Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beast - 4. kapitola

12.02.2013 (11:00) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1449×

4. kapitola

Bella

V úterý ráno na mě Jessica čekala před vchodem do školy. Skoro bych ji přehlédla, kdyby nezačala mávat, jen co jsem vystoupila z auta.

„Ahoj. No páni, i s policejní eskortou, co jsi provedla?“ zasmála se.

„Čau. Narodila jsem se do rodiny policejního náčelníka. Po jejich rozvodu jsem byla propuštěna na podmínku, ale teď jsem znovu nastoupila výkon trestu,“ rozesmála jsem se.

„To je s otcem opravdu tak zlé?“ podivila se.

„To ne, jenom je to docela nezvyk,“ bránila jsem se rychle.

„Takže, dopolední vyučování máme společné, pak oběd a po něm je nějaká hodina, kdy jsme každá zvlášť. Co že to máš?“ ujala se Jessica organizace.

„Biologii,“ nakrčila jsem nos.

Tenhle předmět nepatřil mezi mé oblíbené. Učitelé nás měli tendence nutit řezat do chcíplých zvířátek a podobně.

„Zavedu tě do třídy, zpátky na parkoviště už bys měla trefit. Kdyby ne, tak hodně křič, já už si tě najdu,“ culila se.

* * *

Do oběda utekl čas obdivuhodně rychle. Zvlášť když přihlédneme k tomu, že mluvíme o škole.

Na obědě mě Jess vtáhla mezi skupinu studentů, dvou kluků a holky, kam očividně patřila. Při rychlém představení jsem si je snažila vrýt do paměti, i když jsem věděla, že je to celkem zbytečné – s mojí hlavou – a vžít si je budu muset až během konverzace.

Mike, usměvavý blonďák, Erik, zvláštní náhoda, černovlasý rozcuchaný Asiat, a Angela, tmavovláska, jejíž mírně zešikmené oči prozrazovaly lehký nádech Asie někde mezi předky. A pak že to, že to entity tíhnou k sobě, je pověra.

Skupinka mě spontánně vtáhla mezi sebe bez jakýchkoliv pošklebků, za což jsem mohla v duchu opět blahořečit Jessice.

„Takže, Bello, odkud ses přistěhovala?“ obrátila se ke mně Angela.

Pohledy všech přítomných směřovaly ke mně. Nebyla jsem zvyklá být středem pozornosti a docela mě to znervózňovalo, ale přece nebudu za nezdvořáka.

„No, z Phoenixu,“ ošila jsem se.

„A to tě celý život drželi ve sklepě? Já si vždycky myslel, že je tam docela slunečno,“ rozřehtal se Mike.

„To je, pokud nemáš mou speciální dávku štěstí, to se pak neopálíš ani na rovníkové Africe,“ ušklíbla jsem se.

Erik, který zrovna pil, vyprskl smíchy a jeho nos zafungoval jako rozprašovač. Skvělé, takže jsem alespoň vtipná.

Ale myslím, že dnes už obědvat nebudu.

Vedena silou náhody jsem otočila hlavu ke vchodu zrovna ve chvíli, kdy dveřmi procházela parta pěti lidí, očividně místní smetánka.

Jako byste sochy antických polobohů navlékli do značkových kousků. Na tuhle malou školu rozhodně nepatřili. Vlastně nepatřili skoro ani mezi lidi, při pohledu na ně jste začínali uvažovat, jestli na těch pověstech o elfech nemohlo něco být. Podvědomě jsem si vzpomněla na Erika Graua, ani nevím proč.

„A tohle jsou?“ naklonila jsem se k Jess.

„Místní superstar. Rodina Cullenových,“ pokrčila naoko nedbale rameny.

„V tom značně zvrhlá rodinka,“ ušklíbla se Angela.

Nechápavě jsem povytáhla obočí.

„Jsou vzájemně spárovaní. Ta dlouhovlasá blondýna je Rosalie, s tím vazounem Emmettem. Ta malá černovláska je Alice, ta chodí s tím blonďákem, Jasperem. Tvrdohlavě sám zůstává jen Edward, i když po něm slintá každá holka ve škole, i ty zadané. Ale všichni jsou navzájem nevlastní, takže to není zase tak nechutné. Doktor Cullen je všechny adoptoval,“ osvětlovala mi situaci Jess.

Kluci, které to očividně nezajímalo, se bavili o fotbale.

„No, mně to spíš připomíná chovnou stanici nadlidí,“ plácla jsem první myšlenku, ani jsem si neuvědomila, že nahlas.

Holky propukly v tlumený smích.

„Jo, i tak se to dalo nejspíš brát. Už jenom adoptovat vhodnou samičku pro Edwarda,“ chechtaly se.

Pokradmu jsem se na Edwarda zadívala.

Vážně byl až neskutečně hezký. Bronzové vlasy kontrastující s bledou pletí, pěkná postava, vyloženě ukázkový hezoun. Jako by cítil můj pohled, podíval se na mě. Okamžitě jsem pochopila, proč jsem si vzpomněla na Erika, měli naprosto stejné oči. Úplně černé, bezedné, uhrančivé. Rychle jsem sklopila pohled, ale ne dost rychle.

„Pravděpodobně si nás všiml,“ zašeptala teatrálně Jessica a dost neúspěšně dusila smích.

* * *

Na biologii jsem přiklusala jako poslední. Jediné volné místo bylo, to je ale překvapení, vedle Edwarda Culena.

„Ahoj, jsem Bella Swanová, je tohle místo volné?“ zeptala jsem se zdvořile.

Viditelně napjal ramena, secvakl čelisti a neochotně přikývl. No to je mi ale přivítání, kdyby bylo místo i jinde, s radostí bych ho nakopla… hádejte kam a odešla, ale takhle mi jiná možnost nezbývala. Položila jsem si batoh na zem a sedla si ke kraji lavice. Edward se posunul až na druhou stranu – co nejdál ode mě. Zavrátila jsem oči a v duchu se modlila, abych ho nevyfasovala i na laborky.

* * *

Po hodině vystřelil co nejrychleji ze třídy jako první. S tímhle chování se už nedivím, že nepochoduje nějaká supermodelka i vedle něj.

V klidu jsem si balila a čekala, až se učebna vylidní. Teď už jenom seběhnu jedny schody a počkám na parkovišti na Charlieho. Vyšla jsem z učebny, Edwarda jsem zahlédla na druhém konci chodby. Aspoň že tak.

Na schodech mi tradičně podjela noha a já rozhodila ruce do vzduchu, abych našla ztracenou rovnováhu. Bleskurychle mě podepřely něčí ruce. Vzhlédla jsem, abych poděkovala, a zůstala zírat do tváře Edwarda Culena.

„Jak jsi to přes celou chodbu stihl tak rychle?“ vydechla jsem ohromeně.

„Jakou chodbu? Stál jsem tady, kousek od tebe,“ zamračil se.

„Ne, stál jsi támhle, na druhé straně téhle dlóóóóuhé chodby,“ odporovala jsem.

„Co to meleš, Swanová? Jak bych tě asi stihl chytit? Vypadám, že se umím teleportovat?“ ušklíbl se.

Arogantní kretén, ale tohle mi nerozmluví, vím, co jsem viděla. Ale jak praví mé oblíbené rčení: Nikdy se nehádej s blbcem, nejprve tě stáhne na svou úroveň a pak tě porazí zkušenostmi.

„No děkuju za záchranu, pane Cullene,“ ukončila jsem naši nesmyslnou debatu a prosmýkla se kolem něj k východu.

„No kdyby mě zachránil idol školy a dal se se mnou do řeči, rozhodně bych takhle rychle nezdrhla,“ doběhla mě na parkovišti Jessica se smíchem.

„Leda bys před ním málem spadla ze schodů a pak se z tebe pokoušel dělat idiota,“ zvýraznila jsem jiné detaily než ona.

„Edward? Mně vždycky připadal jako zdvořilý elegán,“ vylétlo jí obočí udiveně do půlky čela.

„Já bych spíš řekla povýšený idiot, a ještě s ním musím sedět v biologii,“ odfrkla jsem si.

„Jó, tak to ti budu přát hodně zdaru,“ vystřihla předpisové zasalutování.

Chtěly jsme poděkovat všem, kdo zanechali komentář u minulé kapitoly.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beast - 4. kapitola: