Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bad romance - 4. kapitola

28.10.2013 (13:15) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1521×

4. kapitola

Sídlo, ke kterému jsme přijížděli, mě celkem ohromilo. Náš dům už mi najednou nepřipadal tak veliký a nápadný. Musela jsem uznat, že místní upíři žili na úrovni.

Damon zaparkoval hned před vchodem, surově mě chytil za paži a vlekl dovnitř. Zastavili jsme se až v obývacím pokoji, kde už na nás čekali Stefan, Elena, Caroline a další tři mladíci, které jsem neznala. Damon mě hrubě usadil do jednoho z křesel, zmizel a v momentě se zase vrátil s řetězem v rukou. Určitě měl v plánu mě s ním připoutat. Připadalo mi to trochu směsné, jako by mě křeslo a obyčejný řetěz mohli udržet. Nechápala jsem, jestli jsou všichni opravdu tak hloupí nebo nemají ponětí, co jsem zač.

„Tohle snad nebude nutné,“ poznamenal k řetězu Stefan.

„Nechci nikomu ublížit,“ ozvala jsem se. Snažila jsem se mluvit jen v případě, že to bylo nezbytně nutné. V průšvihu už jsem byla i tak.

Damona to snad ještě víc rozčílilo. Hodil řetěz na zem vedle mých nohou, udělal pár kroků k baru, nalil si do sklenky něco, co vypadalo jako burbon, posadil se na pohovku a celý obsah sklenky do sebe naráz zvrátil. Tohle už na mě opravdu bylo moc. Myslela jsem, že to pivo u ohně byla jen kamufláž, stejně jako u mě, ale on si tu teď v klidu seděl a pil. Nerozuměla jsem tomu. Zmýlila jsem se snad? Ne, to nebylo možné. Byl silný a rychlý, musel být upír.

„Jak chceš, Stefane. Ale až tu zase pár lidí záhadně zmizí nebo zemře, tak za mnou pro pomoc nechoďte,“ prohodil s podivným úšklebkem.

Stefan se opíral o výklenek krbu se založenýma rukama na prsou a jen si povzdechl.

„Jestli vás to uklidní, tak nehodlám nikoho zabít,“ poznamenala jsem.

Damon se začal skoro až teatrálně smát, ale neřekl ani slovo. Místo toho si dolil do sklenky a rychle se napil.

Na příjezdové cestě jsem zaslechla auto, potom zavrzaly vchodové dveře a vzápětí se objevil pan Saltzman, dějepisář. On v tom jede taky?!

„Proč jsi mi volal, Damone?“ zajímal se namísto pozdravu. Teprve až potom si všiml mě. „Co se tu děje?“

Náš učitel vypadal zmateně, těkal pohledem mezi mnou, Damonem a ostatními. Já jsem byla zmatená také, ale nejspíš to na mně nebylo tolik vidět. Damon přešel k baru, nalil burbon do další sklenky a tu podal panu Saltzmanovi. Ten ji beze slov přijal. Očividně se do vysvětlování nikomu nechtělo.

„Co tu dělá ona?“ zeptal se po chvíli ticha a podíval se přímo na mě.

„Snažíme se zjistit, proč jsou ve městě noví upíři,“ odpověděl mu Damon.

„Ona je…“

„Jo,“ nenechal ho Damon domluvit.

„Zatraceně,“ vyklouzlo mu. „A už jste něco zjistili?“

„Ne. Chtěl jsem si s ní popovídat, ale ostatním se to nelíbilo.“

„Popovídat? Damone, skoro jsi ji zabil!“ vyjekla Elena.

„O Klausovi nic neví, takže je nám k ničemu,“ bránil se Damon.

Jen jsem seděla a tiše poslouchala jejich dohady. Bála jsem se cokoliv říct. Tohle všechno bylo nad mé chápání. Damon byl upír, to bylo jisté, ale proč potom pil burbon? O co se snažil s tím dřevěným kolíkem? K čemu řetěz, když jsem ho mohla přetrhnout kdykoliv se mi zachtělo? A kdo je Klaus, o němž neustále mluvil? Nic nedávalo smysl.

Začínala jsem mít pocit, že tady jde o daleko víc než jen o mě. Dělo se tu něco, s čím jsme se asi prozatím nesetkali. Všichni měli z Klause respekt, možná až strach. Myslí si snad, že jsem tu kvůli němu?

„Asi je na čase vážně dostat nějaké odpovědi,“ usoudil pan Saltzman a stoupl si přede mě.

„Ricku, radši bych tak blízko nechodil,“ varoval ho Damon. „Nebo ji mám přivázat?“

„Mám svůj prsten a tohle,“ informoval ho, zamával dřevěným kolíkem, který držel v pravé ruce a pak se mi podíval do očí. „A stejně si myslím, že mi neublíží, nebo se mýlím?“

„Nechci nikomu ublížit,“ ujistila jsem ho.

„Fajn. Takže…“ nevěděl kde začít. „Jsi upír?“

„Ano,“ odpověděla jsem váhavě. Opravdu jsem nevěděla, co od nich můžu čekat a rozhodně jsem nechtěla prozradit víc, než bylo třeba.

„Proč jsi přijela do Mystic Falls?“

Chvíli jsem přemýšlela, co odpovím. Co když mi neuvěří? Měla jsem se vůbec čeho bát, když očividně netušili, jak upíra zabít? Byla bych ale rozhodně klidnější, kdybych neměla krb s hořícím ohněm za zády.

„Nebyl to můj nápad,“ řekla jsem nakonec popravdě.

„A čí?“ dožadoval se odpovědi.

„Mé rodiny. Oni se sem chtěli přestěhovat. Já ani do poslední chvíle netušila, kam vlastně jedeme.“

„Tvé rodiny? Je vás tu víc?“

„Sedm.“

„Sakra, Damone!“ rozčílil se pan Saltzman. „Tohle jsi mi chtěl říct kdy?“

„Asi jsem zapomněl,“ oznámil mu klidně a tvářil se při tom jako idiot. „Vlastně jsem ani nevěděl kolik jich je.“

„Dobrá,“ uklidnil se záhy. „Proč jste se přestěhovali právě na tohle místo?“

„Vždycky se někde usadíme a za pár let se stěhujeme jinam, aby nebylo nápadné, že se vůbec neměníme. Ale proč zrovna Mystic Falls? Já nevím. Edwardovi se zřejmě líbil ten stupidní název…“

„Edward?“

„Můj bratr. Teda vlastně adoptivní bratr, před lidmi. Ale prakticky ho za bratra považuju. Opravdu jsme jako rodina. Je to komplikované,“ snažila jsem se ten zmatek vysvětlit, ale nebylo to jednoduché.

„Vidíš, Damone? Byla to jen náhoda,“ poznamenal pan Saltzman.

„Skvělý,“ pronesl Damon ironicky. „Naprosto úžasný! O pár upírů v Mystic Falls míň nebo víc… Vždyť to vlastně nikdo nepozná.“

„Kdybychom věděli, že tu nějací upíři žijí nastálo, tak bychom sem nepřijeli,“ vložila jsem se do toho. „Na nekočovné upíry zase tak často nenarážíme.“

„Já jí nevěřím,“ sdělil nám Damon.

„A co chceš dělat?“ zeptal se Stefan.

„Probodnout ji. A pak i zbytek té její takzvané rodiny. Nejsme v bezpečí, když o nás ví.“ Evidentně byl rozčílený.

„Damone, nemůžeš zabít každého, komu nevěříš nebo kdo se ti nelíbí,“ snažila se ho uklidnit Elena.

„Eleno, jsou to upíři! Co chceš dělat, až tu zase někdo umře? Co když bude další obětí Jeremy?“ vyšiloval a ukázal na mladíka, který stál vedle ní.

„My opravdu nikomu neublížíme,“ ozvala jsem se znovu. Vadilo mi, že nás chtějí zabít, i když neznají všechna fakta. Ne, že by věděli, jak na to. Cítila jsem, že uvnitř mě narůstá vztek.

„Tebe se nikdo na nic neptal!“ okřikl mě. „Klidně jí proženu kolík srdcem sám, stejně veškerá špinavá práce zůstává na mně.“

„Můžete mě vyslechnout?“ poprosila jsem.

„Mlč!“ zařval na mě Damon a vypadal vážně naštvaně.

Tohle mě už opravdu vytočilo. Dotáhli mě do jejich domu, chtěli mě držet jako vězně a nakonec zabít i s celou mojí rodinou, aniž by mě nechali vysvětlit, co jsme vlastně zač. Věděla jsem, že nějak potřebuji získat jejich pozornost.

Vytrhla jsem panu Saltzmanovi z ruky dřevěný kolík, pevně ho sevřela v rukou, namířila na srdce a vší silou se ho snažila zabodnout do těla. Samozřejmě se při kontaktu s mým kamenným tělem rozletěl na několik kousků. Všichni na mě najednou nechápavě koukali s pusou dokořán. Zabralo to, měla jsem jejich veškerou pozornost.

„Co to, krucinál, bylo?“ vzpamatoval se jako první pan Saltzman.

„Jak jsi to, sakra, udělala?“ přidal se Damon.

„Úplně normálně. Nevím, na co si tu hrajete, ale stupidní dřevěný kolík nám upírům neublíží,“ obeznámila jsem je s faktem, kterým jsem si byla stoprocentně jistá.

„Tak to prrr,“ hádal se Damon. „Věř mi, zlatíčko, spoustě upírů jsem vlastníma rukama vrazil kůl do srdce a všechny to zabilo. Bez výjimky.“

„To není možné,“ odporovala jsem mu. V hlavě jsem měla zmatek. A nebyla jsem sama. Všichni ostatní pořád stáli jako opaření a dívali se přímo na mě.

Damon zavrtěl hlavou jako by se snažil setřást nějaké myšlenky, dolil si další burbon a naráz ho vypil.

„Tohle je hodně, hodně divný,“ poznamenal potom.

„Co kdybychom si teď sedli a pokusili se přijít na to, co se tu vlastně děje,“ navrhl pan Saltzman. „Slibuju, že to proběhne v klidu a nikdo nikomu neublíží. Že ano, Damone?“

Tázaný jen pokýval hlavou a sedl si na pohovku.

„Asi potřebuju panáka,“ řekla otřeseně Elena. Stefan jí okamžitě podal svou sklenku, ze které se ještě nenapil, a sám si nalil novou.

„Kde je, sakra, ta Bonnie, když ji potřebujeme?“ vypískla Caroline. „Zkusím jí znovu zavolat.“

„Bonnie?“ zajímala jsem se.

„Naše čarodějka,“ vysvětlil mi Stefan.

„Čarodějka?“ opakovala jsem nechápavě. Myslela jsem, že divnější už to být nemůže.

„To teď není důležité. Myslím, že bude lepší, když se soustředíme na tebe,“ řekl pan Saltzman. Přikývla jsem. „To, co jsi předtím udělala, jak se ti to povedlo? Chci říct, každého upíra v téhle místnosti by to zabilo.“

„Není to žádné kouzlo, jestli narážíte na tohle,“ odtušila jsem, kam tím míří. „Je to pro nás přirozené. Naše těla jsou jako z kamene, dřevěný kolík nám nemůže ublížit.“

„Velice rád bych ti ukázal, jak může,“ přerušil mě Damon. „Ale řekl bych, že mi došli dobrovolníci.“

Usmíval se a snažil se vypadat uvolněně, ale za tou maskou byla znát nejistota. Bál se, že jim ublížím? Musela jsem jim vysvětlit, že se nemají čeho obávat. I když jsem původně nechtěla říct nic víc, než co potřebovali vědět, došlo mi, že teď budu muset s celou pravdou ven. Chtěla jsem zjistit, o co tu jde. Proto jsem se taky dobrovolně nechala unést do tohohle domu.

„Vy všichni tady jste upíři?“ zeptala jsem se narovinu. Všichni vypadali stejně, ale přitom úplně jinak než já.

„Všichni ne,“ ujala se slova Caroline, když se vrátila do místnosti. „Bonnie nedorazí, její táta jí nechce pustit. Prý se s námi sejde zítra. Ale zpátky k otázce upírství… Já, Damon a Stefan jsme upíři. Alaric, Elena, Jeremy a Matt jsou lidé. A Tyler…“ Při vyslovování každého jména ukázala na osobu, které patřilo.

„Já jsem vlkodlak,“ dokončil za ni větu.

Musela jsem si to srovnat v hlavě. Měla jsem před sebou skupinu upírů, lidí, vlkodlaka a čarodějky. Žili pospolu a nejspíš se jeden o druhého starali. Zřejmě to byli přátelé. Myslela jsem, že s Jacobem jsme jediná existující výjimka, kdy dva znepřátelené druhy mohou fungovat společně. Svět se najednou zdál jiný, tak neznámý.

Místo toho, abych zjistila, co se v tomhle městě děje, jsem se do všeho ještě víc zamotala. Místní upíři byli úplně jiní než my. Vypadali víc jako lidé, k jejich zničení stačil dřevěný kolík a okolnímu světu se vůbec nevyhýbali, právě naopak, žili skoro běžným životem. Jak je to možné?

„Vypadáš, že bys taky potřebovala panáka,“ konstatoval pan Saltzman, vlastně Alaric, když se na mě podíval. Asi jsem se tvářila tak, jak jsem se cítila. Zmateně, ztraceně, vyděšeně.

„Ne díky, já…“ nevěděla jsem jak to říct. „…nepiju.“

„Chápu. Ale občas jeden panák nikoho nezabije,“ řekl s úsměvem a napil se svého burbonu.

„Ne, ty mi nerozumíš, já nepiju vůbec.“ A bylo to tady. Přišel čas odhalování faktů.

„Vůbec, jakože vůbec nic?“ divil se Stefan.

„Nepotřebujeme k naší existenci jídlo. Tedy, kromě krve, samozřejmě. Nic jiného naše těla nepřijímají a nezpracují. Nehledě na to, jak odporně všechno chutná. S pitím je to jiné, to se nějakým způsobem v těle vstřebá, ale proč něco pít, když z toho nic nemáme,“ vysvětlila jsem. Všem znovu spadla brada.

„Ty chceš říct, že když cokoliv sníš, tak to nestrávíš?“ ptala se nechápavě Caroline.

„Přesně tak. Jídlo se nerozloží, zůstane v žaludku a nakonec ho musím… dostat ven, víš jak to myslím,“ odpověděla jsem jí. „Vy to tak snad nemáte?“

„Ne. Abychom normálně fungovali, tak musíme jíst i pít. Vlastně je to celkem dobré, alkohol a jídlo potlačují chuť na krev. Naše těla pracují prakticky stejně jako lidská,“ řekla. Tentokrát spadla čelist mně.

„Tohle bude ještě dlouhá noc,“ poznamenal nakonec Stefan.

„Uvařím kafe,“ nabídla se Elena.

„Pomůžu ti,“ přidala se Caroline.

„A já si dám svačinku,“ informoval nás Damon a zmizel kdesi v domě.

Chvíli jsme jen seděli a nic neříkali. Potřebovali jsme si srovnat myšlenky. Dlouho nám to ale nevydrželo, Damon byl během chvilky zpět. V ruce držel nějaký pytlík. Když odtrhl uzávěr a začal jeho obsah přelévat do skleničky, došlo mi, co to je.

„Dáš si taky?“ zeptal se, když si všiml, že ho pozoruji.

„Ne, díky. My lidskou krev nepijeme.“

„No to snad… Stefane, slyšel jsi to?“ Damon vypadal, že se smíchy potrhá. Nechápala jsem důvod.

„Už několik desítek let se živíme jen zvířecí krví,“ pokračovala jsem. „Proto jsem taky říkala, že nikomu neublížíme. Co je na tom k smíchu?“

„Ale nic,“ dochechtal se Damon. „Jen jsem si myslel, že je Stefan jedinej praštěnej upír, kterej pije zvířecí krev a ono je vás víc.“

„Takže ty taky nepiješ lidskou krev?“

„Ne. Je to dlouhý příběh, necháme to na jindy,“ odbyl mě.

„Krev teď nechte krví,“ ozval se Alaric. „Vrátil bych se spíš k tomu, jak jsi říkala, že vaše těla jsou jako z kamene. To jsi myslela vážně?“

„Popravdě úplně nevím, z čeho jsou, ale přirovnala bych to ke kameni,“ přiznala jsem.

„Můžu si sáhnout?“

Přikývla jsem. Alaric přišel až ke mně a vzal mou dlaň do svých. Chvíli ji hladil, přejížděl prsty od palce k malíčku a zase zpátky a vypadal při tom jako Alenka v říši divů.

„Páni! To snad není možné!“ vypravil ze sebe poté, co mou dlaň pustil. „Je tak ledová, hladká a jemná.“

Posadil se zpátky na pohovku a dlouho přemýšlel. Snažil se vymyslet nějakou teorii, která by vysvětlovala, proč jsou naše těla taková, jaká jsou, a zároveň se snažil přijít na to, proč jsou místní upíři tak odlišní. Byl mnou úplně fascinovaný. Odpovídala jsem na každou jeho otázku, ale nebylo to nic platné. Napadlo mě, že by si na tohle téma určitě lépe popovídal s Carlislem.

„Zlato, měl bych tě odvézt domů,“ zašeptal Stefan Eleně do ucha. Vůbec jsme nesledovali čas. Dvě hodiny ráno, to bylo na normálního člověka dost pozdě, pokud jsem to tedy mohla posoudit.

„Ne, ne, to je dobrý,“ zamumlala ještě v polospánku.

„Prosím tě, vždyť stejně spíš,“ vyčetl jí jemně. „Byl to dlouhý den. Všichni se potřebujeme trochu prospat. Můžeme to dokončit třeba odpoledne.“

„Měli byste odjet z města. Co nejdřív, nejlépe ještě dnes,“ řekl najednou nepřítomně Damon a stočil svůj pohled od ohně v krbu ke mně.

„Proč?“ zeptala se nechápavě Elena. Chtěla jsem udělat to samé, ale předběhla mě.

„Protože je to nebezpečné, Eleno,“ vyštěkl podrážděně a zvedl se z pohovky, na které až doteď seděl. „Někde tam venku pobíhá Klaus, kterej si myslí, že jsi mrtvá a co si myslíš, že se stane, až zjistí, že to tak není. Vrátí se a zabije nás všechny. Potřebujeme se soustředit na to, jak se ho nadobro zbavit a ne si tady vyměňovat upíří zkušenosti.“

„Damon má pravdu, Eleno,“ vložil se do toho Stefan. „Není to bezpečné pro ně ani pro nás.“

„Možná bych vám mohla pomoct,“ přerušila jsem je. Konečně po tak dlouhé době jsem objevila něco, co mě probralo z letargie, ve které jsem po Jasperově odchodu byla a nehodlala jsem od toho jen tak utéct. Bylo jasné, že to nebude bezpečné, ale bylo to lepší než trávit další desetiletí užíráním se a sebelítostí. Věděla jsem, že je to hloupé, ale potřebovala jsem to.

„Pomoct?“ podivil se Damon. „Pokud znáš způsob, jak se zbavit nezničitelného hybrida, tak sem s ním. V opačném případě sbohem.“

„No, asi bych vám měla říct ještě něco.“ Chtěla jsem si to nechat jako eso v rukávu a nemyslela si, že ho budu muset použít takhle brzy. „Mám jistý dar. Občas mívám takové vize, vidím budoucnost. Díky tomu jsem taky přišla na to, že jste upíři. Viděla jsem Caroline s vyceněnými tesáky a od krve.“

„A to jsi nám, zatraceně, chtěla říct kdy?!“ vyjel na mě Damon.

„Omlouvám se, ale pochop mě. Vůbec vás neznám a nevím, jestli vám můžu věřit. Slibuju, že vám povím úplně všechno,“ řekla jsem provinile.

„V to doufám,“ ujistil mě Damon. Znělo to skoro jako výhružka.

„Cože? Nechtěl jsi ještě před chvílí, aby odjeli z města?“ nechápal jeho náhlou změnu názoru Stefan. Já vlastně taky ne.

„Stefane, jestli nám tenhle její dar, nebo co to vlastně je, pomůže udržet Elenu naživu, tak ať vítá v týmu. Měl bys z toho mít radost,“ vyčetl mu. Evidentně se tu schylovalo k hádce, které jsem se nechtěla účastnit.

„Dobrá, pojedu domů. Vrátím se odpoledne a povím vám o všem, co jsme nestihli,“ slíbila jsem, poté se rychle rozloučila a vyšla z domu. Když se za mnou zavřely dveře, tak se mi trochu ulevilo. Atmosféra, která uvnitř začala panovat, se mi vůbec nelíbila. Neměla jsem dobrý pocit z toho, že jsem byla důvodem jejich rozepře a už vůbec jsem tomu nehodlala přihlížet.

„Dávej si na Damona pozor,“ ozvalo se za mnou, když jsem chtěla nastoupit do auta. Byla to Caroline. Vůbec jsem ji neslyšela.

„Proč?“

„Je hnusný, sobecký, zlý, nevypočitatelný, bezcitný a proradný a jenom tě využije, aby dostal to, co chce.“

„A to má být co?“

„Na to brzy přijdeš.“ Víc už neřekla, nastoupila do svého auta a odjela.

Sedla jsem si za volant a nastartovala. Měla jsem hodně o čem přemýšlet.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bad romance - 4. kapitola: