Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 17. kapitola

01.11.2011 (20:30) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3801×

Selena:

Spolu se svými rodiči jsem nastoupila do auta, které mě mělo dovést ke koncertní hale v LA. Docela jsem se tam těšila, protože to nebyl můj soukromý koncert, ale dalšími účinkujícími byli i ostatní, co hrají v seriálech. Jak by řekla Bella: Ti tvoji disneyovští kámoši. Štvalo mě, že je nemá ráda, ale snažila jsem se ji tolerovat. Hlavně kvůli tomu, jací na ni byli rodiče. To už je teď ale dávno pryč. Ona totiž odjela a mě tu nechala. Možná to vypadá, že tenhle život plný večírku, autogramiád a natáčení miluji, ale opak byl pravdou. Dělala jsem to jen proto, že jsem se chtěla zavděčit rodičům. Na druhou stranu je pravda, že už jsem si na tento život a lidi zvykla, a ani se nesnažím přemýšlet o tom, že by to třeba někdy mohlo být jinak. Že bych si třeba mohla najít někoho, kdo by mě měl rád takovou, jaká jsem, ne protože jsem ta slavná Selena Gomez.

Z mého přemýšlení mě vyrušilo zvonění mobilu. Rychle jsem se podívala na displej. Volala mi Bella. Docela mě to udivilo, protože se ozývala jen občas, ale i tak jsem byla ráda a rychle to zvedla.

„Jéé, ahoj, jak se máš?“ zavýskala jsem vesele do telefonu a ignorovala tázavý pohled své matky.

„Sel, poslouchej mě. Zapni si pás. Hned!“ zakřičela na mě hystericky.

Její jednání mě vyvedlo z míry, ale poslechla jsem ji, protože jsem věděla, že Bella je rozumná a cokoliv říká, má své opodstatnění.

„Dobře,“ řekla rychle. „Hotovo! A co se…“ Stalo? To už jsem ale doříct nestihla, protože naše auto začalo nebezpečně brzdit.

Zděšeně jsem se podívala na rodiče. Nechápali ale o moc víc než já. Oči jsem stočila k oknu, ale nebylo mi to nic platné, protože se najednou začalo všechno točit. Uvědomila jsem si, že jsme do něčeho narazili a teď auto pravděpodobně dělá kotrmelce.

V ruce jsem stále křečovitě svírala mobil a ani jsem si neuvědomovala svůj křik. Ten ale po pár sekundách ustal a to, když jsme se úplně zastavili. Byli jsme hlavou dolů, ale já byla naštěstí pořád přilepená ke své sedačce, takže jsem byla docela v pořádku. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pochopila, že rodiče na tom zdaleka tak dobře nebudou.

Všude byla krev, na sedačkách a kusech látky, na oknech. Spatřila jsem jejich bezvládná těla. Ruce měli v naprosto nereálném a nepřirozeném úhlu a nejevili ani minimální známky života.

Začala jsem vzlykat. Nemohla jsem tomu uvěřit, mí rodiče jsou mrtví? Možná že nejsou, ale stejně jsem jim nemohla pomoci. Stále jsem byla připoutaná a navíc jsem neměla sílu něco dělat. Cítila jsem, jak mi po obličeji stéká pramínek krve, a pak nic. Tma.

Bella:

Vešli jsme do nemocniční budovy. Riley mě držel kolem pasu a neustále šeptal uklidňující slova. Byla jsem ráda, že je tu se mnou, a že je mi oporou, i když jsem si stále pořádně neuvědomovala, co se stalo. Možná jsem si to spíše nechtěla uvědomit, bála jsem se toho. Bála jsem se pravdy, toho, že jsem nikomu nedokázala pomoci.

Edward šel za námi. V zádech jsem cítila jeho pohled, který asi nebyl moc přívětivý, ale upřímně to bylo teď to poslední, co mě trápilo.

„Jmenuji se Isabella Swa-, teda Gomezová,“ představila jsem se, když jsme došli k recepci. Doufala jsem, že budou vědět, kdo jsem, a řeknou mi, co se stalo.

„Ach, dobrý den, slečno,“ pozdravila mě sestřička a soucitně mě pozorovala. To je to tak špatné?!

„Kde jsou?“ vyjekla jsem hystericky a modlila se za jakoukoliv odpověď o jejich špatném zdravotním stavu. Všechno, jen ne to, aby byli mrtví.

„Zavolám vám doktora,“ řekla opatrně, ale to mě momentálně vůbec nezajímalo.

„Doktora? K čemu doktora, to nejste schopná mi to říct sama?“ zaječela jsem na ni. Kdyby mě dvě silné paže nechytily za pás, asi bych se na ni vrhla.

„Dobrý den,“ ozval se najednou další hlas. „Nějaký problém?“

„Ale vůbec ne, pane doktore. Tady slečna Gomezová vás hledala,“ řekla sestra v klidu. Asi byla na takové výstupy zvyklá.

„Mé jméno je Kings,“ představil se. „Gomezová… To jste vy? Leží zde vaše sestra, nepletu-li se. Pojďte, dovedu vás k ní.“

„A-ano,“ vykoktala jsem a následovala jej.

Chvíli jsme šli mlčky, ale já už jsem to nevydržela. „A co rodiče?“ zeptala jsem se, i když jsem si byla odpovědí téměř jistá, protože se o nich ani slovem nezmínil.

„Čekal jsem, až se zeptáte.“ Zastavil se a otočil se tak, aby mi viděl do očí. „Je mi to velmi líto, slečno, ale vaši rodiče tuto nehodu nepřežili. Je zázrak, že je vůbec vaše setra naživu a to podle policistů jen díky tomu, že byla připoutaná,“ pronesl smutně.

Najednou se se mnou zatočila zem a já někomu spadla od náruče. Neomdlela jsem, ale udělalo se mi mdlo a chvíli jsem nemohla pokračovat. Když jsem se trošku vzpamatovala, tak jsem si všimla doktora, který si mě starostlivě prohlížel.

„Držte ji pevně,“ řekl. Věděla jsem, že to asi pravděpodobně nebylo řečeno pro mě, a tak jsem se otočila. Hlavou jsem ale málem narazila do té Edwardovi. Až teď jsem si uvědomila, kdo mě vlastně drží.

„Jo, už je mi dobře,“ vyhrkla jsem a postavila se na nohy, nechtěla jsem to nikomu z nás zhoršovat. Riley zřejmě pochopil můj úmysl a podepřel mě.

„Můžeme pokračovat?“ zeptal se doktor. Pokývala jsem hlavou.

Šli jsme dlouhými bílými chodbami, až jsme konečně zastavili u dveří s číslem 130.

„Je při vědomí, ale připravte se na to, že nebude vypadat tak, jak si ji pamatujete,“ oznámil smutně. Moc jsem nechápala, co tím myslí, protože dnes už toho bylo tolik, že jsem nedokázala ani brečet nebo propadat hysterii a smutku. Natožpak pořádně přemýšlet.

„Chápu,“ šeptla jsem jen a pomalu vešla do dveří.

Riley se hrnul hned za mnou, ale Edward ho zastavil a něco mu pošeptal. Jen jsem se na něj vděčně podívala. Chtěla jsem s ní být sama. Tohle je věc naší rodiny a my se s tím v první řadě potřebujeme vypořádat samy.

Zavřela jsem za sebou dveře a velmi pomalu se otočila k nemocničnímu lůžku. To, co jsem uviděla, mě víc jak šokovalo. Na posteli ležela černovlasá dívka bez života. Její rty byly bez jakékoliv stopy po barvě. Pod očima se jí rýsovaly fialové kruhy a po celém těle měla oděrky a modřiny. Kdyby přístroje pravidelně nepípaly, tak bych si myslela, že je mrtvá.

Přešla jsem k ní a chytla její drobnou ručku. Víčka se jí zatřepotaly a po chvíli se jí podařilo otevřít oči úplně.

„Kdo jsi?“ zeptala se zmateně.

Bože, prosím, všechno jen to ne…

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 17. kapitola: