Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 16. kapitola

16.07.2011 (18:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 7300×

„No a na konci ještě prohodí něco jako: Zničils mě, ty kanče.“ Opět jsem se na něj koukla úplně nevinně. Tohle totiž jednou šeptala Rosalie Emmettovi v učebně, když se dostavili pozdě do hodiny. Bože, za chvilku vážně buchnu smíchy jak odjištěný granát. „A nakonec ta ženská ještě musí dýchat, jako by uběhla maratón, nebo byla na nuceném alkohol-testeru…“ A teď už si mě Emmett prohlížel opravdu vyděšeně.

„To myslíš vážně?“ zeptal se hlasem plným obav.

„Naprosto,“ řekla jsem rázně a znova se s chutí zakousla do mojí večeře. Emmettovi vyletěl pohled nahoru, zamračil se a pak se opět otočil na mě.

„Omluv mě na chvilku.“ Ani to pořádně nedořekl a už utíkal po schodech nahoru.

Koukala jsem za ním jak novopečené tele. Tak on mi to skutečně sežral i s navijákem. Můj názor, že tihle chlapci, kteří mají přespříliš svalové hmoty, mají i stejnou úměrou sníženou mozkovou kapacitu, byl nejspíš správný. Čím větší muskulatura, tím menší oříšek v makovici… Bože, ten Emmett je fakt ořezávátko.

Momentálně jsem seděla tiše jak pěnkava a poslouchala jekot shora a nejen ten, ale i hrozivé rány. Nevydržela jsem to a na celé kolo se přidušeně rozchechtala. Zbytek toustu jsem hodila na talíř, odsunula jej a opřela se o ruce. Ten téměř škytavý smích jsem se totiž snažila zadusit v desce stolu. Můj pohled vyhledal Esmé, která se na mě taky úsměvně koukala i přesto, že jí ti nahoře zjevně pěkně demolovali tenhle barák. No, jak jsem říkala, upíří blázinec ‚hadra‘…  Pak najednou bouchly dveře.

„Tak jsem doma, lásko,“ broukl mi v dalším momentě do ucha Edward. Nějak rychle zpátky z lovu, ne? „Co je tady k smíchu? Aha…“ Potichu se rozřehtal taky a přitom mě ještě stačil líbnout do vlasů. Uslyšela jsem, jak si někdo (Esmé) od sporáku potěšeně oddychl, ale Edward se na to jen zamračil a rychle odtáhl. Tohle jeho odtažité gesto mě malinko nakrklo. Sice mezi námi nic není, ale i přesto mi tohle jeho odmítavé chování nějak podezřele vadí…

„Chutnalo ti?“ zeptal se s nefalšovaným zájmem, a přitom mě skenoval svým (prozatím) jemným, medovým pohledem.

„Jo, bylo to výborný,“ odpověděla jsem už zase s plnou pusou. No přece to tady nenechám ležet a kazit se. „Děkuju, Esmé,“ houkla jsem směrem k ní.

„Nemáš zač, vařím ráda, takže mě opravdu těší, že ti takhle chutná,“ krásně se na mě zazubila Edwardova máma a já jí to hned, jak jsem spolkla a ujistila se, že se mi na zuby nic nelepí, oplatila.

„A co ty?“ kývla jsem hlavou k dotyčnému a věčnému nadrženci. „Jak to, že už jsi doma? Vždyť si přece říkal, že to bude trvat déle,“ zamračila jsem se nechápavě a strčila poslední sousto do pusy.

„To sice ano,“ zachraplal na mě svádivě a já se jen hloupě zašklebila, „ale už jsem tě nemohl dočkat,“ vrkal mi zase téměř do ucha. Z patra se ozvala další ohlušující rána. To si zřejmě Tanya dekoruje a přizpůsobuje pokoj, nebo možná spíš demoluje… Ta blondýna byla vážně až neskutečně divná. Oprsklá jak rádionka a ke všemu si myslela, jak z její krásy každý padne na prdel. No, Edward zřejmě ne, zatetelily se blahem moje (stále pod vlivem) neurony. Pokaždé, když byl tenhle trouba nablízku, působil na moje myšlenky, mozkové pochody tak nějak podivně. Cítila jsem se, jako bych si pokaždé dala loka vodky nebo něčeho jiného… V hlavě vymeteno a pusto.

„To ti tak věřím,“ vyhrkla jsem a zkrabatila naštvaně obočí. Jeho prst okamžitě vystřelil k té rýze, která se mezi nimi zformovala, a pokoušel se ji vyhladit. Tak jsem mu to dovolila a na to mu ještě věnovala jeden hezký úsměv. To už ale vedle něj stála Rosalie s pohledem ublíženého caparta, kterému někdo sebral štěně, co s takovou radostí dřív mučil… A její pohled mi doslova zajel do kůže jako naostřený nůž. Pak se zničehonic otočila na Edwarda.

„Můžu s tebou mluvit?“ vyjela na něj drze. Měla jsem takovou zvláštní nutkavou touhu chytit jeho ruku do té mojí a nepustit jej, a už vůbec ne někam s touhle divoženkou. Jak ráda bych jí poničila tu její dokonalou fasádu. A třebaže její zevnějšek vypadal víc než dobře, uvnitř musela být zakyslá jak měsíc otevřená smetana.

„Co chceš, Rose?“ promluvil rezignovaně a protočil na mě oči. Jasně, chápu, že trpíš, ale je to tvoje sestra, tak jí klidně řekni, ať jde někam…

„Pojď se mnou nahoru,“ rozkázala, „teď hned!“ Byla vážně jak v přechodu. Neustále náladová, panovačná a namyšlená. Bože, tohle nebylo vůbec zdravé, tím myslím pro její okolí, samozřejmě. Edward jí s nešťastným obličejem souhlasně kývl a už se chystal vykročit, když ho zastavila moje ruka. V okamžiku jsem se postavila a políbila ho tak náruživě, jak mi to jen jeho překvapený obličej dovolil. Rose vedle doslova pěnila. Periferním pohledem bylo vidět, jak zuřivě zatíná ruce do pěstí. Jenomže to bylo tak poslední, co jsem viděla, protože dál už měl můj mozek zase dlouhodobou dovolenou. Zrovna když ho člověk potřebuje…

Edwardovy ruce se mi položily na tváře a on mě najednou líbal daleko něžněji. Takhle by to nakonec mohlo pokračovat hodně dlouho, ale ta husa vedle nás už i vrčela, tak jsem se od něj nechtěně odtáhla.

„Dávej pozor na Tanyu,“ zašeptala jsem mu do ucha a pak mu pod něj vtiskla ještě jeden malý a rychlý polibek. Zachvěl se, ale když se na mě znovu podíval, na rtech mu svítil nádherný úsměv. Pak se bohužel obrátil na tu blonďatou bestii a jeho koutky v okamžiku padly rezignovaně směrem dolů. A nakonec s ní opravdu odešel.

Netušila jsem, co mu chce Rosalie tak důležitého, že to nemohlo počkat. Možná mě má vyhodit? Nebo prostě jen chce vysvětlení, jak to, že mě oba tak srdečně nenáviděli a její drahocenný komplic v jediném smyslu jejího ponurého života - Jak zesměšnit Bellu -, se dal dohromady právě s objektem, který oba tak nesnášeli? Já bych jí řekla proč… Mohla za to jen Tanya, kdo ho k tomu dohnal. Bylo mi nade vše jasné, že Edward mě i přes jeho krásné pohledy pořád nemá rád.

To samé jsem ale nemohla říct o mém novém těle. To ho evidentně chladným nenechávalo. Naopak to vypadlo, že mě chce co nejdřív přetáhnout, a já, jako správná husa, to vlastně i málem dovolila. Volá na mě ‚lásko‘ a dalšími těmihle sladkými přezdívkami jen proto, aby si zachránil kůži před jeho milovanou sestřenkou. Vlastně mezi nimi není ani smítko příbuzenství, ale říkají si tak proto, že i ten jejich klan se živí zvířaty. A nevypadá to, že by mu jeho role dělala snad jen nejmenší problémy. Je to vyloženě lhář už od přírody. Kdo ví, jaký asi byl jako člověk?

„Bello, chceš ještě něco? Jestli máš hlad nebo žízeň, vezmi si cokoliv,“ promluvila potichu Esmé a vyrušila mě tak z mého přemítání o tom, jaký byl ten její synáček jako lidská bytost a proč mě jeho sladká pusinka dokáže takhle rozhodit i přesto, že vím, co ke mně cítí… nic.

„Jasně, Esmé, děkuju. Půjdu teď chvilku studovat. Přece jen bych neměla tak moc zameškávat, ne?“ Taktně jsem se omluvila a vybruslila z kuchyně. Trošku mi vadilo, že se na mě jejich máma kouká tak nějak divně. Jako bych snad byla svatá, když kolem mě Eda pořád obletuje… ale ona snad pravdu ví, ne? Kdyby tady nebyla Tanya, Edward by mě nesnášel úplně stejně jako předtím, jen s tím rozdílem, že by se mi pokusil vloupat do kalhotek. Byl to mizera, jenomže když mi říkal lásko, moje zpropadené srdce se nechtělo nijak uklidnit.

Vyšlapala jsem schody a zabouchla za sebou dveře Edwardova pokoje. Dělala jsem, že neslyším tu hádku, která se ozývala ob pokoj, a vytáhla tašku, kde byly celkem úhledně naskládané studijní materiály (takže kvanta učebnic, papírů a výpisků). Natáhla jsem se na postel s jednou bichlí a otevřela na posledním probíraném tématu. Šlo to ale dost stěží, protože když si máte něco zapamatovat a všude okolo vás slyšíte hádající se lidi, moc to nejde. Vlastně vůbec. Hlavně když musím poslouchat ubrečený hlas Tanyi, jak prosí Edwarda, aby jí dal šanci, že ho opravdu miluje. Pak taky Rosalii, ať není hlupák a idiot a vykašle se na mě, protože mě přece nenávidí.

O, jak trefné, ano, nesnáší mě, což mi dřív nevadilo, ale teď mě opravdu dožírá, že to musím poslouchat, protože mi to vadí. A pak si naše bestiální víla začala stěžovat na to, co jsem Emmettovi nakukala dole v kuchyni… Když je ňouma! Já za to rozhodně nemůžu… S tím se opravdu nedalo už nic dělat. Možná to byl mužský rys rodiny Cullenů? Nebo…

Slabé ťuk, ťuk na dveře mě vyrušilo.

„Dále,“ promluvila jsem trochu nešťastně. Moje nálada byla zase na bodu mrazu, a to si ještě někdo dovolil mě otravovat. To krátké dostaveníčko s Emmetem, kdy jsem mu nalhala všechny možné hovadiny a on to normálně spolkl, už pominulo. Teď jsem zase musela hrát roli Edwardovy partnerky…

Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl Carlisle.

„Tak jak to jde, Bell? Přišel jsem se na tebe podívat,“ zhodnotil tiše a gestem naznačil, že ho zajímá můj krk. Ukázala jsem na něj, ať jde dál, a tak mě okamžitě poslechl.

Posadil se na kraj postele kousek ode mě a překvapeně si prohlížel místo, kde ten jeho synáček zanechal svoje otlačky prstů jako na místě činu. Jenomže tentokrát už tam nic nebylo. Nemusela jsem ani čekat do rána.

„Nakonec to nebylo tak hrozné, že?“ zhodnotila jsem klidně. „Už odpoledne po nich nebylo ani památky.“

„Wow, to je… úžasné,“ prohlížel si mě zaujatě jejich tatík, ve kterém se momentálně opět probudil vědátor. „Jsi si úplně jistá, že už tě to ani malinko nebolí? Necítíš nic?“ Natáhl ke mně ruce a začal opatrně promačkávat místo po místečku, aby se ujistil, že už mi opravdu nic není. Jak sladké.

Najednou se ale zase rozletěly dveře a na prahu nás pozoroval nedočkavý Edward.

„Všechno v pořádku?“ dodal rychle.

„Naprostém…“ odpověděl Carlisle s nevěřícně nakrabaceným obočím. Nechápu, proč mluví, když si ten pacholek vždycky všechno jednoduše přečte v jeho hlavě. Překvapující ale bylo, jak se tomu pablbovi na tváři usídlil takový klidný a radostný výraz. Jestli ve mně chtěl vzbudit ještě protichůdnější myšlenky, tak se mu to dařilo. Blbec! Nechci se zamilovat do někoho, kdo je v prvé řadě upír a v té druhé myslí jen a jen na sebe. Je to ten nejhorší neřád, jakého jsem kdy měla možnost vidět. Ještě teď si vzpomínám na jeho znechucený výraz, když si musel (s jeho ‚dámami‘) přisednout ke mně. Pořád si to pamatuju, jenomže nechápu, kam se poděla ta moje nenávistná nálada.

„Tak už se můžu zase učit?“ optala jsem se nevinně, přesto nedočkavě a Carlisle se okamžitě postavil.

„Samozřejmě, kdyby si cokoliv potřebovala, Bello, tak moje pracovna je dole. To najdeš,“ smířlivě se usmál, protože věděl, že už jsem tam byla, a vypochodoval pryč. Mně momentálně z pouhé vzpomínky na lenošku bušilo srdce až v krku. Edward mu ochotně ustoupil, ale pak si zase stoupl mezi futra a jen mě zaujatě pozoroval. A zatraceně mě štval. Ještěže se za ním objevila ta blond fúrie.

„Edwarde,“ pronesla povýšeně, „ještě jsme neskončili!“ Pokoušela se mu rozkazovat a já i odsud viděla, jak mu tiklo nad levým okem. Miloval její hlas úplně stejně jako celou Rosalii. V další sekundě už stál v pokoji a dveře byly zavřené.

„Myslím, že už jsme si řekli všechno,“ zavolal na ni hlasitěji, přece jen musel hrát tu hru. Musel předstírat, že jsem jen obyčejný člověk.

„Tak to ani omylem,“ prskla navztekaně zpátky a pěstí uhodila do dřeva. Napadlo mě, že se musí hodně ovládat, aby sem nevtrhla a… neprojevila svoji pravou povahu.

„Mohla bys už být konečně zticha?“ Ruce měl zatnuté v pěsti a jeho tvář už byla skutečně hodně vytočená. Koukám, že se téhle bestii dařilo provokovat a ničit Edwardovo sebeovládání se stejným umem, jakému jsem vládla i já. No co dodat, talentů měla hodně. Byla to opravdu pěkná mrcha. Vlastně i já se jí naučila být hned poté, co si mě vzali do parády Edí a Rosnička. Nikdy jsem ale dost dobře nepochopila jejich hlubokou averzi vůči mně. Kde se vzala? Nebyla jsem krásná, a ani nijak jinak nevyčnívala, přesto se po mně vozili snad každý den. Jedinou mojí spásou byla Alice s Jasperem, i když i ten se nezdál být nakloněn ideji, že se se mnou musí přátelit. Vlastně ani já zprvu nechtěla, ale Alice to tak nenechala. Nakonec se z nás teda staly kamarádky a já jsem jí za to teď vděčná. Ona je pro mě takový malý poklad.

Samozřejmě mám i jiné přátelé, kteří se mi taky jistě co nevidět ozvou… Jo, tenhle víkend určitě zase něco naplánují, jak je znám. Minule jsem se musela omluvit… Vzhledem k tomu, že jsem kvůli chybějícímu článku v mém jídelníčku téměř šilhala hlady a byla slabá jak moucha.

„Rosalie s tebou chce neodbytně mluvit,“ obeznámila jsem ho s jistým faktem, který na něj pořád nedočkavě čekal za dveřmi. Byla opravdu neoblomná…

„Tak ať, už jsem řekl, že jsme si všechno potřebné vyjasnili a…“

„A to bylo co?“ skočila jsem mu neurvale do řeči. Ještě před týdnem by mě za něco takového pěkně ostře, třebaže jen slovně, napadl. Teď se jen pokoutně usmál a ty jeho delikátně vytažené koutky mluvily jasně, co má za lubem.

„Hádej, můžeš dvakrát, pak ti vymyslím trest, když se netrefíš…“ Nedočkavě si olízl spodní ret a mně se málem zastavil ten zrádce. Moje srdeční reakce na tohohle tvora byly opravdu dost nevyzpytatelné, jako vlastně Edward sám o sobě.

„O nás?“ pokusila jsem se nahodit první věc, která mě napadla. Jistě byla i správná. Co jiného by tak mohlo Rosalii rozčílit? Snad možná taky to, co jsem nakukala jejímu manžílkovi a pokazila jim tak trochu tu jejich idylku? Kecám, slyšela jsem všechno, a ta čarodějnice si za to může sama, já si nezačala…

„Bello,“ povzdechl si nešťastně, „proč musíš kazit hru. A já už měl pro tebe nachystaný i takový příjemný trest…“

„To víš, že jo, bonbónku. Je mi naprosto jasné, jak ty tvoje tresty vypadají, a já nepotřebuju, aby nás náhodou bylo slyšet,“ zamrmlala jsem a zazubila se na něj, jemu spíš úsměv pohasl. Bylo na beton jistý, že nás teď poslouchá úplně celý barák. Všichni napnutí jako struny… Co se bude dít dál? Rozdají si to? Nechci, aby byla s mým Edwardem. Nespokojeně jsem si představovala jejich protivné myšlenky. Ne! Kdo ví, nad čím asi tak přemýšleli? Tanya určitě nad tím, jak mě sprovodit ze světa a Rosalie nad tím samým. A Edward? Ten se určitě těšil jak mlsnej kocour na smetanu, až se mi dostane do kalhotek. Jak já ho znám, pacholka.

Bohužel jsem musela uznat, že ho vlastně znám až moc dobře. Díky nešťastné náhodě jsem poznala úplně celé jeho nádherné tělo a díky malému přídavku štěstí jsem z toho vyvázla bez nějaké větší poskvrnky. Teď se to ale říct nedalo. Co budu dělat, až ho nebudu mít na očích? Až budu spát? Co bude dělat on? Ošahávat mě? Jen to ne, prosím!

Byla jsem tak moc ponořená do myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že se položil vedle mě. Probralo mě až prohnutí matrace a následné zafunění do ucha.

„Tak se bude učit… prozatím,“ pošeptal mi tak sexy hlasem, že se mi zase zamotala hlava. Vytočila jsem na něj tvář, abych se mohla pokochat pohledem do těch karamelek a… to jsem neměla. V momentě se jeho rty přilepily na ty moje a ani protestní pomumlávání na něj nezabíralo, tak jsem to po pár sekundách vzdala a nechala se unášet na jeho sladkých vlnách.

Samozřejmě by to nebyl Edward, abych zničehonic neležela pod ním. Jeho tělo mě docela příjemně tížilo a zase mě cosi nedočkavého začínalo šťouchat do pupíku. To si snad dělá srandu? Je pořád tak nadrženej… jak stepní kozel? Vlastně kdy že to měl naposledy nějakou holku? Kdo ví… Raději jsem se soustředila na jeho jazyk a ruce, které mi nedočkavě prozkoumávaly tělo. S hrdostí můžu odpřísáhnout, že já nebyla pozadu. Vypadalo to jako válka dvou těl…

„Takhle ty mi po… pomáháš s… učením,“ dokázala jsem ze sebe dostat, když se jeho dokonalé rty věnovaly krku.

„Neříkej, že se ti to nelíbí…“ zamumlal mi do kůže, dal pár polibků, „… protože kdyby to tak bylo, netulila by ses ke mně s takovou vervou. A vlastně ano, tohle je přece anatomie…“ Usmál se a dál se věnoval uspokojování mých tajných tužeb. Tajných proto, že jsem nechtěla, aby on tušil, jak moc to chci. Musí si myslet, že hraju, i když to tak není. Je smutné si to přiznat, ale Edward ve mně probouzel tak šílenou touhu, že ani já sama nechápala, jak je to možné. Pokaždé, když mě líbal - a nutno podotknout kamkoliv -, přála jsem si, aby to nikdy neskončilo a naopak, aby on skončil uvnitř mě. Chtěla jsem konečně zakusit happy end…

Vypadalo to, jako by si to užíval. Nedal mi možnost, abych stejně odměnila i já jeho. Ne, nedopřál mi to, i když voněl naprosto kouzelně. Někdy mi dokonce přišlo, že nechce, aby jeho rty ztratily kontakt s mojí pokožkou byť jen na sekundu. Nechápala jsem to. Byl zvláštní, ale na druhou stranu to bylo víc než příjemné a uspokojivé. A jen já sama jsem věděla, jak moc si tohle jeho sladké chování zasloužím. Za to, jak se ke mně choval předtím, než jsem se zase začala oblékat a malovat jako normální holka a nevypadala jak odpaďák.

Bože, moje tělo hořelo a bylo mu naprosto fuk, že nás všichni okolo možná poslouchají. Jak možná, ty hloupá, na sto procent. No a co! Momentálně jsem plála jako vatra a uhasit mě mohl jen Edward. Ach, jak jsem toužila, aby to udělal. Koho zajímá, že nás všude okolo poslouchají. Bello! Je mi to jedno…

„Nemůžeme,“ zašeptala jsem nedočkavě. Edwardovy černé oči ke mně na okamžik vzhlédly, aniž by přestal v tom, čemu se tak spokojeně věnoval, a daroval mi jeden potutelný úsměv. Sakra! Byla jsem z něj naprosto hotová. Bello, soustřeď se na to, jak se k tobě choval dřív. To ti pomůže ten oheň uhasit… Jo, já vím, tak ho to teď nechám napravit, ne? Hádaly se ve mně dvě Belly.

„Zatraceně,“ vypadlo ze mě dost vzrušeně. Edward byl vážně profík, protože najednou už jsem byla zase bez trička. „Hej,“ postěžovala jsem si naoko naštvaně a ten pacholek to pochopil až moc dobře. Vlastně vůbec nezastavoval. Rozhodla jsem se, že zvýším skóre jeho zničených košil. Znovu jsem trhla a všechny knoflíky se v okamžiku rozletěly po všech čertech a na některých místech se i poničila látka. Pokojem se ozvalo temné zavrčení, ale já věděla, že to bylo kvůli vzrušení, protože i já byla na pokraji ovládání. Vlastně jsem už dávno přepadla přes jeho vratký okraj. Serval ze sebe zbytky toho hadru a hodil na podlahu. Žádné myšlenky mě už nemohly zastavit od dokončení toho, po čem jsem s takovou chutí toužila.

Můj pohled mlsně baštil polovinu Edwardova nahého těla a já věděla, že už ho nezastavím. Ne že bych to snad chtěla. Opět mě opatrně zalehl a jeho studená pokožka u mě vyvolala jeden sladký sten. Byl tak dokonale studený a já potřebovala trochu zchladit. Moje temperatura stoupala a on byl jediný, kdo ji mohl částečně snížit. Znovu mě políbil a mně se v ústech rozlila ta jeho sladkost. Musela jsem si ho rukama připoutat k sobě, aby mi zase neupláchl…

A pak se to stalo… Do pokoje vpadla nabroušená Rosalie a nevěřícně si nás prohlížela. Za ní samozřejmě postával Emm a na tváři měl ten samý výraz, co jeho sladká ženuška. A ještě se za nimi objevila i Tanya, jejíž obličej vypadal víc jak vražedně, ale částečně taky spokojeně. Bylo mi jasné proč. Přerušili nás a ona byla ráda.

Edward mě v okamžiku zastínil, aby moji polovinu těla nebylo vidět. Vždyť jsem ale měla podprsenku… Stáhl část deky, přikryl mě jí a pak ještě políbil na nos. Natáhl se po tričku, které mi dal na spaní, slezl ze mě a oblékl si ho. Jeho tvář teď byla naprosto strohá a bez emoce, jako by se snad snažil cokoliv potlačit…

„Ven,“ procedil vytočeně (to jsem pochopila i já) skrz zuby a už je vystrkoval z pokoje. Já jsem se v dalším okamžiku posadila a oblékla. Ta rudá ve tvářích jisto jistě byla, ale kdo by se necítil lehce nesvůj před publikem, které vás tak horlivě pozoruje, když…

Zavrčení, ale tentokrát opravdu děsivé. Někdo řval a nadával a já věděla, že ta osoba je Edward. Doporučoval Emmettovi, aby si svoji drahou polovičku držel pěkně pod zámkem, jestli o ni nechce přijít. Nebo že jim v tom nejlepším bude taky milerád asistovat. Rosalie se zase nedala a nadávala mu dost sprostě. Že je nezodpovědný a že tímhle způsobem prozradí jejich existenci…

Ach, to snad ne! Zalovila jsem v tašce a strčila špunty do uší. Hned, jak mi do nich začala bubnovat moje oblíbená kapela, jsem konečně dostala možnost se opět malinko uvolnit. Neslyšela jsem nic kromě muziky a mého dechu, který se taky snažil dostat pod kontrolu. Pak najednou zavibrovala podlaha a já se vyděšeně podívala po pokoji.

Edward stál naštvaně u dveří a měl zavřené oči. Vypadalo to, jako by se snad snažil vydýchat. Chudáček můj malinkej, pomyslela jsem si sarkasticky. Vypnula jsem hudbu a odšpuntovala uši.

„Tak co? Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Hm…“ povzdechl si. „Snažím se uklidnit, ale nějak mi to nejde,“ zabrblal a otevřel oči. Byly pořád ještě temné jako nejtmavší noc a právě propalovaly mě.

„Už se konečně ta blond fúrie zase uklidnila?“ zašvitořila jsem hlasitěji, aby mě bylo dostatečně slyšet a jako poděkování se ozvalo dvojité zavrčení. No, takže obě naše slečny byly pěkně vztahovačné, jak tak koukám. Edwardovi už zase na tváři pohrával jemný úsměv a jeho pohled byl opět medový. Taky jsem na něj vytáhla koutky a povzbudivě mrkla.

„Ne, ta se nezklidní nikdy…“ Hrál moji hru.

„Ještě aby… To nevíš, že peroxid ničí mozkové buňky?“ dodala jsem tak neochvějně, jak jsem právě dokázala. Za to potlačit ten nával smíchu mi šlo dost těžko, hlavně poté, co se celým domem ozvala děsivá rána. Začínala jsem mít značné obavy o dům a jeho vybavení, přece jen mi Esmé byla sympatická. Byla skvělá a úžasná. Škoda, že jsem nikdy neměla podobnou mámu. Možná by ta moje byla taky taková, ale neměla jsem možnost to zjistit. Nešťastně jsem si povzdechla. A než jsem se podruhé nadechla, Edward už mě ochranářsky objímal.

„Neboj, já tě nedám,“ pošeptal mi do ucha a já měla chuť jak se smát, tak i brečet. Vážně jsem přestávala rozumět, co tenhle trouba myslí vážně a co jenom hraje. Jakmile se ale ‚Rosamunda‘ dozví, co jsem zač a že o upírech vím, myslím, že ze mě zbude jen krvavý flek na podlaze.

Když se tak nad tím zamyslím, Carlisle a Esmé mají všechny svoje děti neskutečně rádi i přesto, že například taková Rosalie je naprosto nechutně sobecká, panovačná a arogantní bestie. Jestli tohle není opravdová rodičovská láska, tak už asi nic. U srdce se mi tak bolestivě sevřelo, když jsem si vzpomněla na Charlese a nechtěně mi utekla jedna slza.

„Bello,“ vydechl překvapený Edward a sevřel mě pevněji.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 16. kapitola: