Dnešní kapitola patří mezi ty delší, tak doufám, že se vám bude líbit. Nastoupí Bella do Edwardova auta? Nastoupí, ale co ten den prožije? Nebude se bát Edwarda, když je upír?
07.09.2010 (18:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2855×
Můj přítel je vlkodlak, mám se nebát a nastoupit do auta k upírovi, přestože vím, jak moc ho Jacob nenávidí? Proč bych mu měla přidělávat starosti se svou bezpečností, už tak byl dost rozčílený včera. Jenže včera mě Edward jen doprovodil k autu, jak by reagoval, kdyby zjistil, že s ním jdu klidně za školu? S ním, s klukem, kterého znám chvilku!
Nastoupit, či nenastoupit?
Nevím, jaká síla mě přinutila, abych souhlasila s Edwardovým nápadem. Možná to bylo tím jeho pohledem, dokonalým vzhledem a úsměvem, při kterém se dívkám podlamovala kolena. Možná to ale byla jen obyčejná touha, touha po poznání jeho pravého já. Jak žije, když je upír? Jak těžké pro něj je být v lidské přítomnosti?
Jen matně jsem poslouchala Edwarda, který někam zavolal, a stačilo mu několik vteřin na to, aby vysvětlil to, co je potřeba. Z jeho rozhovoru jsem toho moc nepochopila, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Soustředila jsem se na jeho zamyšlený výraz, srdce se mi vždy rozbušilo, když se na mě podíval a zkoumavě mě přejel očima. Nemluvili jsme a já jsem za to byla ráda, protože bych jistě neudržela hlas. Dojeli jsme někam na kraj lesa a tam Edward zastavil.
„Chceš se dnes bavit?“ zeptal se mě, když jsem vystupovala. Bylo neuvěřitelné, jakou rychlostí se dostal k mým dveřím, aby mi je galantně podržel.
„Dnes chci zapomenout na všechno, co je všední. Chci dělat něco, co je nemožné,“ zasmála jsem se a on mi vrátil šibalský úsměv.
„Nebudeš se bát, když něco udělám?“ zeptal se a já jsem se zarazila.
„Nebudu se bát, když se ty nebudeš bát, že bych já mohla něco udělat tobě,“ řekla jsem vesele, protože se začal smát. Nejspíš o mé moci neměl ani tušení, kdo by mu to taky mohl říct. V jednu chvíli jsem stála na kraji lesa a najednou jsem necítila pod nohama pevnou půdu a hlavu jsem měla nebezpečně blízko Edwardova obličeje. On mě nesl v náručí, ale ta rychlost s jakou běžel, bylo to jako by létal! Nevydala jsem ze sebe ani slovo, jen jsem pozorovala stromy, které se kolem nás míhaly tak rychle, až jsem se bála, abychom do nějakého nenarazili. Pozorovala jsem Edwardův obličej, na kterém se usadil úsměv. Řekla bych, že ho bavilo běhat. Nevím, jak dlouho utíkal, ale zdálo se mi to jako chvilka. Najednou zastavil.
„Copak? Už tě bolí nohy?“ zeptala jsem se, když jsem se trošku vzpamatovala.
„Ne, to nejspíš ani nastat nemůže, ale ty chceš běžet až za hranice státu?“ zeptal se a já jsem se na něj zůstala překvapeně dívat. To jsme tak daleko?
„Co? To už jsme tak daleko?“
„Nezdá se to, co? Já vím, pro někoho, kdo takhle běží poprvé je to zážitek. Někteří lidé i zvrací, takže jen kontrolní otázka. Není ti špatně?“ S úsměvem jsem mu mohla sdělit, že jsem v pořádku. Trošku se mi motala hlava, ale to mu říkat nemusím.
„Dobře, musím uznat, že tohle bylo dost neobvyklé a pro normálního člověka to bylo nemožné, ale stejně bych od upíra čekala něco víc,“ pošťuchovala jsem ho.
„Vážně? Tak se mě koukej pevně chytit,“ řekl tajemně a než jsem se nadála, tak jsem byla na jeho zádech a on lezl po stromě. Můj bože! To je hrozná výška, teď určitě spadneme! Nikdy bych neřekla, že se bojím výšek, ale tohle bylo něco jiného, než atrakce na pouti, kdy vás velké kolo vyveze až nahoru! Tohle bylo skutečné a já jsem se mohla kdykoli pustit. Chytila jsem Edwarda kolem krku ještě pevněji a on se začal smát, zatímco přeskakoval mezi stromy. Ohromením jsem nemohla ani mluvit, zavřela jsem oči a přála jsem si, abych je otevřela, až budeme znovu na zemi.
„Můžeš otevřít oči a pustit se,“ slyšela jsem Edwardův hlas, který mě pobízel, ale mně se tolik nechtělo. Jen lehce jsem se ho pustila a pod sebou jsem ucítila nějaký kus klacku.
„O můj Bože!“ zašeptala jsem, když jsem pomalu otevřela oči. Tohle bylo neuvěřitelné a nemožné. Byly jsme na nějakém vysokém stromě, ze kterého byl nádherný výhled do celého okolí. Rozhlížela jsem se a kolem byly lesy, potok a malá říčka, která si tvořila své koryto.
„Tak co, je to dost na upíra?“ zeptal se z legrace a já jsem jen přikývla. Nechtěla jsem rušit tu krásu okamžiku a tohoto místa. Nechtěla jsem mluvit, jen jsem pozorovala okolí. Zahleděla jsem se do dáli a přemýšlela jsem, co se asi odehrává v těch lesích. Jsou tam další upíři, kteří touží po krvi? Nebo jsou spíše jako Cullenovi, vegetariáni? Zůstali jsme tu nějakou dobu jen tak sedět a Edward mě lehce přidržoval. Kdyby spadl on, tak se mu s největší pravděpodobností nic nestane, ale kdybych spadla já, tak je ze mě placka!
„Děkuji ti za dnešní den, byl nádherný,“ loučila jsem se s ním před mým domem, kde mě vysadil. Můj náklaďáček stál ve dvoře a kolo bylo spravené. To je neuvěřitelné, pomyslela jsem si a zamyšleně jsem se podívala na Edwarda, kterému hrál ve tváři úsměv.
„Já děkuji, snad se nebudeš zlobit, když jsi zameškala jeden den ve škole.“ Zavřela jsem dveře a on stáhl okénko. Musela jsem se usmát a vůbec jsem se nechtěla loučit.
„Zítra se uvidíme ve škole, Anabeth,“ řekl a já jsem se zarazila. Jak mi to řekl? Anabeth? Proč musel takhle pokazit tu dokonalou chvíli?! Řekne mi Anabeth, co je mi do někoho cizího?!
„Jak jsi mi to řekl?“ zeptala jsem se a viděla jsem na něm, že řekl něco, co říct nechtěl.
„Spletl jsem se, promiň mi to,“ omluvil se a snažil se to nějak zamaskovat.
„S kým sis mě spletl?“ vyptávala jsem se dál a on stáhl ruce v pěsti.
„Na tom nezáleží, jen jsem si popletl jména. Bylo to k tobě neslušné a velmi se za to omlouvám. Teď musím jet,“ řekl a vyrazil, jako kdyby ho něco štíplo. Co to mělo znamenat? Musím zjistit, kdo byla Anabeth! Došla jsem domů a byl prázdný. Složila jsem své unavené tělo na pohovku. Ze zvědavosti, která mě ubíjela, jsem si začala kousat nehty. A to jsem si myslela, že jsem toho hrozného zlozvyku už dávno zbavila. Jak je vidět, tak ve člověku neustále zůstává jeho minulost. Vzpomínky a zlozvyky, které ho pronásledují.
Zkusila jsem na to zapomenout, ale moje mysl byla stále plná Edwarda a té záhadné dívky, jejíž jméno si spletl s tím mým. Horká voda ve vaně mi snad pomůže rozhýbat mozkové závity a já si vzpomenu, jestli se tak nejmenuje nějaká holka ze školy.
Edward:
Dojel jsem k našemu domu, kde jsem zaparkoval v prostorné garáži. Mé Volvo nebylo jediné auto zde. Vedle parkoval Emmettův Jeep, který používala naše rodina do školy. Rosaliino auto, kterým nebylo nic jiného, než červené a velice luxusní auto se stahovací střechou chybělo, takže předpokládám, že si někam vyjela spolu s Emmettem. Vešel jsem do domu a než jsem se stačil rozhlédnout, tak na mě promluvily myšlenky mé sestry.
Edwarde, mám tě ráda, ale víš, co děláš?
Moje sestra, která díky svému daru viděla to, že jsem se prořekl před Bellou, byla nervózní.
„Alice, nic nepozná,“ řekl jsem, ale i já jsem spíš doufal. Bella je velmi všímavá, jak jsem postřehla, ale nyní jsem se modlil, aby byla mimořádně nevšímavá. Nevím, jak jsem se mohl přeřeknout a oslovit ji Anabeth. Pravdou je, že vzhledem jsou si neobyčejně podobné. Jsou jako dvojčata. Má milovaná Anabeth. Někde uvnitř mě trápilo, že je možné, že se s Bellou scházím jen kvůli tomu, že mi ji připomíná. Ale nevím, jestli to tak je. Jejich povahy jsou úplně jiné. Anabeth byla více uzavřená do sebe, jediné, co mají společné, je jejich ochota obětovat se pro druhé.
„To si jen myslíš, protože nemůžeš číst její myšlenky, ale ona si to dá dohromady, Edwarde. Ale o tomhle jsem s tebou mluvit nechtěla,“ vzpomněla si. Překvapeně jsem se na ni podíval a v další chvíli jsem se pobaveně usmál.
„Aha, ty máš strach z reakce toho psa. Jediné, čeho se bojím já, je to, aby jí nějak neublížil. Vlkodlak v přítomnosti člověka znamená nebezpečí!“
Při pomyšlení na to, že je v jeho blízkosti mám husí kůži a dnes jsem s ní strávil den, při kterém jsem ji opět o něco víc poznal. Její krásný úsměv, strach, který měla, když jsem s ní šplhal na vrchol stromu. Hřálo mě u mého studeného srdce, když jsem byl v její blízkosti a nakonec jsem ze sebe udělal osla, když jsem ji oslovil Anabeth! Alice se na mě zamyšleně podívala. Věděl jsem to, co chtěla říct, ještě předtím, než to vyslovila, ale ona si to nemohla nechat pro sebe a mlčet. To je zkrátka moje sestra, povzdychl jsem si.
„Myslím si, že ti na ní záleží ještě víc, než si sám myslíš. To, že vypadá stejně jako Anabeth, neznamená, že je i stejná uvnitř. Nechci, aby ses opět trápil. Když Anabeth zemřela, tak jsi strávil spoustu let od nás a žil jsi sám. Vím, co sis prožil, a prosím tě, neopakuj znovu stejnou chybu.“ Podíval jsem se na ni a viděl jsem strach v jejích očích. Objal jsem ji.
„Alice, nemusíš mít strach. Isabella je někdo úplně jiný než Anabeth,“ řekl jsem, ale nebyla si jistá tím, co jsem svou odpovědí chtěl naznačit. Četl jsem to v jejích myšlenkách. Odešel jsem do svého pokoje a pustil jsem si Debussyho. Tahle hudba mi připomínala chvíle, ve kterých jsem byl šťastný, jestli může upír zažít štěstí. Z knihy v polici, ve které byly verše, jsem vytáhl velmi starou fotografii. Byla na ní krásná mladá dívka, její dlouhé hnědé vlasy se vlnily v lehké kudrny, které podtrhovaly její mladistvý obličej. Chyběla mi, miloval jsem Anabeth celým svým srdcem. Ona mě neustále přesvědčovala, že mám duši. Neměla pravdu. Jsem upír a svými hříchy jsem ztratil svou duši stejně tak, jako jsem ztratil svou lásku.
12. kapitola - Shrnutí - 14. kapitola
Děkuji za Vaše předchozí komentáře, moc mě potěšily. :-)
Pro dnešní díl opět platí limit 5 komentářů, opět počítám i smajlíky. Takže nešetřete, klidně sem hoďte nějakou tu kritiku, či nápad, který máte pro pokračování.
Vaše Lucka002
Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 13. kapitola:
Lina, jistá podobnost tu nejspíš je, ale není to tak. V té době jsem ještě o Upířích Denících neměla ani páru. Přeci jen je tohle už stará povídka...
Nemůžu si pomoci, dejavu?? Elena- Katherine... Bella- Anabeth... Jinak docela zajímavý díl, akorát bych k cizímu klukovi (o kterým vím, že je upír a můj přítel žárlící příšerka)asi do auta nenastoupila...
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!