Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 27. kapitola

08.04.2012 (08:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 6809×

Vypila jsem prvně celou porci horké krve a pak se pustila do polévky. Byla vynikající. Měla jsem toho v sobě už přes polovinu, když se domem ozvalo rázné bouchnutí vchodových dveří, až se tabule oken mírně otřásly. Následovalo děsivé zavrčení, pak se domem rozlehl Edwardův zuřivý hlas. Ostrý jako žiletka…

„Kde je?!“ zařval tak divoce, až jsem se začala vyděšeně třást.

Teď tě vyhodí, napovídalo mi posměšně moje podvědomí.

A než jsem se stačila podruhé nadechnout, dveře do pokoje se energicky rozletěly a dovnitř se jako páv nahrnul ten najednou rozladěný upír. Určitě se tady moc dlouho neohřeju, láteřila a zoufala jsem si v duchu. Nahlas jsem nebyla schopná vydat ani zatracenou hlásku. Vlastně… tak nějak moje podvědomí doufalo, že mě tady dokáže snést do doby, než se zotavím. Pak bych samozřejmě bez zbytečných keců vypadla.

Jistě si mezitím, co jsem byla v kómatu nebo díky uspávadlům odpočinkově zařezávala, našel nějakou jinou slečnu k zábavě. Nakonec můj plán teda vyšel? Vyspat se s ním, aby si mě připsal k dobru, a konečně ztratil ten otravný zájem?

Škoda, že mně už tak otravný nepřipadal!

Pozoroval mě tvrdýma, černýma očima, které ale v další vteřině roztály jako lávový karamel… Nevyznám se v něm! Vážně ne! Srdce si z těch jeho změn nálad taky nic nedělalo a dál poplašně bušilo do žeber. Ještě, že to nebylo do těch zlomených, i když jsem stejně měla pocit, že mi každou chvílí zběsile a za doprovodu hlasitého ženského jekotu vyskočí ven a začne plavat kraula ve zbytcích polívky.

S dalším mrknutím už stál až u postele, u mě, a z rukou mi bral talíř a ze strany na boku i prázdnou, vypitou sklenici. Musela jsem ji přece někam opřít, když na stoleček - jako správnej neschopňák - prozatím nedosáhnu. A pokud si chtěl vylízat zbytky krve, ať si poslouží, já se s ním o tu prázdnou věc rvát rozhodně nebudu. Stejně nemůžu… Prohrála bych.

„Edwarde! Děsíš ji,“ vyštěkla dopáleně Esmé a ještě mu stačila dát jeden výchovný pohlavek. Jo, jo! Tak se na něj musí, protože tomu blbci se v očích zalesklo poznání, pak zděšení a najednou už mi jeho volné ruce věznily obličej. Pomalu se ke mně skláněl, jako by mi snad dával možnost ho odmítnout, slovně samozřejmě, protože i jednoduché otočení hlavy bylo pořád ještě bolestivé.

No, neodmítla jsem ho, ačkoliv moje ústní hygiena asi nebyla nejlepší a s tou příchutí krve a vývaru na patře jsem pochybovala, že to pro něj bude dostatečně lákavé, v čemž jsem se zřejmě zase sekla. V momentně mi jeho nejsladší jazyk mrštně prozkoumával ústa a prohlížel snad i mandle… Fajn, tak hluboko se sice nedostal nebo vlastně díky bohu se o to nepokusil, ale ta jeho kouzelná chuť. Myslím, že jsem v tenhle okamžik nepotřebovala ani prášky proti bolesti a už jsem ani neměla v plánu poprosit Esmé o nějaký ten zákusek, protože tohle byla ta nejdokonalejší dávka cukru… Vlastně spíš jedu, přesto jsem se ho nedokázala nabažit.

„Promiň, miláčku,“ vybrblal ihned, jakmile se jeho rty oddělily od těch mých. Naštvaně jsem zamručela a i když se pousmál, z tváře mu pobavení rychle vyvanulo a vystřídaly ho ty známé obavy. A pak mi to došlo… Miláčku? „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen… Carlisle s Esmé mě vážně vytočili. Poslali mě na lov schválně… Nezáleželo na tom, jestli jsem to potřeboval nebo ne, dokázal jsem se stejně ještě dobře ovládat, a to dokonce i v nemocnici, kde krev proudí téměř potokem, jenomže mě obelhali,“ rozčiloval se jak špaček. „Promiň, že jsem u tebe nebyl, když ses probudila a…,“ zasekl se v půlce věty a přitom se mi ten jeho oddaný medový pohled zakusoval až na dno mojí polámané duše.

Jak jsem si, sakra, mohla myslet, že mě chce vyhodit?

Z oka se mi skutálela jedna jediná slza, víc jsem si projevit křehkost zakázala. On mi ji samozřejmě okamžitě setřel. „Esmé mi teď vysvětlila, že prý to udělali, abych nepřekážel v převozu!“ burácel dál naštvaně a tak hlasitě, aby si byl jistý, že ho dobře slyší i jeho matka. Dveře se najednou prudce otevřely a dovnitř vešla zamračená Esmé.

„Tak, a teď už toho mám tak akorát!“ dodala pobouřeně a pohrdlivě si svého synka přeměřila. Ten jí oplácel úplně stejně.

„Já tě chápu, věř mi, že ano, zlatíčko, ale ty by ses nám jen motal pod nohy,“ povídala už daleko klidněji a přitom jí pohled přeskakoval ze mě na Edwarda, a tak pořád dokola. „Vím, jaké to je, všichni jsme si tím prošli a…“ Teď už upřeně pozorovala jen jeho a ten můj náladový upír měl pevně sevřenou čelist. Už jsem se zmiňovala, jak strašně moc nesnáším mimosmyslovou komunikaci!?

„Fajn, pochopil jsem! To ale nemění nic na tom, že jsem tam vaší vinou nebyl, když se vzbudila,“ rozčiloval se pořád dál. „A proč vlastně není u mě v pokoji?!“ zakončil to výhružným zavrčením a ruce si prudce zaťal do boků.

„Vidíš, to je to, o čem jsem právě mluvila,“ objasnila smírně se spokojeným úsměvem. Takovým milujícím, mateřským… „Chlapeček mi už taky vyrostl,“ dodala s tichým fňuknutím a pohladila ho po těch mých rozdrbaných vlasech! Vrrr…

„A, Bello, doufám, že se na mne nezlobíš, že jsem tě dala zrovna sem, ale myslela jsem, že tu budeš mít víc soukromí a pak, upřímně? U Edwarda už teď není místo, kam dát tuhle nemocniční postel, takže vlastně i proto jsi tady,“ osvětlila mi tahle usměvavá upírka, ale já se jen mračila.

„Není místo?“ vydechla jsem nechápavě. Já si to teda pamatovala jinak! A měl tam prostoru habaděj! Ale nechci se mu do jeho soukromí zbytečně navážet, když to tady zřejmě nechce vůbec nikdo. Možná si ani nepřejí, abych s jejich synáčkem něco měla!? Jsem pro ně jen hybrid? Hříčka přírody?

Tak proč se ke mně Esmé chovala tak strašně nádherně? Jako moje ztracená máma…

„Pšt!“ zarazil ji pohotově Edward a mně se jen nechápavě vyklenulo obočí. Tady něco opravdu těžce smrdí! Edward se po mně kajícně otočil a stydlivě dodal: „Překvapení.“

„Tak vidíš, že jsem udělala dobře!“ dodala se zadostiučiněním Esmé. Optala se mě, jestli náhodou ještě něco nepotřebuji nebo nemám na něco chuť, což jsem s díky odmítla, a pak s tím, že kdybych cokoliv chtěla, mám zavolat, opustila pokoj. Nezapomněla za sebou tiše zavřít.

„Co je to s tím tvým pokojem?“ vyptávala jsem se zaujatě, ale kdo by nebyl zvědavý, že?

„No, můj pokoj prošel několika razantníma změnama,“ chlubil se a tajnůstkařil. Neřád jeden!

„Razantními změnami,“ zopakovala jsem přemýšlivě. Přitáhl si židli až k mojí posteli a posadil se. Jeho ruka se natáhla po té mojí a uvěznila ji v pevném, přesto šetrném stisku. Srdce v tom polámaném hrudním koši si s okamžitou platností začalo znovu pět Ódu na radost a vesele u toho dělalo kotrmelce. Malý zrádník!

„Jo, Alice se opravdu vyřádila,“ dodal a já mu poslala jemný, soucitný úsměv. I když jsme se s Edwardem prve nenáviděli, tak já s Al kamarádila už téměř od začátku, takže jsem taky moc dobře znala ty její nakupovací a zařizovací mánie… No, nikdo jsme to neměli moc jednoduchý. Ani já s tímhle sexy dravcem…

Týden utekl tak rychle, jako když se nezadržitelně sype písek v přesýpacích hodinách. Tak plynule, jednoduše a bez jakéhokoliv problému. Teda ne tak úplně. Nějaké ty zádrhely samozřejmě nastaly… Hlavně když si Edward usmyslel, že to bude on, kdo se o mě bude starat a umývat… To druhé jsem samozřejmě okamžitě zavrhla a poprosila o pomoc Esmé, která mě pak tímhle způsobem, řekněme čistila, každý den hned po snídani. Ten můj náladový upír si vždycky nespokojeně odfrknul a s pohledem toho nejraněnějšího zvířete na planetě opustil pokoj.

Bylo mi ho moc líto, ale názor jsem nehodlala změnit.

Nechtěla jsem, aby mi pomáhal hlavně kvůli dvěma věcem. Při představě, že mi po těle jezdí houbou on a… No, prostě bych byla vzrušená a rudá od kořínků vlasů až po nehty na nohou. A pak tu taky byly ty kousance, moje intimní partie a další překážky, u kterých jsem se ještě necítila dostatečně silná, abych ho k sobě pustila tak blízko. Vlastně jsem měla ohromný strach z toho, co se stane, až uvidí ty značky na vnitřku mých stehen.

Změní názor a nebude mě už chtít?

Jistě, že nebude! Takže to byl vlastně hlavní důvod toho, proč jsem se v jeho blízkosti teď nechtěla vysvléct. Nemohla jsem! Prostě jsem se strašně moc styděla. Něco, co se mi ještě nikdy nestalo…

Dalším závažným problémem byly moje ostatní lidské potřeby. Sice mě otravovala hlavně jen jedna ‚malá‘, než ta ‚velká‘, která nejspíš věděla, že teď ji stejně nejsem schopná vykonávat, a navíc moje tělo všechno spalovalo mnohem rychleji a efektivněji, aby napravilo veškeré škody způsobené Michaelovou laskavostí… Takže když jsem potřebovala na malou, museli se o to postarat dva upíři. Jako vždy Esmé a Alice, která kromě její matky zůstala celý týden doma. Jedna mě brala do náručí a druhá přidržovala tu nohu, co byla naprosto celá zasádrovaná. Luxus! A do toho se Edward neustále rozčiloval, že se na to může vykašlat, když má holku a nemůže se o ni postarat…

Jak sladké!

A pravdou je, že se ode mě skutečně během dnů i nocí moc nehnul. Maximálně si odskočil na lov nebo se prostě jen provětral, ale komu by se líbilo dělat společnost labilní poloupírce, která se najednou cítila jak malé, zranitelné děcko? Odkázané na laskavost ostatních… Nikomu, a tím míň egoistickému a věčně nadrženému upírovi, jímž Edward byl.

Jo, byla jsem pořád nějaká rozrušená. Jako by ta pevná skořápka, kterou jsem si postupně okolo srdce vybudovala, postupně křehla, lámala se a nakonec i opadávala, což bylo opravdu zlý, protože na mě bez přestání útočilo tolik pocitů a citů, které jsem uvnitř sebe dřív držela. Hradby opadly a všechny zadržované emoce se naráz vyvalily ven a za každou cenu se snažily projevit a já třeba bulela jen proto, že jsem si chtěla lehnout na bok a ne pořád ležet na zádech, z čehož mě už bolel celej člověk.

Ano, správně, stal se ze mě naprostý magor a Edward tomu všemu přihlížel. Dokonce mě v takových chvílích láskyplně hladil, líbal nebo konejšil milými slovíčky. Dokazoval mi tím svoji lásku, o které jsem ještě nebyla tak úplně přesvědčená, přesto mě tímhle jeho něžným chováním kolikrát nutil brečet dvojnásob.

A jestli ho neodradí ani tohle nebo ty kousance, tak… Nevím, možná si nakonec jsme souzení?

Co to plácáš?! Vyjelo na mě pochybovačně moje střízlivé podvědomí. Snění? Dobrá, ale jen odtud potud…

A když se konečně přiblížil můj vysněný den, který jsem už netrpělivě očekávala, mohla jsem se radostí doslova pominout. Carlisle mi totiž měl přijít sundat všechny ty sádry a obvazy a konečně ze mě udělat opětovně člověka. Už jsem tou bílou, nehybnou a neschopnou sochou byla příliš dlouho a děkovala všem svatým, že jsem si zachovala alespoň špetku zdravého rozumu. I když… Asi ne moc.

Edward mi právě předčítal hororovou novelku, kterou jsem si s vyšpulenou bradou a nafouklými tvářemi nakonec prosadila, protože on mi tvrdil, že je to na mě moc krvavé a bla, bla… A žblechtil něco o traumatu a nepříjemných vzpomínkách. Na to se můžu z vysoka vy... kašlat! Nakonec jsem ten jeho neopodstatněný vzdor zadupala hluboko pod zem a on si konečně sednul na zadek a začal poslušně číst. Poslouchat tenhle napínavý příběh přednesený tak andělským hlasem bylo něco naprosto nezapomenutelného a kdyby se právě Dr. Decker nesnažil zavraždit mého hrdinu Boona, asi bych u toho i usnula.

Někdy v polovině knihy, když se mi začaly neposlušně třepotat víčka a samy od sebe se pomalu snižovat, do pokoje se jak velká voda nahrnul veselý Carlisle. A v ten okamžik jsem byla znovu naprosto čilá. Radost mi bubnovala ve všech mých už snad zhojených údech.

„Tak, jak se dneska má náš marod?“ optal se mě zdvořile.

„Měl by se skvěle, kdyby už nemusel mít ty zatracený sádry,“ postěžovala jsem si pohotově. Beztak mi bylo z poloviny jasné, že je tu hlavně z tohohle úžasného důvodu.

„Myslím, že se teda za chvíli budeš mít naprosto báječně,“ pověděl úsměvně a Edward tiše zavrčel. Šlehla jsem po něm nechápavým pohledem, ale to pokaždé, protože on totiž neustále vrčel. Hlavně na Emmetta, když mě přišel navštívit. A nedej Bože, aby se mě i jen prstem dotkl, to pak tahle sexy šelma vrčela tak, že jsem dostávala strach i já. Jasper se naopak neustále tak potutelně usmíval, když jsem ho náhodou zahlédla mezi dveřma, kterýma právě vystrašně utekl jeho obří bratr. Edward se pak pokaždé zatvářil tak pokorně a omluvně…

„Koukám, synku, že bys taky potřeboval přeléčit, ale jako doktor mohu s čistým svědomím potvrdit, že je to u našeho druhu takhle v počátcích naprosto normální a nemusíš se za nic stydět…“

„Cože?“ vybafla jsem překvapeně. Byl snad nějak nemocnej? Že by v upířím světě vážně existovala nějaká neznámá a závažná choroba, které Edward podlehl? Vyděšeně jsem polkla a srdce taky nespokojeně zakopnulo.

„Jak bych to správně podal,“ řekl zamyšleně Carlisle a přitom si promnul bradu. „Ano, už to myslím mám. Edward tak trochu na všechny -“

„Ticho!“ zavrčel nabroušeně ten můj hrdina a přerušil tak svého otce. Zatraceně! To nemůže na chvíli držet klapačku? Konečně jsem se taky mohla dozvědět něco důležitého nebo alespoň zajímavého a ono prd!

„Dobrá,“ vzdával se Carlisle a Edwardovi najednou opět zkaramelizovaly oči. „Tak jdeme na to?“ vyslovil tu toužebně očekávanou větu a než jsem vůbec stihla odpovědět, už měl nakročeno k mojí posteli.

„Jo, jen chci vědět, co má Edward za… nemoc?“ broukla jsem prosebně.

„Neboj, zlatíčko, nemoc to není, ačkoliv…“ Hlasitě se zasmál a pak znovu zvážněl. „Ne, není nemocný, nemusíš mít strach. On ti to stejně později vysvětlí sám,“ odpověděl vyhýbavě. Střelil jedním rychlým pohledem po svém vykutáleném synátorovi, který se téměř nepostřehnutelně ošil. „Že, Edwarde?“

„Jo,“ vydechl tiše a tak zvláštně se zaklesnul do mých očí. A ta zrádná hrouda v mým hrudníku zase spokojeně zatrylkovala. Pche!

Carlisle vytáhl z kufříku podivně zahnuté nůžky a začal jako první stříhat sádru na ruce. Edward stál hned vedle něj a opravdu velmi ostražitě ho pozoroval. Jeho oči doslova křičely: ‚Opatrně!‘ A Carlisle, když si toho všimnul, jen s lehkým úsměvem protočil oči.

Tohle takříkajíc majetnické chování by mě možná mělo děsit až do morku kostí vzhledem k mé minulosti s Michaelem, který mě chtěl pouze vlastnit a hlavně… týrat, přesto jsem z tohohle zlatookého upíra necítila to samé, co z toho pošuka. Edward se mě během posledního týdne, kdy jsem byla připoutaná jen na lůžko, dotýkal s nejvyšší možnou opatrností a když musel na lov, nakázal Alici, aby se ode mě nehnula ani na krok. Ta se pokaždé usmívala tak spokojeně, jako by právě vyhrála týdenní rodinnou dovolenou do těch nejluxusnějších a nejdražších butiků světa.

Nechápala jsem ani ji.

A i když se ke mně její bratr choval takhle nádherně, přesto ještě charita s jemným nádechem posesivity neznamenala to samé, co láska. Ve svém smýšlení jsem měla nehorázný nepořádek. Nemohla jsem se vyznat hlavně v tom, proč se Edward takhle chová. Nevěřila jsem, že by se dokázal zamilovat, a tím spíš do mě… Na druhou stranu jsem v mé hlavě dokázala číst naprosto čistě a bylo mi jasné, že já jsem do něj totálně a nenávratně zblázněná. Tak fajn, nenávratně se zdá být příliš silné slovo, ale teď jsem to takhle holt cítila.

Carlisle se činil a Edward mu efektivně pomáhal, pokud právě svého tatíčka neprudil poznámkami o tom, ať je zatraceně opatrnější, nebo na něj dokonce výhružně nevrčel. Byl tak neskutečně roztomilý, a to doslova, i když mě nutil se často červenat a ani tohle se mi moc nestávalo. Vlastně téměř nikdy. Teď to s Edwardem všechno najednou bylo jiné. Nové. A k mojí smůle se mi to šíleně líbilo.

Užívala jsem si to.

Jakmile se práce dostaly až k mojí nejvíc zasádrované noze, Edward mi pohotově stáhnul konec toho nemocničního oblečení co nejníže a pokusil se tak zatarasit výhled mezi moje nohy. Nevědomky, nebo že by snad spíš vědomky, se mě při tom hořečnatém skrývání mých intimních partií i lehce dotkl.

Prudce jsem nasála vzduch nosem a zuby o sebe doslova drtila. Uvnitř mě se právě odehrával souboj. Jedna část chtěla Edwarda prosit, aby okamžitě pokračoval a druhá to samé, ale aby předtím ještě vyhodil za dveře svého, najednou dotěrného, papínka.

Nadržené vrkotání, alias křížené vrčení s vrněním, jsem jen stěží udržela uvnitř. A hořela jsem. Ne, doslova plála a v duchu děkovala Edwardovi, že ho nakonec napadlo mě zakrýt něčím třetím. Ručník to vyhrál, přesto jsem ty lačnící plameny, které se mi tělem prolévaly, jen sotva držela na uzdě. Bože, po té dvojité Edwardovské ochutnávce, vlastně spíš trojité, jsem po tom spojení toužila čím dál víc. Tenhle nucený půst mi až doteď vlastně ani moc nevadil, spíš jsem nad tím ani nestačila přemýšlet, protože jsem měla plno práce brečet, fňukat, otravovat ostatní a pořád si na něco stěžovat… Jenomže najednou se mi tělo začínalo zahřívat a já věděla, že tohle není ani malinko dobrý znamení. A stačil k tomu jen jeden dotek, který ani zatraceně nebyl přímý!

Mezitím, co mě Carlisle přímo nadsvětelnou rychlostí zbavoval i poslední a zároveň té nejotravnější sádry, procvičovala jsem si prozatím ruku a druhou nohu, které už byly od těchhle bílých pastí osvobozeny. Musel to na mě napatlávat nějaký rapl, protože udělat tohle chudáku člověku, to musel být promyšlený a zvrhlý krok. Hlavně tehdy, když mě to pod ní na nějakém nedostupném místě začalo přímo nehorázně lechtat. To jsem pak měla chuť trhat a vraždit!

A teď najednou bylo po všem…

Jupí, tetelilo se blahem moje poblázněné nitro. Konečně budu z větší části odkázaná jen sama na sebe.

„Zkus zahýbat nohou,“ pověděl po dlouhé době ticha Carlisle a já ho poslechla. Promačkával mi stehno a Edward byl jakýsi napjatý. Měla jsem to sice trochu zatuhlé, ale naštěstí mě už nic výrazně nebolelo. Sem tam ve svalu nepříjemně píchlo, avšak to mělo s tou opravdovou bolestí jen pramálo společného.

Spokojeně jsem se na mého osobního doktůrka zazubila.

„Konečně si budu moc dojít na záchod sama!“ výskla jsem šťastně a nejrychleji, jak jsem v této chvíli dokázala, pokrčila obě najednou funkční nohy. Jeden blíže nejmenovaný upír se opětovně s okamžitou samozřejmostí jal skrývat moje možné odhalení a přitom ještě tiše vrčel.

„Tak, a teď ten obvaz na hrudníku,“ dodal nejistě Carlisle.

„To ani náhodou!“ vyštěknul vztekle Edward a oči mu zčernaly jak za nejtemnější noci. Dokonce se nahrbil?

„Ale no tak! Jsem přece doktor,“ obhajoval se mírně jeho otec.

„Ani náhodou! O ten se postarám sám, nemusíš se bát!“ stál si neoblomně za svým ten tvrdohlavej upíří mezek. „A hned, co ti dostatečně připravím půdu, zavolám tě, abys ji prohlédl,“ dokončil samolibě a přitom na mě ani nemrkl.

Tak to prrr!

„Dobrá tedy, kdybys mi už dřív nepomáhal v mojí praxi s lehčími případy, nenechal bych tě to udělat, ale vzhledem k tomu, že nějakou tu zkušenost máš, hlavně s nekrvácejícími pacienty, tak ti důvěřuji. To však neznamená, že už to malinko přeháníš,“ postěžoval si Carlisle a já mu chtěla navrhnout, ať to tak rychle nevzdává, ale upíří rychlostí zmizel za dveřmi. Já za tu dobu nestihla vtáhnout ani malé množství vzduchu do plic, tak to bylo rychlé…

Teď už se na mě Edward podíval a oči mu doslova zářily. Jak dva diamanty na slunečním svitu. Nekonečně hluboké…

Ten hejsek přidrzlej!

Byla jsem na něj vážně děsně, ale děsně rozzlobená, ačkoliv můj hloupý srdeční sval na to měl už od začátku zcela odlišný názor. Právě pumpoval, div se nepřetrhl, a s nakažlivým úsměvem na tváři zrychloval v závodu na sto metrů přes překážky a přitom se mu dařilo o každou z nich zakopnout. Nemusím snad povídat, že mu ten spokojenej výraz nezmizel ani po tom, co si už poněkolikáté rozmázl hubu o tvrdou zem a pořád se snažil doběhnout k Edwardovi, který ho do cíle lákal svou otevřenou náručí. Rozmrzele jsem nad sebou zakroutila hlavou, nakonec i s úsměvem, co se promítl na moji tvář.

Jsem ztracená…

„Tak a my se do toho dáme, ne?“ brouknul pobaveně a jen pako by tu jeho dvojsmyslnou narážku nepochopilo.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 27. kapitola: