Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 16. kapitola

03.10.2010 (09:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2276×

Slyšela jsem hlasy, které sem přicházely z přízemí, a rychle jsem truhlu zavřela. Se zavřenou truhlou se trošku zklidnila i má lačnost po vzpomínkách a minulosti. Na další prozkoumání budu mít dostatek času. Truhlici jsem zapečetila a věděla jsem, že se do ní nikdo nedostane. Když jsem ji pokládala na stůl, tak jsem cítila nějakou prapodivnou sílu, která mě k ní táhla. Fotku i dopis od mé prababičky jsem schovala do jedné z knih, které jsem měla v knihovně. Sáhla jsem po Romeovi a Julii, jaká ironie! Byl to zvláštní pocit, chtěla jsem truhlu znovu otevřít. Nejspíš jen obyčejná zvědavost, ale stejně mě to za ní hrozně táhlo…

Probouzela jsem se a cítila jsem zvláštní prázdno. Nijak jsem si toho nevšímala a přešla jsem do koupelny, kde jsem se umyla. Pohled do zrcadla mě nejdřív zděsil, protože jsem připomínala nějakou zombie! Namalovala jsem se a oblékla se. Sešla jsem dolů na snídani a stále mě trápil zvláštní prázdný pocit. Něco mě táhlo pryč z domu, někam ven. Nikdo už nebyl doma, a tak jsem se v klidu nasnídala, ale hrozně mi vadil ten prázdný pocit. Co to má znamenat?

Něco uvnitř mě mi naznačovalo, že se něco děje. Došla jsem zpět do svého pokoje s úmyslem jít znovu spát a probudit se teprve, až ten pocit zmizí. Procházela jsem kolem stolku, na kterém byla truhla po prababičce. Promnula jsem si oči, abych zjistila, zda nespím, ale nespala jsem. Byla pryč! Okno, které jsem měla otevřené, bylo zavřené. Někdo ji ukradl! Ale kdo by mohl chtít zavřenou truhlici? Leda ten, kdo ji znal…

Vyběhla jsem ven a nastoupila jsem do auta. Neměla jsem nejmenší tušení, kde vlastně Cullenovi bydlí, ale něco mě táhlo na silnici, která vedla lesem. Jakoby mě ta truhla k sobě volala. Může to být tím, že jsem na ní použila svou moc a ona mě k sobě volá. Vztek proudil celým mým tělem a já jsem jen doufala, že se zvládnu ovládnout. Vjela jsem před krásný obrovský dům, kde stála Edwardova sestra a ve tváři měla ustaraný výraz.

„Kde je ten hnusnej zloděj?“ zeptala jsem se rozčíleným tónem a musela jsem se hodně kontrolovat, abych nekřičela. Alice se na mě vyděšeně podívala.

„Bello, co se stalo?“ Jak naivní otázka od někoho, kdo vidí budoucnost. Edward mi to řekl.

„Kde je Edward, Alice?“ zeptala jsem se tedy jinak, když chtěla hrát tuto hru. Z domu jsem cítila silné volání, které pocházelo od mojí truhly! Ona teď byla moje. Já ji mám chránit, protože jsou v ní tajemství, které nesmí být prozrazena!

„Edward je u sebe v pokoji, ale neměla bys tam chodit teď, když jsi rozrušená,“ navrhovala mi, abych se s ní posadila a uklidnila, ale to už jsem jí neposlouchala a rychlým krokem jsem šla ke schodům. On to byl spíš běh než krok, ale to bylo jedno.

„Ahoj, záškolačko! Ta rachotina, jak koukám, tak funguje,“ zavolal nadšeně další Edwardův sourozenec, Emmett. Chtěla jsem projít kolem něj, ale nepustil mě a ještě mě popichoval.

„Nech mě být, Emmette. Nerada bych ti ublížila,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se moje moc bouří. Teď, když jsem byla rozčílená, jsem měla ještě větší sílu, než kdy jindy. Začal se sice smát, ale pustil mě a já jsem mohla vběhnout do pokoje, kam mě to táhlo. Byl to jako nějaký neviditelný a nehmatatelný provaz, který začínal u mě a končil u mé truhly.

„Co tu děláš, Bello?“ zeptal se Edward, když jsem vběhla k němu do pokoje. Tvářil se překvapeně a přitom mě musel slyšet, když jsem ještě byla před domem.

„Vrať mi tu truhlu!“ zakřičela jsem a on se zvedl z kanape, které měl přistrčené ke zdi.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl nevinně. Dělá si ze mě legraci? Tohle je vážně vrchol!

„Říkám ti to ještě jednou a po dobrém. Vrať mi tu truhlu, kterou jsi ukradl z mého pokoje dnes v noci!“ zakřičela jsem znovu a Emmett, který stál za mnou ve dveřích, se rozřehtal.

„Tak to vypadá, že další rande nebude, Edíku,“ smál se, když jsem zuřila.

„Sklapni, Emmette! Vážně nevím, o čem to mluvíš,“ zkusil ještě jednou dělat, že o ničem neví. Emmett zavřel dveře a odešel z místnosti, nejspíš tady bylo dost dusno i na něj.  Fajn, já tě varovala! Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na místo, ke kterému mě to táhlo. Byl to Edwardův zavřený šuplík u stolu. Po krátké chvíli, kdy jsem se na něj soustředila se stolek, ve kterém byl i tento šuplík rozletěl na třísky a já jsem si vzala truhlici, která ležela mezi zbytky stolu. Byla neporušená, protože jsem ji obalila svým štítem.

„Už víš, o čem mluvím?“ zeptala jsem se ironicky. „Jestli ještě někdy vstoupíš do mého domu, aniž bych o to stála a vezmeš, kteroukoli mou věc, tak dopadneš stejně, jako tvůj stůl!“ Rozčílení v mém hlase mu dodávala strašidelný podtón, pochybuji, že by se upír lekl, ale příjemné to určitě nebylo.

„Nechtěl jsem ti tu truhlici ukrást, vrátil bych jí. Jen jsem jí chtěl otevřít, ale nešlo to,“ sklopil hlavu a z jeho hlasu jsem cítila stud. Jistěže to nešlo, protože není čarodějka. Při jeho slovech ze mě vyprchal vztek, který jsem cítila. Rozhlédla jsem se po pokoji a v rámečku, který byl v jedné z mnoha polic, byl obrázek, který jsem už znala. Přešla jsem k němu a podívala jsem se znovu do tváře mé prababičky, která stála po Edwardově boku.

„Ono možná stačilo jen říct,“ promluvila jsem po chvíli ticha, kterou nerušilo vůbec nic. Připadala jsem si hloupě, když jsem tam tak stála s truhlou v ruce. Byla to víc, než jen obyčejná truhla, bylo to tajemství. A já jsem znala jen část skládačky.

„Máš pravdu, že stačilo říct, ale když jsem byl u tebe v pokoji a uviděl jsem ji, tak jsem zapomněl na to, že jsem u tebe a vzal jsem jí. Nepřemýšlel jsem nad tím, a to se mi často nestává. Většinou vím přesně, co dělám,“ vysvětlil. Najednou mi ho bylo líto. Seděl na tom kanapi a hlavu měl položenou ve svých rukách. Musí se cítit hrozně, když mu připomínám osobu, kterou tolik miloval. Možná stále ještě miluje.

„Chápu to, ale proč chodíš do mého pokoje?“ přisedla jsem si k němu a položila jsem mu ruku na rameno. Chtěla jsem ho nějak utěšit. Zahnat ten pocit, který mi říkal, že mu ubližuji.

„Já nevím, proč, ale něco mě tam táhne. Jsi v tolika věcech stejná, jako byla ona a zároveň jsi tolik odlišná,“ zašeptal po chvilce ticha.

„Něco málo o mé prababičce jsem se dozvěděla až teď, když jsem dostala tuhle truhlu, ve které jsou ukryté vzpomínky. Vzpomínky na Anabeth Emersonovou. Nikdy mi o ní nikdo nic neřekl. Můžeš mi o ní vyprávět?“ zaprosila jsem a on se těžce zasmál. Podíval se na mě strhaným pohledem a já jsem zalitovala, že jsem se zeptala.

„Nezlob se, prosím, ale nemůžu. Byla úžasný člověk a já jsem jí moc ublížil. Možná, že se mezi tím, co ukrývá tato truhlice, dozvíš, co cítila. Co ji trápilo a co chtěla.“

„Možná jsem vyváděla víc, než bylo nutné, ale bylo to kvůli tomu, že jsem nechtěla přijít o jediný zdroj vzpomínek, který jsem měla. Víc takových truhel s tajemstvím není. Něco jsem již viděla a jsem ráda, že můžu prababičku poznat alespoň takto,“ zašeptala jsem na svou omluvu a Edward mi položil ruku kolem ramen. V jeho blízkosti jsem se cítila... Spokojeně? Byl to milý pocit, který mě zaplavil. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela jsem oči. V tuhle chvíli jsem nemusela přemýšlet, jen jsem se oddávala tomu příjemnému pocitu. Utěšovali jsme se navzájem, ale já jsem cítila tu elektřinu, která se v píjela do mého těla. Tohle ale není správné. Chodím s Jacobem a klidně tu sedím vedle Edwarda, který je ke všemu upír! Rychle jsem vyskočila a Edward se na mě překvapeně podíval. Nejspíš nečekal mou rychlou reakci. V hlavě jsem měla hrozný zmatek a nepřemýšlela jsem nad ničím.

„Už musím jít!“ vystřelila jsem z jeho pokoje a následně i z jejich domu, jako by mě píchla vosa.  Naskočila jsem do svého náklaďáčku, který se rozjel pomaleji, než jsem sama potřebovala. Tohle je snad poprvé, co jsem si přála, abych měla rychlejší auto! Po nějaké chvíli jsem musela zastavit. Nedojela jsem však až domů. Na cestě byla zábrana, která mi nedovolila pohnout se dál a já vystoupila z auta a dívala jsem se do tváře rozčílenému Jacobovi, který stál na silnici. Na sobě měl jen plátěné kraťasy a já jsem si uvědomovala, že už ví, kde jsem byla. Vypnula jsem motor a zhluboka jsem se nadechla.

Tohle bude asi těžké, ale musím mu říci pravdu. Zaslouží si ji znát. Pomalu jsem zavřela dveře svého náklaďáčku a truhlici jsem nechala uvnitř. Zastavila jsem se jen pár kroků od něj a tiše jsem stála. Pohled jsem zabodávala do země a snažila jsem se utřídit si myšlenky tak, abych mluvila co nejvíc srozumitelně a normálně. Copak to jde v takové chvíli?

„Mám jednu otázku,“ řekl rozrušeným hlasem a já jsem si v duchu připravovala odpověď. Ať to Jacob přijme dobře, prosím!

15. kapitola - Shrnutí - 17. kapitola

Doufám, že se Vám bude tenhle díl líbit a zanecháte tu komentář, který každou autorku potěší. Myslím, že na mě dochází psací krize a budu ráda, když mi napíšete, co by se Vám líbilo. Kritiku přijmu taky moc ráda. :-)

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 16. kapitola: