtěl jsem mít konečně klid a počkat, dokud nepřejde ten šílený kolotoč okolo The Hope.

Ahoj.

Chtěla bych vám všem poděkovat za komentáře k první kapitole a doufám, že se vám i druhá líbila.

Moc vás prosím, abyste komentáře připsali i tentokrát, protože to vážně pomáhá.

Ráda si přečtu vaše nápada i poznatky k této povídce.

Děkuji,

Vaše baroslava

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 2. kapitola: