Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 16. kapitola

26.07.2009 (13:31) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4866×

Bella Swanová

Než jsem stačila něco říct, byl pryč… kam to jde, proboha? Všimla jsem si, v jaké jsem pozici a tak jsem ruku rychle dala dolů a zavřela pusu. Většina mých spolužáků se na mě překvapeně dívalo a tak jsem na sedadle sjela tak nízko, že jsem sotva na ní seděla… V jeho autě byla cítit jeho vůně ještě silněji, než kdekoliv jinde.

Zamyslela jsem se nad tím, co se teď stalo… Jak to, že stihl tak rychle zareagovat a uhnout? Přece nemůže mít tak rychlé reflexy! Člověk by nestačil uhnout! Nebo snad jo? Někdy si říkám, že jenom já mám pomalé reflexy, ale tohle bylo až moc rychlé… Nebo se mi to jen zdá a stačil by uhnout každý? Zavrtěla jsem hlavou. Zřejmě zase jen fantazíruji…

Asi jsem přemýšlela hodně dlouho, protože jsem se strašně lekla, když se otevřely dveře na místě řidiče… Nastoupil však majitel tohoto drahého a luxusního auta… a podával mi… KNIHU! „Jak…jak jsi to dokázal?“ „Přimluvil jsem se a přemlouval,“ odpověděl, jako by to nic nebylo.

„Teda…děkuji,“ usmála jsem se na něj, uklidila knihu do batohu a na chvíli jsem zaváhala… pak jsem se nahnula a políbila Edwarda na tvář. Byl to jen takový lehký a letmý polibek, které matky dávají svým dcerám a synům. Pak jsem se opřela, polkla a nervózně se na něj koukla. I když byl ztuhlý, na tváři měl jemný úsměv…

„Ber to jako díky,… za všechno,“ hlesla jsem a Edward se mi koukl do očí. Ještě víc se usmál, nastartoval a koukl se do mých očí… „Nemáš zač,“ mrkl na mě a já se zahleděla do jeho očí, ve kterých jsem se utápěla… Znovu mě překvapila jejich barva…Stále byly zlatavé, ale na okrajích měly hnědý nádech… Usmála jsem se a zapnula jsem pás.

...

I dnes jsme dorazili do Seattleu včas… Vlastně ještě jsme tu byli moc brzo. Měli jsme půl hodiny času a tak jsme se rozhodli projít v městském parku… Všechno, ale úplně všechno tu bylo zelené… Jako myslím rostliny. Jen na pár stromech se začali objevovat nažloutlé listy… Edward si všiml mého pohledu…

„Děje se něco?“ Zamyslela jsem se… „Tohle město a hlavně stát je pravým opakem Arizony. Jistě, i v Phoenixu je takzvaný deštivý týden, ale takové počasí tam nikdy není. I když jednou zaprší, je tam stejně teplo, takže můžeš klidně chodit jen v plavkách a je ti teplo… Pech je, že Arizona není přímořský stát… Ale často jsme s mámou jezdili do Mexika, s Phoenixu to je daleko, že by si tam dohodil kamenem… Pamatuji si, teda já moc ne, ale mamka jak říkala, že v roce 1990 byla naměřena nejvyšší teplota, jaká kdy byla naměřena – neuvěřitelných 50°C! A tady! Sotva 25°C! To v Arizoně znamená zima… Musím přiznat, že mi to teplo chybí, ale vyměním to za svůj sen,“ řeknu a zahledím se na zataženou oblohu.

Edward mě celou dobu potichu poslouchá… „Chtěla by ses tam někdy vrátit?“ „Nevím, ale copak já vím, jaká je budoucnost?“ pokrčila jsem rameny a Edward se podivně usmál. „A…ty by si chtěla vidět, co tě čeká?“ otočil se na mě. „To se takhle nedá říct…jistě, ráda bych viděla, co mě čeká,…ale to bych pak neměla žádné překvapení, ne?“ Naše pohledy se zase spojily a Edward se ještě víc usmál. Zajímalo by mě, co si myslí…

„Představ si jednu věc…,“ začal a já se na něj zvědavě podívala. „…Máš možnost se koukat do budoucnosti a vždy vidíš to, co by ti mohlo výrazně změnit život, nebo by si viděla blízkého v nebezpečí…To by se vyplatilo se dívat do budoucnosti, ne?“dopověděl a já se na něj udiveně podívala. Chce mi tím něco naznačit, nebo co? „Tak v tomto případě ano,“ přikývla jsem a dál jsem přemýšlela, co tím chtěl říct… Koukla jsem se na hodinky. „Měli bychom jít,“ zamumlala jsem a on jen přikývl…

...

Edward ze mě ani dneska nespustil oči, když jsme trénovali… Ne že bych byla nervózní, byla jsem zvyklá, ale spíš mě zaujal pohled, kterým se na mě díval… Nevím, jestli bych ho dokázala přesně popsat… měl v nich přátelství, něhu, jemnost,…a tam někde hluboko i lásku… Ale ke komu? Snad ne ke mně?

Teda, chci říct, jistě, bylo by fajn mít tak skvělého, hezkého, chytrého a elegantního kluka, ale já… Já nemůžu… Jistě, mohla bych ten svůj rozkaz s kluky odvolat, což se zřejmě stalo, ale… Ale bude chtít chodit s někým, jako jsem já? Holka, která má sotva o víkendu volno, protože dře a nemá vůbec volný čas? Sotva přijde domů, padne únavou a ještě ke všemu pozdě večer? Byl by blázen, kdyby tohle všechno vydržel…

Většina kluků, u kterých jsem měla menší šanci, často utekli, když zjistili, jaký je můj život a jak plný mám program. Kluci zřejmě chtějí holky, které nejsou k ničemu vázány a jsou volné… A ruku na srdce…taková já nejsem… Znovu jsem se na něj koukla… Usmíval se… Za zkoušku však nikdo nikdy nic nedal, že ne?...

Myslím, že Edward za tu zkoušku stojí. I kdyby měla být jakákoliv – klidná či bolestná… Já to stejně zkusím… Naše pohledy se spojily a já mu úsměv oplatila.

...

Teď vám řeknu něco bokem – mám pocit, že s nikým jsem se tak nedívala často do očí… Nebo se na někoho tak často usmívala… Edward – ten kluk s bronzovými vlasy a oči, které pořád měnily barvu – mi do života vznesl úplně nový smysl života a nenechám ho jen tak lehce odejít, protože tento smysl je úplně nový a nepoznaný… Ale jedno jsem věděla jistě – musím se dozvědět, co jsou Cullenovi zač…

Edward Cullen

Když jsem dnes ráno vyjížděl z domu, nevěděl jsem a ani netušil, co všechno mě dneska čeká… Prve mě nádherně překvapila s knihou… A pak s poděkováním… Lehce, jako dotek motýlích křídel, mě políbila na tvář…

V tu chvíli jsem byl snad nejšťastnější upír na světě a poprvé za mou existenci jsem chtěl, aby tohle nebylo všechno… Jenže, bohužel bylo. Někde uvnitř byl hlásek, který mě utěšoval, že se dočkám i něčeho většího, zatímco druhý hlas říkal, ať nejsem hlupák, že bych ji mohl ublížit.

Oba hlasy měly pravdu… Teda doufám. Ten druhý určitě… Nemusel bych se udržet a mohl bych ji ublížit… Ale věděl jsem, že tohle bych ji udělat nemohl… Musel jsem dát karty na stůl – zamiloval jsem se do Belly. Přiznal jsem to, čemu jsem se tak dlouho bránil.

Ale život a existence mě naučili, že se musí hrát čistá hra… A já ji budu hrát tak čistě, jak ji nikdo nikdy nehrál a nedovolím, aby se Belle, mé Belle, něco stalo…

...

Do Seattleu jsme dorazili docela brzo a tak Bella navrhla procházku městským parkem. Proč ne, že? A tak jsem přikývl. Chvíli jsme šli jen v tichu, pak jsem si všiml jejího zvědavého a překvapeného obličeje. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl potkat tak nádhernou dívku… Jistě, podle lidí jsme byli nádherní my, ale když jsem se na ni koukl, musel jsem odporovat. Na její krásu nemá nikdo.

Klidně by mohla dělat modelku… Vše na to měla… Krásnou, sice menší, ale akorát postavu, ladnost, stálý úsměv na tváři, krásný andělský obličej, skoro pořád ruměnce na její bledé tváři, něhu v očích… Opravdu byla anděl… Velice mě překvapilo, že na budoucnost se dívá podobně jako Alice… Myslím, že ta by z ní měla radost…

Vlastně začala plánovat, že ji někdy vezme na nákupy, ale zatrhl jsem ji to hned, jak na to pomyslela… Rozpovídala se o Arizoně, o jejím rodném městě Phoenixu a žasla nad podnebím tady ve Washingtonu. Stýskalo se jí po teple, ale prý to pro svůj sen udělá… Opravdu udělá vše, aby se jí sen splnil…

A možná to mě na ni tolik přitahuje… Nejen její vůně, ale i její sny a touhy, i její malá nemotornost, kterou v sobě měla, její dobrá duše, která se vždy snažila všem vyhovět, jen aby ostatní byli šťastní, měl jsem nutkání ji chránit, nutkání poslouchat její pravidelný dech, každý pravidelný úder jejího srdce… I když její vůně byla stále silná, v její společnosti se dalo vydržet… už jsem si zvykl…

Opravdu jsem byl zamilovaný… až po uši…

...

Dnes zase trénovali balet. Celou dobu jsem ji sledoval… jenom ji… Věděla, že se na ni dívám, ale nic neudělala, zřejmě už byla zvyklá… Párkrát se na mě podívala, ale vždy to byl jenom krátký pohled, ale jednou se naše pohledy spojily na pár minut… Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila… Dívala se na mě se zájmem, jako by se snažila na něco přijít, vidět něco, co vidět nejde…

Věděl jsem, že ji naše malé tajemství budu muset jednou říct, ale snad na ně nechce přijít ona? Jak by na ně mohla přijít? V okolí jsme jen my, kteří o upírech ví……. Až na Blackovi, ale starý Billy Black by nic neřekl a jeho stupidní syn si myslí, že je to jen legenda, jen pověra… Neví, že je to pravda a jestli by to řekl Belle, tak ta tomu neuvěří… Není hloupá…

No právě, není hloupá… Jestli si však dá jedna a jedna dohromady... Nejlepší bude, že ji vše včas řeknu sám… Jenže když ji řeknu pravdu, co se stane pak… Třeba nebude chtít mít se mnou nic společného… Bude si třeba říkat, že jsme monstrum… Co když uteče a nebude mě chtít vidět?... Ale já to stejně risknu… Jak se říká, risk je zisk…

...

Tentokrát jsem nešel nahoru na chvíli hrát, ale čekal jsem před její šatnou… Byla unavená a tak jsem si myslel, že bude chtít jet rovnou domů, ale spletl jsem se. Když jsme vjížděli do Forks, Bella prolomila příjemné ticho. „Zatoč tady doleva, ukážu ti jedno místo,“ zašeptala a ukázala. Byl jsem překvapen, ale odbočil jsem.

Cesta nebyla nijak upravená, sotva se na ni vydalo jedno auto a byla do mírného kopce. Cesta však po pár metrech končila. Bella odepnula pás a vystoupila z auta. Šel jsem za ní. Bella stále u velkého kamene a dívala se na nebe. Stoupl jsem si vedle ni. „Koukni,“ zašeptala a rukou ukázala k nebi. Zvedl jsem hlavu a byl jsem překvapen. Nádherně šli vidět hvězdy.

„Jako malá, když jsem sem za tátou jezdila, jsem často toto místo navštěvovala a čekala, až spadne hvězda. Byla jsem tu snad stokrát, ale hvězda spadla jen třikrát a já si vždy něco přála. Ty tři přání mi zůstali až doteď. Jedno bylo z mých puberťáckých let, kdy jsem byla ve stylu hipíků. Přála jsem si, aby ve světě byl mír a aby v Africe nebyl hladomor. Rok na to jsem dostala možnost si adoptovat na dálku africkou holčičku a doteď ji stále něco posílám a hlavně peníze… Myslím, že mi bylo kolem třinácti… Další mé přání byla z mladších let. Tak třeba to, že se stanu baletkou. To si plním a docela úspěšně,“ začala vyprávět a celou dobu se dívala na hvězdy.

„A poslední přání?“ zeptal se a z blízka se koukl do jejích očí. „To že najdu prince na bílém koni, který mě bude mít rád a budeme spolu žít šťastně až na věky,“ zašeptala a otočila se ke mně čelem. Byla tak blízko…

„A myslím, že by se mi mohlo začít plnit,“ hlesla tak potichu, že by to člověk sotva slyšel. Nervózně se kousla do spodního rtu. Má hrozný zlozvyk. Nejistě jsem se k ní naklonil… Dělilo nás jen pár centimetrů. Zaváhal jsem… Co když…

Dál jsem nedokázal myslet a ani uvažovat, protože mě objala kolem krku a přitáhla si můj obličej ještě blíže a pak… Pak byl ten nejkrásnější okamžik, který jsem si kdy dokázal představit. Naše rty o sebe jen jemně třely… Její prsty se mi začaly zaplétat do vlasů… Jednou rukou jsem ji objal kolem pasu a druhou za zátylek…

Ač jsem nechtěl, ale musel, protože jsem věděl, že ještě chvíli a asi bych se neudržel, jsem se odtáhl a díval se do jejích něžných čokoládových očí. Jemně se usmála a koukla na nebe. „Dívej, padá hvězda!“ vykřikla a ukázala na nebe. Rychle jsem se koukl a přál si, abych byl navždy jen s Bellou. „Přál sis něco?“ zeptala se a koukla se do mých očí. „Přál, ale kdybych ti to řekl, tak se to nesplní,“ odpověděl jsem ji tiše. Usmála se. „Já si taky něco přála,“ zašeptala a znovu jsme se políbili.

...

Ještě chvíli jsme se jen v tichosti dívali na hvězdy, pak však Bella začala zívat a já usoudil, že by měla jít domů se vyspat. Musel jsem se usmát, když se ji pořád nechtělo vystoupit z auta. Uklidňoval jsem ji tím, že se zítra ráno uvidíme, když pro ni pojedu. Usmála se, lehce políbila na tvář a vystoupila z auta. Ještě se otočila, aby mi mohla zamávat a já odjel… A byl jsem šťastný!

...

Ani jsem nešel za rodinou, když jsem přijel domů, ale zaběhl jsem si na lov. Ulovil jsem jen pár jelenů, ale stačilo mi to. Pak jsem chvíli zaváhal… Rychle jsem se rozeběhl k ní domů… V domě už byla tma a tak jsem začal pátrat, kde má Bella zřejmě pokoj.

Našel jsem ho hned… byla totiž z otevřeného okna cítit její vůně, která byla ještě silnější, než kdykoliv předtím… Okno jsem musel trochu pootevřít, ale nakonec jsem se do jejího pokoje dostal… Porozhlédl jsem se po pokoji. Její vůně byla opravdu silná a já byl rád, že jsem byl před chvíli na lovu.

Její pokoj byl sice menší, ale za to útulnější. Měla tu i tyč a stěnu pokrytou zrcadly. Na stole se ji válelo učení, zřejmě na zítřek. Asi se učí i ráno před tím, než jde do školy. Na nástěnce měla připnutý rozvrh, pár fotografií, ne kterých byla ona, žena, která ji byla velmi podobná a tak jsem usoudil, že to bude její matka a nějaký mladší muž. Velice se mi zalíbila fotka z porodnice – a zřejmě na ni byla Bella. Musel jsem se usmát – byla nádherná už jako novorozeně.

Jedna věc mě však udivila – ona se narodila ve Forks. To jsem vůbec netušil… Pak na nástěnce byly nějaké výstřižky z novin, které se týkaly často baletu a pár fotek nejznámější baletek. Prohlédl jsem si i knihy. Nejvíce mě zaujaly desky, které byly v rohu pokoje…

Opatrně jsem je vzal do ruky a otevřel… Byly to výkresy… a opravdu pěkné. Malovala často jen tužkou, jen někdy použila pastelky. Často malovala lidi, než přírodu. Mockrát tu byla její máma a Charlie. Pak její nevlastní otec.

A jako poslední… poslední výkres nebyl domalovaný, ale tušil jsem, kdo na něm bude – já.

„Edwarde,“ zašeptala a já se lekl, že se probudila, že jsem ji já probudil. Uklidil jsem desky a otočil se. Nevypadalo to, že se probudila… Takže se ji o mě zdálo! V tu chvíli jsem si myslel, že se moje mrtvé znovu (dnes již po několikáté) rozbuší. Převalila se na druhý bok. „Neodcházej, ještě ne,“ hlesla a já byl šťastný. Nechtěla, abych odcházel.

Sedl jsem si na houpací křeslo, které bylo v jednom rohu a sledoval ji. Sledoval jsem svoji lásku, svého anděla, jak klidně oddechuje a jak se jí zdají sny o mě… o nás…

...

Doufám, že jsem vás nezklamala a že se líbilo!

Jinak zase děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 16. kapitola: