Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 8. kapitola

23.01.2011 (12:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 6486×

„Prvně tě Carlisle prohlédne a až pak ti je dám,“ nakázala. Moje ruce se samovolně založily v bok a já ji sjela pohledem rozzuřené šelmy, kterou se snaží udržet v kleci. A bůh ví, že já tyhle klece nesnášela… Dokonce na tolik, že jsem byla rozhodnutá Drobka jim tam nechat a utéct. Ale zkuste vzít roha třem upírům. Teda dvěma a jednomu upířímu zvrhlíkovi. Bylo to zhola nemožné! A asi to nebylo zrovna dvakrát rozumné řešení, ale já nechtěla, aby si mě Carlisle prohlížel, a ještě k tomu pod oblečením…

Ale ta rozčepýřená potvora se na mě prosebně koukla a pak se stalo něco, co bych ani v nejmenším neočekávala…

„Bello, nech se, prosím, vyšetřit. Já… ještě jednou se omlouvám, že mi tak ujely nervy a slibuju, že už se to nikdy nestane,“ nahodil smutný kukuč Edward, a já se momentálně asi tvářila dost překvapeně. Nejenže se mi znovu omlouval, a to ještě před Alicí a jeho otcem, ale navíc mě i prosí, abych se nechala vyšetřit. No není to najednou takovej slaďoušek? Fajn, ale stejně to pořád neznamená, že s ním hupnu do postele a parádně si to rozdáme jen proto, že se najednou chová tak mile. Beztak to dělá jen z určitých osobních důvodů, které jsou nám ostatním utajeny.

„Fajn, ale jen krk a nic víc,“ rozhodla jsem a odkráčela za Carlislem do jeho pracovny. Tohle byla moje první návštěva v jeho teritoriu. A že to teda byl obrovský pokoj, do kterého mě přivedl, a který připomínal spíš knihovnu, než cokoli jiného. Dvě obyčejná módní křesla a jedna kouzelná lenoška, která vypadala jak z minulého století, a stejně stylový byl i mohutný dřevěný stůl, který stál nejblíže oknu společně s obrovitou židlí. Na malý moment jsem zapřemýšlela, jestli si tady náhodou někdo nehojí svoje mindráky, ale neřekla bych, že Carlisle by byl tenhle typ.

Na stěnách, kde zbývalo alespoň nějaké místo, byly zavěšeny všemožné obrazy. Ale mně padl pohled jen na jeden. Přistoupila jsem blíž a pořádně z blízka si prohlédla toho upíra, který tam byl přímo perfektně realisticky namalovaný. Charles. Můj otec… Ale proč by to tady Carlisle měl? Srdce mi zmateně poskočilo a snažilo se utéct napřed, aniž by ho zajímalo, jestli já stíhám…

„Bello?“ oslovil mě opatrně Carlisle. „Můžu se podívat na ten tvůj krk?“

Netušila jsem, jak se v takovýchto situacích chovat. Jestli mu mám vykat nebo tykat. Ale jelikož jsem Carlisleovi doposud jen vykala, rozhodla jsem se v tom pokračovat. A kdo věděl, jestli mu Alice něco prozradila?

„Jasně,“ postavila jsem se před něj, „a můžu se vás na něco zeptat?“

„Jo.“ Prsty mi opatrně promačkával krk a očima prohlížel každičký kousek toho nádherného otisku, který mi tam zanechal horkokrevný nebo spíš bezkrevný Edward.

„Odkud máte támhle ten obraz?“ ukázala jsem na ten, na kterém byl můj otec. Carlisleův pohled se na chvilku přesunul na můj napřažený prst a pak směrem kam ukazoval.

„A jo, ten,“ povzdechl si, „kdysi jsem ho dostal jako dar.“

„Od koho? Od toho na obraze?“ zvědavě jsem šťourala dál. Ale Carlisle mi věnoval jen jeden shovívavý úsměv.

„Ne, tohle plátno je staré nejméně dvě století. Takže by to ani nebylo možné,“ snažil se mě oblafnout a mně došlo, že mu Alice nic neřekla. Zlatíčko moje!

„To si nemyslím,“ oponovala jsem a připravovala se tak na odhalení mého tajemství už třetímu členovi téhle rodiny. Stejně už to bylo celkem jedno. Teď, když všechno věděl i Edward. Nebyla jsem tak naivní, abych očekávala, že bude schopný udržet tohle moje drobné tajemství pěkně uvnitř svojí papulky. Carlisle na mě zvědavě koukl a jeho ruce opustily můj pohmožděný krk.

„Myslím, že je to v pořádku, ale ty modřiny budou chtít nějaký čas, než se ztratí úplně. Klidně ti na to něco napíšu, kdyby to bolelo, ale nemyslím si, že to bude potřeba. A ještě jednou se omlouvám za svého syna. Nechápu, co to do něj tak najednou vjelo,“ tvářil se dost překvapeně.

„Já jo,“ mrkla jsem na něj, „a Edward už se mi za to omluvil a já… no celkem ho chápu. A zítra? Už tam opravdu nic mít nebudu,“ vykouzlila jsem slušný úsměv a Carlisle na mě koukal malinko podivně.

„No, nevím, Bello, podle mě to bude chtít delší dobu jak jednu noc,“ odporoval mi.

„Ne, zítra bude všechno zase v nejlepším pořádku. Myslela jsem, že vám Alice něco řekla, ale koukám, že je to opravdová kamarádka.“ A jen co jsem to dořekla, dveře se rozlítly a Alice se mi zavěsila okolo krku. Normálně by byla vcelku pěkná ozdoba, ale jinak zatraceně těžká.

„Můžu, můžu, můžu…“ opakovala stále dokola a zase na mě zkoušela házet ty její prosebné pohledy, ale kdybych tentokrát opravdu nechtěla, nedovolila bych jí to. Jenže já se potřebovala dozvědět všechno o tom zatraceném obraze a hlavně to, jestli pro mě Carlisle není nebezpečný.

„Fajn,“ vypadlo ze mě v povzdechnutí, a to už se ve dveřích objevil i Edward. No, aby ten náhodou u něčeho nechyběl, že?

„Bella je poloviční upír,“ vyhrkla ta malá, střapatá a její adoptivní otec na ni jen vykuleně koukal. Asi tak jako Alice na mě, když jsem jí oznamovala to stejné.

„Cože? Co… To není možné…“ mumlal celý zmatený Carlisle.

„Ale je, ukaž mu ty zuby,“ otočila se opět mým směrem a mně se ani za mák nezamlouval ten její rozkazovačný tón. Nakonec se moje oči protočily vzhůru a pokývala jsem nevěřícně hlavou. Jestli tohle je normální americká upíří rodinka, tak potěš! Otevřela jsem pusu a nechala moje zoubky vysunout. Carlisle malinko ucouvl a já se usmála. Tak přece ze mě mají strach, jenže ne na dlouho. V mžiku ke mně přiskočil, palci opatrně nadzvedl horní ret, aby tak odhalil moje špičáčky, a okouzleně si je prohlížel. Pokusila jsem se potěšeně usmát, že alespoň někomu se líbí, ale moc se mi to nepovedlo.

„To je… úžasné,“ promluvil pořád ještě okouzleným hlasem, „jsou dlouhé asi tak jeden a půl centimetru?“ Moje hlava mu zakývala na souhlas, ale moje potěšení opadlo v momentě, kdy se za Carlislem objevila Alice, a samozřejmě i ten cvok. A oba dva si mě prohlíželi se stejným úžasem jako jejich tatínek před chvílí.

„Můžeš je zasunout?“ Jawohl! Málem jsem i zasalutovala… Začínali mě štvát, ale stejně jsem tedy pro jejich potěšení nechala zoubky pěkně zajet zpátky.

„Wow, to je úžasné, půl centimetru zmizelo zpátky do dásně!“ Carlisle div z vědeckého poznatku neplakal a ti dva? Nic jen mě beze slov pozorovali.

„Co je?“ obořila jsem se na ty dva solné sloupy. „Už jsem se tak bohužel narodila,“ nezapomněla si postěžovat moje citlivá stránka.

„Jo, a když už jsme u toho odhalování tajemství, chtěla jsem se teda zeptat, jak jste se dostal k tomu obrazu?“ otočila jsem se na jediného rozumného a momentálně fungujícího upíra téhle podivné rodinky. Carlisle se na mě jen potěšeně usmál.

„Tykej mi, teď když už víš celé naše tajemství, tak se před tebou nemusím chovat jak vzorný taťka.“

„Fajn, tak začneme pěkně od začátku. Já jsem Bella,“ napřáhla jsem k němu ruku a on přijal.

„Carlisle, těší mě, Bello. A teď jistě chceš vědět, kdo je ten upír na obraze, že?“

„Ne, bohužel už ho znám. Spíš mě zajímá, jak jsi k němu přišel?“ koukal na mě jako bych spadla z višně.

„Daroval mi jej on sám. Tenkrát jsem znovu bydlel v Anglii a potkal tam Charlese. No jak bych ho nejlépe vystihl…“ Hrubě jsem ho přerušila.

„To ani nejde. Charles není vegetarián a ani nikdy být nechtěl. Myslím spíš, že je docela krutý jako upír,“ zhodnotila jsem mého povedeného tatínka, ale nebylo pro mě žádným překvapením, když jsem si všimla Carlisleova chápajícího pohledu.

„Pokusil se tě zabít, že? No, nedivil bych se, vypadáš jako člověk. Chci říct, nejde vůbec poznat, že bys v sobě měla půlku upíří podstaty.“ Ohledně napadení jistě hádal, a byl pěkně vedle…

„Ne, prozatím se o to nepokoušel. On je, jak to říct… můj…“ nějak mi to z té papule nešlo ven. „… ehm… otec!“ vyhrkla jsem poslední slůvko a místo dvou čerstvě zaschlých betonových sloupů tu najednou byly tři. Tentokrát jsem dokázala vyřadit tři upíry najednou. Skvělá práce, Bello, pogratulovalo mi moje skeptické já.

„Mohli byste se na mě přestat koukat jak na největšího dementa? Já za to nemůžu… Otce si nikdo nevybírá… Teda alespoň toho biologického,“ okřikla jsem je za ty jejich zatraceně překvapené a strnulé obličeje. Naštěstí jako první se ze svého zkamenělého postoje probral právě Carlisle a lítostivě se na mě podíval. V momentě mě zasvrběla ruka, jakou měla chuť mu jednu střelit za ten jeho pohled, kterým pro mě doslova neplakal. Tohle jsem rozhodně neměla zapotřebí.

„Takže, teď už mi dáš moje klíčky?“ otočila jsem se rozhodně na Alici, a přerušila tak výhled na stále ještě smutného Carlislea. Bože, takového otce mi bohužel nebylo dopřáno… Ale Edwardovi a té huse Rosalii samozřejmě ano. No, každopádně musím uznat, že ten, kdo to tady na zemi všechno zařizoval, odvedl vážně skvělou práci!

„Sakra, Alice, musím odsud vypadnout!“ zvýšila jsem hlas, ačkoliv mi to bylo líto, protože nebylo správné být hrubá na moji jedinou nejlepší kamarádku, kterou jsem kdy měla. Jenže ona byla doposud zaseknutá. Vypadla jako čerstvě vytesaná, přesto absolutně překrásná socha od Michalengela.

„Bello, nechceš tu zůstat?“ zaskuhrala najednou celá probraná Alice.

„Nemůžu,“ posteskla jsem si.

„Proč bys nemohla? Je to kvůli tvému otci nebo tomu Michaelovi?“ ptalo se mě bezradně to moje zlato střapaté.

„Přesně tak, kvůli oběma.“ Nikdy mě ještě nenechali na pokoji déle jak dva roky. Pokaždé mě donutili utéct. Odkudkoliv! A to doslova, protože pokud se jednalo o slunečné místo, ti parchanti si vždycky našli moji maličkost v noci, ačkoli to pro ně bylo o něco obtížnější. Jenže taky měli, a vlastně pořád mají, dost peněz, takže pro ně nebyl problém najmout si i soukromého detektiva…

„Bello, můžeš tu zůstat, nedovolím, aby se ti něco stalo,“ přinutil mě Carlisle, abych se podívala jeho směrem. Málem se mi z tohohle jeho dojemného návrhu nahnaly slzy do očí. Nečekala bych, že by mi nabídl přístřeší, protože mě pořádně nezná. A navíc se mě i snaží dostihnout dva šílení upíři.

„Kdo je Michael S.?“ zeptal se jeden zvláště inteligentní člen tohoto klanu, který si mě doposud pouze prohlížel. A co je mu sakra do toho?

„Co je ti potom?“ prskla jsem jeho směrem, protože ačkoliv to byla celkem neškodná otázka, tak z jeho slaďounké pusinky mě docela vytočila. Nechápala jsem proč… Ale Edward samozřejmě nezklamal, okamžitě se urazil a nahodil ten jeho opovržlivý výraz. Někdy opravdu připomínal babu v přechodu… nebo měl možná jen svoje dny? Těžko posoudit, protože to byl zkrátka divný patron.

„Tak kdo to je, Bell?“ zeptala se mě tentokrát, na místo jejího povedeného bratříčka, Alice. Povzdechla jsem si. To mě jako chtějí donutit, abych jim odhalila celou moji minulost? Jen to ne. No, ne že by pokaždé stála za prd, ale přece jen to tak většinou bylo.

„Asi byste se teda měli posadit, protože jestli tuším správně, tak to jistě nebude jediná otázka na moji osobu, že?“ Edward v mžiku vyhodil svůj povrchní výraz a nahradil ho jiným, ve kterém se zračil víc než pouhý zájem. Což mě taky překvapilo, vzhledem k tomu, jak sladce jsem se k němu před chvílí zachovala. Carlisle se jako ve snách odploužil ke křeslu, posadil se na něj a pohodlně se opřel, aniž by ze mě snad na sekundu spustil oči. A Alice? Ta potvora se ani nehnula a jen mě spokojeně a s úsměvem na tváři pozorovala. Zřejmě očekávala, kdy začnu.

„Ehm… takže Michael?“ Jediné potvrzující kývnutí mým směrem mi zase poslal ten, který mě tak šíleně štval. Edward. Z mých úst vyšlo další povzdechnutí, kolikáté už? Opravdu nevím…

„Kde bych asi tak…“ moje prsty přejížděly po bradě a má mysl vybírala ten správný okamžik, „… jo, Michaela jsem poprvé potkala v Londýně v jednom klubu, do kterého mě dotáhli přátelé. No a jak to tak bývá, oslavovalo se, tančilo, pilo a já po chvilce potřebovala trochu čerstvého vzduchu… Michaela jsem si všimla už předtím, protože děvčata si samozřejmě štěbetala, jaký je to krasavec. Jediná já věděla, že je to upír a navíc na lovu, jenže jsem taky tak nějak doufala, že si na mě nic netroufne, i když po většinu času měl oči zapíchnuté jen mým směrem. A opravdu, asi za půl hodiny už nikde nebyl, takže jsem se odvážila vyjít ven, nabrat trochu vzduchu do plic. Ale jak se ukázalo, tak nevím proč, se musím vždycky mýlit, čekal na mě. No, abych to zkrátila, tak on byl venku a vyčkával, až konečně opustím ten zpropadený podnik a v momentě, kdy se tak opravdu stalo, na mě zaútočil. V jedné miniaturní chviličce už jsem byla pěkný kus od vchodu a Michael mě přirazil na jakousi zeď a snažil se mě přiškrtit. Jenomže i já má pud sebezáchovy, ačkoli jsem nechtěla, aby tak jednoduše zjistil, kdo nebo co jsem zač, jenže zemřít? No, připravila jsem si jeden z mých parádních výkopů,“ podívala jsem se směrem k Edwardovi, a pak ještě malinko níž, tam kde měl zavěšené ty jeho rodinné klenoty, „a kopla…“

Nemohla jsem si nevšimnout tiku v Edwardově tváři, „… a to veškerou mou silou. Abych to dokončila, tak než se Michael vzpamatoval a znovu mu to dole všechno srostlo, stačila jsem utéct. I když vlastně nijak daleko. A když jsem ho uviděla podruhé, myslela jsem, že to budu mít spočítané na sto procent, ale nějak se z toho všeho stalo to, že jsme spolu začali chodit. A tady se opět projevila moje stupidní část… no, zkrátka a jednoduše nám to nevydrželo, protože se vůbec nechoval jako vzorný přítel. Tak jsem vzala roha, a tentokrát do Ria, jenomže mě po čase našel i tam, a tak neustále zdrhám. Zkoušela jsem i převleky, ale stejně to bylo houby platné. Jak mi oznámil v dopise, tak už mě prý nějaký čas sleduje.“

„To je zvláštní, žádného upíra jsme v naší blízkosti necítili, a ty jsi s námi celkem často,“ zhodnotil objektivně a hlavně bez nějakého povýšeného znechucení Edward. Konečně se zase začal chovat rozumně? Snad mu to alespoň nějaký čas vydrží. Kéž by!

„No, každopádně ví i o vás,“ doplnila jsem ho.

„Jak to můžeš vědět?“ Edwardovo překvapení u mě vyvolalo mírný úsměv.

„To mi taky napsal v tom dopise.“ Opět jsem doplnila kousky skládačky, o kterých neměli ani šajna.

„Už mi ho konečně ukážeš?“ ptala se mě tentokráte opatrně Alice. A já jí ho v klidu podala, stejně už teď věděla všechno, a na tom kousku papíru nebylo nic víc, co by ještě třeba jen netušila. Ale mě opět neskutečně vytočil Edward, když si stoupnul za jeho sestřičku a drze si četl v mém dopise. Sakra to opravdu nemá drobet slušného vychování, tenhle strč-do-všeho-nos?

„Ten to opravdu nemá v hlavě v pořádku,“ zhodnotila mého ex-přítele Alice a ten holomek vzadu souhlasně přikyvoval. A pak psaníčko doputovalo do rukou Carlislea, který si jej taky s největším zájmem přečetl.

„Takže to on ti poslal ty šaty…“ promluvila opět moje kamarádka. „… I když jedno mu nemůžu nepřiznat. Vkus teda má,“ usmála se na mě ta potvora. A moje hlavinka jí to odsouhlasila. Jo, to byla pravda, Michael vkus opravdu měl, teda ještě pořád má, ale jinak je opravdu dost mimo. Kdo by mi asi tak zabalil dárek do tkaniny napuštěné lidskou krví? Určitě byla lidská, protože ten vyšinutý jedinec se k zvířatům nikdy ani na krok nepřiblížil. Netušila jsem proč, ale bylo to tak.

„Takže jsi před ním úspěšně zdrhala už deset let?“ zeptal se mě tentokrát zase Edward. No, asi to momentálně mají na přeskáčku.

„Jo! A všude jsem si dovolila zůstat tak maximálně jeden rok, nikdy ne víc… Jenomže tady jsem teprve jedenáct měsíců… i když moje optimistická část doufala, že to třeba vzdal, a já konečně budu moct dokončit alespoň jednou jedinkrát vysokou školu.“

„Bello, kolik ti je let? A jak to vůbec máš se stárnutím?“ promluvil po dlouhé době zase Carlisle.

„No, je mi něco přes šedesát.“ A zase ten Edwardův tik v obličeji. „Narodila jsem se v roce 1945, těsně po skončení druhé světové. Moje matka prý byla obyčejný člověk, ale víc mi o ní můj otec neřekl. Ani to jak se jmenovala, prostě nic… A abych teda upřesnila moje stárnutí, zůstala jsem věkově na osmnácti letech a od té doby už nestárnu.“

„Musím uznat, že na starou babku vypadáš opravdu dobře,“ mrkl na mě ten holomek, který se mi už od včerejška marně snaží dostat do kalhotek…

„Ha, ha…“ Ale moje naštvaně prskání Edwardovým směrem přerušil jeho tatík.

„A Charles je opravdu tvůj otec?“ optal se mě opět netrpělivě Carlisle. Ačkoli nebyl zvědavý jen on, všichni tři naslouchali s neuvěřitelnou pozorností a vážností. Zvláště pak Edward projevoval nějak moc zájmu, což bych z jeho strany nečekala ani v nejmenším. Stejně tě mezi nohy nepustím!

Zrovna jsem se chystala k odpovědi, když se na celé kolo rozeřval Alicin mobil, který prořízl to neskutečně tíživé a napjaté ticho. Všichni se protentokrát otočili jejím směrem.

7. kapitola ◦●◌ ◌●◦ 9. kapitola

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 8. kapitola: