Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 25. kapitola

28.12.2011 (14:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2615×

„Ne, chci se ti za to omluvit. Já nevím, co to do mě vjelo. Měla jsem čas o všem přemýšlet a došlo mi, že jsi mi to ani říct nemohla. Je mi líto, že jsem byla tak zlá, doufám, že se nezlobíš.“ Zahanbeně zvedla oči a podívala se na mě s otázkou v očích.

Nebyla jsem schopná jí odpovědět, protože mě její chování dost zarazilo a taky pořádně dojalo. Sel byla vždycky hodná, ale přece jenom na ní bylo poznat, že je od už malička hvězda a že se celý svět točí okolo ní. Jednoduše jsem u ní nebyla zvyklá na takové až srdceryvné omluvy. Se slzami v očích jsem se k ní naklonila a silně ji objala, až jsem se lekla, jestli jsem jí náhodou neublížila. Přece jenom nebyla zrovna v nejlepší kondici.

„Mám tě ráda,“ zašeptala jsem to jediné, co mi teď momentálně šlo přes pusu. Pořád jsem ji drtila ve svém objetí, které mi už ale oplácela, a obě dvě jsme si navzájem vzlykaly do ramen.

Najednou nás vyrušilo klapnutí dveří, bůhví jak dlouho bychom tam jinak ještě strávily. Lehce jsem Selenu odstrčila, abych se taky mohla podívat na příchozího. Předpokládala jsem, že to bude nějaký doktor či sestra, aby ji zkontrolovali, ale byla jsem naprosto na omylu. U dveří stál tak čtyřicetiletý muž v obleku a pozoroval nás neutrálním výrazem.

„Ehm, přejete si?“ Zaraženě jsem si ho prohlížela.

Ucítila jsem pevný stisk na své ruce, kterou držela Selena. Podívala jsem se jí do očí a střetla se tak s jejím vyděšeným pohledem, asi se jí ten chlap nezamlouval o moc víc než mně. Snažila jsem se o vyrovnaný a povzbudivý pohled. Nevím, jestli jí to k upokojení stačilo, ale teď nebylo moc času na povídání. Zase jsem hlavu otočila k muži, který netrpělivě vyčkával, aby mohl přednést svůj důvod návštěvy.

„Jmenuji se Kings, pan Kings,“ řekl s důrazem na pan a zatvářil se neskutečně důležitě. „Původně jsem chtěl vyhledat pouze slečnu…“ zasekl se a podíval do papírů, „Isabellu, ale bylo mi řečeno, že vás pravděpodobně najdu společně tady.“ Znechuceně se rozhlédl po pokoji a z kapsy vyndal bílý kapesník, který si následně přitiskl k ústům.

Znovu jsem ucítila stisk, ale tentokrát jsem se neotočila. Měla jsem totiž co dělat, abych po tom chlapovi nevyjela. Jak si to sakra dovoluje mluvit a chovat se? To nemá ani krapet úcty?! A navíc ještě ani není sto přejít k věci.

„To je všechno moc hezké, ale co po nás chcete? Nezlobte se, ale my jsme v opravdu těžké situaci a většina lidí nám to opravdu neulehčuje, takže mohl byste to prosím vybalit?! Jestli vám teda ten kapesník dovolí mluvit,“ pronesla jsem ironicky.

„Ale samozřejmě,“ opáčil a nenápadně ignoroval mou poznámku. „Jsem pověřen soudem, abych s vámi vyřešil všechny záležitosti ohledně smrti vašich rodičů,“ mluvil naprosto plynule a bez citu. Bylo mu úplně jedno, že ťal do živého a že nás tím obě zranil.

Snažila jsem se ubránit slzám, ale při pohledu na Seleniny oči zalité snad oceánem, jsem se neudržela a přidala se k ní. Tentokrát se mi to podařilo alespoň trošku potlačit a po tvářích se mi svezlo jen pár kapiček.

Pan Kings naopak vůbec nevypadala raněn tím, co tu právě způsobil. Naopak… On se tvářil, jako kdybychom mi ubližovaly jemu, protože mu bereme jeho drahocenný čas. Nervózně si podupkával tou svou nechutnou botou, ze které mu vytékaly kotníky. Ano – tak byl tlustý.

Na jazyku mě okamžitě začaly pálit všechny možné nadávky. Od těch, co jsem znala už z dětství, až po ty, které jsem slyšela od Charlieho nebo od někoho z Cullenových. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, a tak jsem si nakonec přes všechnu snahu ulevila.

„Ty jeden zasranej šmejde! Co si sakra myslíš?!“ zaječela jsem na něj a stoupla si.

Za sebou jsem zaslechla něco ve smyslu, abych se uklidnila, ale všechny mé smysly se momentálně soustředily na toho sebestředného ignoranta přede mnou. Nikdy v životě jsem nebyla víc naštvaná, jestli se to tak tedy vůbec dalo nazvat. To byla spíše naprostá zuřivost smíšená s bezmocí. Nedokážu si představit horší kombinaci. Dokonce bych přísahala, že vidím rudě.

„To tykání bych si vyprošoval, holčičko. Já nejsem žádný hej ani počkej. A jestli si myslím, že mě takovýmto chováním odradíš nebo cokoliv jiného, tak jsi na omylu, děvenko. Já jsem na taková individua zvyklý,“ řekl stejným tónem jako vše před tím. „Je vidět, že se o tebe rodiče nezajímali. A taky to s nimi nakonec tak skončilo, no jo,“ mumlal si pro sebe, ale já to moc dobře slyšela.

„Bello, klid, ano?“ ozvala se Sel roztřeseným hlasem.

Chvíli jsem zhluboka dýchala, abych si pročistila mozek a vyhodnotila, co bude nejlepší. „Jo, jsem v klidu,“ prohlásila jsem nakonec, otočila se na podpatku a se stále vražedným pohledem se vrátila zpátky k posteli.

„No dobře. Posadil bych se,“ odfrkl si Kings a přešel ke stolku v rohu místnosti. Koženou tašku na něj položil a začal vybalovat hrozně moc papírů, což mě docela vyděsilo, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Tak proč jste přišel?“ optala jsem se netrpělivě, ale už vyrovnaně. Dokonce jsem teď nedokázala pochopit, co to do mě vjelo. Jak jsem se sakra mohla nechat takhle vytočit?!

„Jak už jsem řekl, jsem tu kvůli vašim rodičům. Myslím, že první věc, kterou bychom měli vyřešit, je pohřeb. Už jsou to tři dny od jejich smrti, takže je nejvyšší čas vše připravit. Nikdo po vás samozřejmě nechce, abyste to nějak zařizovaly, ale je nutno se na všem domluvit. Nejlepší řešení pravděpodobně bude promluvit si s vaším ošetřujícím lékařem, aby nám dal vědět, kdy vás pustí. Přece jen byste na pohřbu svých, i když adoptivních, rodičů neměla chybět,“ mluvil k Seleně. „Jinak termín by mohl být tak za tři dny, co na to říkáte?“ Zvedl oči, protože celou dobu koukal do papírů.

Už jsem neměla sílu se s ním hádat. Byla jsem z toho všeho totiž úplně vyřízená… Věděla jsem, že jsou rodiče mrtví, ale jaksi jsem si pořád nepřipouštěla ty následky. A když Kings začal mluvit o pohřbu, tak mi to všechno došlo… Jakoby to hlava už dávno věděla, ale srdce to zjistilo až teď.

„S doktorem jsem mluvila. Říkal, že mám jen zlomenou nohu a pohmožděniny a že nevidí důvod, aby mě tu moc dlouho držel, takže když nebudou žádné komplikace, tak by mě zítra nebo pozítří pustil,“ vložila se do toho Selena.

„Výborně, tak to bychom měli. Další věc je, že ještě není ani jedna z vás dospělá. Isabelle je, pokud vím, sedmnáct a Seleně osmnáct. Tím pádem si ani jedna z vás nemůže vzít tu druhou do péče. Vypadá to tedy, že obě připadnete nějakému Charliemu Swanovi, to by snad neměl být problém, ne? Přece jen je to váš otec a strýc,“ uvažoval nahlas stále zahleděný do jednoho ze stovky papírů.

Nervózně jsem se podívala na Selenu, přece jenom, když jsme naposledy mluvily o rodičích a Charliem, tak to moc dobře nevypadalo. Tentokrát však nebyl její výraz agresivní, nýbrž utrápený. Pořád si asi nedokázala připustit, že lidi, které celý život považovala za rodiče, jimi nikdy doopravdy nebyli, ale naopak člověk, který byl její oblíbený strýček, má najednou být její táta. Někdo by sice mohl říct, že já jsem na tom hůř, protože jí zbyl alespoň někdo. Já bych s ní ale neměnila, protože ona krom toho, že je o mnoho citlivější než já, byla i na rodiče víc zvyklá a rozhodně je milovala víc než já.

„Ale co když nás nebude chtít? Přece jen dvě holky v domě… No nevím, jestli je to pro Charlieho ideální,“ strachovala jsem se.

„Pokud vím, tak pan Swan se o vás obě velmi zajímá. Navíc se ho pak můžeme zeptat, protože podle mých informací je již na cestě sem do L.A.,“ opáčil. To by mě teda zajímalo, kde bere takové informace… První by to dal Charlie přece vědět nám, ne?

„Aha,“ řekly jsme se Sel zároveň. Asi to nechápala o moc lépe než já.

„Myslím, že je to vše. Zbytek za vás vyřeší dospělí. Už budu muset jít, tak na shledanou,“ rozloučil se, a aniž by počkal, jestli se na něco nepotřebujeme zeptat, se sebral a spěšně opustil pokoj.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 25. kapitola: