Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 1. kapitola

07.12.2010 (15:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 7247×



„Slečno Swanová, dáváte pozor? Nebo už máte taky konec hodiny? Je mi jasné, že se na začátku týdne nechce nikomu nic dělat, ale prosím vás, abyste alespoň poslouchala výklad, pokud si nechcete dělat poznámky!“ všiml si mého nicnedělání přednášející, ale to bylo v pondělí celkem obvyklé. Uf.

„Samozřejmě, že dávám pozor!“ ohradila jsem se a zatvářila jak největší šprtka. Tohle vždycky zabralo. Kdyby to šlo, posunula bych si i imaginární brýle na nose. Alice vedle mě se usmála a já s ní. Nedokázala jsem pochopit, proč si všichni všímají zrovna mě. Jasně, vzhledem k tomu, kdo ve skutečnosti jsem, by to bylo celkem pochopitelné. A normálně by je zřejmě moje krása omráčila. Ne, dělám si prdel. To bych si možná až příliš fandila, ale musím uznat, že kdybych se neoblíkala jak strašák, asi bych měla ve všem za jedna. Jenže bych nesměla nosit tak šíleně učesané vlasy a volné oblečení, které je ve skutečnosti o dost větší, než já. A další odkrášlovací procedury, na které jsem si už za ten rok navykla, protože je to přímo perfektní maskování, když nechcete přitahovat pozornost, a přesně to je můj záměr. Nikdo a tím myslím opravdu nikdo, ani Cullenovi ještě nepoznali, že mám v sobě podobný gen.

Voním sice hezky, ale stejně se jim ze mě dvakrát nesbíhají sliny. Další výhodou je, že tělesné funkce mám skoro stejné jako obyčejní lidé, ale nenechte se zmást, protože bych se těm oživlým šutrům dokázala ubránit. Teda asi ne nadlouho, ale třeba bych alespoň stačila utéct? Nevím, zatím jsem to nepotřebovala zjistit. Taky jsem prý po matce zdědila užitečný dar, což by mi mohlo být ku prospěchu, kdybych tak věděla, jak jej použít.

I když Alici bych do stejného pytle asi házet neměla, je to opravdová kamarádka i přesto, že je upírka. A vlastně celý ten jejich klan, co žije jen na zvířecí krvi, se chová vzorově. Dokonce se s některými dá i normálně mluvit, jako třeba s rodiči Alice, jejím přítelem Jasperem a Emmettem. Tady můj výčet končí, ačkoliv to není celá jejich povedená rodinka. Patří do ní i Edward a Rosalie, ale upíry, kteří by byli ještě víc snobští a těžko stravitelní, než tihle dva, jsem snad nikdy nepotkala. Vlastně, opravdu jich moc neznám, až na jednoho nebo dva, ale to je fuk.

Ohlásil se konec hodiny a já posbírala veškeré poznámky a učebnice, co se mi povalovaly na stole. „Al, skočím si na něco k jídlu. Sakra, mám hlad jak vlk. Jdeš se mnou?“ zeptala jsem se ze slušnosti, ale bylo mi jasné, že odmítne. Kdybych dneska ráno stihla aspoň do něčeho kousnout, mohlo to být v pohodě, ale takhle? Málem jsem hlady šilhala a v břiše už mi ke konci hodiny kručet nepřestalo.

„Ne, nezlob se. Mám sraz s Jasperem a my se pak přeci uvidíme na poslední hodině,“ objala mě a už si to fičela ven z učebny, stejně jako já za moment po ní.

V Ayou už bylo celkem plno, tak jsem se rychle posadila k jednomu z posledních prázdných stolečků. A než si to ke mně doštrachala obsluha, měla jsem už dávno na třikrát vybráno.

„Dva krůtí sendviče, ale bez majonézy, salát se vším, co k tomu patří a pak támhle ten hruškový koláč. Jo a na pití minerálku. Díky!“ vychrlila jsem v momentě svoji objednávku.

„Bude to všechno?“ zeptala se mile servírka.

„Jo.“ Můj úsměv taky nebyl hraný a já už se jen mohla těšit a netrpělivě vyčkávat, kdy mi to donesou.

Minerálku přede mě postavili okamžitě, ale na ostatní jsem musela chvíli čekat. A zrovinka si to ke mně servírka mířila i se zbytkem mojí objednávky, když se ozvalo sborové povzdechnutí. Nedalo mi to a moje hlava se automaticky otočila ke dveřím. A následně na to si okamžitě znechuceně odfrkla. To se dalo čekat, že to bude ten idiot. A k němu se z každé strany mačkala jedna holka a i ty nebyl žádný problém identifikovat. Obě to byly, řekněme v uvozovkách, nejhezčí a hlavně nejdražší štětky ústavu. Jessika a Carly. Povzdechla jsem si a raději věnovala pozornost něčemu daleko lepšímu a hlavně chutnějšímu, protože už se mi sbíhaly sliny a žaludek se bolestivě kroutil hladem, načež se mi začal zlepšovat čich a já najednou cítila i proudění teplé krve okolo. To nebylo ani za mák dobře.

Do prdele! Vztekle jsem zanadávala a urychleně čapla první sendvič a v momentě ho zblafla. Úleva přišla skoro okamžitě a všechny extra funkce se vracely do normálu. Kdybych se pokoušela ještě chvilku odolávat, vysunuly by se mi i špičáky a to už by vůbec nebylo fajn. Opravdoví upíři žádné vysunovací špičáky neměli, což bylo zvláštní a o to víc mě štvalo, že já je mám. Navíc ještě chvilku hladovět a zatoužila bych i po jiné stravě než té, kterou mám teď před sebou. A že už je to pěkně dlouho, kdy jsem naposled měla alespoň deci čerstvé červené. Moje úvahy a systematické přežvykování už druhého chleba přerušil ten kretén.

„Je tady volno?“ jeho povýšený hlas mě vytočil. Poslala jsem sousto dolů, abych mu mohla odpovědět pěkně s čistou pusou. Ukázala jsem na tři volné židle: „Seznamte se, Barry, Harry, Carry, tohle je Edward,“ řekla jsem naprosto stejným tónem jako on před chvílí a doufala, že vypadne.

„Ha, ha, ha!“ sarkasticky napodobil smích. „Takže je tu volno,“ ušklíbl se, posadil naproti mně a ty jeho školní děvenky okolo něj jako správné eskort. Odfrkla jsem si a pustila se do ochucování salátu. Naštěstí mi slečny nechaly dostatek prostoru a lepily se k objektu jejich zájmu. Alespoň za to jsem jim mohla být vděčná.

Mezitím si to k nám znovu naklusala servírka a dámy si taky objednaly saláty, ale bez ničeho a minerálky. Zasmála bych se jejich snažení udržet si štíhlou linii, protože já mohla zblafnout cokoliv a nenaskočilo mi ani deko. Jenomže tím, že jsem nedopřávala mému tělo úplně všechno, co potřebovalo, jsem spíš hubla. Takže jednou za čas to přišlo a nedalo se nic dělat. S předstíranou nechutí jsem musela tu teplou červenou tekutinu vypít a nejhorší na tom bylo, že mi pak i celkem zachutnala…

Raději jsem vzpomínky na poslední konzumaci krve zahnala zase pěkně tam, kam patřily, a zastavila servírku, když už chtěla odejít vyřídit objednávku. „Edwarde, ty si nic nedáš?“ vypadlo ze mě na oko starostlivě a ty dvě pokyvovaly hlavou v souhlasu se mnou. „Musíš už mít určitě hlad.“ Snaha o to, abych mluvila pořád tak hezky, byla dost těžká, protože uvnitř jsem byla těsně na hraně k vyprsknutí smíchy, vzhledem k tomu, že vím, jak šíleně nesnáší lidské jídlo.

„Ne, nemám hlad,“ odpověděl méně povrchně než normálně.

„Ale, no tak!“ nedala jsem se odbít, začínalo mě to výborně bavit, a teď když se na sekundu zatvářil znechuceně, nešlo odolat. Obrátila jsem se na servírku a objednala Edwardovi hruškový koláč, samozřejmě na mě a věnovala mu jeden soucitný pohled. Propíchl mě pohledem, jako by tušil, že já vím. Ale nemohl vědět, že skutečně znám jejich tajemství. S chutí jsem nabrala první sousto salátu a už okamžik na to byla miska prázdná. Edward mě občas pozoroval se znechucením a stejně tak i jeho dvě husičky. A když nám obsluha donesla koláče, jeden samozřejmě pro mě, zatvářil se nejen znechuceně, ale i malinko vyděšeně. Výhra! Radovala jsem se v duchu, ale jaksi předčasně. Protože on můj dárek odmítl a nakonec ho snědly ty dvě. Dieta nedieta. Ale co, alespoň jsem mu to trochu znepříjemnila.

„Neměla bys tolik jíst, aby ses pak ještě vůbec vešla do těch vytahaných hadrů, co pořád nosíš,“ řekl zlomyslně a opovržlivě se na mě usmál. Jestli se mě skutečně pokoušel vytočit, tak se mu to dařilo. Dnešní skóre: jedna – jedna.

„Raději se starej o ty tvoje holky, jestli náhodou nemají o deko navíc,“ zasyčela jsem na něj. Ale to už se zvedali, Edward odešel zaplatit a následně na to konečně vypadli. A já se mohla pustit i do zákusku. Bože, normálně jsem ho tak často nepotkávala, snad jen na přednáškách, ale dneska už můj limit tolerance překročil.

Další hodiny probíhaly celkem v klidu, i když jsem je měla s částí Cullenovic klanu. Emmett byl podle mě, hned po Alici samozřejmě, nejsympatičtější člen jejich rodiny. Ale naštěstí jsem s ním seděla jen jednu hodinu týdně, protože jinak bych se za ten rok asi nic nenaučila. A pak ještě snášet navztekanou Rosalii vedle Emma nebylo taky dvakrát příjemné.

Konečně začala poslední hodina.

„Tak jaký byl oběd?“ zeptala se mě zvědavě Alice.

„Byl by fajn, kdyby si ke mně nepřisedl ten dement Edward s tím svým stádem tupých slepic,“ mluvila jsem naštvaně a hlavně polohlasně, aby měl možnost slyšet mě i on, ačkoli seděl na úplně opačné straně učebny. Alice se nádherně zasmála. A já pokračovala. „Navíc je to fakt děsnej pitomec! Objednala jsem mu koláč, to víš, bylo mi ho líto, že tam seděl tak nasucho a pak je to taky tvůj bratr, ne? Ale ten inteligent si ani nekousl, asi mu hrušky moc nejedou,“ snažila jsem se tvářit rozhořčeně, „takže mu příště raději objednám pořádnej steak!“ Nechtěně jsem se uchechtla, když se ozvalo zavrčení. Dva – jedna. Pro mě!

„Brácha moc nejí. Vždyť víš, že drží linii,“ obhajovala ho Alice, ale mě spíš přišlo, že si ho dobírá. A po dalším tichém zavrčení mi bylo víc jak jasné, že mé domněnky se ubírají správným směrem.

Další pomlouvání Edwarda ale přerušil vyzvánějící mobil. Můj, bohužel. Mrkla jsem na displej, kdo mi volá právě teď. A srdce mi zaplesalo! Nejraději bych to hned přijala, ale pro jistotu jsem se omluvila a vyštrachala na chodbu i s mobilem dobře ukrytým v kalhotách.

Prozvonila jsem Bábi a čekala, až mi znovu brnkne. Tahle milovaná osoba ve skutečnosti moje opravdová babička nebyla, jenže já vlastně ani neznala vlastní matku. A jednou mě dokonce vyhledal i můj biologický otec a řekl mi něco o sobě a taky o mně, ale ne moc a hlavně nic, co bych chtěla vědět. Trochu se s těmi otcovskými povinnostmi opozdil. Kde byl, když jsem musela sama vyrůstat po různých ústavech? Já vím přesně kde, tam kam slunce nesvítí a tráva se nezelená…  Nakonec mě donutil před ním utéct, protože si bláhově přál, abych s ním zůstala. A to jsem ani náhodou nemohla dopustit a vypařila se. Procestovala jsem celou Evropu a právě v Modeně narazila na pár milých starších lidí. Měli obrovskou vinici ale žádné děti a tenkrát jsem jim pomáhala se sběrem vína. A následně se tam každý rok vracela, až mě přijali do rodiny a nikdy se neptali, proč vypadám pořád stejně. Občas to samozřejmě naťukli, ale můj obličej další tok otázek vždycky zastavil.

Telefon se znovu rozkřičel a já se přepnula z módu angličtina do italštiny.

„Ciao zlatíčko,“ rozkřičela se Bábi do mobilu, „asi ti volám v nevhodnou dobu?“ ptala se starostlivě.

„Ahoj, ale ne nevoláš! Jen mám poslední přednášku a pak hurá domů!“ smála jsem se.

„To víš děvče, já si nikdy na tyhle časové posuny nezvyknu,“ hudrovala nespokojeně, „my jsme právě dosnídali, tak jsem myslela, že ti zavolám a zeptám se, jak jsi na tom a jestli letos přijedeš na prázdniny?“

„Jasně že přijedu, už se nemůžu dočkat! Letenku koupím někdy příští týden nebo tenhle víkend. Doufám, že mi do Milána přijedete naproti,“ mluvila jsem naprosto šťastně, protože jsem se tak po dlouhé době zase jednou cítila.

„To víš, že jo, zlatíčko! A Sal už se tě taky nemůže dočkat. Pořád se vyptává, jestli přiletíš, a jestli jo, tak kdy… No je to s ním k nevydržení, ale o koně se stará znamenitě,“ vyprávěla mi spokojeně Bábi.

Do vzpomínek se mi vloudily Vánoce a Salvatore. A nehorázně mě to vzrušilo, protože minulý rok jsme si spolu užívali celý jeden měsíc a on mi pak sliboval, jak na mě bude čekat. Jenže tenkrát jsem tomu nepřikládala velkou váhu, navíc on jednou vyroste a zestárne, kdežto já ne. Ale na druhou stranu je opravdu nádherný, tmavé krátké vlasy, hezká tvářička a prací na farmě získal perfektní lehce opálenou postavu. Zachvěla jsem se jen při pomyšlení, že za pár dní se budu moc zase oblékat a chovat normálně a nejen to, ale užívat si i život jinak než doposud. Sbohem dočasný celibáte!

No jo, mohla jsem mít i tady plně funkční sexuální život, ale já o to fakt nestála. V Evropě jsem si tenkrát užila pozornosti a všeho ostatního až nad hlavu. Vlastně tohle byl asi můj první rok půstu od doby, kdy jsem s tím začala. Vlastně to není úplná pravda. O Vánocích se Salem jsem se při zemi rozhodně nedržela. Takže první půl rok půstu, což je pro mě opravdu výkon. A díky tomu, že se o mě nikdo nezajímá, se ani nemusím moc přemáhat, a to je pro mě opravdu důležité.

„Tak ho ode mě pozdravuj! A že se za měsíc zase všichni uvidíme,“ vyhrkala jsem šťastně, „ale teď už musím, nebo se po mně profesor bude shánět! Mám tě moc ráda a budu se na vás těšit! Pa,“ dodala jsem smutně, ačkoli k tomu nebyl nejmenší důvod. Přeci se brzy shledáme, no ne?

„Ahoj zlatíčko, a uč se! Mám tě moc ráda.“

Hovor byl konečně ukončen a já si otřela jednu jedinou slzu, která mi stačila uniknout. A když už byl i mobil patřičně uschovaný na dně kapsy, vrátila jsem se urychleně do hodiny.

„Koukám, že jste si dala na čas, slečno Swanová,“ jízlivě podotkl přednášející, ale nevěnovala jsem mu jediný pohled. Zaujala mě Alice, která se teď tvářila jako hromádka neštěstí. Napadlo mě celkem okamžitě, že za tím bude můj telefonát a ona jistě slyšela všechno a došlo jí, že se pár měsíců neuvidíme. Povzdechla jsem si, protože po ní se mi bude opravdu stýskat, ale nebudu tam zas tak dlouho, a pak spolu zase budeme skoro celý rok. A já se nemohla dočkat těch, kteří byli v mém srdci déle a byli mi rodinou už dřív, než jsem poznala Alici.

„Musím si koupit letenku. Za měsíc poletím na chvilku do tepla,“ štěbetala jsem šťastně.

„Hm…“ zabručela naopak naštvaně moje kamarádka.

„Ale, je to jen na pár měsíců. A už se nemůžu dočkat, až všechny zase uvidím. Teplo, slunce, to nejlepší jídlo na planetě, farma,“ spokojeně jsem vyčítala všechny ty báječné věci, „Sal!“ vylezlo ze mě potichounku a zašimralo mě v podbřišku.

„Sal?“ zopakovala stejně tiše Alice.

„Jo, je to jen jeden kluk, který se občas stará o pár hřebců a pomáhá při sklizni vína. Taky studuje vysokou, ale v Itálii a letos by měl končit. No a minulé léto to s ním bylo moc fajn,“ povzdechla jsem si, a to poslední slovíčko dala do ručních uvozovek a podívala se na ni stylem, který měl dát jasně najevo, jak jsem slovo fajn myslela. Ze zadu se samozřejmě ozvalo posměšné odfrknutí a já přesně věděla, kdo to byl a proti komu bylo namířeno. No jo, Edward mě totiž ještě nikdy neviděl jen v kraťáskách a tílku, nebo moje rozpuštěné vlasy. Myslím, že bych mu hned zítra měla dát malou lekci, kdo z koho. Aby si hošánek moc nemyslel. Už mám až nad hlavu urážek na moji osobu. Každý snad máme určitou hranici, která po překročení praskne a všechen ten odpad se vysype na toho, kdo ji prolomil. Nebo alespoň takhle by se mi to líbilo. Edward pod veškerou tou břečkou, kterou ve mně celý rok poctivě hromadil.

„Budu ti posílat emaily a fotky jestli chceš,“ nabídla jsem jí.

„To by bylo super,“ zaradovala se moje sousedka a já si konečně oddechla, že už nejhorší část tohohle rozhovoru snad máme za sebou.

„A když budeš hodná, vyrazíme zítra nebo o víkendu na nákupy!“ plánovala jsem nadšeně, ale Alice moje nadšení předčila. Kdyby to snad bylo možné, celá by se od radosti rozsvítila jak vánoční stromeček. A jelikož tohle byla poslední hodina, mohla jsem se spokojeně vydat domů. Můj menší pronajatý byteček, který mám tady v Seattlu docela blízko školy, je totiž nadmíru útulný. A stěžovat si rozhodně nemůžu.

Druhý den ráno bylo pořád zataženo, takže jsem se rozhodla svůj plán zorganizovat. Nachystala jsem si malinko odlišné oblečení. Ba ne, totálně jiné, než které jsem nosila doposud. Ale to mělo být překvápko i pro Alici.  A nakonec to z té změti oblečení vyhrály šaty. Byly bez ramínek, těsně nad kolena a opravdu upnuté. Možná by se taky daly definovat jako druhá kůže, ale to by pro ně byl celkem laciný název. Tmavší barva jim dodávala eleganci, ale úplně černé nebyly. Doladila jsem to ještě sáčkem a vzala i tašku s noťasem. Jo a boty na vysokých podpatcích samozřejmě nechyběly. Měly stejnou barvu jako šatičky, to abych ladila. A protentokrát mě ani žádné nevkusné stíny nebo lesky nekazily. Vlasy jsem taky nechala jen rozpuštěné, tak jak normálně vypadaly, když jsem byla doma a nechala je na volno. Pěkně se mi vlnily skoro do půlky zad a nechyběl jim ani objem, ani lesk. Když jsem se pak zhodnotila v zrcadle, málem mi spadla brada. Tohle oblečení mi teda vážně seklo a já už dost dlouho nebyla zvyklá vídat mě takhle.

Ale během divokých let v Evropě jsem na sobě měla i mnohem míň. A právě proto se teď oblékám takhle, prostě nechci žádnou pozornost a jen klid. Výjimku udělám pouze protentokrát, protože zatraceně toužím shodit hřebínek Edwardovi a Rosalii. Nikdo si nedokáže představit, jak mi ti dva leží v žaludku. Až úplně na dně! A jaksi je nemůžu strávit… nebo spíš vytrávit. Ještě jsem svému odrazu poslala povzbudivé mrknutí, a konečně se vydala k autíčku. A moment na to už parkovala před budovou školy.

Klid, opakovala jsem si pořád dokolečka, jako by mě to snad mohlo uklidnit. Však už jsi dospělá! A nikdy ses nestyděla, tak co to s tebou sakra je? Nic! Jenom nevím, jestli je tohle správné rozhodnutí. Ale nebyl čas na nějaké vydýchávání, protože se najednou otevřely dveře u auta a v nich stála omráčená Alice.

„Bello? Jsi to vůbec ty?“ její zmatený obličej mi na tváři vykouzlil spokojený usměv a v tu ránu nervozita zmizela.

„Jasně, kdo by to tak asi byl? Růženka? Šmoulinka?“

„Bože, fakt ti to sekne! Proč se takhle neoblíkáš pořád?“ ptala se mírně nakrkle.

„Proč? Tak koukej,“ dodala jsem tentokrát naštvaně já a konečně vylezla z auta. Na parkovišti už skoro nikdo nebyl, ale pár kluků stálo kousek od vchodu do budovy. K názorné ukázce to ale bohatě postačí, protože jak znám Roba, nenechá si nic ujít. Společně s Al jsme si to namířily na hodinu a zrovna procházely kolem těch čtyř.

„Hej!“ křikl na mě právě ten blbec a já byla šťastná, že mě nezklamal. „ Ty jsi tady nová? Že jsem tě tu ještě nikdy neviděl, ale někoho mi připomínáš,“ pokoušel se přemýšlet, ačkoliv podle mě, toho uvnitř moc k normálnímu fungování neměl.

„Isabella Swanová! A ty mě určitě znáš Robe, takže teď laskavě přestaň otravovat, protože nechci přijít pozdě na hodinu.“ Můj samolibý hlas mě malinko vyděsil, ale nedala jsem to na sobě znát a obešla toho idiota, který na mě zůstal zaraženě civět, jako bych právě spadla z jiné planety. Zrovinka odzvonilo, a jakmile jsme s Al vstoupily do učebny, půlka přítomných se na nás otočila a sborově vydechla, načež se otočili i ti zbývající včetně profesora, který předtím spokojeně popisoval tabuli a zopakovali to, co předtím ti první.

Asi je omráčila moje neskonalá krása, nebo že by za to mohly ty zatraceně upnuté šaty? Snad moje nohy? Alice se zahihňala a mně malinko zrudly tváře. Přeci jen jsem na tolik pozornosti nebyla zvyklá. Alespoň teď už ne. Al se posadila vedle zkamenělého Jaspera a já hned vedle ní. Moje hlava se samovolně otočila, abych se mohla pokochat pohledy třídy, a když jsem si všimla zvlášť jednoho, který mě zajímal, moje nadšení ještě vzrostlo. Edward pořád ještě nevěřícně koukal právě na mě a nechal při tom pusu malinko pootevřenou. Pro dnešek to bylo: jedna – nula.

Sundala jsem si ještě sako a odhalila tak další části mého doposud zakrytého těla. Vzadu se ozvalo pár nadechnutí a u mě to vyvolalo další úsměv.

„Sluší ti to Bell!“ pochválil můj vzhled Jasper.

„Dík,“ poděkovala jsem a spokojeně se otočila směrem ke katedře.

„A nemysli si, ode dneška se takhle budeš oblékat pořád!“ vyhrožovala mi Alice.

„Tak na to zapomeň!“ vztekala jsem se zase pro změnu já.

„To se ještě uvidí!“ promnula si ruce ta malá bestie a zatvářila se tak divně. A já věděla, že to myslí naprosto vážně. Oou, to jsem tomu dala, jenže nebyl čas smutnit nad chybami, kterých jsem se nechtěně dopustila, protože profesor nepřestával vysvětlovat látku, tak jsem raději začala horečně zapisovat poznámky do noťásku. A ostatní mě už ani v nejmenším nezajímali. Můj život je jen můj a nikdo mi nebude nic diktovat! Jo, ale to jsem ještě dostatečně dobře neznala Alici, jinak bych už dávno věděla, jak hluboce jsem se spletla. Jestli je někdo výborný diktátor, tak právě ona. Ale nebudu předbíhat…

◌●◦ 2. kapitola

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 1. kapitola: