Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 13. kapitola (Náprava)

02.04.2011 (11:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1709×

Byla jsem někde uprostřed vesmíru a jediný bod na zemi byl on. Prohnula jsem se jako luk a z úst mi unikl sten. A potom jsme společně vystoupali až do slastných výšin.

Otevřela jsem oči do krásného rána, možná už poledne, ale na tom nezáleží. Ucítila jsem ledový dech na své tváři a musela jsem se natočit, abych mu viděla do tváře. Demetri, neskutečně nádherný muž, který tu zůstal. Neutekl, jak jsem se bála. Miluje mě, nelhal!

„Dobré ráno, lásko,“ usmál se na mě a já jsem ho pozdravila polibkem. Otevřela jsem oči dokořán, ale světlo bylo tak zářivé, že jsem téměř nic neviděla. Ale nebylo to slunce, které tolik zářilo, to Demetriho tvář se leskla jako tisíce diamantů.

„Dobré ráno,“ řekla jsem po chvíli, když si mé oči trochu přivykly takovému jasu. Chtěla jsem ještě něco říct, ale on se najednou zvedl a než jsem se nadála, tak byl zpět v mé vyhřáté posteli. Jeho tělo příjemně chladilo a já jsem si připadala neuvěřitelně krásně. Byla jsem plná energie, tak silné energie, že… Můj bože!

Vylétla jsem do sedu a ruka mi vzlétla ke krku, na kterém se nehoupal žádný kámen. Nechápala jsem, jak jsem si mohla nevšimnout, že už nemám tu tíži na svém krku. Překvapeně jsem se otočil na Demetriho, který se tvářil vesele, ale zároveň jsem někde hluboko v jeho očích spatřila lehký náznak strachu.

„Jak?“ vydechla jsem a nedočkavě jsem se přitiskla k jeho rtům. Jsem volná, znělo mi v hlavě. Mou mysl zaplnila veselost, která se mísila s ohromným štěstím.

„Už jsem to nemohl vydržet. Nedovolím, aby ti cokoli ubližovalo,“ ujistil mě tichým šeptem a uzavřel mě ve své náruči. Měla jsem hlavu položenou na jeho hrudi a teprve nyní mi docházelo, co vlastně udělal. Zachránil mě, to ano, ale vystavil sám sebe smrtelnému nebezpečí!

„Demetri, on tě bude chtít potrestat.“ Slyšela jsem tu hrůzu ve svém hlase a bylo mi jasné, že ho budu chránit stejně usilovně, jako chce on chránit mě. Posadil se a podíval se mi do očí s tak upřímným výrazem, že se mi i srdce téměř zastavilo pod tíhou jeho pohledu.

„Na tom nezáleží, Bells. Ty se odtud musíš dostat a já se postarám o to, abys to zvládla. Miluji tě a to je ze všeho nejdůležitější. A navíc, blíží se sem někdo, kdo Ara zastaví.“ Zarazila jsem se nad jeho slovy a v mysli se mi vybavil poslíček v Arově pracovně. Nesl mu psaní se lví pečetí, ten zvláštní pohled, který se podobal strachu. To je ono, on se někoho bojí! Chtěla jsem mu říct, že o tom vím, ale Demetri najednou ztuhnul a myslím, že poslouchal okolí. Pak se v sedu napřímil a ve tváři se mu usadil vítězný výraz, při kterém mě nedočkavě políbil. Vracela jsem mu polibek, ale vůbec jsem nechápala.

„Musíme se obléknout. Je tu někdo, kdo bude mít velké potíže,“ usmál se tajemně a já jsem ho němě poslechla. Tak schválně, zkusíme, jestli se mi síly vrátily. Zavřela jsem oči a ucítila jsem, jak se mi po těle natahuje látka. Na rtech jsem ucítila třešňový lesk, který mám ze všech nejraději a otevřela jsem oči, abych spatřila šokovaný Demetriho výraz. Změřila jsem si svůj odraz v zrcadle a ve fialových šatech na ramínka jsem vypadala dokonale. Krk mi nyní zdobil lehký stříbrný řetízek bez kamene. V rozpuštěných vlasech se mi usadila čelenka stejné barvy, kterou měly mé šaty.

„Je to úžasný pocit, když tohle můžu znovu udělat,“ zářivě jsem se na Demetriho usmála a natáhla jsem ruku na jeho hruď, abych ho sladila do stejné barvy. Jeho oblečení se beztak válelo v cárech na zemi. V noci to muselo vypadat nejspíš divoce. Spatřila jsem na ruce hojící se modřinu a můj pohled upoutala postel plná peří z několika roztrhaných polštářů.

„Co se tu dělo?“ Překvapeně jsem zírala na tu spoušť, zatímco mě Demetri objímal a líbal na krku. Znovu jsem pocítila včerejší vzrušení a zašimralo mě v podbřišku. Otočila jsem se na Demetriho, který měl na sobě bílou košili s fialovým nápisem a džíny. Každá dívka by se přetrhla jen kvůli jedinému jeho pohledu, ale on patřil mně. Jeho láska patřila mně. Lehký rozcuch vypadal dokonale a já jsem byla spokojená se svým dílem.

„Víš, lásko, tohle se stalo v noci a myslím, že mi to vůbec nevadí. Polštáře nikdo postrádat nebude, ale mrzí mě ta modřina,“ zašeptal mi do ouška, a kdybychom nepotřebovali jít do velké haly, tak bychom se nejspíš oddali jeden druhému. Drželi jsme se ruku v ruce a klidným krokem jsme se blížili k místu, odkud se už na dálku ozývaly zvuky diskuze.

„Nejsem vůbec spokojen s tím, co jste udělali! Zajali jste dceru bohyně, ale já jsem jasně přikázal, že se nikdy nic takového nestane!“ Hlas nějakého rozčíleného muže se rozezníval po celém hradu a já jsem s překvapením zjistila, že je na mé straně. Dveře do sálu byly otevřené a ve chvíli, kdy jsme vstoupili do místnosti, upřely se na nás pohledy všech přítomných. Aro, Caius i Marcus stáli vprostřed kruhu a obklopovalo je několik upírů, které jsem nepoznávala. Nad nimi na stupínku stál další, muž s krátkými blonďatými vlasy, v jehož tváři se zračil vztek. Přesto však byl nějak víc lidský, než ostatní. Spatřila jsem jeho zlaté oči, které mi říkaly, čím se živí.

„Dcera bohyně je…“

„Tady,“ přerušila jsem ho nahlas. Teprve nyní si všiml mé přítomnosti, a když spatřil i Demetriho po mém boku, tak se rozzářil. V jeho tváři ale byl takový sympatický úsměv. Nebyl škodolibý, naopak, zdál se mi potěšený. Téměř otcovský, přesto jsem však netušila, co od něj mohu čekat. Během chvíle se objevil přede mnou a díval se mi hluboko do očí. Vedle něj se seskupili další upíři se zlatýma očima. Dlouhovlasá kráska, černovlasá dívka, která připomínala elfa. Svalovec s úsměvem na tváři, další kluk, který se tvářil rozvážně a žena, která se přivinula k tomu upírovi, který se před malou chvílí rozčiloval na Ara a ostatní. Teď si naši dvojici měřili zvláštními pohledy, které jsem nechápala.

„Musíš být Isabella,“ podotkl s vřelým úsměvem na tváři ten, kterého jsem odhadovala na vůdce. Musel být mnohem mocnější, než Aro, když před ním on sám téměř klečí.

„Ano, to jsem. A vy?“ zeptala jsem se zmateně, protože Demetri se na ně přátelsky usmíval.

„Mé jméno je Carlisle, toto je má velká rodina. Jsem rozhořčen tím, co jsi musela vytrpět, drahá. Přijmi, prosím, mou nejupřímnější omluvu,“ řekl pokorně a já jsem vůbec netušila, co mám nyní dělat. Podívala jsem se zmateně na Demetriho, ale ten se díval na tu ženu vedle Carlisla. Pocítila jsem zvláštní pocit, žárlím?

„Synu, pojď ke mně,“ řekla mateřsky a on pustil mou dlaň, aby ji mohl obejmout stejně tak, jako Carlisla. Odněkud se objevil Edward a postavil se vedle mě. Carlisle se na něj otcovsky podíval a rozevřel náruč, aby se mohli obejmout. Copak oni jsou jejich rodiče?

„Bello, chtěl bych ti představit naši matku, Esme.“ Obrátila jsem pohled k Demetrimu, který na mě promluvil, a nechápala jsem vůbec nic z jeho slov. Matku? Skutečnou matku? Připadala jsem si jako šílenec, určitě jsem se zbláznila. Nebo je to jenom sen?

„Matku?“ dotázala jsem se šokovaně a on přikývl. Stáli tam všichni proti mně a já jsem nechápala zhola nic. Připadala jsem si najednou jako totální idiot. Tahal mě za nos, celou dobu mi lhal! Carlisle se otočil k ostatním upírům a já jsem uviděla překvapení, které se objevilo i v Arově tváři. Bylo smíchané s ohnivou zuřivostí.

„Poslouchejte, tušili jsme, že se vládcům Volterry nedá věřit a proto jsme je tajně sledovali. Naši synové se skryli mezi zdmi tohoto místa a dávali nám zprávy o dění zde. Jejich dřívější život mezi námi byl pečlivě skryt mocnými schopnostmi, ale od té doby, co byli zde, se museli naučit být špatní. To jsi nikdy nemohl odhalit ani díky své schopnosti,“ otočil se na Ara a poté pokračoval.  

„Nechtěli jsme zasahovat, ale oni porušili veškerá nařízení, jež jsme vydali!“ Jeho hlas zněl rozčíleně a opravdu z něj šel strach, přestože se tvářil tak přátelsky a mile. Tušila jsem však, že se ho nemusím bát. Ani jsem si nevšimla Katherin, která se vedle mě najednou objevila. Jakmile do mě drkla, tak jsem ji radostně padla kolem krku. Další slova, která Carlisle pronesl, šla mimo mou mysl, věděla jsem jen to, že Demetri mi lhal, zatímco já jsem mu řekla vše.

Přiblížil se ke mně a chtěl vzít mou ruku do svých dlaní, ale já jsem před jeho dotykem ucukla. Nedívala jsem se na něj, alespoň jsem se o to snažila, ale téměř jsem cítila tu propast, která se mezi námi vytvořila. Ne, já jsem ji vytvořila! Tak to musí být, tak to má být.

„A proto žádám o odpuštění Isabellu, dceru mocné bohyně Casidy. Tímto je propuštěná ze zdejšího hradu a my se postaráme o to, aby již nikdy nebyla ohrožena upíry. Její přítelkyně samozřejmě smí odejít též, stejně tak i ten muž držený v podzemí. Přiveďte ho,“ pokynul dvěma upírům a ti se okamžitě rozlétly do sklepení. Katherin mi stiskla ruku a já jsem spatřila naději v její tváři. Skutečně by ten muž v podzemí mohl být její Filip?

„Vy jste nic neprovedl, vám nemám co odpouštět, ale žádám vás o své věci,“ poznamenala jsem rozhodným hlasem. Další upíři byli vysláni, aby mi přinesli mé cennosti, mé vzpomínky. Najednou se všechno hýbalo, zatímco vládci Volterry stáli uprostřed a nezkoušeli se ani pohnout. Ti muži kolem nich vypadali, že by je nenechali zmizet živé. Zatlačovala jsem slzy a dávala jsem si dobrý pozor, abych Demetrimu nevěnovala ani jeden jediný pohled. Raději jsem pozorovala dojetí ve tváři Katherin, když se sem dokulhal mladý muž. To musí být Filip, uvědomila jsem si, když mu Katherin padla do náruče a propukla v pláč. Tenhle ale nebyl způsobený bolestí, byl šťastný. Vždyť se setkala se svou láskou, přestože si myslela, že je Filip po smrti.

„Nyní se vlády opět ujmeme my, alespoň do chvíle, než nalezneme ty, kteří budou tento úděl zastávat místo nás,“ oznámil osazenstvu upírů, kteří překvapeně sledovali celou scenérii. Potom se Carlisle obrátil k naší trojici, která jediná sem nezapadala se svým tlukoucím srdcem. V jeho tváři byla vepsána skutečná omluva.

„Je mi skutečně líto, čím jste museli projít. Nedokáži to napravit, ale poskytnu vám dopravní prostředek, kterým budete smět odjet. Demetri, Edwarde, prosím, doprovoďte je k autu a postarejte se o to, že se jim na naší půdě nic nestane,“ promluvil k nim a oni okamžitě přikývli. Byla jsem pořád mírně zaskočená, takže jsem jen zašeptala tiché "děkuji" a pomohla jsem Katherin podepřít Filipa, když jsme se belhali k východu. Vyšli jsme do zahrady a já jsem se snažila vzdálit všem možným setkáním s Demetrim. Potřebuji pryč a zapomenout! Protože tohle bolí, moc to bolí. Potlačila jsem vzlyk a pokusila jsem se o lehký úsměv. Katherin zářila jako slunce a tiskla se k Filipovi.

„Je mi to líto, Bello, ale dál už nemůžeme. Zářili bychom jako lampiony.“ Edward se smutně pousmál, když nás doprovodili k malé brance na konci zahrady. Skrz mříže jsem mohla vidět auto s tmavými skly, ve kterém jsem přímo cítila své věci.

„To je v pořádku,“ odpověděla jsem mu sklesle a najednou bylo těžší udělat další kroky. Katherin šla s Filipem taktně napřed, abych se mohla alespoň trochu rozloučit. Jindy bych jí byla vděčná, ale teď nejsem. Nejsem, protože tu zůstávám s nimi sama!

„Omlouvám se, že jsem tě dostal na tohle místo, ale byla to součást role. Budeš mi chybět,“ zalitoval Edward a objali jsme se. Skutečně mi taky bude chybět, protože jsem k němu za tak krátkou dobu pocítila spoustu emocí. Od neskutečné přitažlivosti přes lásku až k přátelství. Nevím, jestli to cítí stejně, ale já to nezměním. Miluji jiného…

„Ty mně taky, Edwarde. Nezlobím se, potom jsi mi pomáhal a já si toho vážím.“ Překvapivě jsem to tak skutečně cítila. Vlastně jsem se na něj vůbec nezlobila, počáteční hněv zmizel a já jsem věděla jediné. Tihle dva zůstanou v mém srdci napořád. Těžko se zbavit někoho, kdo pro vás tolik znamenal a stále znamená. Demetriho jsem chtěla přejít bez povšimnutí, ale když jsem se otáčela, zastavil mě.

„Bells,“ vydechl a chytl mou ruku pevně, abych se nemohla vykroutit. Uhnula jsem pohledem před očima, které mě zkroušeně pozorovaly.

„Hm?“ snažila jsem se o uvolněný tón, ale hrdlo jsem měla sevřené. Podívala jsem se za sebe do auta a spatřila jsem Katherin, která postávala před ním a pokoušela se nedívat naším směrem. Stejně určitě poslouchá všechno, co se děje a já jí to nemám za zlé.

„Zůstaň se mnou, prosím. Miluji tě, přísahám, že ať jsem hrál cokoli, tak jsem nepředstíral city, které k tobě chovám,“ přiznal se a já jsem se mu nemohla podívat do očí. Nemohla jsem se na něj vůbec dívat, takže jsem raději pozorovala jeden ze stromů v zahradě.

„Ne,“ řekla jsem rozhodně a tohle jediné slovo mě stálo veškerou odvahu a sílu, kterou jsem měla. Pokusila jsem se vytrhnout svou ruku z té jeho, ale držel mě příliš pevně. Teď prostě musím zmizet, protože se mi slzy draly napovrch a já tu nebudu před ním brečet. Nebudu! Zavřela jsem oči a pevně stiskla víčka, upadla jsem do hlubokého soustředění a po chvíli jsem otevřela oči. Podívala jsem se na Demetriho hruď a jediným pohledem jsem ho odrazila do zahrady. Využila jsem sílu, kterou jsem už dlouho nepoužívala, ale musela jsem to udělat, abych mohla zmizet. Nesnažila jsem se už loučit a spěšně jsem nasedla do auta, abych se chopila řízení. Katherin zapadla na sedadlo spolujezdce a připoutala si bezpečnostní pás.

Pak už jsem kličkovala mezi ulicemi Volterry a konečně jsem nechala svým emocím volný průběh. Nikdo nemluvil, takže jsem musela pustit rádio, abych alespoň trochu tišila své vzlyky. Přes slzy jsem jen těžko viděla, ale stačil mi můj vnitřní pohled, abych se vůbec nemusela dívat na silnici. Jedna z výhod božských dětí…

„Mrzí mě to,“ uslyšela jsem vedle sebe Katherinin hlas a ucítila jsem její ruku na svém rameni. Setřela jsem si slzu z tváře a pokusila jsem se soustředit na řízení, abychom co nejrychleji zmizeli z tohohle prokletého místa.

„Není co, všechno je v pořádku,“ odvětila jsem s přemáháním, ale dobře jsem věděla, že jí to nijak nepřesvědčilo. Ona ví, co se děje. Musela to vycítit… Co budu dělat teď? Kam vyrazit? Pokud ti upíři dodrží svůj slib, pak budeme v bezpečí, ale přesto jsem kontrolovala každého, koho jsme cestou potkali. Pohledem jsem přejížděla tmavá skla aut a snažila jsem se vycítit přítomnost nějakého upíra, ale nikoho jsem nezpozorovala. Nejspíš jsme skutečně sami…

12. kapitola - Shrnutí - 14. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, dcera bohů - 13. kapitola (Náprava):