Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 11. kapitola - Edward

02.08.2012 (11:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 5115×

Fajn! Tak kraluj! Vzdávám to!

Bezradně jsem si vydýchnul a pečlivě skenoval tu její rádoby smutnou tvářičku. Herečka jedna vyčůraná!

„Prosím! Bude to rychlý! Slibuju,“ dožadoval jsem se skučivě a i to bylo moje poprvé, tak doufám, že to taky náležitě ocení. Hm… zamručelo si spokojeně moje nitro, když se na mě opětovně vrhla a spojila nás ve vášnivém polibku.

Jo, na tohle si určitě bez problémů zvyknu…

„Dáme si závody?“ navrhl jsem radostně a doufal, že přijme. Přece jen, když nesnáší nákupy, mohla by mít ráda trochu té legrace, ne?

„Ne!“ odmítla rázně, možná i trochu nakvašeně. A to ještě nevěděla, o co jsem se chtěl vsadit! „Nejsem tak rychlá jako ty!“ zaprskala vztekle.

„Máš strach, že prohraješ?“ dobíral jsem si ji dál a doufal, že se na to chytí. Jasper s Emmettem už by se totiž dávno lapili. Na ně sázky holt platily.

„To ani ne, protože vím, že to vyhraješ,“ procedila už vážně naštvaně. Ach jo, ženský, taky vždycky zkazí každou zábavu. No ale já se rozhodně nevzdával.

„Ale no tak, zkusíme to?“ pokusil jsem se do toho jít milým tónem.

„Fajn!“ vyjela dopáleně a vůbec to neodpovídalo tomu souhlasu. Přikrčila se do podřepu a očima mě doslova pobízela. Jen počkej! „Tři, dva, jedna… Teď!“ křikla opravdu nahlas, i když bych to slyšel i šeptem, ale já už při slově teď bral kvalty. Jen pár ptáků se naštvaně rozkejhalo.

Až po patnácti kilometrech a dvou vypitých srnkách mi došlo, že Bellu nikde neslyším. Ani srdce, ani dech… Že by byla až tak pomalá? To se mi nezdálo… Nakonec jsem se teda vrátil zpátky k domu, kde už samozřejmě nebyla, to mi ale nezabránilo v tom, abych ji vystopoval.

Mířila úplně jinam než já!

Ta malá, vykutálená, paličatá potvora!

Už z dálky jsem zaslechl její regulérně bijící srdce, když jsem se k ní tichounce přibližoval. Nechtěl jsem jí vyplašit oběd, že? Ne, vlastně chtěl, a moc! Byl jsem totiž trochu víc naštvanej a toužil jsem ji i pořádně postrašit… Dobrá, tak možná víc to druhý!

 „Tak tady seš!“ vybafl jsem na ni v okamžiku, kdy už jsem stál až těsně za ní. Vyděšeně zaječela a stádo vzalo v momentě roha. Rozprchlo se. Ha, ha, ha…

 Nasupeně se po mně otočila a já se jen spokojeně culil. To má za to, že mě prvně zbytečně navnadí a pak zdrhá jiným směrem. Nedej Bože, aby se jí něco stalo!

„To ti teda děkuju!“ zaprskala jak navztekanej křeček.

„Promiň,“ vylezlo ze mě rádoby omluvně, třebaže jsem se tak trochu provinile opravdu cítil. „Něco ti ulovím,“ pověděl jsem rychle a zavětřil. Stádo se prozatím přesunulo jen kousek odtud. A než by mohla cokoliv dodat, už jsem se vracel i s potravou. Připadal jsem si tak trochu jako jeskynní muž, který se stará o jídlo svojí nejdražší družky. Hruď se mi dmula pýchou, že jsem to obstaral tak rychle a moje dračice nemusí trpět hlady moc dlouho.

„Tak tady!“ řekl jsem zase za jejími zády, a tak trochu to byl záměr. Líbilo se mi ji děsit, i když opravdu jen maličko. Bella dýchala jak splašená lokomotiva a pozorovala to zvíře, co jsem jí nabízel. Koukala mu vážně mezi nohy? Nebo se mi to jen zdálo… To je víc nadržená než já sám?

Pochyboval jsem o tom, takže to mělo asi jiný důvod.

„Děje se něco?“

„Ne,“ vyštěkla a zamračila se na mě. Úsměv mi trochu povadl. „Jen to, že mě pokaždé neuvěřitelně vyděsíš,“ objasnila mi to, co už jsem ale dávno věděl. Ona ovšem netušila, že jsem to dělal naschvál. Natáhl jsem k ní ruku s tím srncem, kterého jsem jemně přidusil. Bez obalu si ho ode mě převzala, i s ním si dřepla a pak se mu zakousla do krku. V ten moment jsem měl naprosto jasno.

Až se nají, musím ji okamžitě mít. Vzít si ji teď a tady...

Byla, v tom co dělala, naprosto sexy.

„Musíš se koukat?“ zamumlala rozladěně.

‚Jo!‘ měl jsem chuť jí odpovědět. ‚A pak tě přirazím támhle na ten strom a prostě si tě vezmu. Zezadu, zepředu…‘ Mysl se v těch obrázcích doslova koupala a já musel mít pohled černej jako nikdy. Tomu dole jsem jasně nakázal, aby prozatím ležel, přece to ještě chvilku vydržím a nechám ji aspoň v klidu nasvačit a…

Ups… Tak právě dopila.

A může se jít na to!

Upíří rychlostí jsem se přemístil až úplně před ni a tentokrát, kdyby se teda podívala dolů, by si mohla všimnout té do očí bijící erekce. Měl jsem pocit, že jsem úplně plnej toho nepříjemnýho napětí a jen ona mě ho může zbavit.

„Edwarde?“ vydechla jaksi ustrašeně. No, jen se boj, máš totiž proč! Až s tebou skončím, alespoň týden si pořádně nesedneš, mumlalo si potěšeně moje podvědomí a mnulo si u toho zkaženě ruce.

Ucouvla, ale já ji jak zhypnotizovaný následoval, takže když se jí záda zapřela přesně do toho stromu, co jsem chtěl, z očí mi musela čerň přímo odkapávat. Plány zatím vycházely. Nakonec, ten běh jsem vyhrál, ne? Takže teď už si jen vybrat odměnu…

Nechtěl jsem ji však dlouho napínat, protože děsit Bellu až takhle moc jsem taky neměl v plánu. Už tak si toho chudák zažila až dost, a tak jakmile skončila v mém studeném náručí, viditelně si oddechla. Čeho se, sakra, tak bojí? Stihla ovšem jen to, protože pak už se jí dovnitř stěhoval můj neodbytný jazyk, který si chvíli pohrával s tím jejím. Chutnala tak skvěle.

A já ji musel ukázat, kdo je tady chlap.

Kdo tady velí!

„Nikdy už se na mě takhle vyděšeně nedívej!“ dodal jsem na oko nasupeně, ale podle jejího zrychlujícího se srdce a doutnajícího pohledu mi bylo víc jak jasné, že už strach nemá.

„Tak už mě konečně přestaň děsit!“ štěkla.

„Já tě ale nechtěl vystrašit! Nevíš, že oči mi neztmavnou jen z chutě na krev?“ vypadlo ze mě svádivě a ta první věta byla jasná lež. Chtěl jsem ji postrašit, to jo, ale kdybych to teď přiznal, bylo mi nad slunce jasný, že bych si pak dlouho nevrznul… A kdo ví, jestli vůbec!

„Ty! A já myslela, že si mě hodláš dát k obědu,“ vyfoukla ztěžka a mračila se tak silně, až se jí mezi obočím udělala hlubší vráska. A byla tak moc sexy…

„Nikdy,“ vydechl jsem zmámeně, ale takhle ona na mě prostě působila. Byl jsem z ní úplně mimo, a hlavně jsem ji tak strašně moc chtěl. Doslova nezadržitelně, teď.

„Fajn, tak už nikdy takhle blbě nežertuj, když jsme na lovu. Já nejsem upírka, a jakmile u tebe vidím tenhle černej pohled, osypu se,“ dodala na objasněnou, ale mně tohle teda nějak nesedlo. Jistě jako poloupírka musela znát, jak to s upíry a jejich očima je. Takže se nám barva měnila při lovu a při emočním vypětí, ať už tom příjemném nebo ne. Otázkou však zůstávalo, proč by se z toho měla osypat?

Její krev nebyla vábivá, i když jsme spolu lovili. Prostě… Neměl jsem chuť se do ní zakousnout, protože tak trochu voněla jako jeden z nás. Jenomže pokud ji tenhle pohled při lovení vyděsil, znamenalo to, že se jí muselo stát něco vážnýho! Nebo ne?

„Nějakej upír se tě pokusil napadnout?“ zeptal jsem se po chvíli naprosto seriózně. Chytil jsem ji za paže a kousíček ji od sebe odtáhnul, abych mohl pozorovat její obličej. Musel jsem zjistit, co si myslí, ačkoliv u ní můj dar nefungoval. Třeba mi to prozradí mimika?

„Ne,“ špitla tak tiše, že nebýt upír, asi ji ani neslyším. A kruci! Neznělo to vůbec věrohodně! Fixovala mi totiž rozkrok a srdce jí nepatrně zrychlilo, stejně tak dech. To byla jasná známka lži! A já ji kretén ještě takhle idiotsky děsím. „Jen… Vždyť víš, když lovíte, někdy je pro vás volání krve daleko silnější než cokoliv dalšího,“ dodala už daleko jistěji a i její srdeční rytmus se znovu stabilizoval. No, já se tak lehce nedokázal uklidnit.

Představoval jsem si tu bestii, která se k Belle takhle zachovala, a jestli se mi kdy připlete pod ruce, dostane přesně to, co si zaslouží. Pořádně po držce a věčný odpočinek! Jenomže teď tu nikdo nebyl, jen já a ona. Její horké a jistě žádoucí tělo, které se na mě tak vroucně mačkalo, že jsem se konečně zase uklidnil. Věděl jsem, že mi lže, ale nemínil jsem ji nutit, aby mi cokoliv vyprávěla. Pokud bude chtít, a až mi bude dostatečně věřit, začne s tím třeba sama.

Přitáhl jsem si ji k sobě daleko pevněji a znovu zaútočil na tu její úžasnou pusinku. V mezičase se moje ruce postaraly o její oblečení a díky mojí nelidské rychlosti byla nahá dřív, než bys řekl… upír. Měla na sobě už jen kalhotky, když jsem si rozepnul zip, abych se mohl opět ponořit tam, kde jsem to doslova miloval.

Nehodlal jsem se však zbytečně zdržovat, takže jsem si kalhoty stáhnul jen pod zadek a Belliny gaťky z ní doslova serval. Ale koho to zajímalo, Alice alespoň bude mít možnost koupit jí všechno nové. Vyhoupnul jsem si ji do klína a jednou rukou jí přidržoval to extrovní pozadí. Druhá se vměstnala mezi její záda a drsnou kůru stromu. Musel jsem ji chránit alespoň nějakým způsobem…

Když se kolem mě dole obepnula a zavalila mě tím dokonalým teplem, myslel jsem, že se udělám dřív, než by bylo zdravý, ale naštěstí jsem se krotil.

Začal jsem s pomalými, opravdu lenivými pohyby proti její pánvi, jenomže kdybych hned nasadil pořádné tempo, vybouchnul bych v ní okamžitě. A já si dal za úkol, že Belle dopřeju rozkoš dřív jak sobě samotnému. Hm… cítil jsem se momentálně jako moc velkorysý upír! Mohl bych přijít k vrcholu a pokračovat dál, avšak nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já prostě potřeboval, aby ona ochutnala první…

Pošetilý! Tolik jsem se změnil, že jsem se chvílemi nepoznával ani já sám.

Bella sice chvíli bojovala o nadvládu, ale dal jsem jí jasně najevo, kdo komanduje. Alespoň teď a tady jsem chtěl být pánem situace já, ale jako obvykle jsem zklamal. Přišlo to přesně tehdy, kdy mi nosem brouzdala od spánku k vlasům s rukama pěvně omotanýma okolo mýho krku a neustále náruživě šeptala, abych zatraceně přidal.

Vyhověl jsem jí. Vlastně nám oběma.

Naprosto nahlas a regulérně jsem vrčel, ale když ono to bylo prostě boží. A hlavně… Nikdy jsem u toho svoji přirozenost projevit nesměl, třebaže mě to ničilo. Teď to však bylo úplně jiný, a tak jsem si to vynahrazoval a neustále přidával po stupíncích na hrdelnosti podle toho, jak ve mně bez ustání rozpínala žhavá láva. Byl jsem skoro u cíle a stěží odolával volání sirén, musel jsem se vrhnout do jejich vábivé náruče, volně přeloženo, všechno, co se uvnitř mě kumulovalo, vyplavit jednoduše do Belly. A přesně to já tak moc chtěl!

I ona teď vrčela, ačkoliv spíš jako tygřátko, přesto to byla téměř poslední kapka do mého nedočkavého mlýna. A jakmile se pak zajíkla, šeptla moje jméno a dole se kolem mě sladce stáhla, zapůsobilo to na mě jako odjištěný granát. Naposledy jsem se v ní rychle pohnul a… Tohle bych zadržet nedokázal, ani kdybych se snažil. Stejně tak, jako se protrhne přeplněná přehrada, jsem se teď vléval já do ní. Hlava mi skončila opřená v prohlubni její šíje a klíční kosti a já zhluboka vdechoval to omračující aroma.

Tohle byla nirvána…

Když se pak jemně ohnula tak, aby mi sérií motýlích polibků odcestovala z vlasů až skoro ke krku, měl jsem pocit, že to moje srdce nemůže unést. Tohle jsem neznal, ale taky se mi to tak zatraceně moc líbilo. Láska. Bylo to něco tak dokonalýho, že jsem měl chuť sám sobě neustále nadávat za to, že jsem promrhal zbytečný čas, který jsem mohl strávit s Bellou. Věčnost totiž nebude nikdy dost dlouhá. Hlavně proto, že jsem s jistotou věděl, že tuhle bytost nade všechno miluju.

Jo, a taky jí to řeknu. Proč ne?! Musí se s tím už přece smířit! Ať ji to vyděsí sebevíc, já to v sobě prostě držet jen tak nedokázal. Ne teď a hlavně ne potom všem, co se mezi námi událo. Byl jsem sladší než ta nejpřeslazenější laciná limonáda a doufal jsem jen v to, že se jí ze mě neudělá špatně…

„Bello,“ vyklouzlo mi oddaně. „Já tě vážně…“ Jen počkej, ty děvko jedna podělaná! Až tě chytnu, tak za tohle zaplatíš. To její „Edwarde!“ bylo slyšet až na druhý konec státu! Já ji naučím… Před očima se mi v mžiku začal odehrávat nechutný, krvavý porno film v hlavní roli s mojí Bellou. Tahle však byla vyděšená s rukama přivázanýma k pelesti postele. Z očí se jí hrnuly slzy a prosila toho zmrda, aby to nedělal… Co nedělal? Ptalo se mě moje nechápavé podvědomí a nečekalo dlouho na odpověď, když jsem viděl, jak se jí zakousnul z vnitřní strany do stehna…

Museli jsme odsud co nejrychleji zmizet! A já ten zatracenej pager nechal doma na stolku, ale koho by napadlo, že nějakej úchylnej pomatenec nás vystopuje až sem?

„Co…“ promluvila Bella, ale zarazil jsem ji. Stejně nás slyšel. Jen počkej, však já si tě podám, ty malá couro! Na to jsem nemohl než vztekle zavrčet. K mojí lásce se dostane tak leda přes moji mrtvolu!

„Obleč se! Hned!“ nakázal jsem jí pořád ještě naštvaně, ačkoliv to nebylo na ni, ale na to, co se k nám každou vteřinou přibližovalo.

„To si snad děláš…“ Opět jsem ji zastavil zvednutou dlaní. Ten hajzl už byl beztak hodně blízko, takže nás slyšel tak jako tak.

„Máme společnost a není to člověk,“ dodal jsem na objasněnou a doufal, že pochopí. No, nevypadalo to tak. Chvíli přemýšlela a pro mě to byly drahocenné vteřiny, alespoň jsem se obléknul a pak s tím pomohl i zmatené Belle, které teď už haprovalo srdce. Jistě jí došla vážnost situace.

„Takže tě nikdy žádnej upír nenapadl?“ zavrčel jsem běsnivě cestou domů a můj černej pohled se jí musel zavrtat až na dno její poraněné duše. Tušil jsem, že bylo příliš brzy, aby se mi s něčím tak děsivým svěřila, ale… Vidět to z hlavy toho pošuka bylo vážně deprimující.

Promítal si v ní nejen minulost, ale i budoucnost a to, co s ní měl v plánu dělat. A to radši zdechnu v bolestech světa nebo znovu projdu proměnou, než abych ho to nechal udělat. Belly se už prostě nedotkne. Pomstím ji. Musím!

Domů jsem ji odnesl v náručí a za jiných okolností bychom znovu skončili v mém pokoji v posteli. To ale nebylo možné. Položil jsem ji na zem, zavřel dveře a ze stolku shrábnul ten Carlisleův pager. Ještě že byl tak prozíravý, aby celou mužskou Cullenovic základnu vyzbrojil touhle moderní zbraní. Poslal jsem všem signál, aby se okamžitě dostavili domů a strčil jsem si ho do kalhot.

„Bello!“ volal na ni ten zmrd skrze dveře. Měl jsem doslova nehoráznou chuť mu jít otevřít a pohrát si s ním alespoň zčásti tak, jak to on dopřával Belle a ne že by svými perverzními fantaziemi snad nějak šetřil. Vysílal jich ke mně tak moc, že jsem to ani nestíhal pobírat. Vlastně jsem ani nechtěl, bylo mi z toho zle. „Drahoušku, přišel jsem si pro tebe,“ mluvil sladce.

Drahoušku, leda tak kulový!

Pager mi v kapse zavibroval, což měl být signál, že kavalérie už je na cestě, a tak jsem tu malou věc hodil na zem a rozšlápl. Téměř neslyšně, ale alespoň si ten hňup bude myslet, že jsem na něj sám… Musím ho zvládnout, dokud rodina nedorazí a pokud se mi ho skutečně podaří zabít, bude to pro mě testosteronové zadostiučinění. Ačkoliv hormony už se mě ani zdaleka netýkaly, potřeboval jsem toho bastarda sprovodit ze světa já sám. Muselo to být mojí rukou!

Bella mi za zády tichounce vzlykla a mně se hrůzou sevřely útroby. Nebál jsem se jeho, ale o ni. O to, co právě teď prožívá a jak se cítí.

„Neboj se, Bell. Já ho k tobě nepustím,“ zaševelil jsem ubezpečujíc a ona mi to souhlasně odkývala. No, nepřišlo mi, že mi věří, což mě ranilo…

„O tom bychom se mohli dohadovat, mladej!“ zabručel vrčivě ten odpad za dveřmi a Bella zase vzlykla, tentokrát nahlas. Pohladil jsem ji po vršku ruky, kterou si tiskla k boku. Vypadala tak drobně a křehce, naprosto vyděšená, až jsem se cítil těsně před vzteklým výbuchem.

Jak jí to mohl udělat?!

Rypák jeden odpornej…

„Musím zaťukat, abyste mi otevřeli? Nebo se mám rovnou probít dovnitř?“ prskl výsměšně, ale jeho myšlenky tak pobavené nebyly. Nesnesl vědomí, že jeho majetek je tu se mnou a radostně mi roztahuje svoje nohy. Pro něj to vlastně byly jeho nohy, které si šikovně označkoval. Ty kousance, kterých jsem si všimnul až dnes v lese, když jsem Belle pomáhal se obléknout, byly hrůzný. Jako ten největší idiot jsem si toho dřív nevšimnul, protože jsem byl víc zaměřenej na úplně jiná místa…

Ty kanče! Jsi vážně nevšímavej trotl!

Ozvala se rána, a pak mi vchodový dveře přistály kousek od nohou.

„Vybral jsem si druhou možnost!“ pověděl úlisně a pohledem se pokoušel dostat za mě. Chtěl vystrašit Bellu tak, aby s ním bez řečí sama odešla, ale pokoušel jsem se mu stínit i přesto, že se moje tělo automaticky výhružně nahrbilo a já i nahlas vrčel. Chtěl jsem mu dát jasně najevo, že mu tohle jen tak neprojde, ale nezdál se být vystrašený, což mě rozlítilo téměř k nepříčetnosti.

„Nikdy by mě nenapadlo, že uděláš zrovna tohle, ty malá mrcho! Když tě konečně najdu, zjistím, že se kamarádíš s rodinkou vegetariánů… No, že se nestydíš! Kdo ví, jestlipak jsi jim pověděla, jak výborně chutná tvoje krev?“ Mluvil pobaveně, ale moc jsem ho nevnímal, až na slovíčko krev. On z Belly skutečně pil, a jak mi posléze došlo, ona byla tedy proti našemu jedu buď imunní, nebo… jí ho pokaždé velmi rychle odsál. To by však chtělo přímo neskutečné ovládání! Hlavou mu proplula myšlenka trpící Belly, a to mě opět rozpálilo doběla.

„Zavři hubu!“ zavrčel jsem vztekle a snažil se opanovat. Čím dýl tu budeme tlachat, tím dřív sem dorazí moje upíří karavana.

„Ale, ale, ale… Copak to tu máme? Zamilovanej vegetarián?“ dobíral si mě ten pošuk. Jo, tos uhod! Jsem zamilovanej a právě proto tebe a tvoje vybrané kousky čeká nevídaný zážitek! Na rameno mi dopadla teplá dlaň, která mě vzápětí i něžně pohladila. Ano, miláčku, taky tě miluju, ale teď se musím soustředit na toho zmrda přede mnou…

„Ještě jednou na něj šáhneš a trest bude daleko horší! Už teď u mě máš nespočet přestupků a ten útěk… Ten, moje milá, budeš platit do smrti. A jen já určím, kdy to bude!“ vybouchl v běsnivém záchvatu a tentokrát se i vzteky třásl. Bellino srdce za mnou škobrtlo a rozběhlo se šílenou rychlostí. Bylo mi jasné, že odtud chtělo co nejrychleji zdrhnout a já se mu vlastně ani nedivil.

„Ty určíš tak leda velký hovno!“ vyštěknul jsem znechuceně. Mysl se mi zatemnila představou, jak tomu bezduchému monstru rvu jeho vánoční ozdoby, abych mu je pak narval do chřtánu, odkud vylízaly jen samý kravince, ale zastavil mě další jemný dotek. Mně sice zchladil hlavu, zato zvíře hned kousek ode mě, začalo snad vzteky doutnat.

„Děvko jedna! Varoval jsem tě! Hned jak to tady dokončím s tímhle neschopným chcípákem, budeš na řadě ty! A být tebou, už bych si začal svlíkat kalhoty! Nebude to trvat dlouho a znovu si tě označkuju,“ vypustil z té svojí odporné huby přesně to, co u mě vyvolalo výbuch, a ani on zřejmě neměl v plánu čekat. Když se tedy rozběhl mým směrem, odstrčil jsem vyděšeně Bellu co nejdál od nás. Nebylo to z nejjemnějších doteků, ale tady šlo o její život.

Pokusil se na mě skočit jako první, ale uhnul jsem, chytil ho za ruku a mrštil jím co nejdál od Belly. Dopadl na prdel na vylomené dveře, jenže než jsem k němu doběhl, už zase stál na svých, bastard jeden. To už jsme se na sebe vrhli doopravdy. Padaly rány jako kroupy a já to nejvíc schytal asi do břicha. Slyšel jsem, jak to zadunělo, udělala se malá bolavá trhlina, ale než se mě znovu dotknul, byla už zase zacelená. Ovšem nebyl jsem to jen já, kdo schytal rány. I ten zmrd dostal do huby, natrhl jsem mu paži, která mu lehce napraskla až ke kloubu. Jenomže ani tohle toho buzeranta nezastavilo, a tak jsme se řezali hlava nehlava.

Ani jeden nešetřil ranami.

Já jich však schytal víc, a to z toho důvodu, že jsem občas kontroloval moji Bellu. Jestli je v pořádku, a kde vůbec je. Nelíbilo se mi, že je tak blízko nás a neutekla pryč. Někam se schovat. No, snažil jsem se soustředit na boj, abych to s tím hajzlem vyřídil co nejdřív, a tak to moje zlato nemuselo dlouho čelit svojí temné minulosti. Jistě ji to muselo nepředstavitelně bolet.

I mně z těch jeho sadistických myšlenek bylo špatně…

Zrovna si mě převalil pod sebe a jen Bůh ví, že tuhle polohu jsem ochotnej vydržet jen pro Bellu. Když je na mně, je to občas dokonce lepší, než když se vedení ujmu já a ona je pode mnou. A teď tu byl tenhle úchyl a chtěl si mě osedlat? No tak to teda ne!

Právě se natahoval, že mi dá do držky a já se chystal mu tu ruku urvat, když jsme oba dva koutkem oka zaznamenali pohyb poblíž. Byla to Bella s vyceněnýma zubama a nenávistně koukala na záda tomu kreténovi na mně. Vypadni! Okamžitě vypadni! Ječelo na ni vyděšeně moje podvědomí, ale než jsem to stihl zařvat i nahlas, to zvíře už jí podtrhlo nohy a ona letěla k zemi.

Jediné, co jsem mohl dělat, bylo zařvat její jméno a doufat, že to nebude moc bolet a ona si pod hlavu třeba strčí ruce. No, neudělala to, v co jsem tak moc doufal, a rána byla příšerná. Bella dopadla právě na ten kousek, kde nebyly parkety, ale leštěný mramor. Slyšel jsem křupnutí a srdce mi v ten okamžik asi zastavilo. Teda zastavilo by se, kdyby už dávno nebylo mrtvé. Přesto jsem dál houževnatě vykrýval výpady toho všiváka, kterého zřejmě vůbec nezajímalo, že se Belle něco vážného stalo a dál bez přestání bojoval.

Já jsem naopak tak moc toužil se jít podívat, co s ní je. Co se jí stalo a jestli je to tak vážné, jak vypadá… Do nosu se mi znenadání dostalo nádherné aroma. Vůně to byla naprosto dokonalá a tak sladká, že mi ústa okamžitě naplnila jedem. Musel jsem několikrát nasucho polknout, než se zastavil i ten buzerant na mně, abychom se pak oba podívali jejím směrem. Sahala si vzadu na hlavu, a když pak dlaní mířila zpátky k jejímu obličeji, viděl jsem její prsty zašpiněné od krve a všechno se to ve mně hrůzou sevřelo. Z té větší části to byl strach, ale byl tam i kousek, téměř zanedbatelný kousíček, a to byl šílený hlad. Voněla totiž božsky! Nikdy jsem necítil nic lepšího.

Pak se po nás podívala svým rozostřeným pohledem a já se konečně probral z tranzu. Jako by mě ty její trpící oči vyrvaly ze chřtánu hladu a já měl opět hlavu čistší než tenhle barák po náletu Esméiny uklízecí mánie. Znovu jsme se do sebe pustili, jenže teď to bylo o moc divočejší. On mě chtěl co nejdřív zabít, aby se už mohl napít a dělat i další humusárny, který bych raději v jeho hlavě ani neviděl, a já ho chtěl co nejdřív sprovodit ze světa proto, abych se mohl postarat o krvácející Bellu. Ne že by mě její krev nevábila, ale představa, že bych jí ublížil tak moc jako tenhle buzerant, mě bolela asi tolik, jako by se mi nějakej všeuměl drápal dlátem v srdci.

Kontroloval jsem ji, často, a to mě vždycky stálo pár rán, které mě, kurva, bolely, ale nedokázal jsem si odpustit občasné pohledy jejím směrem a ujistit se, že pořád ještě žije. Bože, co bych dělal, kdyby tu nebyla?

Najednou ale přiletěla pěst. Praštil mě do hlavy tak silně, že jsem okamžitě ztratil vědomí. Čas se v ten moment zastavil, a když jsem pak jakžtakž začínal nabírat vědomí, zaslechl jsem útržky rozhovoru.

„V tom baru… …zabít.“ Tohle musela být Bella. Nedokázal jsem však pobrat celou větu, protože jsem pořád ještě upadal do stavu, kdy jsem o sobě nevěděl. Musela to být nalomená páteř, protože kdyby mi ji oddělil úplně, takhle rychle bych se do kupy nedal.

„Tak to ani náhodou. Tvoje krev mě sice lákala… Tehdy jsem… …bez rozmyslu nakopala a utekla. V hlavě mi to tehdy výhružně sepnulo a já ti prostě potřeboval jakkoliv ublížit. Bylo to ve mně…“ Já to prase rozervu na nudle, až se dám znovu dohromady. Už by to snad ani nemělo moc dlouho trvat, ale pěkně mě sralo, že neslyším celé fráze. Když už se nemůžu pohnout, alespoň bych rád slyšel všechno to, čím jí ten hajzl láduje hlavu.

Však počkej, ty kokote!

„Sice to chvíli trvalo, než jsi mi uvěřila a já si tě mohl přivlastnit, ale nakonec se tak stalo. Každou noc, když jsi klidně spala, jsem nedočkavě seděl u tvojí postele a představoval si, jaký by to bylo se ti v tomhle klidném okamžiku zakousnout kamkoliv do těla…“ Tentokrát jsem slyšel všechno, i Bellin vyděšený výdech, přesto moje tělo pořád odmítalo reagovat.

No tak! Dej se už konečně do kupy!

„A nejen to, svírala mě nutkavá touha ti systematicky ubližovat,“ pokračoval ve svých odporných představách. Prozatím jsem mu do hlavy neviděl, protože i můj dar byl momentálně indisponován, což bylo zvláštní. Přesto jsem se modlil, aby se dál chvástal, ať už ze sebe vypouští sebevětší šílenosti, ale hlavně ať mluví a nedotýká se mojí Belly. Děs mi dokonce zakázal i jen uvažovat nad tím, že by ji ten bastard někam odnesl a já ji už nikdy nenašel…

„Přál jsem si, abych na tvém těle směl vidět pořádné modřiny, které bych ti vyráběl všemi možnými způsoby a občas ti i něco zlomit, ale strach z mého pána mi to zprvu nedovoloval… A tak jsem tiše trpěl a chvilky si plnil jen pouhými představami, které se ale postupně stávaly skutečností.“ Mluvil tak zasněně a spokojeně, až jsem měl chuť mu urvat palici a vyrvat srdce, a to všechno zároveň! Tohle byl ten nejhorší vyvrhel pod sluncem! Naštěstí jsem cítil, jak se mi do rukou vrací cit. I čtení myšlenek se obnovilo, ale nevím, jestli by nebylo lepší, kdyby ještě chvíli nefungovalo. Teď jsem mohl bohužel znovu nahlížet do té jeho choré mysli. A strašně mě děsil ten Bellin nepravidelný dech…

Tohle muselo být vážný!

Bezhlučně jsem pohnul prsty. Bingo. Povedlo se, a s tím i všechno ostatní. Páteř už srostla a mně se okamžitě vrátila moje síla. Mohl jsem se konečně opět hýbat a můj pohled se poprvé zbarvil totálně do ruda. Tohle ten retard odskáče tak, že na to vlastně už nikdy nezapomene. A to proto, že ho na místě zabiju!

 „A teď bychom se měli vydat na cestu. Musím ti sehnat doktora a…“ To už jsem neváhal a tak bezhlučně, jak to jen šlo, se přemístil až za záda toho burana. Bella v jeho mysli vypadala na umření, a to mě nejen vyděsilo, ale zároveň i podnítilo k rychlému konání. Pak jsem taky uslyšel myšlenky mé rodiny. Byli blízko… „Už máš lepší náladu?“ Jo, ty skunčí ptáku! Odpovídal jsem mu v duchu, i když otázka nebyla zřejmě směřována mně. Ale co, však teď za všechno zaplatí.

Poslední, co jsem přes jeho myšlenky stihnul zahlédnout, než jsem mu urval hlavu, bylo, jak se mojí lásce rozostřil pohled a pak se po zdi sesunula na podlahu. Zkolabovala. Kurva! Do prdele! Vysrat se na to, kurva! Běsnil jsem a zároveň se děsil, co se jí stalo. Bylo mi zle a u srdce mě právě bolelo tolik, jako by mi tam ten zmetek vrazil ruku a snažil se mi ho vyrvat. To ale nebylo možný, protože jeho bezhlavé tělo teď leželo před mojí modlou jako oběť Bohům a hlavu jsem odkopnul kamsi pryč. Netuším kam a ani mě to momentálně nezajímalo…

Vzal jsem Bellu opatrně do náručí a odnesl na sedačku. Položil jsem ji právě v okamžiku, kdy se sem přiřítil Carlisle a v mžiku se ujal jejího zachraňování. Do té doby jsem si ani nevšimnul, že tu vzlykám jako stará baba, ale… Nedokázal jsem to zastavit. Esmé mě mateřky objala a brečela tu nasucho se mnou. Byli jsme to ale dvojka.

Můj otec si všechno přehrával v hlavě, takže jsem věděl, že je to zlé, hodně zlé.

„Musím ji operovat. Má vnitřní zranění,“ pověděl nahlas a já měl poprvé v životě pocit, že odpadnu. Byl jsem naprostá nula. Nedokázal jsem tomu hovadu zabránit, aby jí tohle udělal. Co jsem to sakra za podělanýho upíra, že se ani nedokážu postarat o to, na čem mi nejvíc záleží? Jo, jsem totální budižkničemu! Debil a úplně na hovno…

„Jaspere,“ zavolal ho Carlisle a on se tu samozřejmě okamžitě ukázal. Smrděl štiplavým kouřem… A teď mi teprve došlo, že už ho i stihli spálit. To já ho měl zpopelnit! A kdyby to šlo, ještě bych na ten doutnající popel s chutí nachcal… „Potřebuju, abys vzal Bellino auto a někde mezi Port Angeles a Forks ho nabourej. Spíš blíž Port Angeles, aby to bylo jednodušší. Musí to vypadat tak, že tahle zranění pocházejí z bouračky. Policie bude vyžadovat test na alkohol přímo z její krve, ten však bude negativní, takže nezbude než konstatovat, že jí přeběhlo zvíře přes silnici. Můžeš se o to postarat?“

„Jasně,“ odpověděl klidně, pak se otočil na mě. „Kde má Bella klíčky od auta?“

„Vem si na to moje Volvo,“ pověděl jsem dost příkře, ale celé moje tělo teď byla jedna pořádně vyděšená, křečovitě stažená věc. Sám sebe jsem nepoznával. A Esmé mě navíc pořád mateřky objímala, a to mě začínalo iracionálně srát. Potřeboval jsem, aby mě objímal někdo úplně jiný…

„Volvo? To je ale tvoje,“ dohadoval se. „Potřebuju její a -“

„Nezajímá mě to!“ vyjel jsem na něj vztekle a osvobodil se z náručí mojí matky. „Až se Bella probudí, nechci aby… Prostě se jejího auta nedotkneš, rozuměno? Když se policajti zeptají, půjčila si moje a basta!“

„Fajn, fajn, tak teda tvoje Volvo.“

Tím jsme to ukončili a Jasper odešel vykonat svoji práci. Nemínil jsem s ním jakkoliv smlouvat a ani jsem nechtěl, aby moje zlatíčko přišlo o svoje milované auto. I kdybych měl vlastnoručně sešrotovat všechny moje mašiny, deníky a šperky po matce jen proto, aby zůstala na živu, bez mrknutí oka bych to udělal. Pro ni bych totiž udělal cokoliv…

≈

Carlisle strčil Bellu na zadní sedadla svého Mercedesu a já si sedl k ní. Esmé mi ještě do rukou stačila strčit termosku s krví, než jsme se rozjeli. Položil jsem si její hlavu na stehno a cestou ji hladil po vlasech. Byla ledová jako jezera na Aljašce a já se cítil pořád hůř a hůř. Srdce jí zřetelně zpomalovalo a já na mého otce téměř bez ustání řval, aby na to, kurva, pořádně šlápl! Auto však rychleji jet nechtělo, a tak když jsme se po té pekelné a téměř nekonečné čtvrt hodině konečně vřítili do nemocnice, Bella už stěží dýchala.

Operace byla strašlivě dlouhá a já ji úplně celou vnímal a viděl přes mysl Carlislea. Byl dost skeptický, což mě děsilo dvojnásob. Nedával Belle moc nadějí. Navíc toho měla tolik polámaného… Nenáviděl jsem se za to, že musela takhle trpět. Jsem upír a nedokázal jsem se o ni pořádně postarat. Nezasloužil jsem si tuhle čistou bytost, jakou moje malá divoká víla byla. Dokonalost sama, co musela sestoupit snad ze samotného nebe… Nikdo na ni nikdy neměl strčit svoje odporné pracky. Ať už ten bastard podělanej sadistickej nebo já sám.

„Bože, prosím, zachraň mi ji,“ naléhal jsem znovu na toho nahoře, jako už tolikrát cestou do nemocnice. Jistě existoval a bavilo ho mě vidět trpět. Ale kdyby teda svou věčnou nenávist raději zaměřil jen mým směrem a ne na křehkou Bellu, byl bych o moc šťastnější. Nezasloužila si to. Ne potom, co jí to zvíře provedlo. Teď už jsem konečně úplně chápal, proč se na začátku oblékala jako strašidlo. Prostě nechtěla, aby ji našel on a já se jí ani nemohl divit. A při představě, jak odporně jsem se k ní celý ten rok choval, bych si nejraději rozbil hubu sám. Byl jsem stejnej hajzl jako ten mrtvej a spálenej čůrák.

≈

Když ji konečně převezli na pokoj, doslova jsem skočil na židli u její postele. Nedokázal jsem se od ní držet daleko, ačkoliv by to pro ni možná bylo lepší, jenomže já byl arogantní kretén a naprostý sobec. Potřeboval jsem ji. Miloval jsem ji tak moc, až jsem měl pocit, že ani moji bratři nedokážou tolik milovat…

Seděl jsem tam celou noc, ale její stav se jen zhoršoval, a tak jsem se pokusil jí do krku nalít trochu krve, doufaje, že se nezadusí. Naštěstí polykala, i když opravdu jen slabě, přesto mi na tváři musel svítit miliónový úsměv. Jenomže když ani potom její srdce nebo dech nezesílily, koutky mi opět povadly. Pokud jsem pochopil poslední myšlenky té zrůdy správně, byla dokonce imunní vůči našemu jedu, takže to znamenalo, že bych ji ani nemohl proměnit a prostě by mi umřela. Obavy přerostly v naprostý děs, a ten naplnil každičkou moji část a já začínal panikařit.

„Bello! Vrať se mi, prosím! Neopouštěj mě!“ řval jsem jí tiše do obličeje a nasucho vzlykal. No a co! Ať vezme čert moji trapnou hrdost. Chlapi, i když upíři, v takovýchhle situacích brečet prostě můžou. Vždyť tady ztrácím lásku mojí existence! Bože, nemůžu o ni přijít… Srdce jí o trochu zesílilo, a stejně tak její mělký dech. „Ano, takhle je to správně, miláčku, neopouštěj mě,“ chválil jsem ji hlasem, který spíš připomínal tichý polámaný šelest než samolibý upíří tón.

Pohladil jsem ji po vlasech a opatrně políbil na čelo, špičku nosu a nakonec i na rty. Byly mrtvolně bledé a mně se opět bolestivě sevřelo u srdce. Uvnitř mě to burácelo jen jedním jediným slůvkem – Moje! A ona nesmí zemřít…

Prostě nemůže!

≈

Dny plynuly na můj vkus až příliš pomalu a já musel často předstírat spánek. Chodil jsem pravidelně na záchod a na pokoj jsem si nosil jídlo a pití, jen aby personál nepojal sebemenší podezření, i když jsem to pak netknuté nacpal do cestovní tašky s mým starým oblečením, kterou mi tady nechávala Alice s čistými věcmi.

Bellin stav se začal postupně stabilizovat, což mě hřálo v mém mrtvém upířím těle. Byl jsem šťastný, že mě poslechla a bojuje. A mimo to jsem do ní každý den lil trošku krve, kterou pak Carlisle schovával u sebe v kanceláři v jeho malé ledničce. Díky za ni.

Můj otec chodil Bellu neustále kontrolovat, takže mi i potvrdil, že se uzdravuje, což bylo jen dobře. Alice mě pro změnu neustále otravovala s tím, jestli mi může přestavět pokoj, protože až se prý Bella probudí, bude už všechno hotové. A tak jsem ji nechal, ať koná dle svého uvážení, ale po pravdě jsem spíš neměl nervy na to se s ní dohadovat.

Za mojí láskou se, mezitím co spala, přišli podívat úplně všichni, a to včetně Rosalie, což byl pro mě parádní šok. Chtěl jsem ji okamžitě vyhodit, aby ji třeba nenapadlo jí znovu ublížit, ale myšlenky Rose mi jasně vysvětlily, že je jí Belly opravdu líto. Měly svým způsobem podobný osud… A tak jsem tu její návštěvu překousnul.

Dokonce mi slíbila, že se začne chovat slušněji.

≈

Byl to myslím čtvrtý den po tom, co mi Bella upadla do bezvědomí a už se neprobrala, když její srdce zničehonic zrychlilo. Přístroje najednou zareagovaly a její víčka se malinko zachvěla. Stejně tak se mi zachvělo v hrudníku.

Otevři oči! Zavrnělo moje podvědomí zamilovaně.

„Zlatíčko,“ brouknul jsem sladce nad jejím obličejem. „No, tak se mi probuď,“ naléhal jsem zlomeně, když pořád nereagovala. Přece mě tu nenechá a nebude už jen spát… „Prosím!“ nakázal jsem jí hystericky, i když pochybuju, že to slyšela, protože se jí víčka už nepohnula a i srdce se uklidnilo.

Ne!

Kurva! Tak se vzbuď!

Nic.

Znovu jsem se tedy posadil na židli a dál koukal do jejího klidného obličeje. Kdo ví, kde asi je a co se tam s ní děje… Kéž bych měl jistotu, že je v pořádku a je alespoň na hezkém místě… Ale hovno! Žádný takový! Chci ji tady, se mnou a teď hned!

Potřebuju ji!

≈

Neuběhlo ani dvacet čtyři hodin, když její srdeční reakce opět zrychlily. Znovu jsem vystřelil do stoje takovou rychlostí, jako bych vlastně ani nikdy neseděl a napjatě koukal na její víčka. Pohněte sebou už, krucinál! Vrčel jsem si v duchu pod nos.

Podle Carlislea, který přišel před hodinou, aby Bellu zkontroloval, se prý hojila čím dál rychleji a byla už mimo nebezpečí života. Jenomže se mi neprobouzela. A to nikdo z doktorů nechápal. Prý to mohlo být trvalé poškození mozku, nebo se prostě ještě vzbudit nechce, ale to bych se na to kouknul, aby chtěla zůstat spát!

Víčka se jí divoce zaškubala a oči ukryté pod nimi se teď taky rychle pohybovaly. Něco se jí zdálo a…

„Edwarde,“ vydechla moje jméno a já měl pocit, že mi znovu rozpumpovala srdce. Zahýbala prstem, na kterém měla kolík, který jí monitoroval životní funkce. Cítil jsem, že mi v hrudníku doslova duní, jak moc mi chtěl ten mrtvý sval začít tlouct. Šťastně jsem se usmál, když se pokusila rozlepit oči.

Konečně se probrala! Ječelo spokojeně moje nitro a předvádělo od radosti veletoče na kruzích.

„Bello,“ šeptl jsem zmámeně, ale štěstím jsem skoro netušil co dřív. Okamžitě jsem ji však políbil na to její horké čelo a ona si lehounce, téměř neslyšně, povzdychla. Ano, já tuhle potvůrku váženě miluju, i když mě tak šíleně potrápila!

Chvíli sice trvalo, než se jí povedlo rozlepit víčka a přestala divoce mrkat. Pokoušela se zaostřit, ale nedařilo se jí to, ale bylo to tak zcela normální. Mobil mi najednou začal vyzvánět a Bella zmučeně zasténala. Měl jsem chuť ten krám a toho, kdo mě teď otravoval, zadupat do země.

Alice. Samozřejmě! Kdo jiný to taky mohl být?

Vzal jsem to a přitom tu moji malou bojovnici pohladil po tváři, aby se zase uklidnila. Vypadalo to, že už je to v pořádku.

 „Alice!“ štěkl jsem do telefonu šeptem.

„Taky tě ráda slyším, bratře,“ odfrkla si. „Chtěla jsem se jen zeptat -“

„Už se konečně probudila,“ skočil jsem jí do řeči a ona na chvíli oněměla. Pak ale spustila nanovo.

„Cože? Konečně!“ zapištěla radostně. „A jak jí je? To je asi blbá otázka, co? Musí se cítit pěkně na nic…“

„Proč jsi mi neřekla -“

„Co zase?!“ vyjela na mě. „Jako kdy se probere? To asi proto, drahý Edwarde, že jsem neviděla, kdy se probudí!“ štěkala po mně naštvaně.

„Aha? A jak to myslíš, žes to neviděla?!“ odsekl jsem nedůvěřivě, ale vzápětí mi to stejně došlo. Moje setra byla ohledně téhle krasotinky úplně slepá. Jak mi to mohlo vypadnout?

„Nevidím Bellinu budoucnost, pokud si ještě pamatuješ!“ vybrblala naštvaně. „No nic, tak později a… Pozdravuj ji ode mě,“ dodala spokojeně a típla mi to. Mezitím do pokoje naklusal Carlisle, který slyšel nejen můj telefonát, ale taky Bellu, když mě volala, jenomže právě vyšetřoval pacienta.

„Bello,“ promluvil na ni klidně. „Jak se cítíš?“

„Blbě, dost zle,“ zachraptěla a já ji nepřestával hladit po tváři. Nechtěl jsem se od ní odtáhnout. Nedokázal jsem na ni přestat sahat, jako by se mi měla každou chvíli opět propadnout do nevědomí a už se neprobudit. Byl jsem šílený hrůzou i přesto, že byla vzhůru. Pak se její oči zničehonic zaklesly do mého krku. „Tvůj… Nic ti není,“ oddechla si potěšeně a já měl chuť štěstím protočit oči. Ona se zajímá o mě a o moje zdraví, když sama leží zasádrovaná a nehybná na posteli v nemocnici? Opravdu jsem si nemohl zvolit starostlivější a víc milující ženu, než byla Bella.

Zatím mi sice neřekla, že mě miluje, ale já si na to počkám… Teď bych mohl s podobným tvrzením přijít já, aby měla nad čím přemýšlet.

„Ne, žádné trvalé poškození,“ zažertoval jsem, ačkoliv mi do smíchu vůbec nebylo. „Zato ty…“ odmlčel jsem se, protože se mi hlas vytratil neznámo kam.

Jo, protože tu leží v takovémhle stavu, za to můžu jenom já. Neschopný se o někoho, koho miluju, postarat!

Carlisle Bellu zběžně překontroloval. Nakonec vytáhl injekci a něco jí vpíchnul do hadičky od kapačky. V mysli mi poslal, že ji chce zase uspat, protože se tak hojí daleko rychleji a bude ji tak moc převézt domů o to dřív. Lidé už si začínali všímat jejího extra rychlého hojení… Ona se mezitím zmateně rozhlížela okolo.

 „Ano, jsi v nemocnici,“ obeznámil jsem ji s tím, kde se nachází. A možná bych to dělat neměl, ale nedokázal jsem se zastavit. Musela vědět, že už je v bezpečí! „Carlisle naštěstí dorazil ihned poté, co jsi upadla do bezvědomí a ehm, no, pomohl mi s tím upírem… zbavit se ho!“ Poslední tři slova jsem tiše zavrčel. Belle v hrudi zazmatkovalo, což se projevilo i na monitoru. Možná jsem s tím mohl počkat?

„Edwarde,“ napomenul mě Carlisle. Fajn, možná že máš pravdu, ale ona musí vědět, že už se jí to hovado nikdy ani prstem nedotkne! Zabručelo vztekle moje nitro.

„Chci jen, aby Bella věděla, že ten hajzl už jí nikdy víc ubližovat nebude,“ pověděl jsem tvrdě a malinko usměrnil moji dřívější myšlenku. Díval jsem se jí přitom hluboko do těch nádherných čokoládových očí. Byla vystrašená a nasucho polkla, když jí zřejmě došla celá pravda.

„Takže…“ zachraptěla. „Už je…“

„Mrtvý?!“ zavrčel jsem znova děsivě, ale pouhá představa jeho hnusného ksichtu a viděl jsem rudě. „Jo, a nadobro,“ zakončil jsem s lehkým nádechem spokojenosti a zadostiučinění, ačkoliv já mu jen urval hlavu, to mí bratři se postarali o zbytek.

Bella už však moc dlouho nevnímala a upadla znovu do říše snů. Tentokrát za to mohl můj otec. Chtěl ji teď ještě alespoň několik dnů držet v umělém spánku, a pokud jí to pomůže, tak já to ještě dva, tři dny navíc vydržím. Snad…

≈

Tentokrát to však začínalo být skutečně těžký. Pekelně složitý! Věděl jsem, že moje zlatíčko už je mimo nebezpečí a teď už se jen zotavuje, takže u mě naplno propukl hlad. Slyšel jsem každého jednoho člověka v nemocnici a jejich kolující, horkou krev, jak si klidně proudí oběhem nebo při operacích vytéká, či stříká ven, aniž by se bála toho nejhoršího predátora, co se tu nacházel. Mě.

Ústa se mi bez přestání plnila jedem, čtyřiadvacet hodin v kuse a dokonce jsem občas pohledem ujel na Bellinu krční tepnu. Pokaždé, když se tak stalo, jsem si jednu pořádnou vrazil, i když to pak zadunělo, jako by se sesypaly přístroje na celém tomhle patře. Do pokoje poté vždy nakoukla vyděšená sestřička a já měl co dělat, abych se jí nevrhl po hrdle.

To byl jen první den, ten druhý jsem už raději ani nedýchal, přesto jsem nemohl poručit mým uším, aby i ony přestaly poslouchat. Ani dlaně k nim přiložené mi moc nepomohly. Slyšel jsem naprosto všechno, a to nebylo dobře. Před Carlislem jsem si samozřejmě hrál na tvrďáka, ale oba jsme zatraceně dobře věděli, že to takhle moc dlouho nevydržím. A tak se moje ovládání na sklonku druhého dne, kdy Bella stále ještě spala, pokusilo udělat kompromis a já konečně odešel na lov.

Před nemocnicí mě vyzvedli Emmett s Rose a já ještě předtím nakázal mému otci, že kdyby se cokoliv stalo, ať neváhá a okamžitě mi volá. Můj křehký život byl pro mě nyní prioritou číslo jedna, a to už se nikdy nemělo změnit. Teď mě však čekal lov! V hrdle už to taky vypadalo, jako by se mi tam tvořila královská voda a bolestivě mi omývala hrdlo. Naprostá agónie, protože takhle dlouho jsem bez potravy nikdy nezůstal. Bylo opravdu štěstí, že jsem v nemocnici nikoho nezakousl… Překonal jsem tedy s vypětím všech sil tyhle vražedné návaly a vydržel až do dalekého lesa.

Emmett mě nutil lovit a lovit, i když jsem mu jasně pověděl, že už mám dost. Nezajímalo ho to. I Rosalie mi rozumně tvrdila, že se musím pořádně zasytit, když mám vydržet dál sedět v nemocnici, kde krev teče proudem, což byla pravda. A tak jsem se tedy lovu věnoval téměř jeden celý den, ačkoliv moje tělo tak podivně strádalo. Nemít Bellu na očích, necítit ji a nemoc si na ni sáhnout mě dovádělo skoro k nepříčetnosti.

Chová se snad takhle každý čerstvě zamilovaný upír?

Zpátky už jsem běžel po svých, abych tam byl co nejdřív, ale jaké pro mě bylo překvapení, když jsem našel její pokoj úplně prázdný. Celé tělo se mi hrůzou stáhlo a já měl pocit, jako by na mě něco hodně těžkého spadlo a bolestivě mě to stlačilo.

Co se tady sakra děje?

Pokoj byl už dokonce i uklizený… Okamžitě jsem z kalhot vytáhl mobil, ale žádný zmeškaný hovor od Carlislea jsem na displeji nenašel. Pocit jančícího srdce v mém hrudníku taky neustával. Jako by se děsilo toho, co mělo přijít. Co když… Ne! Carlisle by mi jistě zavolal!

Do prdele! Co to tady na mě šijou za boudu?

Stěží jsem mou rychlost udržel v lidském normálu, když mě nohy zbrkle donesly do kanceláře k mému otci. Vzteklej jsem byl až hanba, a tak jakmile jsem rozrazil dveře a uviděl ho tam v naprostém klidu sedět za stolem, okamžitě jsem vypustil síru.

„Kde je?!“ zaburácel jsem. Můj majetnický pud se svíjel v okovech, ale takhle to bylo jistější. Nechtěl jsem po mém adoptivním otci vystartovat dřív, dokud mi nepoví pravdu.

„Doma,“ odpověděl naprosto klidně.

„Proč si na mě nepočkal?“ vrčel jsem dál vznětlivě, ale nikdo nemá sahat na to, co je jen moje a to nejdražší, co mám, aniž by se o tom se mnou prvně poradil!

„Sestřičky i ostatní doktoři už začínali mluvit nahlas a -“

„To mě nezajímá, chvíli by to snad počkalo, ne?“ zasyčel jsem rozezleně. Jak se opovažuje!

„Ne,“ odbyl mě mírně naštvaně a ukázal mi moji Bellu, když podepisovala revers. Kurva! Ona brečela?! Ale proč…? Protože jsem tam nebyl, jo, to byl jistě ten hlavní důvod. A může za to tenhle senila, co mě adoptoval!

Byla tu pro ni dokonce Esmé, jak mi ukazoval dál. Takže se proti mně spikli oba dva! Hrdelně jsem zavrčel a měl chuť mu skočit po krku a trošku mu pocuchat tu jeho příliš klidnou fasádu. Sráč jeden mizernej! Vem ho čert…

Na patě jsem se otočil a utíkal domů. Celé tělo jsem měl jak na jehlách a dokud ji na vlastní oči neuvidím, jen tak se uklidnit nedokážu. Vztek ve mně vřel a bublal a já měl neodbytný pocit, že pokud se s někým hodně rychle nepohádám a neporvu a neukojím tak moji hnusnou náladu, nevydržím to a někoho opravdu zakousnu.

Rozběhl jsem se tedy k nejbližšímu lesu, odkud bylo možné se co nejrychleji a hlavně nepozorovaně dostat až domů. A taky že ano. Už o pár minut později jsem zastavil před naším domem. Ještě než jsem vtrhl dovnitř jako nezadržitelný hurikán, jsem zaslechl bít jedno srdce. Moje srdce. Je tady… Uklidňovalo mě moje nitro, ale nedokázalo mě jen tak ukolébat, protože tohle byl rodinný podraz. Nejenže není u mě v pokoji, ale dokonce ji sem přemístili bez mého souhlasu a za mojí nepřítomnosti. Úplně mě vynechali, i když moc dobře věděli, že Bella je jen moje a já ji miluju!

Hrdelně jsem zavrčel a z kuchyně na mě nahněvaně vykoukla Esmé. Chtěla něco říct, asi mi spíš chtěla vynadat, ale než stačila promluvit, skočil jsem jí do řeči.

„Kde je?!“ křikl jsem po ní a možná malinko neodhadl sílu mého hlasu. Srdce nahoře spustilo rychlou tirádu. Musel jsem ji co nejdřív spatřit a přesvědčit se, že je skutečně celá a v pořádku. Ano, to bylo teď to nejdůležitější.

Moje Bella.

_____________________________________________________________________

Tak jak se Vám líbí Edwardovo smýšlení? A hlavně, copak asi říkáte na jeho barvitý slovník? :D ;)

_____________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 11. kapitola - Edward: