Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 33. kapitola

12.08.2009 (14:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4980×

Edward Cullen

Nemohl jsem tomu uvěřit – ona se probrala a poznala mě! Jemně mi stiskla ruku a pak se podívala kolem sebe.

„Kde to jsem?“ zeptala se potichu a koukla se na mě.

„V nemocnici, zlato, měla jsi nehodu,“ vysvětlil jsem ji opatrně.

„Takže se mi to nezdálo?“ A já jsem zavrtěl hlavou.

„Jak se cítíš?“

„Nevím,“ zavrtěla hlavou a prohlédla si sebe. Její pohled se zastavil na její levé noze, kterou měla stále obvázanou. Začaly ji téct slzy a ona si zřejmě uvědomila, co to znamená.

„Je mi to líto, Bells, tohle jsem nikdy nechtěl,“ hlesl jsem. Rychle utřela slzy.

„Je to moje chyba… Neměla jsem na tebe křičet…,“ zavrtlěa jemně hlavou a koukla se do mých očí.

„Stejně jsem si uvědomila, že ty pro mě znamenáš o hodně víc, než tanec,“ dodala a znovu ji stekla jedna slza. „Byla jsem tak blbá…tak blbá,“ zavzlykala a já ji pevně objal.

„Ššš, lásko, jen klid… nebyla a ani nejsi, no tak lásko, nebreč,“ uklidňoval jsem ji a opatrně ji objal.

„J-já na tebe opravdu nechtěla k-křičet… M-miluji tě, E-edwarde,“ vzlykala a já se koukl do její tváře. „Já tebe taky, Bells,“ usmál se na ni a utřel ji slzy. „A teď už neplakej,“ poprosil jsem si a ona se na mě usmála.

...

Od toho dne, co se Bella probudila, se její stav lepšil. Horečku už neměla a kosti ji srostly. Dávali ji malou šanci, že by mohla zase tančit a já v tom Bellu plně podporoval. Ta však vypadala vždy při tomto tématu, smutně, nerozhodně a zamyšleně.

„Vždyť já nevím, Edwarde… Ty jsi důležitější,“ řekla pokaždé a já nevěděl, co ji na to mám odpovědět.

Z JIPky ji převezli na normální pokoj a vypadala hned šťastnější. Začala chodit na rehabilitace a už nebyla tak bledá.

My jsem se rozhodli ve Forks zatím zůstat – všichni byli nadšeni a hlavně Bella. Vůbec se ji nelíbila představa, že bychom se odstěhovali. A mě vlastně taky ne…

...

Po pár týdnech, kdy už skončila škola, Bellu propustili z nemocnice a začaly prázdniny.

I když jsem zrovna dvakrát nejásal, Bella na dva týdny odletěla za svou matkou na Floridu, která měla konečně doma adoptované dvojčata. Bella byla z nich nadšená a když se vrátila, ukazovala nám fotky.

Teď o prázdninách byla každý den a Charliemu to nijak nevadilo, prý na ni aspoň můžeme dát pozor. Jistě, někdy jsem zůstali u ní a měli jsem klid.

Alice s Rose ji tahaly na nákupy, Emmett a Jasper s ní hráli společenské hry, společně s Esme navrhovaly domy a s Carlislem řešili zdravotní stavy některých pacientů. Myslím, že kdyby se tolik nebála krve, že by z ní byla skvělá doktorka.

...

Plánovala tady dostudovat střední školu a pak někam jít na vysokou – úplně se vzdala svého snu být profeonální tanečnicí či baletkou. Sandra, která ji hodněkrát navštěvovala, často říkala, že by se mohla dát na učitelku tance. Bella jen vždy zavrtěla hlavou.

Bylo marné ji říkat takové věci – vlastně už je ani nechtěla slyšet. Jako by se už se už s tím smířila.

...

Byl jsem však překvapený, jak se Alice usmívala a její myšlenky byly trochu prapodivné a já hned věděl, že mi něco tají. Samozřejmě mi neřekla co a tvrdila, že se vše brzo dozvím…

Bella Swanová

Byla jsem ráda, že jsem zase doma. Vůbec jsem nevypadala, jako bych měla nějakou nehodu. Smířila jsem se s tím, že si nesplním svůj stát se profesionální tanečnící, ale zase jsem měla Edwarda a ten pro mě hodně znamenal.

V nemocnici  byl se mnou celou dobu, až ho Alice musela dokopat domů a za to jsem ji byla vděčná, protože to vypadalo opravdu divně – kluk, kterému nevadí, že je stále ve stejném oblečení, sotva jí a spí.

Na dva týdny jsem byla za mámou a Philem, kteří už nebydleli sami, ale s krádnými dvouletými dvojčátky – Tomem a Bobem. Mámu adpce tolik oživila, že by chtěla ještě adoptovat někoho, prý nějakou holčičku. Žili teď o prázdninách střídavě na Floridě a ve Phoenixu. Plánovali, že by se na Floridu odstěhovali, protože Phil tam dostal dobrou pracovní nabídku.

Já jsem byla šťastná, protože jsem byla s Edwardem a viděla jsem mámu šťastnou a máma byla šťastná kvůli dvojčatům a mě. Zamotané, ale všichni jsme byli prostě šťastni.

...

Kvůli tomu, že mě z nemocnice pustili, když už byli prázdniny, utíkali mi ještě rychleji.

Než jsem se nadála, byl měsíc pryč.

Edward byl se mnou od rána do rána a to doslova, protože vždy byl v pokoji, když jsem spala. Jenže dnes jel konečně na lov – sama jsem mu to musela přikázat, jinak by nejel.

Když jsem se probudila, táta byl už dávno v práci. Osprchovala jsem se, oblékla si staré šedé tepláky, vytahané triko a sešla dolů si udělat snídani. Charlie zapomněl zřejmě zapomněl vybrat poštu, protože jsem na stole nespatřila dnešní noviny a tak jsem si řekla, že ji vyzvednu.

Vyměnila jsem tlusté vlněné ponožky za botasky a šla pro poštu. Z malé plechové schránky jsem vybrala vše, co tam bylo – noviny, několik reklamních letáků a…dopis.

Dopis adresovaný mě.

Celou cestu do domu jsem se dívala jen na dopis. Úplně jsem zapomněla na snídani a sedla jsem si na židli.

Ještě chvíli jsem se potichu dívala na obálku s mojí adresou a pak jsem ji rychle otevřela.

Nemohla jsem uvěřit svým očím. V pravo nahoře byla na papíře vytisknuté logo taneční školy ve Victorii, která se nachází v Kanadě. Rychle jsem se pustila do čtení dopisu:

Vážená slečno Swanová,

S potěšením vám oznamujeme, že jste přijata na taneční školu ve Victorii, Britská Kolumbie, Kanada.

Prve jsem si myslela, že za to všechno může Edward, protože ten mě neustále povzbuzoval, pak jsem však četla dál.

I přes vaše zranění, které jste nedávno utrpěla, budeme rádi, když nastoupíte na naši školu. Jako svoje příjmací řízení berte vystoupení, které se konalo 1. června roku 2004 v divadle Step Up v tanečním vystoupení Romeo a Julie.

Vaše dvouleté studium začne 1. září 2004, ale žádáme vás, aby jste se dostavila týden před začátkem roku k zápisu,  potvrzení o vašem studiu a dohodnutí o vašem stipendiu.

S pozdravem

Ředitel taneční školy a divadla Bailador

Pan Mark Brown

Pak už jen následoval podpis ředitele a adresa školy.

Nemohla jsem tomu uvěřit…

Přijali mě na taneční školu i přes mé zranění nohy.

Jistě, smířila jsem se s tím, ale tohle byla vynikající zpráva – dali mi šanci to zkusit znovu.

Někdo zazvonil a já šla otevřít. V ruce jsem stále držela dopis. Když jsem otevřela, vrhlo se mi něco kolem krku. To něco byla Alice.

„Bello gratuluji! Všechno musíme zařídit a že toho je. Bydlení, oblečení, stěhování,…,“ vyhrkla a já na ni zůstala překvapeně koukat.

„Ty jsi to věděla?“

„Jistě, před týdnem, ani nevíš, jak bylo těžké na to nemyslet,“ přikývla a dál se usmívala. „A to si mi to,“ začala jsem, ale Alice mi skočila do řeči.

„Ne, nemohla, nebylo by to žádné překvapení! Ach, Bello, já jsem tak šťastná a počkej, až to zjistí Edward, už od včerejšího večera jsem jako na trní a čekám, až si ten dopis přečteš!“ zavrtěla hlavou.

„Edward o tom neví?“

„Ne, řekla jsem si, že bysmu to měla říct ty,“ zavrtěla znovu hlavou.

„Ok, díky že si mu to neřekla a ani na to moc nemyslela,“ poděkovala jsem a ona se usmála. Znovu mě objala. Věděla jsem, že se ji budu muset nějak odvděčit, že nic neřekla Edwardovi a ani mě – měla pravdu, nebylo by to žádné překvapení.

„Alice? Co by si řekla nákupům obchodním centru v Seattleu?“ koukla jsem se na svoji malou sestřičku, které se v očích objevila jiskra štěstí a nadšení.

„Děkuji Bello, ale v tomhle nechceš jet, že ne?“ zamračila se a já s úsměvem přikývla.

„Chci Alice,“ ale to už mě hnala do mého pokoje a vyndala mi nějaké oblečení.

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za komentáře a pochvaly!

Kdyby byl dotaz, klidně se ptejte!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Baletní střevíčky aneb Tanec pro tebe lásko - 33. kapitola: