Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 11. kapitola

28.08.2010 (09:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2407×

Musela jsem s Edwardem sedět na biologii, většinou se nesnažil nijak komunikovat, protože jsem ho nejspíš odradila tím, když jsem řekla, že se nepřátelím s upíry.

„Ahoj,“ promluvil na mě přímo. Bylo to poprvé od doby, kdy jsem s ním mluvila na parkovišti. Trochu překvapeně jsem se na něj podívala a posadila jsem se do lavice.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Možná byl trochu překvapený tím, že jsem ho pozdravila, protože se jen usmál a nic jiného neřekl. To mě jen pozdraví a už nepromluví? Hlodala ve mně zvědavost, chtěla jsem se o něm něco dozvědět, ale jak být nenápadná?

„Tak, jak se ti líbí ve Forks?“ zeptala jsem se ho, když jsem přišla alespoň na jednu otázku.

„Je tu hezky, každé místo má něco, co ho dělá originálním,“ odpověděl po chvíli. Přejela jsem ho pohledem a musela jsem si přiznat, že je hezký. Měl na sobě bílou košili a tmavé džíny. Jednoduchý kontrast, který nikdy nezklame. Všimla jsem si, že nikdy nenosí stejné oblečení. Nikdo z nich nemá stejnou věc dvakrát na sobě. Další otázku jsem mu už položit nestihla, protože do třídy vešel profesor, který nám rozdal mikroskopy pro pozorování buňky. Nevím proč, ale měla jsem problém se soustředěním. Zdálo se mi, že mezi námi probíhá nějaká elektřina. Neustále jsem si musela v hlavě připomínat, abych se kontrolovala.

Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Na malou chvíli jsem měla pocit, že je mi hodně blízký, ale ten pocit jsem zahnala hluboko, až tam, kde ho nesmím najít. Miluji Jacoba, vlkodlaka! Ale… Je to opravdová láska? Nebo je to jen otisk? Co je vlastně otisk? Toho, koho miluješ, ti vybere něco, co ani není přirozené, něco, co je smyšlené. Ano, cítíš potřebu mít toho druhého u sebe, líbat ho, poznávat ho víc a víc, ale je tohle pravá láska? Je správné najít pravou lásku už v sedmnácti? Jak člověk může vědět, že ta láska jednou neskončí? Jak může vědět, že prostě nepřejde? Zaklepala jsem hlavou, protože jsem si musela pročistit myšlenky. Jsou to dva měsíce, které chodím s Jakem a už pochybuji? Možná je to tím, že spolu netrávíme tolik času, ale on má spoustu povinností a musí být odpočatý, aby je všechny zvládl!

„Něco tě trápí?“ zeptal se Edward, který procházel kolem mě s tácem plným jídla. Zvedla jsem hlavu od toho, co jsem měla na talíři, ani jsem si pořádně nevšimla, co vlastně jím. Poznala jsem ho po hlasu, takový hlas nemá nikdo z lidí, které znám. Dnes jsem seděla sama, protože ostatní pospíchali do La Push na surfování, takže ani nešli na oběd. Dnes jsem se k nim nepřipojila, protože chci jet za Jacobem sama.

„Proč myslíš?“ zeptala jsem se ho a podívala jsem se mu do jeho zlatých očí.

„Můžu si přisednout?“ dotázal se, ale hned si vzal židli a posadil se naproti mně.

„Můžeš,“ usmála jsem se, protože už seděl. „Ty moc nečekáš na odpovědi, viď?“

„Moc ne, ale kdybys chtěla, tak klidně odejdu,“ nabídl mi, ale já jsem zakroutila hlavou.

„Proč si myslím, že tě něco trápí? Jsi taková zaražené, smutná… Nevím, zdá se mi, že tě něco překvapilo nebo zaskočilo a ty nevíš, co máš dělat,“ vysvětlil mi svou vizi a mě překvapilo, jak moc uhádl to, co si skutečně myslím. Zadívala jsem se na něj a uviděla jsem jeho pohled, který byl při pohledu na jídlo, které leželo před ním, znechucený.

„Copak? Tobě nechutná?“ zeptala jsem se ho s úsměvem, který mi oplatil.

„Zkoušela jsi někdy jíst bláto?“ otázal se mě. Zůstala jsem na něj překvapeně koukat. Proč bláto? Němě jsem zakroutila hlavou a on se zasmál mému překvapení.

„Mně lidské jídlo chutná jako bláto,“ řekl tichým hlasem tak, aby nás ostatní neslyšeli.

„Och,“ došlo mi to. Vůbec mě nenapadlo, že tu sedím s upírem, jehož potravou je krev, takže jsem ani nepomyslela na to, že nejí normální jídlo.

„Kolik ti je?“ zeptala jsem se ho, když jsme odnášeli jídlo zpět.

„Sedmnáct,“ řekl automaticky a já jsem se na něj podívala a zakroutila jsem očima.

„A doopravdy?“ vyzvídala jsem dál, když jsme šli vedle sebe k mému autíčku.

„Poměrně dost, byl jsem přeměněn v roce 1918, takže si to spočítej,“ řekl vesele, ale v další chvíli mu úsměv ztvrdl na rtech. Jeho obličej byl najednou rozčílený, rychle jsem se podívala tam, kam se díval a na přední kapotě mého náklaďáčku seděl Jacob. A sakra!

„Edwarde, asi bys měl jít. Já už to zvládnu,“ vykoktala jsem ze sebe, ale on se neotočil svým směrem a šel se mnou. Viděla jsem rozčílení v Jakeově tváři, které rostlo tím víc, čím víc jsme se přibližovali. Znovu jsem zkusila Edwardovi sdělit, aby se otočil, ale nereagoval.

„Ahoj, Jaku,“ pozdravila jsem ho, když jsme došli k mému autu a políbila jsem ho na tvář.

„Co ten tu dělá?“ vyjel na Edwarda, který při jeho slovech zavrčel. Dostávala jsem trochu strach, co by se stalo, kdyby se poprali? To by byla katastrofa, protože by se určitě zabili!

„Doprovodil jsem Bellu k jejímu autu, nepočítal jsem s tím, že má hlídacího psa,“ řekl posměšně Edward. Podívala jsem se na něj a v jeho pohledu jsem viděla zklamání.

„Díky, Edwarde. Uvidíme se zase zítra ve škole,“ loučila jsem se rychle a on nejspíš konečně pochopil, že by měl jít. Rozloučil se a odcházel ke svému autu, kde na něj čekali jeho sourozenci, kteří si Jakea měřili pohledem a rychle odjížděli.

„Zbláznila ses?“ vyjel na mě Jacob, když jsme jeli autem. Trochu mě naštval jeho tón.

„Ne, Edward není tak špatný,“ řekla jsem na jeho obranu. Jacob se začal vzteky klepat a já jsem ho rychle pohladila po tváři a snažila jsem se ho nějak uklidnit.

„Promiň, ale nic mi nehrozilo, bylo to ve škole. Kdyby se cokoli dělo, tak nezapomeň na to, že nejsem obyčejný člověk, jsem čarodějka. Dokážu se o sebe postarat,“ připomněla jsem mu svou pravou identitu a on se trochu uklidnil, ale když říkám trochu, tak myslím opravdu jen trochu! Celý zbytek dne, který jsme strávili v La Push se tvářil zamračeně a nebyla s ním vůbec legrace a ani řeč. To je tedy skutečně krásně strávený den!

„A hele, kdo je tady,“ zavolal Quil z dálky. Celá parta vlkodlaků se k nám hrnula.

„Super,“ uteklo Jakeovi, ale já jsem byla ráda za to, že tu jsou. Třeba mi ho pomůžou rozveselit. Přece se nemůže mračit věčně!

„Já jsem si říkal, že je nějaký divný to, že se Jacob ještě nezměnil ve vlčka, ale on je z něj ve tvé přítomnosti hotovej beránek!“ Všichni se smáli, až na Sama, který se je snažil trochu krotit, ale i jemu cukaly koutky. Musela jsem se k jejich smíchu přidat.

„Jste pitomci!“ vyjel na ně Jake, který byl už dneska vážně nepříjemný.

„Neřekli nic tak špatnýho. Máš dneska špatnou náladu, měl by ses z toho vyspat,“ bránila jsem je a byla jsem už docela naštvaná, ale on se obořil i na mě.

„Vážně? Tak co kdybys šla za tím svým upířím kamarádem, který se z ničeho vyspat nemusí?“ vyštěkl a tím mě dokonale uzemnil.

„Chtěla jsem být s tebou, ale když se chováš takhle a myslíš si tohle, tak já půjdu,“ zakřičela jsem na něj a utekla jsem do svého auta. Slyšela jsem za sebou hlasy ostatních, které mi říkaly, abych se vrátila, ale já jsem nechtěla. Nechci být s Jacobem, když se chová takhle!!!

Jela jsem rychle, ale bylo mi to jedno. A samozřejmě! Jednou jedu rychle, ale hned mě zastaví policejní auto. Zpomalila jsem a zajela jsem ke kraji silnice.

„Dobrý den, řidičský a technický průkaz, prosím,“ řekl hlas muže, kterého dobře znám. Nejspíš ani neví, kdo sedí v autě, takže jsem mu všechny doklady podala, ale když se pro ně nakláněl do okénka, tak mě poznal.

„Bello, to jsi ty?“ zamrkal. „Víš, kolik jsi jela?“

„Ahoj, Henry,“ pozdravila jsem taťky kolegu, který k nám chodí často na návštěvy, takže ho beru jako svého strýce, protože ho znám odmala.

„Promiň, ale nějak jsem zapomněla na povolenou rychlost, ale myslím si, že s mým náklaďáčkem jsem ji zase o tolik nepřekročila, ne?“ zeptala jsem se ho a on mi vrátil mé doklad, aniž by se do nich podíval.

„Ne, byla to jen průběžná kontrola. Myslím si, že taťka nemusí vědět, kolik jsi jela. Pozdravuj ho ode mě,“ řekl a pomalu šel ke svému autu.

„Určitě budu a děkuji,“ zavolala jsem na něj. Pomalu jsem se rozjela a zbytek cesty už jsem nespěchala, protože jednou by mi to odpustil, ale víckrát asi ne.

„Ahoj, mami. Chceš pomoct s večeří?“ ptala jsem se jí ještě ve dveřích.

„Ahoj, Bello. To budeš hodná, taťka bude mít určitě hlad,“ odpověděla mi a ona byla ráda, že jí s tím pomůžu.

10. kapitola - Shrnutí - 12. kapitola

Dělám to opravdu nerada, ale znovu zavedu nějaké limity... Myslím, že 5 komentářů by se tu objevit mohlo. Stačí i smajlík, který není tak těžké napsat. :-)

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 11. kapitola: