Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 17. kapitola

10.10.2010 (20:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2131×

„Mám jednu otázku,“ řekl rozrušeným hlasem a já jsem si v duchu připravovala odpověď. Ať to Jacob přijme dobře, prosím!

„Co tady děláš?“ zeptal se a já jsem přemýšlela, jestli mu mám odpovědět pravdu. Když budu říkat pravdu, tak bude naštvaný na Edwarda, ale i na mě. Když budu lhát, tak bude stejně naštvaný, ale zase jen na mě, tak co si mám vybrat?

„Byla jsem u Cullenů, spřátelila jsem se s nimi,“ zalhala jsem. Je to lepší varianta, protože to nebude vyčítat jim, ale jen mně. Až se dozví pravdu o tom, že se s ním chci rozejít, tak to určitě jen tak nepřejde. Trochu jsem dostala strach.

„Děláš si ze mě legraci?“ zvýšil hlas. V obličeji zbrunátněl a já jsem cítila, že tohle bude hodně ostrá hádka. Jen jsem doufala, že už jsem dost daleko od všech upírů. Tohle nemusí nikdo slyšet a já si rozhodně nenechám poroučet. Křičet na mě nebude!

„Ne!“ odsekla jsem a to ho rozčílilo ještě víc. Přešel o několik kroků ke mně, ale zastavil se, aby na mě mohl znovu zvýšit hlas. Stála jsem a ve tváři jsem měla odhodlaný výraz.

„Uvědomuješ si, že jsem měl o tebe strach, když jsem přišel k tobě a byl prázdný dům? Sledoval jsem tvůj pach, ale za hranici jsem nemohl!“ běsnil a já jsem couvla o krok zpět.

„Nejsi můj otec, abys mi rozkazoval, co smím a co ne! Jsem dospělá,“ odpověděla jsem mu jistým hlasem. Klidná a jistá jsem však nebyla, vůbec ne.

„Nevěřil jsem Leah, mi říkala, že tě viděla s jedním z nich, ale já jsem jí to nechtěl věřit. Měl jsem! Bello, já ti zakazuju, abys tu pijavici vídala a přátelila se s ní!“ vyhrožoval mi. Pozorovala jsem jeho tělo, které se pomalu začalo třást.

„Ty mi nemůžeš zakázat nic!“ zakřičela jsem na něj a očima jsem metala blesky.

„Ale můžu! Chodíš se mnou a budeš mě poslouchat!!!“ Tak a dost! Tohle byla poslední kapka. Jestli si myslí, že bych měla být nějaký jeho majetek, tak to se hluboce mílí! Já nejsem ničí majetek, jsem svobodná a rozhoduji sama za sebe. Já nikdy nebudu skákat tak, jak někdo jiný píská. I kdyby to měl být můj nejlepší přítel, kluk, či manžel!

„Nejsem tvůj majetek a už nejsem tvoje holka. Dokonce bych řekla, že po těchto tvých žárlivých scénách už nejsem ani tvoje kamarádka!“ Slova, která ze mě vypadla, mě zamrzela. Zastavila jsem se, když jsem to na něj vykřičela a zastyděla jsem se. Takhle jsem si náš rozchod nepředstavovala! Jake zůstal stát na místě a nepohnul se. Pozoroval mě vytřeštěnýma očima, ve kterých se najednou objevil ohromný vztek, ze kterého jsem dostala strach. Co chce dělat? Přísahala bych, že jsem v jeho očích viděla plameny!

Začal se mohutně klepat. V jeho očích byla zloba a já jsem myslela jen na to, že ho musím uklidnit. Udělala jsem několik rychlých kroků směrem k Jakeovi. Zastavila jsem se až těsně u něj, ale má přítomnost nepomohla a během malé chvilky vedle mě stál velký hnědý vlk. Zvedl se na zadní a zavrčel. Ucítila jsem silnou bolest, která se táhla od mé tváře k hrudi a zakřičela jsem bolestí. Naposledy si pamatuji, že jsem padala a ucítila jsem další ránu, tentokrát na hlavě. Pak jsem neviděla nic. Nic jsem neslyšela, ani necítila. Nevím, co se se mnou dělo, ale najednou jsem uslyšela něčí hlasy. Nemohla jsem je zařadit, byly tak vzdálené.

„To jí udělal ten čokl! Carlisle, zachraň ji!“ rozrušený hlas muže, nebo chlapce jsem vnímala z veliké dálky. Cítila jsem, že se mi špatně dýchá a měla jsem hrozný strach.

„Je vážně zraněná, musím ji odvést do nemocnice,“ říkal další neznámý hlas. Nevěděla jsem, kde jsem, ani co se stalo. Vnímala jsem jen tu šílenou bolest, která mě obklopovala. Přála jsem si, aby to už přestalo, ale nešlo to. Na malý moment jsem otevřela těžká víčka a dívala jsem se na muže s bronzovými vlasy, který mě někam nesl.

„Bello! Bello, jak ti je?“ ptal se ustaraným hlasem, ale neměla jsem sílu na odpověď. Oči se mi rychle zavřely a pak už jsem zase byla mimo čas a prostor. Bello? Kdo je Bella? Já se tak jmenuji? Z přemýšlení mě vytrhla vidina, která se přede mnou zjevila.

Šla jsem tunelem, tmavým a špinavým. Všude okolo byla tma a na konci tunelu svítilo slabé světlo. Došla jsem blíž a dívala jsem se do tváře ženy.

„Kdo jste?“ ptala jsem se a můj hlas se rozezněl v ozvěně.

„Jsem Anabeth,“ odpověděla mi ta žena a zkoumavě mě prohlížela.

„Kde to jsem?“ vyptávala jsem se a ona se na mě usmála. Byl to chápající a milý úsměv. Připomínala mi anděla, kterého bych tu nečekala. Vždyť jen kousek odtud je tma, která k andělům nepatří. Oni patří do nebe, čistého, bílého a ničím nerušeného.

„Jsi na rozcestí. Je jen na tobě, jestli se vydáš za světlem, či zůstaneš ve tmě. Dovol mi, abych ti trochu poradila. Měla by ses otočit a vrátit se zpět do tmy,“ radila mi a já jsem nevěděla, co mám dělat.

„Já nechci být ve tmě. Nahání mi hrůzu.“

„I v té nejčernější tmě je kus světla,“ volal její hlas, který se pomalu vzdaloval a s ním se vzdalovalo i světlo. Vracela jsem se zpět do tmy a měla jsem strach. Viděla jsem velkého vlka, nebo to byl nějaký medvěd? Měla jsem z něj šílený strach.

„Bello.“ Ozvalo se z dálky. V té tmě nebylo nic vidět. Jen jsem slyšela hlas, který stále opakoval to jméno. Kdo je to? Chtěla jsem promluvit, ale něco uvnitř mě mi to nedovolilo. Začala jsem cítit své tělo, chtěla jsem zvednout ruku a přejet si po místě, které mě tolik bolelo, ale nemohla jsem. Ztěžka jsem otevřela oči a přes clonu mlhy jsem viděla ženu, která se na mě usmívala. Ještě několikrát jsem zavřela a znovu otevřela oči, než jsem viděla jasně.

„Bello, zlatíčko, jak se cítíš?“ ptala se mě ustaraným a láskyplným hlasem. Přemýšlela jsem, zda tu ženu znám, ale nemohla jsem si vzpomenout.

„Bello, slyšíš mě?“ zeptala se znovu, když jsem jí neodpovídala. Několikrát jsem namáhavě polkla a znovu jsem se rozhlédla po místě, kde jsem. Oči jsem upřela na ženu, která se nade mě skláněla a ve tváři měla vepsané obavy. Byla tak čitelná, všechny emoce, které měla ve tváři, jsem dokázala označit. Byla mi opravdu povědomá, ale kdo to je?

„Kdo… Kdo jste?“ zeptala jsem se, když jsem konečně dokázala promluvit. V krku jsem měla knedlík, kterého jsem se nemohla zbavit. Žena několikrát překvapeně zamrkala. Ve tváři měla úzkost a nepochopený výraz. Viděla jsem na ní, že se zarazila a její oči se naplnily slzami.

„Jsem tvá matka, zlatíčko. Utrpěla jsi těžké zranění. Vydrž chviličku, zavolám doktora.“ Odešla rychle z místnosti a já jsem zůstala ležet. Chtěla jsem natočit hlavu na pravou stranu, ale šíleně to bolelo. Najednou jsem stála na silnici a padala jsem k zemi. Šílená bolest, nic víc nevím. Otevřela jsem rychle oči a dívala jsem se na blonďatého muže, který u mě stál. Něco mě na něm zarazilo, připomínal mi toho chlapce s bronzovými vlasy. Byl stejně nadpozemsky krásný. V tuto chvíli se tvářil ustaraně a něco mi říkal.

„Jsem doktor Cullen, Bello. Jsi v nemocnici, utrpěla jsi těžké napadení zvířetem. Řekni mi, kolik prstů vidíš?“ zeptal se a já jsem zaostřila pohled na jeho ruku, která se mi v tu chvíli zdála trochu rozmazaná. Jeden, dva, tři? Proč těmi prsty tolik hýbe? Dělá to schválně?!

„Já… Já myslím, že tři,“ zašeptala jsem. Chtěla jsem mluvit hlasitěji, ale nešlo to. V krku jsem měla sucho, jako kdybych byla někde na poušti. Teprve teď jsem si uvědomila, že mám něco na tváři i krku. Cítila jsem, jak mi kůže i krev pulsuje.

„Doktore Cullene, ona mě nepoznává,“ řekla ustaraně a zničeně ta žena, která seděla vedle mě na židli. Koutkem oka jsem se na ni podívala a uviděla jsem, že jí po tváři sjela slza.

„Pojďte ven, prosím,“ požádal ji doktor a spolu vyšli za dveře pokoje. Proč jsem to nemohla slyšet? Jde přeci o mě a ne o ni. Vždyť ji ani neznám!

Ležela jsem dál nehybně na lůžku a čekala jsem, až se ke mně lékař vrátí. Celé mé tělo bylo příliš těžké. Z jakéhosi transu mě probudila ostrá bodavá bolest. Bylo to, jakoby mi někdo do hlavy zabodnul střep. Nedalo se to vydržet a já jsem vyletěla do sedu. Velká chyba! Když jsem se šokem zvedla z postele, tak jsem ucítila další bolest, mnohem větší. Z rány, kterou jsem měla na krku, začala vytékat čerstvá krev a já jsem křičela bolestí. Během chvíle u mě byl doktor, sestra a další pracovníci. Bylo mi jedno, že jsem zašpinila bílou košili, kterou jsem měla na sobě. Nevšímala jsem si povlečení, které bylo potřísněné mou krví. Ničila mě ta šílená, bodavá bolest, která se mi objevila na krku a v hlavě. Toužila jsem po tom, aby mě někdo bouchnul do hlavy a ta bolest přestala, nebo abych byla natolik otupělá, že bych ji nevnímala. Nikdo mi nechce pomoct? Proč jim to tak dlouho trvá?!

„Musíte se uklidnit. Kde je morfium?“ volal doktor Cullen na sestru, která ho přinášela. Hrozně moc to bolelo a já jsem se cukala, ale když jsem ucítila jehlu, která vpouští do mého těla látku, jež mi přinese úlevu, tak jsem se trochu zklidnila.

„Musí na sál!“ To byla poslední slova, která jsem uslyšela. Pak nastalo ticho, které nerušilo nic.

Píp, píp, píp. Co to je? Pomalu jsem otvírala slepená oční víčka, která byla těžší, než posledně. Chtěla jsem zjistit, co to pípá, ale když jsem otevřela oči, tak mi to došlo. Byl to jakýsi přístroj, ke kterému jsem byla připojená.

„Nehýbejte se,“ promluvil známý hlas. Doktor Cullen seděl v křesle vedle mě.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se šeptem. Rozhlížela jsem se po pokoji, ale neviděla jsem nic víc, než bílé stěny, na kterých nebylo nic. Kolem mě byl jen stůl, křeslo a přístroje, které mě kontrolovaly. To je to se mnou tak zlé?

„Roztrhla jste si stehy, začala jste silně krvácet, ale všechno jsme dokázali zastavit. Budete v pořádku,“ uklidňoval mě. Na jazyku mě pálila jediná otázka, kterou jsem na něj hned vypálila. Čekal na to, jestli se ho budu vyptávat. Seděl klidně a jen mě pozoroval. V jeho tváři nebyla ani stopa po nějaké únavě, naopak. Vypadal svěže a odpočatě!

„Proč si nic nepamatuji? Všechno v mé hlavě je… tak zmatené. Ničemu nerozumím.“

„To nevadí. Časem se vše srovná, jen klidně ležte. Rána se musí zahojit. Když jste padala, tak jste se pravděpodobně uhodila do hlavy a ten náraz vám způsobil otřes mozku s dočasnou ztrátou paměti,“ vysvětlil. Vytřeštila jsem oči. Ztráta paměti? Ale na jak dlouho? To se mi bude zdát, že prostě až do dnešního dne nic nebylo? Že jsem svůj život nežila?

16. kapitola - Shrnutí - 18. kapitola

Tak co tomu říkáte? :-)

Jak se Vám líbí slet událostí, které jsem si připravila? Přivítám jakoukoli kritiku a budu ráda za každý komentář.

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 17. kapitola: