Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beauty of masquerade 7. kapitola

06.07.2011 (18:30) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1311×

Den 6.

Rozhlédla jsem se po tanečním sále a hledala, dokud jsem je neuviděla.

Stefan stál blízko Ara a Sulpicie, posazených na trůnech. Nikolae stál blíž ke mně a nenuceně se opíral o jeden z mohutných sloupů. Tvář měl schovanou pod ptačí maskou a bílý kabát měl ležérně přehozený přes rameno.

Mé rozhodnutí ale bylo jasné. Svůj první tanec nevěnuji ani jednomu.

I když jsem si vzala Stefanovy šaty a masku a postříkala se Nikolaovou voňavkou, kterou mi poslal, vyhledala jsem pohled Taa, který už držel v rukou dvě skleničky plné krve a čekal na mě.

S úsměvem jsem k němu přistoupila a vzala si od něj skleničku.

„To nosíš pořád tu katanu s sebou?“ zeptala jsem se a usrkla ze skleničky.

Velice mě potěšilo, že ji někdo ohřál na pokojovou teplotu, takže mi lehce klouzala do krku.

Láskyplně pohladil zbraň u svého pasu a přikývl.

„Jistě, je to jediná vzpomínka na můj lidský život.“

Němě jsem pohladila náhrdelník ve tvaru labutě, který jsem měla připevněný na krku. To byla zase má připomínka lidského života. Dostala jsem ji od svého otce. Toho pravého lidského otce, který byl jen obyčejný poddaný a matka si ho nemohla vzít.

Nesouhlasil s tím, abych se stala jedním z těch monster, jak nazýval Ara a ostatní.

Bohužel nenadělal nic, aby tomu zabránil. Odstěhoval se z Itálie do Švýcarska a od té doby jsem o něm neslyšela.

Ten náhrdelník mi dal před mou proměnou. Po ní se mnou nechtěl mít nic společného. Byla jsem pro něj monstrum bez duše.

Jeho zrada bolela a já matku zavrhla za to, že mě donutila být takovou, jako byla ona.

„Ehm, slečno Isabello?“ zeptal se mě Tao a položil mi ruku na rameno.

Usmála jsem se na něj a zamrkáním jsem zaplašila pálení v očích.

Všimla jsem si, že se přibližuje hrozba z obou stran. Z leva se k nám plížil Nikolae a zprava Stefan. Rychle jsem Taa objala a zabořila mu tvář do ramene.

„Smím prosit?“ zašeptal mi do vlasů a já cítila jeho letmý polibek.

„Bude mi ctí…“ zašeptala jsem a rychle jsem nás oba přemístila na parket.

Zaklesli jsme se do sebe v hudbě valčíku a kroužili jsme po parketu jako pár.

Bohužel mi něco chybělo. Vášeň probíhající mezi mnou a Taem byla desetinou toho, co jsem cítila se Stefanem a setinou toho, co jsem zažila s Nikolaem.

Rozhlédla jsem se okolo sebe a shledala, že ti dva stojí vedle sebe a tiše si povídají. Mračili se na Taa, a když si všimli, že je pozoruji, rychle se přemístili do místnosti s občerstvením, aby si mohli dál povídat, jak jsem hrozná a nevděčná.

Když valčík skonči a začalo hrát tango, zůstala jsem v Taově náruči a tančila jsem dál, jen jsem pozměnila kroky.

Přitiskla jsem mu hlavu k rameni a bylo mi líto, že ho takhle podvádím, neboť si začal vytvářet iluzi, že o něj stojím.

Musela jsem mu jeho teorii vyvrátit, a tak jsem mu pohlédla do očí a zazpívala mu.

Odcházel ode mě s prázdnýma očima se slovy, že jde pro pití. Věděla jsem ale, že se nevrátí, neboť jsem mu to nepovolila.

Všimla jsem si Caiova zamračení a byla jsem ráda, že Aro tančí se Sulpicií, takže nic neviděl.

Za mnou se objevil Marcus.

„Smím požádat o tanec, maličká?“ zeptal se svým hlasitým basem a přitáhl si mě do náruče.

Nečekal na odpověď, neboť jsem mu nemohla odporovat.

„Co se děje Marcu?“ zeptala jsem se a tančila s ním na jemnou melodii salsy.

„Připomínáš mi mou Didyme, maličká…“ zpustil bez okolků a já mlčela, neboť jsem věděla, že ještě neskončil a bylo neslušné skákat do řeči kterémukoli z vládců.

„Jsi taky tak živá, plná energie a nezkrotná… Jako bych ji viděl v tobě. Taky tak bezradně tančila v harému velkého sultána z Babylonu. Jako člověk byla nepřekonatelná…“ povzdechl si, „ale upírství ji zničilo,“ pohlédl na mě jasně rudýma očima a povytáhl obočí. „Tebe to taky ničí, má drahá. Poslouchej hlas svého srdce a neposlouchej Ara. Je to jen starý dědek, stejně jako já. Jsme příliš staří na to, abychom se měnili. Ty jsi mladá a máš život před sebou. Vyber si svou cestu dítě a já ti pomohu…“ zašeptal, pohladil jemně tepanou labuť na mém krku a s úsměvem se vzdálil.

Kdyby mohlo, tepalo by mi srdce jako na maratonu. Vtáhla jsem do úst vzduch nasycený vůní desítek upírů shromážděných v sále a ohlédla se.

Francouzské dveře byli otevřené a já nečekala a rychle se vydala ven do zahrad.

Proběhla jsem okolo Chelsii a Antona, kteří seděli na lavičce a navzájem si vyznávali lásku. Proběhla jsem okolo dalších spárovaných lidí okolo a zaměřila se na jediné – obrovské bludiště uprostřed rozlehlých zahrad.

Dokud jsem nestála přesně uprostřed a nestála naproti obrovskému zrcadlu, které sem nechala donést Athenodora.

Pak teprve jsem rozevřela dlaň a zírala na papír, který mi do dlaně vtiskl Marcus.

Když jsem ho rozložila, spatřila jsem ozdobné kudrlinky Marcusova rukopisu.

Něco zazářilo v měsíčním svitu a spadlo na štěrkovou zem.

Shlédla jsem a zadívala se na prsten tepaný ze stříbra. Zalapala jsem po dechu a začalo mě štípat v očích, když jsem poznala tvar ptáka, tepaného do kovu.

Na prstenu seděla jediná labuť s roztaženými křídly a skrývala ve svém peří darování. Na prstenu stály tři slova. Mé milované holčičce.

Svezla jsem se na zem v hysterickém smíchu, který se roznášel tichou nocí jako ptačí křik.

Rychle jsem přeletěla pohledem vzkaz od Narcise a srdce mi poskočilo děsem i štěstím. Na papírku stála jen jedna věta.

Vím, kde je a pomůžu ti ho najít.

Nebylo to podepsané, ale nemuselo být. Rychle jsem papírek roztrhala na kousíčky a hodila ho do letního vánku, aby ho odnesl pryč. Pak jsem si dál prohlížela otcovu práci.

U zrodu tohoto šperku jsem stála. Pozorovala jsem otce, jak vytváří jemný kroužek a pomocí různých nástrojů ho tvaruje do podoby labutě. Seděla jsem u otce, který pracoval jako kovář, zatímco se matka pelešila, již proměněná v upíra, s Arem.

Tento vzkaz tam byl ale vyryt o mnoho let později, neboť si tento šperk odvezl otec do Švýcarska – jestli tam vůbec dojel.

„Proboha, proč si ničíte ty překrásné šaty?“ ozvalo se za mnou a já se lekla a rychle skryla prstýnek do kabelky.

Při mém hlasitém zalapání po dechu se za mnou ozvala děsná rána a pak se Atheonodořino zrcadlo rozpadlo na tisíce kousků.

Zírala jsem na vysklené zrcadlo a rozhlížela se po čemkoli, co to mohlo udělat. Nenašla jsem nic.

„To jste udělal vy?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem.

Stefan se na mě usmál a ukázal na zrcadlo.

„Ne, to jste udělala vy, má drahá…“ zahuhňal se a v očích mu tančili jiskry. „Tak se zdá, že se konečně probouzí vaše plná moc…“

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty of masquerade 7. kapitola: