Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 16. kapitola

25.10.2011 (18:30) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3439×

Odtáhla jsem se od telefonu a vyděšeně jej pozorovala.

Neměla jsem ani nejmenší tušení, co jsem vlastně udělala. Bylo to jednoduše to první, co mě napadlo, a nedokázala jsem si představit, jaké následky to ponese. Co když jsem měla něco udělat jinak? Co když jsem měla radši zavolat matce? Ta by třeba mohla zachránit více lidí.

Alice řekla, že zemřou všichni, takže s nejvyšší pravděpodobností nemají téměř žádnou naději. Možná tak Selena, ale ani u ní jsem neměla jistotu, že bude v pořádku. Jediné, co mi zbývalo, bylo doufat.

„Alice, vidíš něco?“ zeptala jsem se po chvíli. V mém hlase se zřetelně rýsoval nadějný, ale zároveň neskutečně hysterický podtón. Měla jsem o ni, vlastně i o své rodiče, velký strach. Nikdy jsme si nebyli blízcí a ještě před několika minutami bych s klidným srdcem mohla prohlásit, že je nesnáším a už je nechci nikdy více vidět. Teď ale vím, že by to bylo jen hloupé rouhání, protože mé tělo spaloval žal. Žal nad osobami, které by mi měly být nejblíže, ale místo toho mi celý život zasazovaly jen rány. Někdy to bolelo více a někdy méně. Ani tamta bolest se ale nedá srovnat s tou, kterou jsem právě prožívala. Raději bych sama zemřela, než nechat umřít svou rodinu.

„Bello, já, já nic nevidím. Nevím, co to znamená, promiň,“ řekla provinile a smutně si složila hlavu dlaní. Přešla jsem k pohovce a napodobila její gesto. Aniž bych si to uvědomovala, mé tělo začaly ovládat vzlyky a po tvářích se mi začaly kutálet malinké kapičky smutku.

„Neboj, všechno bude v pořádku,“ ozvalo se mi jemně u ucha a můj krk ovál studený dech. Otočila jsem se na majitele hlasu, protože v tomto stavu jsem nebyla schopna rozpoznat, komu náleží.

Vedle mě seděl Riley a opatrně mě objímal kolem ramen. Bylo to od něj sice milé, ale vůbec mi to nepomohlo. Spíše mě naopak rozčílilo to, jak může říkat, že bude všechno v pořádku. Ano, vím, že mi chce pomoci, ale všem je jasné, že je to hloupost. Naštěstí jsem se ale ovládla a nic mu neřekla, jen si povzdychla.

„Co budu dělat?“ zvedla jsem své uslzené oči na Alice.

„Chceš říct, co budeme dělat!“ ohradila se. „Přece si nemyslíš, že tě v tom necháme samotnou, musíme ti být oporou.“ Přešla k nám a sedla si z druhé strany. „Mám ale pocit, že moc nemáme na výběr. Nejlepší by asi bylo počkat, protože minimálně do hodiny je celý svět zaplaven zprávou o nehodě Seleny. Dneska nepůjdeme do školy, zapneme televizi a budeme doufat,“ řekla.

Trošku mě rozhodilo to, že nemůžu nic dělat. Věděla jsem sice, že má Alice pravdu, ale ničilo mě to. Chtěla jsem se sebrat a prvním letadlem odletět do Los Angeles, ale je asi pravda, že nejlepší bude prostě počkat.

„Bože,“ zakňučela jsem. Chtěla jsem říct ještě něco, ale z mých úst se zase začaly ozývat vzlyky.

„Jestli chceš, vezmu tě do Seattlu a můžeš odletět za sestrou,“ promluvil další mužský hlas. Kdybych si nebyla jistá, že je to úplná pitomost, byla bych přesvědčena o tom, že určitě patří Edwardovi. Ten by se o mě ale určitě nezajímal, bylo by pošetilé v to doufat.

Zvedla jsem hlavu a snažila se rozeznat obrysy před sebou. Oči jsem měla totiž celé zalepené a po tvářích mi tekla řasenka, takže když jsem se snažila si dlaněmi trošku upravit oči, měla jsem je celé černé. Po chvíli se mi ale podařilo zaostřit, ale ani tak se mi tomu nechtělo věřit. Byl to on… Stál přede mnou, ve tváři soucitný výraz a ruce podél těla.

„Ty?“ zeptala jsem se překvapeně. Až později jsem si uvědomila, že to mohlo znít útočně nebo ironicky, tak jsem se to hned snažila zamluvit. „To by od tebe bylo milé, ale nemusíš se mnou jezdit…“ Chtěla jsem pokračovat, ale byla jsem přerušena.

„Já pojedu, není problém,“ vložil se do toho Riley. Byla jsem mu vděčná, protože jsem věděla, že Edwardovi by určitě nebylo příjemné se mnou jet. A když o tom tak přemýšlím, ani já bych se s ním necítila nejlíp.

„Díky,“ usmála jsem se na Rileyho a pak se opatrně podívala na Edwarda. Jeho výraz mě překvapil. Byl naštvaný a dokonce i… smutný?

„A jak ji tam dovezeš, mm? Aliciným Porsche?“ zeptal se arogantně. Bylo mi líto, že už je zpátky ten starý Edward, ale kupodivu mě to neudivilo. On je prostě takový a jenom kvůli někomu, jako jsem já, se nezmění…

„Myslel jsem…“ Poškrábal se Riley na hlavě.

„Já vím, cos myslel! A ne, svoje Volvo ti nepůjčím,“ oznámil mu v klidu a založil si ruce na hrudi.

„Pojedou oba. Bello, já vím, že už ses rozhodla, ale opravdu by bylo lepší, kdybys tady zůstala,“ řekla jakoby nic Alice.

„Al, já musím… Je to moje rodina, ať už je jakákoliv.“ Skousla jsem si ret. „A oba?“ zašeptala jsem nevěřícně.

„Dobře. A ano, oba, viděla jsem to.“ Postavila se a odešla nahoru.

„Tak můžeme?“ zeptala jsem se a raději se pořád dívala do země. Nechtěla jsem vidět jejich naštvané pohledy. Pravděpodobně z toho nebyli o moc více nadšení, než já.

„Jasně,“ řekli oba nabručeně a vydali se ke dveřím.

Venku nás ještě odchytla Alice a podala mi nějaké věci, kdybychom tam náhodou chtěli někde přespat. Popřála nám šťastnou cestu a my nastoupili do auta. Sedla jsem si dozadu. Myslela jsem, že si Riley sedne na místo spolujezdce, on si ale naprosto automaticky sedl ke mně a vzal mě do náruče. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a všimla si Edwarda, jak nás pozoruje. Co mě ale zarazilo, že jeho pohled byl naprosto lhostejný. Bylo mi to líto, ale na druhou stranu jsem věděla, na čem jsem. Edwardovi jsem ukradená, jsem pro něj obyčejná holka, která ho štve tím, že jí nemůže číst myšlenky.

Nechtěla jsem se znovu rozbrečet, a tak jsem se otočila k Rileymu, který se na mě povzbudivě usmíval. Chtěla jsem mu to vrátit, ale nezmohla jsem se na to. Raději jsem si zabořila hlavu do jeho hrudi a ruce mu dala kolem krku. Spokojeně zabručel a vtom Edward prudce dupl na plyn.

Leknutím jsem vyjekla, což jsem neměla dělat, protože jsem po zbytek cesty poslouchala naprosto nesmyslnou hádku, kterou vyvolal Riley, protože se do Edwarda začal navážet s tím, že je naprosto nezodpovědný a šílený.

Myslela jsem, že mi z nich rupne hlava…

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 16. kapitola: