Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 19. kapitola

29.07.2009 (15:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4613×

Jacob Black

Nemohl jsem uvěřit svým očím a taky jsem si prostě nemohl nerýpnout… Jenže nevypadala, že by zrovna měla náladu. Chtěla se projít, tak přece neodmítnu, ne? Taťka nebyl proti, tak jsem popadl klíče a bundu a společně s Bellou jsme vyšli směrem k pláži.

Chvíli jsme šli v tichosti, tu však po chvíli prolomila Bella. „Pamatuješ si, kdy si byl naposled u nás?“ Na to se nedá zapomenout! Nebyla zrovna dvakrát příjemná, ale já pak taky ne… To teď chce řešit tohle? To asi těžko… „Jo, pamatuji, proč?“ přikývl jsem a koukl se na ni. Opravdu je nádherná, Charlie nelhal, když říkal, že roste do krásy…

„A pamatuješ, jak se ti nezdál můj…kamarád Edward,“ pokračovala a sedla si na vyplavený strom. Proč mám takové tušení, že nechtěla říct kamarád, ale něco jiného? Zvědavě jsem se na ni koukl, ale nesedl jsem si vedle ní. „Ano, na to se nedá zapomenout,“ přikývl jsem a začal jsem pomalu zuřit…

Jestli se chce s ním dát dohromady, tak ji to musím rozmluvit… Přece ji nenechám chodit s upírem, který je na dietě a může s ní kdykoliv skončit? Vždyť ji může ublížit! Pravda, to by byl ten lepší případ. V horším případě by ji mohl…mohl…mohl… (já to snad neřeknu ani v duchu) mohl zabít…!!! (konečně!)

„Dobře… Říkal jsi, něco ve smyslu toho, že víš, co jsou, ale já ne… že nemám ani tušení,“ začala a já ji pozorně poslouchal. Byla chytrá a šla na vše opatrně, ale s jistotou…

„Tím si chtěl říci něco, co naznačuje, že…že nejsou normální,“ pokračovala dál ve svém uvažováním… „Takže, jsou jiní, že?“ zeptala se. Zřejmě na to chtěla přijít sama, nebo chtěla skládat puzzle a dílky skládat sama. „Jsou jiní…jiní, než lidé,“ potvrdil jsem její myšlenky.

Nemohl jsem říci, než my, protože ruku na srdce, ani já zřejmě nejsem člověk, ale vlkodlak, ale to jsem teď nepatří…

„Ok, takže jsou jiní… Ale jsou jediní, ne? Myslím, Edwarda a jeho rodinu,“ pokládala dál otázky. „Ne, bohužel ne, je jich trochu víc, než si myslíš,“ zavrtěl jsem hlavou a pomalu si sedl vedle ní. „Takže, je jich víc,“ hlesla a já bych tak rád věděl, na co teď myslí…

„Vypadají jako lidé, dokonce se i tak chovají, ale lidé nejsou,“ uvažovala a já nepatrně přikývl. Je opravdu chytrá… Jenže potřebovala nějakou návnadu, za kterou by se mohla chytit… „Už si je někdy viděla jíst?“ poradil jsem ji a koukl se do jejích krásných očí. Zamyslela se a koukla se na moře. „Vlastně…ani ne,“ zamumlala a do ruky vzala malý kamínek a začala si s ním hrát.

„Takže…chovají se jako lidé, ale nejsou lidé…jsou neuvěřitelně nádherní…,“ začala vyjmenovávat a já s ní nemohl souhlasit, myslím s tou krásou, nechápu, proč se všem líběj!

„…mění se jim barva očí a nejí…tedy aspoň ne lidské jídlo,“ dopověděla a zase se zamyslela. „Něčím se živit musí! Každý…tvor na téhle planetě potřebuje něco k životu,“ zamumlala. Musel jsem přiznat, že je všímavá…Zadívala se na zapadající slunce a mě napadla další návnada, další nápověda…

„Poslední dva dny konečně po dlouhé době vylezlo sluníčko,“ prohodil jsem jako by nic a koukl se na Bellu. „Byli kempovat…nebo snad ne?“ Jen jsem zavrtěl hlavou. Pokud dobře vím, často jsou zavření doma a čekají, až zase bude deštivo a zataženo…

„Takže ani nevychází na sluníčko,“ zamumlala a stoupla. Já však zůstal sedět. Chvíli se dívala na sluníčko, pak se však prudce otočila a koukla se na mě, do mých očí…Zhluboka dýchala. Že by ji to napadlo?

Přiznávám, že jsem na chvíli chtěl být tou pijavicí, která umí číst myšlenky… tak rád bych věděl, co se ji honí hlavou…

„Slunko jim vadí, že? Něco by se jim stalo, kdyby vyšli na slunko?“ vyhrkla rychle. Tak podle toho, co by se jim stalo – lidé by přišli na to, že jsou jiní…že nejsou lidi… Přeci by bylo divné, kdyby se mezi ostatními lidmi jejich kůže třpytila…

„Ano i ne,“ řekl jsem. „Řekni, ty Cullenovi znáš?“ „Ne, ale táta jo… Setkali se, před pár lety,“ zavrtěl jsem hlavou. „Myslela jsem, že jsou tu noví?“ zamračila se. „Spíše se vrátili,“ opravil jsem její větu.

„Takže už tu jednou bydleli, ale nikdo ze školy je nikdy ve Forks neviděl,“ zašeptala a znovu se koukla na moře. Chvíli bylo ticho, jen šumění vln je příjemně rušilo.

„To znamená, že nestárnou… jsou pořád stejní…stále mladí,“ otočila se na mě a zřejmě čekala odpověď. Jen jsem přikývl.

„Jsou nádherní, nejí, nechodí na sluníčko, nestárnou,“ mumlala si pro sebe. Byla roztomilá, když takhle bádala a dalo se i říci, že byla v slepé uličce.

„Byli už někdy tady? V La Push?“ „Ne, nesmí sem chodit, tohle je území Quileutů, sem nesmí,“ zavrtěl jsem rázně hlavou.

„Proč? Co by se stalo?“

„Pro ně by to bylo hrozné…Kdysi se tu podepsala jedna…smlouva, nebo spíš dohoda, na které stálo, že nesmí na naše území… Kvůli tomu, co jsou zač,“ vysvětlil jsem a ona se zamračila, jak přemýšlela.

„Jejich kůže je bledá a ledová…jsou rychlí a silní…vadí jim sluníčko, nejí, takže zřejmě ani nepijí,“ zamumlala znovu.

„S tím posledním bych moc nesouhlasil,“ pomohl jsem ji. „Oni pijou?“ udivila se. „Ano, ale jde o to, co.“

„Odhaduji, že třeba mě, by to moc nechutnalo.“ „Myslím, že nechutnalo,“ přikývl jsem s úsměvem. Opravdu si neumím představit, jak by Bella pila krev.

„Proč Quileuti s Cullenovými uzavřeli dohodu?“ „Byli jiní, než ostatní z jejich druhu. Měli aspoň jistoto, že se našim lidem nic nestane,“ odpověděl jsem.

„Přeci by něco neudělali……,“ začala, ale nedopověděla to a místo toho se koukla na slunce.

„Jsou rychlí, silní, nádherní, nejí lidské jídlo, protože jim určitě nechutná,…jsou schopni ublížit člověku…jen aby měli…měli co jíst… Loví lidi…živí se krví… Oni jsou… jsou…upíři,“ zašeptala sotva slyšitelně a při posledním slově se na mě otočila a čekala na odpověď.

Čekal jsem v jejích očích strach, ale ten tam nebyl… Byla tam zvědavost a odhodlání…a někde vzadu…možná i láska… Snad se doopravdy do něj nezamilovala?

„Ano, jsou upíři,“ přikývl jsem a Bella na chvíli ztuhla. Lekl jsem se, že se ji něco stalo, ale jen zatřepala hlavou.

„Ale neloví lidi… Loví zvířata… Proto se kdysi s nimi uzavřela dohoda. K jejich životu jim stačí zvířecí krev,“ dodal jsem a vypadalo to, jako by se ji ulevilo. Sedla si vedle mě.

„Ty Jacobe?“ oslovila mě a já se na ni podíval. „Hmm?“ „Nebudeš mít nějaký průšvih, že ne?“ „Ne, Bello, nebudu… A stejně si na to přišla sama, já ti jen trochu pomohl a potvrdil,“ usmál jsem se.

Vždy se bojí o druhé, nebo co? Copak ona nechápe, s kým se stýká? Právě jsem ji potvrdil, že její kamarád Edward je upír a ona dělá, jako by se jí to vůbec nedotklo a ani netýkalo!

„Ok…Budu muset jít, Jaku, zítra musím jet do Seattleu, ale díky, že sis udělal čas,“ usmála se, a koukla na hodinky. Jen jsem kývl.

Zvedl jsem se a doprovodil ji k autu.

„Jo a Jaku?“ Koukl jsem se na ni na důkaz, že poslouchám. „Zůstane tahle…debata…jen mezi námi, ano?“ požádala mě, když nastupovala do auta a koukla se na mě s těma nejkrásnějšíma očima, které jsem kdy viděl.

Možná si to ani neuvědomovala, ale měla prosebný pohled, takže je těžké říci opak, který chcete říct. „Jistě, Bello,“ potvrdil a ona se usmála. Než jsem se nadál, tak se se mnou loučila a byla pryč…

Ještě chvíli jsem tam stál a pak se pomalým krokem vydal domů…

Bella Swanová

Něco uvnitř v mé hlavě mi říkalo, že se mám bát… Přeci jen jsem se líbala s upírem a chodím s upírem… Ale ten strach nějak nepřicházel… Jsem asi divná, ale mě teď zajímalo jediné…

Jak se na to zeptat Edwarda.

Přeci se ho nezeptám, až ho potkám, „Edwarde, prej seš upír, je to pravda?“ Ale zeptat se ho budu muset. Ale jak?

Nad tímto jsem přemýšlela celou dobu, když jsem se chystala na zítřek.

Nakonec jsem přeci jen došla k něčemu – mám na to celý den, abych něco vymyslela…

Doufám, že líbilo!

Snad se mi pohled Jacoba povedl a líbil se vám!

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 19. kapitola: