Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 4. kapitola

26.12.2010 (13:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 6271×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Myslela jsem, že už víc vyděšená být nemůžu, ale to jen do doby, než mě Alice v jednom momentě chytla za hlavu, otočila čelem k sobě a já si pomyslela: Je to tady!

Alice mi držela hlavu v zajetí a pozorovala mě sejně vyděšeně, jako já ji. Čekala jsem, kdy se její zpropadeně ostré zuby zakousnou do mého hrdla, ale nic. Absolutně nic. Jedinou věc, kterou jsem v jednom momentě ucítila, byla zima. Úplně mě roztřásla a dostala se mi až ke kostem. Můj pohled byl pořád zapíchnutý v tom jejím, když jsem si úplnou náhodou všimla, že má zlaté oči. Což znamenalo, že nemá žízeň a tudíž mě jako sváču nehodlá použít. Takže jsem se malinko uvolnila, ale ne dostatečně, protože hned za zády jsem měla ještě toho idiota Edwarda a z druhé strany za Alicí měl být Jasper.

Trošku jsem se nahnula, abych viděla, jak se tváří on, ale nebyl tam.

„Co to je za nechuťárnu?“ zhodnotila Alice ten odporný balíček. Kdyby byl zabalený v překrásném balicím papíře, neřekla bych půl slova, ale tohle? Celému tomu čemusi dominovala obrovská rudá mašle. A právě to, v čem To bylo zabalené, zvedalo žaludek i mě. I když… Asi bych si neměla vymýšlet.  Celé perfektně zabalené ve speciální tkanině, která byla předním napuštěna čerstvou krví, ale teď už perfektně zaschlá. Přestříkáno něčím dalším, aby byla udržena ta dokonale tmavě rudá barva. Pak to dotyčný bravurně převázal drahou stuhou a mašlí, stejné barvy jako to všechno okolo. Jediná věc mi nebyla tak zcela jasná. Jestli to byla krev lidská nebo zvířecí. Ale typovala bych spíš to první, vzhledem k tomu, že jsem bohužel tušila, kdo se za tím ukrývá. Kdo může mít takhle nechutně odpornou představivost, co by se mi tak mohlo líbit…

A jak mě zatraceně našel právě tady? Ví o mě už dlouho, nebo jen chvilku?

„Nevím,“ zalhala jsem vyděšeně. „Bože, to smrdí,“ další moje překvapivá lež. Krev mi už ani zdaleka nesmrděla a ani nemohla, teď když se moje spotřeba zvýšila a moje tělo ji potřebovalo daleko víc, než kdy dřív, to prostě nešlo. Alice nebyla schopná slova a jen zakývala hlavou. Bylo mi jasné, že ani jí To nesmrdí, ale držela se. Zrovna jsme se na sebe koukaly, když bouchly dveře. Vyděšeně jsem se otočila, abych zjistila, kdo se to sem zase sakra dostává. Naštěstí to byl jenom Edward a mířil si to k nám.

„Odvedl jsem Jaspera dolů, ehm… no, udělalo se mu tak nějak špatně…“ mluvil na nás obě, ale pozoroval přitom Alici. Dokázala jsem si představit, jak se mu asi udělalo zle a v duchu, poprvé za celou dobu co znám Edwarda, jsem mu poděkovala. I když opravdu jen v duchu.

„Co to je?“ ptal se zvědavě, když jeho pohled sjel znovu do balíku. „Ještě jste to neotevřely?“

Tohle byla jedna z hodně nebezpečných situací a já nepotřebovala, aby se zrovna teď dozvěděli, že vím o existenci upírů, ba co víc, že jsem vlastně taky takovej poloviční upír. To by bylo opravdové nadělení. Zabalila jsem to znovu skoro tak, jak to bylo předtím, a vzala do rukou. Můj pohled se otočil na Alici.

„Takže na zítřek jsme domluvené a po škole se vyráží na nákupy. A teď už můžete jít…“ můj pohled je přímo vyhazoval. Bylo to ode mě škaredé, že?

„Ty to neotevřeš?“ vyhrkli oba dva zaráz.

„Ne, pokud vím, je to jen pro mě. A kdo ví, co je uvnitř. Řekla bych, že si ze mě nějakej blbeček udělal srandu. Těch mám někdy okolo sebe víc než dost,“ i když to nebylo tak úplně směřováno právě na Edwarda, stejně se okamžitě urazil. A já se mu ani nedivila. Prostě mi to vypadlo z pusy jen tak.

„Jdeme, Alice! Necháme tady Isabellu, aby se mohla v klidu pokochat svým dárečkem,“ zavrčel Edward.

„Ale, to…“ nestačila nic víc říct, protože ji drapl za ruku a vytáhl na chodbu. Bylo mi malinko líto, že jsem tentokrát Edwarda tak vytočila a zřejmě i urazila, ale přesně tohle mi on dělal celý školní rok. Nechoval se ke mně zrovna dvakrát galantně, takže nechápu, proč bych se tak měla chovat já k němu. A díky jeho rychlému odchodu jsem záhy osaměla v bytě. Srdce mi bylo jako splašené, protože jsem dřív nebo později čekala návštěvu. A to nešlo! Drapla jsem mobil a vytáčela Alicino číslo.

„Prosím?“ ozval se smutný hlas do aparátu. Sakra, přeci nechci, aby něco věděla! Bude lepší, když dopis schovám a přečtu si jej později.

„Alice, můžeš přijít nahoru, prosím? Sama?“ skoro jsem nepoznávala ten můj vystrašený hlásek.

„Jasně, hned tam budu,“ vyhrkla a típla to. Nebyl čas ještě nad něčím přemýšlet, protože Alice už se jistě řítila po schodech nahoru. Vzala jsem psaní a přeložila jej, abych ho následně mohla pořádně uschovat do nejbližšího šuflete.

Jakmile se přiřítila Alice, první správná věc, kterou jsem mohla říct, byla omluva. I když pravda byla spíš na mé straně, jenže oni věděli, že tohle mi tu nechal právě upír, a proto byli tak moc zvědaví. A já to zcela chápala.

Strhla jsem tu luxusní mašli a následně přestříhla i stuhu. A obě řádně zmačkané, skončily na dně odpadkového koše. Alice vzala balíček a mírně s ním zatřepala, ale nic moc se z toho nedozvěděla. No rozhodně To, co bylo uvnitř, nebylo nic těžkého. Díky za to! Podala mi tu věc, protože bylo správné, abych ji rozbalila právě já. Nemohla jsem už čekat a nůžkami se prostříhala až ke krabici pod tím krvavým textilním papírem. Byla to obyčejná krabice třicet na třicet a hluboká asi tak patnáct centimetrů. Opatrně jsem odsunula víko a očekávala, že z ní vyskočí něco odporného, chlupatého s moře nožičkama… Nic! Tady ano, drahý malý papírek s pozlacenými ornamentálními okraji a stejně tak pozlacené písmo:

Všechno nejlepší k tvým brzkým narozeninám, drahoušku.

Michael S.

Okamžitě, jakmile si to přečetla i Alice, jsem ten malý zpropadený papírek zmačkala a pokusila hodit do koše, ke kamarádce mašli a stužce. Jenže díky nervozitě jsem jaksi minula. No nevadí. Odhrnula jsem tedy ještě ten lehký šustivý papír, co ukrýval cosi dalšího dole. A obě zároveň jsme vydechly.

„To je nádhera!“ Promluvila jako první Alice, já momentálně nebyla schopná ze sebe nic vymáčknout. Opatrně jsem přejala rukou po tom úžasném tmavomodrém hedvábí.

„Nebyl u toho ještě dopis? A kdo to je ten Michael S.?“ zeptala se zvědavě Alice, mezitím co já vytahovala ty dokonalé šatky ven z té odporné krabice. Momentálně mou mysl zcela zaujímal právě ten rozkošně nádherný oděv. No, takže Michael si zřejmě ještě pamatoval můj vkus, a že už to je zatraceně dávno. Ale jestli si myslí, že tentokrát mě přemluví, tak to je na obrovském omylu.

Moje mysl už začínala zvažovat možnosti stěhování. Představa krásné a teplé pláže mě málem rozechvěla. Možná bych mohla tentokrát zkusit Kubu nebo nějaký malý ostrůvek pod Indií. Austrálii? Bože, tolik možností a já nemám nejmenší představu. I když ta první možnost je přeci jen velice lákavá.

„Bello?“ zašeptala starostlivě Alice.

„Co?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Jestli máš strach, můžeš zůstat bydlet u nás…“

„Heh… Cože?? To myslíš jako vážně?“ bylo těžké uvěřit, že mi tu Alice tak ochotně nabízí azyl, i když si myslí, že jsem obyčejný člověk. Všichni by se museli hodně přetvařovat a jedno mi bylo víc než jisté. Dva upírci by moji prezenci zcela jistě nerozdýchali…

„Jo, úplně a naprosto vážně. Nechci, aby se ti něco stalo. Ten balíček vypadá jak od nějakého psychopata. A kdo je to vůbec ten Michael?“

„Hm… nevím,“ nemohla jsem jí říct celou pravdu, „a díky za nabídku, ale myslím, že budu muset odmítnout. Nechci, aby ti dva povedení členové vaší rodinky, kteří mě stejně tak vehementně nesnáší jako já je, utekli!“ přinutila jsem se zasmát, i když mi bylo právě naopak. Žaludek se proměnil v malou sevřenou kuličku a dokonce se mi i začaly potit dlaně. U mě to byla neblahá známka paniky a strachu.

„Přece by ses jich nebála?“

„No, dovol? Edwarda a Rosalie?“ roztrpčení v mém hlase Alici na sekundu rozesmálo.

„Tak si sbal pár věcí a dneska přespíš u nás, pak se uvidí.“ Začínalo se mi líbit čím dál tím míň, kam se ten dnešní den hrnul. Od desíti k pěti. A to mi ráno bylo tak fajn.

Někdo zaklepal a já se vyděšeně ohlédla. Ale Alice na nic nečekala, odešla ke dveřím a otevřela. Edward a Jasper, jaké překvapení večera… Vyhodila jsem z obličeje tu vystrašenou masku a pokusila se o mírný úsměv, i když z toho zřejmě vyšel jen škleb.

„Co vy dva tady?“

„Přišli jsme pro Alicii, rádi bychom už domů,“ promluvil chladně Edward a stejně tak na mě i koukal, za což ode mě schytal jeden pořádně nepřátelský pohled.

„Bella u nás dneska přespí,“ oznámila vesele Alice a Edward na ni přimhouřil oči.

„Ne, jak už jsem řekla, není to dvakrát dobrý nápad… Raději přespím v nějakém hotelu,“ komu by se taky dobrovolně chtělo do toho upířího doupěte? Mezi Rose a Eda? Nebo snášet Emmettovi debility? Ačkoliv Emm byl fajn, jen to uměl někdy perfektně přepísknout. Z myšlenek mě ale vytrhl hlas, který toho za dnešek namluvil nejméně. Jasper.

„Radši bys měla opravdu jet s námi, Bell. Bude to pro tebe tak mnohem bezpečnější.“

Edward mezitím přistoupil ke stolu, vzal do rukou šaty, a když si myslel, že nekoukám, přičichl si k nim.

„Díky, ale myslím, že to opravdu není ten nejlepší nápad…“ Podívala jsem se na Jaspera, a pak kývla směrem k Edwardovi. A doufala, že pochopí.

„Edwardovi to jistě vadit nebude, že ne?“ obrátil se na tu osobu, která mi tady tak vadila, a která doposud okukovala můj balík a vlastně i dar. Nechtěla jsem se na něj podívat, na to, jak se tváří, jenže to nešlo. A z jeho scvaknuté čelisti mi bylo hned jasné, že ani on není dvakrát pro.

„V pohodě, už můžete jít. Jen co si zabalím, odfrčím do některého z hotelů tady poblíž. Bezstarosti Alice a zítra semnou na ty nákupy počítej,“ hned, co jsem to dořekla, se mi sevřelo hrdlo a já plánovala nejbližší odlet kamsi daleko odtud. A hlavně tam, kde bude slunečno a pořádné teplo. Ale Edward se na mě otočil a přistoupil malinko blíž.

„Stihneš si něco zabalit do deseti minut?“ zeptal se mě absolutně bez zájmu.

„Ne,“ odpověděla jsem stejně, „pojedu do hotelu. A basta!“ Ne, sbalím se, vyrazím na letiště a odletím daleko odtud!

„No tak Bell,“ přisadila si ta potvora, „mám ti snad zabalit sama?“ uchechtla se a s ní i ten její povedenej přítelíček.

„Prosím, posluž si, ale já si sednu tady na pohovku a ani se nehnu!“ rozhodla jsem rezolutně. A abych potvrdila svoje slova, natáhla jsem se po ovladači a přepnula na oblíbený kanál. Kde zrovinka začínal můj milovaný seriál. Můžou se třeba stavět na hlavu, když budou moc chtít, ale mě rozhodně nikam nedostanou. Než snášet toho debilního Edwarda, raději tady počkám na Michaela. Peklo jako peklo…

Jenomže ta malá potvora si smutně povzdechla a Edward, její bratříček kavalír, vykročil směrem ke mně. A to neznamenalo nic dobrého. Obezřetně jsem ho pozorovala, když se tak pomalinku přibližoval a nemohla jsem si nevšimnout jeho pobaveného výrazu. A to má znamenat zase co?

„Alice, zabal tady Belle, a když nebude chtít jít po dobrém, tak ji do auta odtáhnu po zlém,“ a ten padouch se na mě dokonce zlověstně usmál. Bože, jak ráda bych na něj vytasila ty moje tesáky, ale tím bych všechno pokazila. Dokonce ani zavrčet. Nezbývalo mi, než Edwarda varovat pohledem, jenže on se znovu jenom usmál a dál zkracoval už tak malou vzdálenost mezi námi.

„Tak co, Bello? Půjdeš po dobrém nebo po zlém? Hm?“ Teď už jsem měla opravdový strach, že se neovládnu a skočím mu po krku. Co si to vůbec sakra dovoluje?

„Nepřibližuj se! Varuju tě!“

„A copak mi uděláš?“ odpovídal mi naprosto pobaveně. Urychleně jsem se zvedla a ukázala mu rukou směrem ke dveřím.

„Vypadni!“ můj hlas se ale bohužel malinko zaškobrtnul. Navíc vidina tohohle Edwarda pod jednou střechou? Ani kdyby mě zazdili, aby mě před ním ochránili! Začínala jsem být hodně blízko opravdové paniky. A on mi ani neodpověděl a jen se neustále pomalinku přibližoval jako nějaká šelma. Skočila jsem za záda Jasperovi, ten mě ochrání.

„Můžeš zklidnit toho tvého povedeného bratra?“ zaprosila jsem zcela bezmocně.

„Edwarde!“

„Pokud půjde po dobrém, já zůstanu hodný…“ Znovu jsem ho propíchla pohledem a doufala, že se uklidní, ale nevypadalo to nadějně. Dokonce se na mě perverzně usmál, když se Jasper otočil po Alicii, která naházela nějaké kousky mého lepšího oblečení do cestovní tašky. A brala toho víc, než na jeden den. Co den… na jednu noc!

„Dobrá, půjdu, ale jestli Rosalii chytne infarkt, já za to nemůžu!“ Alice v momentě vytasila mobil a vychrlila do telefonu cosi o pokoji pro hosty a mě. Edward trochu posmutněl, ačkoli se to snažil zakrýt, já to poznala. Holomek, mělo mě hned napadnout, že to dělá jenom proto, aby si mě mohl vychutnat. Nebo spíš si na mě šáhnout.

„Převlíknu se!“ a s tímhle jsem se vydala do pokoje, kde už mě čekala hromádka oblečení na posteli. A tahle novinka se vzala odkud? Nasoukala jsem se do těch připravených džínů, které byly v mém šatníku už celkem dlouho, za to ale moc neonošené a pak triko. Upnuté triko? A s výstřihem? Ona se už snad úplně pomátla… Kdyby to alespoň nemělo výstřih, protože i když byl celkem malý, tak ve společnosti toho zvrhlíka jeden nikdy neví. Já na sebe pro větší jistotu a pohodlí hodila ještě mikinu a zapnula ji skoro až ke krku. Nazula jsem se do nízkých kecek.

„Alice? Co všechno si mi zabalila?“

„Jen oblečení,“ křikla na mě pobaveně zpátky.

„Tak pojď sem a vezmi sebou i tu tašku,“ snad si do ní ještě můžu přidat něco navíc, ne?

„Tady,“ podávala mi ji a po očku kontrolovala, co všechno si tam přidávám. No myslím, že na MP3 přehrávač, knížku, jedno chudé fotoalbum, jedinou mou vzpomínku na všechny ty roky, mi nemohla nic moc říct. Ještě doklady a jiné pro mě velice nezbytné věci, jsem tam taky stihla nenápadně nastrkat.

V kuchyni jsem ještě čapla ten dopis a zasunula si ho do zadní kapsy kalhot.

„Chytej,“ křikla jsem na Edwarda, když už normálně není absolutně užitečný, alespoň pro jednou může udělat výjimku. Doufám… Naštěstí ale můj bágl chytl.

„Sem tady snad nějakej nosič?“ nezapomněl si postěžovat, ale jinak už dál neprotestoval. Jasper objal Alici, já zamkla byt a pak se vydala po boku Edwarda společně na parkoviště. Bez toho, aby ten génius ještě ceknul, jsme v klídku došli až k jeho autu. Počkat? Jeho? A co moje? No já tady mého Drobka nenechám ani náhodou. Vytrhla jsem tašku z Edwardových rukou a namířila si to k mému autíčku a přitom opatrně sledovala okolí, ale kdosi mě drapnul za mikinu a táhl zpátky.

Kdo je neznámí Michael S.?

A jak dopadne chudinka Bella v dalším díle? Prozradím jedině to, že se do Cullenovic domu dostane v bezpečí, ale jestli bude i tam před Edwardem chráněna? No tak to už neprozradím…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 4. kapitola: