Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 18. kapitola

28.07.2009 (14:01) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4707×

Bella Swanová

Byla sobota a já hned, jak jsem se nasnídala, byla v pokoji a trénovala. Musela jsem přiznat, že jsem úplně zapomněla na to, že má Edward přijít. Na oběd jsem si udělala těstovinový salát a zase trénovala. Byla jsem pekelně zpocená, ale moc mi to nevadilo. Strašně jsem se selka, když jsem uslyšela klepání na dveře. Koukla jsem se na hodiny – no jo no, tři hodiny.

Seběhla jsem dolů a otevřela. Stál tam on. „Ahoj,“ pozdravila jsem a uhnula, aby mohl jít dovnitř. Sebrala jsem mu bundu a pověsila ji na věšák. „Ahoj Bells,“ zašeptal a jemně mě políbil. „Pojď nahoru,“ kývla jsem směrem k schodišti. Přikývl. „Promiň, že jsem zpocená, ale trénovala jsem,“ vysvětlila jsem a důkaz byla hudba, která se ozývala z mého pokoje. „V pořádku,“ zavrtěl hlavou. Zapnula jsem počítač. „Počkej chvilku, půjdu se převléknout,“ požádala jsem a zmizela v koupelně…

Edward Cullen

„Počkej chvilku, půjdu se převléknout,“ požádala a já jen přikývl. Sedl jsem si do houpacího křesla, jako dnes v noci. O této návštěvě však nic netušila. V denním světle bylo vše lepší a jasnější. Než jsem se nadál, byla Bella zpátky a rozpouštěla si vlasy. Všude byla její vůně, ale já musím vydržet! Prostě musím!!!

Odpojila notebook a sedla si, nebo spíše lehla na postel. „Ale ne, teď ne,“ zamumlala. „Děje se něco?“ zeptal jsem se. „Máma mi píše. Je nervózní, protože ji neodepisuji na maily,“ protočila oči a rychle něco napsala. „Pojď, ukážu ti fotky z Mexika,“ pobídla mě a já se pomalu zvedl a došel k ní. Sedl jsem si vedle ní a nastavila obrazovku tak, abych viděl…

...

„To si vážně ty?“ zeptal jsem se nevěřícně, protože jsem tomu nemohl uvěřit. „Jo, jsem,“ přitakal s úsměvem a na tváři se ji ukázaly ruměnce. Na fotce byla asi čtyřletá dívenka, které chyběly přední zuby a usmívala se tak, že oči měla jen dvě čárky. „No co, byla jsem aktivní dítě! Chtěla bych vidět tvoje fotky!“ „Tak to půjde těžko,“ řekl jsem a ona se na mě překvapeně podívala. „

Ty nemáš žádné fotky ze svého dětství?“ No, možná by se nějaký někde našly, ale pochybuji, že by se našly, protože přece jsou už to staletí staré. A taky bych asi těžko vysvětloval, jak to, že fotky jsou černobílé a všichni jsou oblečeny ve starodávných šatech…

„Totiž, ztratil jsem je, když jsme se stěhovali,“ zalhal jsem, ale co jiného jsem měl dělat? Stejně ji jednou řeknu pravdu. Ale…já ji vlastně řekl, zřejmě jsem je ztratil… Nebo je nechal v Chicagu. Vážně nevím, co se stalo s mými věcmi, které jsem měl jako člověk…

„Téda, to je pech… A já bych je chtěla vidět! Musel si být rozkošný jako pětiletý kluk,“ plácla jednou rukou a ukázala mi další fotku. Belle muselo být kolem osmi nebo možná i devět, byla v bílém trikotu a vlasy měla sčesané do dvou drdolků. Na fotce byla s matkou, která ji objímala kolem ramen. Obě se usmívaly. Byly v nějaké místnosti, která připomínala šatnu. A ještě něco – Bella v ruce držela krásné růže. Sice jich bylo málo, ale vypadalo to, že z nich měla velkou radost.

„Moje první velké vystoupení… Bylo mi čerstvě devět. Pamatuji si to dodnes. Od choreografky jsem dostala ty růže, byla velmi milá, myslím, že teď se k tomu zase vrátila, tohle bylo totiž její poslední vystoupení a pak odešla na mateřskou… jak někteří říkají, blázni, ale vlastně jsou ještě silnější, protože se pak často vrátí,“ řekla Bella.

„A ty by si chtěla děti?“ tahle věc mě strašně zajímala. Nevím proč, ale zajímala. „Nevím, ještě se na to necítím… Jednou však možná jo… Děti mám ráda, jednou bych klidně i nějaké adoptovala… Jen… mám to trochu těžší kvůli mému snu…,“ zamyslela se a já věděl stejně prd, než před tou otázkou. Nebo jsem věděl o něco více.

Děti chtěla a měla je ráda, ale brání ji to k jejímu snu a tak si není jistá… Jde si za svým snem. Koukl jsem se do jejích očí a ona do mých. Utápěl jsem se v jejích čokoládových, něžných a láskyplných očích. Nahnul jsem se a jemně ji políbil. Usmála se a vzala si můj obličej do svých dlaní… Po chvíli jsem polibek ukončil, ale nechala si můj obličej v jejích krásných teplých dlaní. Koukl jsem se na hodiny.

„Měl bych jít,“ zašeptal jsem, ale tušil jsem, že mě jen tak nepustí. „Vážně musíš?“ zeptala se a já se usmál…

Bella Swanová

Zajímalo by mě, co je teď tak legrační, ale řekla jsem si, že to nechám plavat. „Přemlouvat tě nemá cenu, že?“ hlesla jsem a koukla se do jeho očí, které byly krásné zlatavé… Už zase měl jinou barvu očí…

Zavrtěl hlavou. „Nemá,“ a já se jen smutně usmála. Doprovodila jsem ho až k autu. Co mě nejvíce štvalo bylo to, že jsem zítra musela jet do Seattleu. Alan mi psal, že potřebuje něco s kostýmy a tak prostě musím poslušně přijet… Jemně jsem ho políbila na tvář a odjel…

...

Teď jsem měla více otazníků, než jeho oči… Ale i jeho studenou kůži… Vždyť tam bylo teplo… Musím zjistit pravdu…

Ale kdo mi ji řekne?

Pochybuji, že když za ním přijdu, zaklepu na dveře, on mi otevře a já na něj vypálím z otázkou: „Co jsi zač?“, že mi řekne pravdu… A má to jeden velký háček – nevím, kde bydlí… A pochybuji, že to někdo ze spolužáků ví…

Počkat!!!

A co třeba Jacob? Ten něco mlel o tom, že mi dokáže, co jsou zač. Rychle jsem se rozeběhla domů se převléknout z tepláků do ošuntělých a děravých riflí, triko jsem vyměnila za rolák a popadla jsem vestu, se kterou jsem chodila na túry, vlasy sčesala do culíku, našla klíčky od auta a rychle vyšla z domu. Všude jsem zhasla, teda až na kuchyň, přeci jsem jen nevěděla, jak je to tady se zloději, tak ať si myslí, že je někdo doma a nasedla do auta.

Rychle jsem nastartovala a vyjela… Slunce začalo pomalu zapadat, ale světlo stále bylo. Sice jsem si pořádně nepamatovala, kde La Push je, ale nějak mi to nevadilo. A ani jsem netušila, kde Jacob bydlí, ale nějak jsem nic neřešila. Než jsem se nadála, byla jsem v La Push a zvonila na Jacoba… Ani jsem nevěděla, jak jsem to našla…

Otevřel mi však Billy. „Ahoj Billy, je doma Jacob?“ vychrlila jsem na něj. „Jacobe, návštěva!“ křikl Billy já usoudila, že doma bude.

„No, ne, koho to vidím?“ zazubil se Jacob, když sešel schody. „Skvělé, ty puberťácké věci nech na jindy, ano? Musím s tebou nutně mluvit, neprojdeme se?“ zamračím se na něj, na tohle fakt nemám náladu. Vypadal překvapeně, ale přikývl. Něco řekl svému otci, vzal si bundy a my vyšli směrem na pláž…

Doufám, že líbilo!

O další kapitole prozradím jen to, že se můžete těšit na nový pohled! A můžete hádat čí! Ale stejně si myslím, že to uhádnete!

Děkuji za minulé komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 18. kapitola: