Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bad girl 10. díl

17.12.2009 (19:45) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1485×

10.kapitola

Přistání proběhlo hladce. Oznámili nám, že můžeme jít na letiště něco si koupit zatímco doplní palivo. Za okny byla ještě tma. Byly 2 hodin ráno.(důsledek cestování proti hodinám), a tak jsem se nemohla divit, že na letišti je upír. Mohla jsem tam jít, trochu ho poškádlit, ale nakonec jsem usoudila, že nebudu vyvolávat rozruch svým zjevem. Uvelebila jsem se do sedadla a předstírala, že spím.

Asi za půl hodiny ze ozvalo z venku, že letadlo bude za 20 min odlétat, ať odbaví cestující. Posadila jsem se, zapnula notebook a prohlížela si mapu Anchorage. Nadechla jsem se, ale uprostřed nádechu jsem strnula. V letadle byl ještě jeden upír. Přibližoval se směrem ke mně. Sakra!

Do prostoru první třídy vstoupil a hledal své sedadlo. Měl blond vlasy, tak světlé, že byly skoro bílé a fialové oči. V jeho očích byly jasně - tedy pro mě jasně viditelné modré kontaktní čočky. Vypadalo to, že nedýchal(asi měl problémy s ovládáním), takže mě ani nezaregistroval. Teprve, když si dal malý kufr do úložného prostoru nade mnou a podíval se na mně, ztuhnul.

Sakra! Sedím vedle upírky… páni ta je ale kus! Ale… má černé oči, jak to vydrží?  Doléhaly ke mně jeho myšlenky.

„Eh… zdravím.“ Vypadlo z něj nakonec.

„Nápodobně.“ Řekla jsem s úsměvem. „A jak to vydržím? Já jsem napitá, jen mám pořád černé oči. A čtu ti myšlenky.“

Zamrkal. Modré čočky v očích se mu rozpadly. Okamžitě sahal pro brýle.

„Ty… mi… čteš… myšlenky?“ ptal se.

„Jo, jeden z mých darů.“ Zamumlala jsem a otočila se k oknu. Dál jsem si ho už nevšímala. Vypnula jsem jeho myšlenky. Není zrovna dvakrát příjemné celý let poslouchat, jak vás někdo svléká očima. Zabořila jsem se hlouběji do sedadla a zbytek cesty předstírala spánek.

„Naše letadlo bude zanedlouho přistávat na letišti v Anchorage. Prosím, zapněte si pás a nezvedejte se, dokud letadlo nepřistane. Ve městě jsou právě 2 hodiny a 16 minut.“ Ohlásila letuška do mikrofonu. Neochotně jsem se vzpřímila a sáhla pro pás.

„Nechtěla bys někam zajít?“Zeptal se upír sedící vedle mě. Koukala jsem na něj jak na debila.

„Zajít?“ opakovala jsem pohrdavě. „Ne děkuji, já se vlastně ani nepředstavila, ale jsem Volturi a mám tu jistou práci.“

No jasně, to se dalo čekat, že taková kočka nebude nomád… stěžoval si v myšlenkách.

Letadlo konečně přistálo. Bez jediného pohledu na onoho upíra jsem vyskočila ze sedačky, vzala si své věci a krokem modelky jsem kráčela na letiště. Všichni mě pozorovali jako dinosaura v zoo. Jako něco, co neexistuje. Na pásu se zavazadly ke mně už přijížděla moje mega růžová taška. Vzala jsem si ji a už mizela z prostoru letiště. Bylo půl třetí, ale dáma z realitní agentury slíbila, že na mě počká, aby mi předala klíčky.

Budova byla docela malá, s velkými písmeny hlásající Realitní Agentura Angorage s.r.o. V jednom okně se ještě svítilo. Vešla jsem dveřmi dovnitř, kde mě už vítala asi 40tiletá žena se světle hnědými vlasy a hnědýma očima.

„Slečna Volturi?“ ptala se.

„Ano.“odpověděla jsem jí.

„Tak tedy, zde jsou klíčky od vašeho nového domu. Musíme ale ještě zařídit platbu.“ Pověděla s úsměvem.

„Jistě, tady je má kreditní karta, je na ní uloženo dostatečné množství peněz.“

Převedla jsem jim ze svého účtu 2mil. dolarů a mohly jsme jejím autem jet na prohlídku domu. Ukládala jsem si do paměti celou cestu. Chvíli se jelo lesem, kde se znenadání objevila odbočka. Zanedlouho jsme už představovaly před dokonalým domem. Vypadal jako z pohádky. První slova co mě napadla: Esmé je génius!

Takhle nějak jsem si vždy představovala dům Cullenů. Stál na krásné louce se zelenou trávou a dokonalou zahradou. Tvořil ho dokonalý čtverec. Měl 2 patra a jedna stěna byla prosklená.

„Tak jsme tady. Tento dům je překrásný a věřím, že se vám zde bude pohodlně žít.“

Vevnitř bylo vymalováno béžovou a bílou barvou. Všechno bylo světle sladěno. Na stěnách vysely obrazy od známých umělců. V obývacím pokoji byla krásná bílá sedačka, na které byly béžové, zlaté a  hnědé polštářky. Všechno dřevo bylo středně hnědé barvy. Ani tmavé, ani světlé. Ladilo k dřevěné podlaze. Naproti sedačce stál imposantní krb. Byl sestavený z placatých kamenů do tvaru úlu. Ze zídkou už stála bílá moderní kuchyň. Tu nebudu potřebovat. Dole byla ještě koupelna vleká, jako můj bývalý pokoj.

Do druhého patra vedlo schodiště, které bylo jistě mistrovským dílem. Vyřezávané do naprostých detailů  z jediného kusu dřeva. V horním patře byla pracovna, opatřená velkým stolem, židlí a policemi na knihy. Koupelna byla obdobná, jako v přízemí. V patře byly dvě ložnice a ke každé z nich patřila vlastní koupelna a obrovská šatna( podezřívala jsem Esmé, že si na pomoc přivzala Alici) sladěná do barvy pokoje. Jeden pokoj byl vybarven blankytně modrou barvou. Nábytek byl z tmavě hnědého dřeva, potažený modrým sametem. Postel byla obvyklé velikosti, s vysokými sloupy v každém rohu. Já se však rozhodla, že si přivlastním druhou ložnici. Byla ve zlaté a béžové barvě. Dřevo světle hnědé a ta postel! Byla velká jako letiště! Potažená slonovinovými látkami se zlatými a béžovými polštářky. Byla přisunutá ke skleněné straně, kde vysely bílé závěsy až na zem. Stejně tak i postel měla mušelínová nebesa. Byla tam ještě toaletka, další police na knihy a stůl s židlí. Pokoj byl dokonalý.

„Tak jak se vám líbí? Jste spokojená?“ ptala se mě žena. Byla jsem tak ponořená do atmosféry zlatého pokoje, že jsem sebou při zvuku jejího hlasu škubla.

„Ano, je to mistrovské dílo.“ Odpověděla jsem jí stále uchváceným hlasem. Zanedlouho už odjížděla a já mohla začít pohybovat jako upír. Notebook jsem položila na stůl ve zlaté ložnici a oblečení, co jsem si přivezla jsem naskládalo do ohromné zlaté šatny. Zítra ještě nejdu do školy, koupím si auto a pojedu nakupovat. Vybalila jsem si další věci. Už je pondělí. Zajímalo by mě, jestli už někdo ví o mém zmizení. Přihlásila jsem se na Facebook. Na spoustě stěn bylo, že jejich kamarádka zemřela. Tak tedy tohle si naši vymysleli. V podstatě to byla pravda. Zajímá mě, co si usmyslí, když nenajdou tělo.

Nevěděla jsem, co celý zbytek večera dělat. Napadla mě jedna věc. Stala jsem se neviditelnou  a nasála vzduch do nosu. Rozběhla jsem se za vůní upírů.

Stála jsem před krásným domem. Tak podobným tomu mému a přes to tak jiným. Ve vnitř jsem slyšela 8 upírů a 2 bijící srdce. Jedno z nich bylo jako hlukot ptačích křídel – Renesmee.

Vešla jsem dveřmi. Pokoj byl ještě hezčí, než můj. Nikdo zde však nebyl. Nechtěla jsem se dívat do pokojů párů, které se věnovaly své „zábavě“. Místo toho jsem šla do Carlislovy pracovny. Postupně jsem brala různé knihy a četla si je. Můj pach na nich nenajdou.

Za oknem se začalo rozednívat. Sešla jsem dolů do obýváku a posadila se na sedačku. První dolů sešla žena. Karamelové vlasy na ramena a srdcovitý obličej, které zdobily zlaté oči. Esmé.

Šla do kuchyně a začala připravovat snídani. Za chvíli dolů přišla i Ness s Jakobem aby se najedli. Ness byla opravdu krásná. Bronzové kadeře se jí divoce kroutili do pasu a její dokonalý obličej prozařovaly Belliny čokoládové oči. A Jake? Jake byl…obr. Rudohnědá pokožka, hluboké černé oči a oslnivě bílé zuby. Nemám ho ráda – říkala jsem si hned.

Potom po schodem přiletěli další. Carlisle byl opravdové slunce. Světlé vlasy, světlé oči. Prostě anděl. Za ním se už hnal mě známý hromotluk. Kudrnaté černé vlasy, dolíčky ve tvářích, vždy s úsměvem a nezdolnou postavou. Nikdo jiný, než Emmett. Za ním si už vykračovala zlatovlasá Afrodite. Rosalie, vysoká stejně jako já. Každá holka, která se ocitne v její blízkosti musí utrpět porážku svého ega. Až na mě.

Nedočkavě jsem čekala další páry, ale nic.Zaposlouchala jsem se do horního patra.

„Bello! To nemyslíš vážně! V něčem takovém tě do školy nepustím!“ slyšela jsem hlas jako stříbrné zvonečky.

„Alice, nech jí!“ stěžoval si dokonalý sametový hlas. To mluvil on, můj anděl.

„Ty mlč! S tvým citem pro módu se dohadovat nebudu, protože žádný není!“ zapištěla Alice.

Slyšela jsem rezignovaný povzdech a dvoje kroky ke schodům. Scházeli po nich Edward s Jasperem. Jasper vypadal jako lev se zlatými vlasy jako hříva a vysokou postavou. Vedle něj kráčel on. Byl o něco menší, chlapečtější. Bronzové vlasy rozcuchané do všech stran. Dokonalé rysy v obličeji a nakonec jsem si nechala oči. Začala jsem se topit v tekutém zlatě a jeho pokřivenému úsměvu. Unikl mi povzdech, který bohužel všichni slyšeli.

„Co to bylo?“ ptal se Edward. „Neslyším žádné myšlenky, takže je nemožné, že tu někdo je, ale přes to… “ vysvětloval.

„Ale přes to jsme to slyšeli. Bohužel, teď musím do práce a vy do školy. Uvidíme se večer.“ Prohlásil Carlisle a už se hnal dveřmi ven. Zanedlouho už dolů scházela Alice s Bellou. Alice, drobná jako sněženka s tmavými vlasy rozčepýřenými do všech stran, tancovala ze schodů a za sebou vlekla Bell. Bella měla na tváří zmučený pohled. Měla na sobě šaty a boty na podpatku. Hnědé vlasy vyčesané do culíku na temeni hlavy. Došla až k Edwardovi a políbila ho. Chtěla jsem zasyčet, ale tentokrát jsem se krotila. Když odjížděli ve svých autech do školy, doběhla jsem až domů. Musím si také koupit auto.